6 Tdo 1460/2003
Datum rozhodnutí: 17.12.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1460/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2003 o dovolání podaném obviněným V. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 7 To 209/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 4 T 128/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. B. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 17. 3. 2003, sp. zn. 4 T 128/2002, uznán vinným, že společně s obviněným O. N. a

společně s dalším dosud neustanoveným mužem dne 17. 7. 2002 v podvečerních hodinách v P., zazvonili u bytu užívaného poškozeným M. J., a když ten otevřel dveře bytu, vešli do bytu aniž by k tomu byli jakkoli vyzváni či oprávněni, a šli do kuchyně, kde fyzicky napadli poškozeného údery rukou sevřenou v pěst, a to nejméně dvěma údery do hlavy a jedním úderem do oblasti hrudníku, přičemž po něm požadovali peníze a když jim poškozený vydal 2.000,- Kč, řekli mu, že každý následující týden jim bude platit částku 5.000,- Kč za ochranu a pokud jim platit nebude, tak to bude horší než tento den.

Takto zjištěné jednání obviněného V. B. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Za to mu uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve spojení s § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Uvedeným rozsudkem byl uznán vinným i obviněný O. N. (shodnými trestnými činy) a byl mu uložen trest (ve stejné výměře a se stejným způsobem jeho výkonu).

Proti odsuzujícímu rozsudku podali oba obvinění odvolání, která projednal Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2003, sp. zn. 7 To 209/2003, a usnesením podle § 256 tr. ř. je zamítl.

Opis rozhodnutí soudu druhého stupně byl doručen obviněnému V. B., jeho obhájci Mgr. J. S., obviněnému O. N., jeho obhájci JUDr. J. G. a Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň město shodného dne 25. 9. 2003.

Dne 8. 10. 2003 učinil obviněný V. B. prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání adresované Okresnímu soudu Plzeň město, jehož obsahem bylo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody vymezené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., neboť jednak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a jednak v rozhodnutí Okresního soudu Plzeň město chybí výrok.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soudy obou stupňů namísto toho, aby nejdříve zjistily skutkový stav zákonnými důkazními prostředky a takto prokázané jednání následně právně kvalifikovaly, postupovaly opačně, tj. nejprve jednání obviněného právně kvalifikovaly a této kvalifikaci pak přizpůsobily skutková zjištění; soudy přitom nahrazovaly objektivně prokázané skutečnosti předpoklady, domněnkami a vlastními názory, když typickým příkladem byly úvahy soudů o vybírání tzv. výpalného, jež formulovaly jako vybírání poplatků za ochranu, a úvahy o tom, že obvinění mohli být členy některé organizované skupiny zabývající se takovou trestnou činností. Uvedené právní posouzení věci pak označil za nesprávné a účelové. Naplnění dalšího uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že v rozhodnutí nalézacího soudu chybí výrok ve vztahu k ustanovení § 9 tr. zák., když tento nedostatek nebyl napraven ani soudem odvolacím; poukázal na to, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 7 je uvedeno, že dané trestné činy byly spáchány ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., avšak tomuto odpovídající výrok ve výrokové části rozhodnutí chybí.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň město a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu Plzeň město k novému projednání a rozhodnutí.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 6. 11. 2003).

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 26. 11. 2003 po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného konstatoval, že dovolací námitky (značně obecné a nekonkrétní) ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřující proti způsobu, jakým soud ve věci vytvářel skutková zjištění, mu obsahově neodpovídají, a nelze k nim proto přihlížet; dovolání neobsahuje žádnou námitku, která by se týkala nesouladu mezi skutkovými zjištěními popsanými v tzv. skutkové větě a právními větami předmětných trestných činů a podatel naopak připouští, že právní kvalifikace skutkovému stavu ustálenému v napadených soudních rozhodnutích odpovídá. K výhradám v tomto směru ještě doplnil, že dovolatel poněkud zkresluje obsah odůvodnění soudních rozhodnutí, neboť nalézací soud výslovně konstatoval, že podezření týkající se členství obviněných v organizované skupině zabývající se vybíráním poplatků za ochranu nebylo procesním způsobem prokázáno, a nemělo tudíž na rozhodování soudů žádný vliv. Dále státní zástupce uvedl, že výhradu obviněného týkající se absence výroku označujícího oba obviněné za spolupachatele lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. sice formálně podřadit, jde však o námitku zcela nedůvodnou. Spolupachatelství není samostatnou formou trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák), proto se zřetelem k ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. není nutné ve výroku o vině výslovně uvádět, že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství, a u příslušného zákonného ustanovení citovat též ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je současně podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné jednak namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy přípustné právní námitky proti tomu, jak byl právně kvalifikován soudem zjištěný skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nelze však v jeho rámci napadat nesprávnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Nejvyšší soud totiž není další odvolací instancí, není oprávněn přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť naopak je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotně právní posouzení skutku.

Z citovaného zákonného ustanovení dále vyplývá, že dovolatel může ve svém podání uplatnit i výhrady k jinému hmotně právnímu posouzení. Jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, přičemž toto posouzení se může týkat zejména otázek trestního práva hmotného, ale i otázek jiných právních odvětví.

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V tomto ohledu dovolání obviněného V. B., jestliže je opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže obstát. Přestože na uvedený důvod formálně odkazuje, ve skutečnosti ve svém mimořádném opravném prostředku v této části namítá nesprávný postup soudů obou stupňů při zjišťování skutkového stavu, jenž jimi byl přizpůsoben tak, aby odpovídal právní kvalifikaci, tj. vytýká soudům, že tyto nejprve jeho jednání právně posoudily a teprve poté ve vztahu k této kvalifikaci upravily prokázaný a zjištěný skutkový stav, přičemž jej nahradily předpoklady, domněnkami a vlastními názory. Takové výhrady jsou však výhradami výlučně skutkové povahy a dovolatel jejich prostřednictvím napadá soudy učiněná skutková zjištění; v žádném případě nejsou námitkami, které by se týkaly otázky právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky jiného hmotně právního posouzení (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným), když obviněný soudům nevytýká nesprávnou právní kvalifikaci daného skutku, nýbrž předkládá argumentaci toliko ke způsobu, jakým soudy utvářely skutková zjištění. Jako takové materiálně nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec.

Obviněný V. B. v podaném dovolání dále namítl, že v rozhodnutí soudu prvního stupně chybí výrok ve vztahu k ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., ačkoliv daný skutek byl jím a obviněným O. N. spáchán ve spolupachatelství, jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí, v čemž spatřoval naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Takovou výhradu lze pod důvod dovolání podle citovaného ustanovení podřadit, neboť podle něj lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Nejvyšší soud však shledal, že v rozsudku Okresního soudu Plzeň město žádný výrok nechybí ani není neúplný, a dovolání obviněného je tudíž v této části zjevně neopodstatněné. Jestliže jmenovaný soud (jehož rozhodnutí jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu shledal Krajský soud v Plzni jako soud odvolací správným) ve výrokové části neuvedl, že obviněný dané trestné činy spáchal formou spolupachatelství, a necitoval ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., nedopustil se totiž pochybení, na jehož podkladě by byl předmětný dovolací důvod dán. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve výroku o vině však není nutné zvlášť vyjadřovat, že obviněný se dopustil trestného činu jako spolupachatel ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., neboť v tomto případě nejde o samostatnou formu trestného činu (podle § 89 odst. 1 tr. zák. je trestným činem vedle dokonaného trestného činu také příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného), nýbrž jen o formu trestné činnosti.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného V. B. odmítl jednak podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť zčásti je zjevně neopodstatněné, jednak podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a