6 Tdo 1459/2016
Datum rozhodnutí: 25.10.2016
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku



6 Tdo 1459/2016-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. října 2016 o dovolání, které podal obviněný L. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 50 To 152/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 29/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 19 T 29/2016, byl obviněný L. H. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný L. H. byl za toto jednání odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Sokolově podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 50 To 152/2016, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 19 T 29/2016 ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný podané dovolání odůvodnil tak, že má za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže. Obviněný uvádí, že úmyslně nejednal, naopak jednal v domnění, že věci, které odebíral pro svědkyni M., budou uhrazeny. Jeho úmysl nesměřoval k přisvojení si cizí věci. Dále ve svém dovolání podrobně popisuje charakter vztahu se svědkyní M., vztah ke svědkovi Š. i druh činností, které pro tohoto svědka vykonával. Zdůrazňuje, že to byla právě svědkyně M., která mu zadávala úkoly ohledně odvozu odcizených věcí, tyto si vybírala a nechala je obviněným odvézt na svoji chatu. Obviněný rovněž podotkl, že svědkyně M. práce fakturovala a nechala si prostředky zasílat na svůj účet. Domnívá se rovněž, že došlo k nadhodnocení jednotlivých věcí, které byly předmětem krádeže a shodně jako v odvolání poukazuje na to, že obviněná písemně odvolala své svědectví. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá toho, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že s ohledem na charakter námitek se k němu nebude věcně vyjadřovat a zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

10. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

11. Jak již bylo shora uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

12. Ačkoli obviněný dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit, a k nim proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká zejména námitek hodnotících výpovědi svědků I. M. a Ing. M. Š., když dovolatel uvedl, že výpovědi těchto svědků jsou vedeny s úmyslem obviněného poškodit, zbavit se ho, a že svědkyně M. v celé věci vystupuje jako svědek, namísto toho, aby byla spolupachatelem či organizátorem. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, které směřovaly vůči způsobu hodnocení důkazů a jimiž obviněný polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil okresní soud a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i krajský soud, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., jsou právně irelevantní a v rámci dovolacího řízení z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k nim nelze přihlížet, a ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

13. Obviněný dále namítl, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Obviněný má za to, že nebylo dáno zavinění ve formě úmyslu, jeho úmysl nesměřoval k přisvojení si cizí věci, naopak jednal v domnění, že věci, které odebíral pro svědkyni M., budou uhrazeny. Nejvyšší soud v této souvislost uvádí, že trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že v posuzované věci soud považoval trestný čin krádeže za spáchaný naplněním právě těchto znaků uvedeného trestného činu. K posouzení opodstatněnosti dovolatelem uplatněných námitek je třeba připomenout konkrétní skutková zjištění vyplývající ze skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž mj. obviněný v přesně nezjištěné době v období od 1. 8. 2015 do 29. 1. 2016 při provádění pomocných a revitalizačních prací odcizil různý materiál pro zahradnickou činnost, čímž způsobil poškozenému Ing. M. Š. škodu v celkové výši 19 3000 Kč, přičemž odcizené věci byly zajištěny a vráceny zpět poškozenému (podrobněji uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů obsahuje taková konkrétní skutková zjištění, která dostatečně vyjadřují a naplňují dovolatelem namítaný nedostatek subjektivní stránky trestného činu krádeže, a jsou tak dostatečným vyjádřením zákonných znaků tohoto trestného činu. Obviněný uvedeným jednáním tak naplnil objektivní i subjektivní stránku trestného činu krádeže. Obviněný chtěl porušit zájem chráněný zákonem, jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

14. Nalézací soud v předmětné trestní věci provedl výslech svědků, listinné a věcné důkazy, přičemž v rámci jejich hodnocení jednotlivě i v jejich souhrnu dospěl k závěru, že je nepochybné, že se obviněný žalovaného jednání dopustil. Jednání obviněného je prokazováno jednak jeho doznáním v tom směru, kdy uvedl, že materiál ze skladu vzal a odvezl na chatu I. M., s čímž korespondují především svědecké výpovědi právě svědkyně M. i Ing. Š. Obviněný sám uvedl, že se poškozeného nikdy neptal, zda je vše uhrazené, ani svědkyně M. mu neřekla, že je materiál zaplacený. Obviněný rovněž sám uvedl, že materiál, který odvezl na chatu svědkyně M., měl tvořit vybavení pro jejich společný život (str. 5 protokolu o výslechu podezřelého, č. l. 11 13). Naopak bylo prokázáno, že to byla právě svědkyně M., která se obviněného ptala na zaplacení věcí, když jí na to odpověděl, že je vše vyřízené a dohodnuté s panem Š. Na pravdivost tvrzení obou zmíněných svědků lze rovněž usuzovat z okolností, za kterých se poškozený o odcizení jeho věcí dozvěděl. V této souvislosti totiž uvedl, že mu zmizely závodní zimní běžky, na které se obviněného zeptal, přičemž se poté objevily zpět (str. 4 úředního záznamu, výpověď svědka, č. l. 104 106). Svědkyně M. k celé věci uvedla, že obviněný v rozhodném období postupně vozil na její chatu různé věci, o kterých se domnívala, že je má buď z práce, nebo od někoho, a které mohly být potřebné k práci na chatě či zahradě, že by se mělo jednat o věci kradené, nevěděla (str. 4 úředního záznamu, výpověď svědkyně, č. l. 106 107). Obviněného se nikdy neptala, odkud materiál má, avšak když se ho tázala na důvod tak velkého množství materiálu, uvedl, že se jednalo o výhodnou koupi (str. 2 úředního záznamu).

15. Jestliže tedy nalézací soud a potažmo soud odvolací dospěly k závěru, že obviněný v posuzované věci svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud tyto právní závěry za správné. Soudy nižších stupňů vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž toto rozhodnutí spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný.

16. Nejvyšší soud dále dodává, že ani z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces neshledal okolnosti, které by mu umožňovaly zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním (extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).

17. V rámci dovolacích námitek byly uplatněny i námitky k výši způsobené škody a k tomu, že poškozená své svědectví na policii odvolala. Jde rovněž o námitky již v předchozím řízení uplatněné a v této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací soudu druhého stupně, není potřebné se k těmto námitkám s ohledem na shora uvedené rozhodnutí opětovně vyjadřovat.

18. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného L. H. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. října 2016


JUDr. Jan Engelmann předseda senátu