6 Tdo 1463/2006
Datum rozhodnutí: 20.12.2006
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1463/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. prosince 2006 o dovolání obviněného I. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 5 To 331/2006-210, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 23 T 104/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 6. 2006, č. j. 23 T 104/2006-192, byl obviněný I. P. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a podle § 215a odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 7. 2006, č. j. 5 To 331/2006-210, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 215a odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného zařadil do věznice s ostrahou.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Je toho názoru, že se soudu nepodařilo prokázat, že by po subjektivní stránce naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. Od počátku tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Připouští, že s družkou E. F. měli zvláštní vztah, ale zranění, která utrpěla, si způsobila sama. Dodal, že žádný přímý důkaz neexistuje, de facto jediným důkazem, který však zůstal zcela osamocen, je znalecký posudek znalce MUDr. J. F. Vytkl soudu, že vycházel z tohoto znaleckého posudku přesto, že znalec zranění poškozené E. F. nikdy neviděl. Domnívá se, že ani odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., neboť se nezabýval dostatečně věrohodností výpovědí jednotlivých osob. Má za to, že mohl naplnit toliko znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Z tohoto důvodu označil právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podle § 215a tr. zák. za porušení hmotného práva. V této souvislosti obviněný dále konstatoval porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, 3 písm. d), čl. 40 odst. 2 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2006, č. j. 5 To 331/2006-210, zrušil a obviněného obžaloby zprostil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Uvedl, že z argumentace obviněného zcela zřetelně plyne, že své námitky staví především na odlišných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely oba ve věci činné soudy. Je zjevné, že obviněný předkládá hodnocení provedených důkazů, avšak se zřejmou snahou bagatelizovat význam vlastního počínání. Na základě odchylného posouzení důkazů vyvozuje, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 215a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. Ostatně oba soudy se důkazní situací důkladně zabývaly a jejich závěrům nelze ničeho vytknout. Státní zástupce konstatoval, že vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem je vyloučeno, aby se obviněný choval vůči své družce způsobem popsaným ve skutkové větě, aniž by se jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto třeba podle názoru státního zástupce námitky obviněného odmítnout jako nedůvodné. Pakliže jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tohoto dovolacího důvodu se podle státního zástupce obviněný dovolávat nemůže. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve prospěch obviněného došlo na podkladě odvolání obviněného. Odvolání obviněného nebylo odmítnuto ani zamítnuto, tudíž je pojmově vyloučeno, aby mohl obviněný úspěšně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V tomto směru bylo tedy dovolání obviněného podáno z jiného, než zákonem definovaného důvodu. S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že obviněný neshledává pochybení soudu v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž v tom, že soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Tato námitka však není, jak bylo shora zmíněno, způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Přestože otázka subjektivní stránky trestného činu je otázkou právní, v dané věci je třeba konstatovat, že obviněný ji neuplatnil právně relevantním způsobem. Primárně totiž napadá skutkové zjištění učiněné soudy v předcházejícím řízení, a nikoliv otázku právního posouzení subjektivní stránky trestného činu. Nad rámec toho (a jen v intencích uplatněných námitek) však Nejvyšší soud pokládá za vhodné dodat, že soud prvního stupně k vyvrácení obhajoby obviněného provedl celou řadů důkazů. Lze zmínit v této souvislosti především výpovědi svědků I. F., J. B., J. a P. Š., T. U., Z. U., které korespondují se znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. J. F., CSc. O věrohodnosti těchto svědeckých výpovědí neměl soud prvního stupně důvodu pochybovat. Byť tyto svědecké výpovědi jsou odvozeny od toho, co těmto svědkům sdělila sama poškozená E. F., nebylo zjištěno nic, co by důkazní sílu těchto důkazních prostředků oslabilo. Naopak, ve světle provedeného znaleckého posudku působí veškeré důkazy, včetně listinných důkazů (protokolu sepsaného pracovnicí sociálního odboru Městského úřadu ve Š. J. B. a úředního záznamu o zajištění dřevěné násady od lopaty o délce jednoho metru), naprosto věrohodně a nevzbuzují žádné pochybnosti. Třebaže tyto hodnotící úvahy jsou založeny na celé řadě nepřímých důkazů, je třeba zdůraznit, že zcela jednoznačně ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů, vzájemně se doplňují, na sebe navazující a jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru (srov. č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Jak vyplývá ze znaleckého posudku, utrpěná zranění poškozené vylučují možnost vzniku jednotlivých zranění za jí uváděných okolností na obranu obviněného. Tato skutečnost je vysvětlitelná tím, že poškozená byla na obviněném citově vázána a z tohoto důvodu neměla zájem na jeho trestním postihu. Naproti tomu je zjevné, že zranění odpovídají mechanismu typickému pro opakované použití tupého násilí způsobenému ranami pěstí, kopy, a v případě podkožních krevních výronů pravé paže a pravého stehna i bitím podlouhlým předmětem.

Taktéž, tvrdí-li obviněný, že mohl naplnit toliko znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., je zřejmé, že si je vědom skutečnosti, že poškozenou podroboval fyzickému násilí. Je proto s podivem, že tuto skutečnost uvádí na svou obhajobu, neboť doposud jakékoliv fyzické napadání poškozené odmítal připustit. K tomu je však nezbytné dodat, že jestliže jednání obviněného má za následek ublížení na zdraví, což bývá v případech tzv. domácího násilí obvyklé, jde zpravidla o vedlejší a méně významný následek hlavní trestné činnosti spočívající v týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. To znamená, že při souběhu trestného činu podle § 215a tr. zák. s trestným činem podle § 221 odst. 1 tr. zák. je možná faktická konzumpce (srov. přiměřeně č. 18/1963 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že trestný čin podle § 215a tr. zák. je závažnějším trestným činem, zpravidla fakticky konzumuje posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. V dané věci jednání obviněného neslo znaky týrání ve smyslu § 215a tr. zák. Svědkyně I. F. v této souvislosti uvedla, že poškozená poté, co se obviněný vrátil z výkonu trestu, k ní chodila téměř každý týden se známkami modřin na těle. Svědek T. U. vypověděl, že když k nim poškozená dne 18. 1. 2006 přišla, byla poraněná na krku, špatně chodila a byla oblečena pouze v pyžamu. Svědkyně Z. U. dosvědčuje, že mezi obviněným a poškozenou od doby, kdy se vrátil z výkonu trestu odnětí svobody docházelo k neshodám. V jednom případě zaslechla i hádku na chodbě a na její přítomnost obviněný zareagoval slovy jestli chce dostat taky . Uvedené svědecké výpovědi jednoznačně potvrzují, že v dané věci nešlo o ojedinělý případ pouhého ublížení na zdraví , jak se domnívá obviněný, nýbrž o jednání obviněného projevující se po určitou dobu. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. je tudíž správná, když odpovídajícím způsobem charakterizuje jednání obviněného.

Nicméně lze shrnout, že obviněný v podaném dovolání uplatňuje toliko námitky, které mají původ v učiněném skutkovém zjištění, avšak s ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti skutkového zjištění, když tomuto odpovídá i právní kvalifikace skutku.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jejich představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.



Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Nadto Nejvyšší soud nezjistil, že by v řízení byl porušen čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a má za to, že v průběhu řízení nebyla porušena ani zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobody a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný v dovolání uvádí obě varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., aniž by blíže k tomuto dovolacímu důvodu konkrétní námitky specifikoval. K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání (s výjimkou výroku o trestu) za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného I. P. podané ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž stejné rozhodnutí učinil ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann