6 Tdo 1463/2010
Datum rozhodnutí: 25.11.2010
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zák.



6 Tdo 1463/2010 - 10
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. listopadu 2010 o dovolání obviněného R. S . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 7 To 305/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 16/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. 7 To 305/2010, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2010, č. j. 7 T 16/2010-56, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a byl mu za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2009, č. j. 99 T 17/2009-24, který mu byl doručen dne 5. 2. 2009, podle § 247 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem a dále byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2009, č. j. 99 T 17/2009-24, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušení, pozbyla podkladu.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci uplatněného dovolacího důvodu poukazuje obviněný na to, že soudy se nevypořádaly s jeho argumentací obsaženou v odvolání, aby v daném řízení bylo postupováno podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a v něm vyjádřené zásady ultima ratio . Tyto jeho námitky soudy zcela pominuly a pouze ve svém odůvodnění odkázaly na obecné zásady trestního práva, což činí rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. Obviněný poukazuje na to, že nezpochybňuje popis skutkového stavu, avšak jeho jednání mělo být posouzeno jako nevědomá nedbalost ve smyslu § 5 písm. b) tr. zák., když pro uvedený závěr podle jeho mínění svědčí i to, že takto způsobil škodu sice nikoli nepatrnou, ale blížící se hranici 5.000,- Kč, jeho věk je blízký věku mladistvých a přestupkové řízení považuje za dostačující. Závěrem podaného dovolání opětovně zmiňuje zásadu ultima ratio , aby navrhl zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí i dalších rozhodnutí obsahově navazujících a přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť protiprávní jednání bude nakonec posuzováno v rámci přestupkového řízení a výkon trestu je neopodstatněný a měl by být Nejvyšším soudem přerušen .

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

K námitce obviněného k tomu, že se soudy nevypořádaly s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zásadou ultima ratio , je vhodné uvést, že obviněný se trestné činností dopustil za účinnosti trestního zákona (od l. 12. 2007 do 31. 8. 2008). Dále je potřebné, uvést, že podle § 2 tr. zákoníku (ale i § 16 tr. zák.) se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Odvolací soud rozhodoval o odvolání obviněného za účinnosti trestního zákoníku a přestože uvedenou námitku obviněný v odvolání zmínil, soud druhého stupně jí nevěnoval v odůvodnění svého rozhodnutí žádnou zmínku. Uvedený nedostatek však nemá sebemenší dopad na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního, resp. druhého stupně. Za jednání, kterým byl obviněný uznán vinným, bylo podle trestního zákona možno obviněnému uložit tresty odpovídající trestům uvedeným v úpravě provedené v § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedeného je tedy patrno, že použití trestního zákoníku není pro obviněného příznivější, ve smyslu shora citovaného ustanovení § 2 tr. zákoníku. Přehlédnout nelze ani skutečnost, která nebyla v dovolání obviněného zmíněna, a to dosavadní způsob života obviněného a jeho potrestání soudy, stejně jako ta skutečnost, že obviněnému byl ukládán trest souhrnný. Za této situace nepřicházelo v úvahu v rámci úvah o trestu ukládat jiný druh trestu než trest nepodmíněný. Nebylo-li postupováno podle § 209 tr. zákoníku, resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku, nemůže se obviněný dovolávat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud byl uznán vinným trestným činem podle trestního zákona, nic mu nebránilo zpochybnit tzv. společenskou nebezpečnost jednání z pohledu § 3 odst. 4 tr. zák., což však neučinil. K okruhu námitek, které však uplatnil, považuje i tak Nejvyšší soud za vhodné uvést, že jednání obviněného, jak je popsáno ve výroku rozsudku a k jehož skutkovému zjištění sám obviněný uvádí, že nemá výhrady, je nutno dodat, že neoprávněně pobíral dávku státní sociální podpory po dobu devíti měsíců a způsobil škodu ve výši 6.410,- Kč. V tomto směru byly odvolacím soudem shledány správnými úvahy soudu prvního stupně při hodnocení jednotlivých důkazů jak k materiálnímu znaku trestného činu, tak i formálním znakům trestného činu, kterým byl uznán vinným (viz rozsudek str. 3, usnesení str. 2 3). V tomto směru je pak rozhodnutí soudu prvního stupně plně v souladu s ustanovením § 125 tr. ř., stejně jako usnesení odvolacího soudu (§ 134 tr. ř. až na drobnou výjimku shora zmíněnou). Z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je pak nepochybné, že to byl obviněný, kdo byl poučen o svých povinnostech a jeho námitku uvedenou v dovolání, která je právně irelevantní, spočívající v tom, že mělo být vzato v úvahu, z jakého pochází sociálního zázemí, systému nerozumí apod. , nelze přehlédnout, že byť pochází ze zázemí, které zmiňuje, nic mu nebránilo v tom, aby o dávku požádal a v tomto směru se v systému dokázal orientovat, v případě povinností však již tvrdí pravý opak. Za této situace pak jsou zcela přesvědčivé úvahy soudu prvního stupně i odvolacího soudu, kdy soud prvního stupně mj. na str. 4 svého rozsudku konstatuje, že obviněnému i přes jeho nízký věk přitěžuje, že již před spácháním projednávané trestné činnosti byl třikrát odsouzen pro stejný či jiný majetkový trestný čin . Výše uvedené skutečnosti vedou k jednoznačnému závěru, že v daném případě ani za teoretického předpokladu, že by mělo být postupováno podle trestního zákoníku, by nebylo možno se dovolávat ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které konstatuje, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu .

Lze tedy shrnout, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann