6 Tdo 1455/2007
Datum rozhodnutí: 31.01.2008
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1455/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2008 dovolání, které podal obviněný M. J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 7 To 227/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň sever pod sp. zn. 1 T 38/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň sever ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 1 T 38/2007, byl obviněný M. J. uznán vinným, že

dne 18. 2. 2007 v době od 02.59 03.00 hod. řídil po místní komunikaci v obci P., ve směru od restaurace k bráně bývalého statku, motocykl zn. Simson, když při kontrole ze strany policejních orgánů bylo zjištěno, že mu byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. 8 To 364/2005, který nabyl právní moci dne 22. 8. 2005, mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 roků, přičemž následnou orientační dechovou zkouškou pomocí přístroje Dräger bylo zjištěno v jeho dechu 1,66 promile alkoholu a rozborem krve poté naměřena hladina alkoholu v krvi 1,72 g/kg.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestnými činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 180d tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný M. J. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 7 To 227/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný M. J. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

V podání obviněný shledal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Konstatoval, že dne 28. 3. 2007 bylo odročeno hlavní líčení na den 16. 4. 2007, 14.00 hod., do budovy Krajského soudu v Plzni, Stehlíkova ul. 3, jednací síň č. dv. 23. Uvedeného dne však okresní soud hlavní líčení zahájil v budově Okresního soudu Plzeň sever, ul. Edvarda Beneše 1, jednací síň č. 13, aniž by o tom obviněného nebo jeho obhájce vyrozuměl. Přestože se spolu s obhájcem nemohli k hlavnímu líčení včas dostavit, tak soud prvního stupně hlavní líčení, jež bylo konáno na místě odlišném od místa, kam byli předvoláni, nejen zahájil, ale v něm bez jejich přítomnosti provedl i důkazy.

Obviněný namítl, že soud je oprávněn provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněné osoby jen v případě, kdy jsou splněny všechny kumulativní podmínky vyžadované ustanovením § 202 odst. 2 tr. ř., přičemž současně připomněl znění ustanovení § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle jeho názoru je zcela nerozhodné, zda prvostupňovým soudem byla či nebyla zjišťována přítomnost obviněného na jiném místě (v daném případě v budově Krajského soudu v Plzni, Stehlíkova ul.), neboť to nic nemění na skutečnosti, že soud má zákonem uloženou povinnost předvolat obviněného řádně. Chybný postup okresního soudu nelze zhojit ani tím, že obviněného dodatečně o provedených důkazech informoval. Obviněný vytkl, že konstatovaným postupem byl zkrácen na svých právech na obhajobu, včetně práv zaručených čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť mu byla odňata možnost účastnit se hlavního líčení, být přítomen provádění důkazů, vyjadřovat se k nim a navrhovat jiné důkazy na podporu své obhajoby. Podle jeho mínění lze pochybení zhojit toliko zrušením rozhodnutí soudů obou stupňů a hlavní líčení před soudem prvního stupně provést znovu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytkl, že výše uvedená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že se nelze ztotožnit s právními závěry soudů obou stupňů, že řídí-li pachatel motorové vozidlo, přestože vykonává trest zákazu řízení, tak se vedle maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. dopouští i trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. V této souvislosti odkázal na výklad ustanovení § 180d tr. zák. a důvodovou zprávu k trestnímu zákonu. Z nich je patrno, že vůlí zákonodárce bylo postihovat ty, kdo řídí motorové vozidlo, k jehož řízení nikdy nenabyli práv, a nikoliv ty, kterým bylo dočasně takové právo zakázáno. Právo řízení vozidla totiž oprávněné osobě při uložení trestu zákazu řízení nezaniká, pouze jej nemůže po určitou dobu vykonávat. Podle obviněného je nutno v daném případě rozlišovat dočasný zákaz řízení od nenabytí práva k řízení (míněno absolutně) . Skutečnost, že zákaz řízení nelze vykládat jako pozbytí práva řízení, vyplývá i ze zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle něho po uplynutí trestu příslušný úřad odsouzenému bez dalšího vydá řidičský průkaz, aniž by musel zákonem stanoveným způsobem právo řízení znovu nabývat.



Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 7 To 227/2007, i rozsudek Okresního soudu Plzeň sever ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 1 T 38/2007, a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

Samosoudce soudu prvního stupně zaslal ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud však do dne rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. J. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.

Z článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu má každý i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje mimo jiné i přítomnost obviněného u hlavního líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování.

Podle § 202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obžalovaného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom

a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a

b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinil návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

Podle § 202 odst. 3 tr. ř. platí, že nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211 tr. ř.

Podle § 202 odst. 4 tr. ř. hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.

Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 nepoužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně.

V dovolání obviněný vznesl v podrobnostech výhradu, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Tato námitka uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplňuje, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda soudní řízení je zatíženo vytýkanou vadou.

Předně je potřebné uvést, že v předmětné trestní věci obviněný M. J. nebyl v době konání hlavního líčení ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody a ani nešlo o řízení o trestném činu, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice by převyšovala pět let. Proto aplikace ustanovení § 202 odst. 4, 5 tr. ř. nepřipadala v úvahu.

Dále je nutno připomenout, že hlavní líčení ve věci bylo samosoudcem Okresního soudu Plzeň sever nařízeno na den 28. 3. 2007, přičemž obviněný i jeho obhájce byli osobně přítomni. V hlavním líčení státní zástupkyně přednesla návrh na potrestání, dále byl proveden výslech obviněného M. J., výslech svědka A. V. a byly konstatovány listinné důkazy. Poté bylo hlavní líčení odročeno na den 16. 4. 2007, 14.00 hod., č. dv. 23, ul. Stehlíkova, a to za účelem vypracování plánku, kde budou označeny jednotlivé budovy a směr, kudy měl obviněný jet. Všichni přítomní vzali termín odročení hlavního líčení na vědomí (vše na č. l. 32 35 spisu).

Z protokolu o odročeném hlavním líčení ze dne 16. 4. 2007 vyplývá, že se k soudu nedostavil obviněný M. J. ani jeho obhájce (v substituci Mgr. M. D., Mgr. J. B.). Současně bylo prostřednictvím justiční stráže prověřeno, zda se u jednací síně č. 23 nenachází obviněný a jeho obhájkyně. Bylo zjištěno, že tito v budově nejsou. Následně samosoudce Okresního soudu Plzeň sever vyhlásil usnesení, jímž podle § 202 odst. 2 tr. ř. rozhodl konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. V rámci dokazování byla přečtena zpráva Policie ČR, Obvodního oddělení Města Touškov, s plánkem obce P. a leteckými fotografiemi odpovídajícími vyznačenému plánku. Po ukončení dokazování a přednesení závěrečné řeči státní zástupkyní sdělila kancelář soudu, že obhájkyně čekala před jednací síní č. 23 a jde k jednací síni č. 13. Po příchodu obhájkyně a obviněného do jednací síně byli tito seznámeni s dosavadním průběhem hlavního líčení a oběma byl předestřen důkaz plánek Policie ČR, který byl v rámci dokazování proveden. Poté obhájkyně i obviněný přednesli svoji závěrečnou řeč a soud ve věci rozhodl odsuzujícím rozsudkem (vše na č. l. 53 55 spisu).

Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného usnesení k obdobné námitce, jak byla následně uplatněna v dovolání, konstatoval: obviněný a obhájkyně Mgr. J. B. nebyli okresním soudem informováni o tom, že hlavní líčení dne 16. 4. 2007 bude konáno v budově Okresního soudu Plzeň sever a nikoliv v budově Krajského soudu v Plzni ve Stehlíkově ulici, kam bylo odročeno dne 28. března 2007 . Připomněl, že okresní soud nechal před zahájením hlavního líčení prověřovat justiční stráží, zda obviněný a jeho obhájkyně se ve Stehlíkově ulici u č. dveří 23 nacházejí, a teprve poté, co mu bylo sděleno, že jmenovaní v budově nejsou, zahájil hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného a jeho obhájkyně. Současně odvolací soud uvedl: Vzhledem k tomu, že tuto skutečnost neprověřoval samosoudce okresního soudu osobně, vyvstávala pouze pochybnost o tom, zda justiční stráž zmíněnou okolnost prověřila důkladně. Z protokolu o hlavním líčení je však též patrné, že okresní soud v tomto hlavním líčení neprováděl žádné jiné důkazy, než že četl zprávu Policie ČR, Obvodního oddělení města Touškov, doplněnou leteckými fotografiemi obce P. založenými pod čl. 46 až 52 spisu. V nepřítomnosti obviněného byla též pronesena závěrečná řeč státní zástupkyně poté, co bylo samosoudcem okresního soudu prohlášeno dokazování za skončené. Když se obviněný se svojí obhájkyní do jednací síně dostavili, byli seznámeni s dosavadním průběhem hlavního líčení, obviněnému byl předložen plánek , který zaslala policie . Poté byla obhájkyni dána možnost k pronesení závěrečné řeči. Soud druhého stupně označil postup okresního soudu za procesně nesprávný, neboť samosoudce měl po závěrečné řeči státní zástupkyně znovu otevřít dokazování a postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. přečíst zprávu policie, předložit obviněnému k nahlédnutí zmíněné listinné důkazy a zaprotokolovat vyjádření obviněného k nim (jak mu ukládá ustanovení § 214 tr. ř., dle něhož obviněný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se k němu chce vyjádřit a jeho vyjádření se zapíše do protokolu). Následně zdůraznil: nešlo však o vadu řízení, kterou by nebylo možno zhojit ve veřejném zasedání před odvolacím soudem za situace, že obviněný i jeho obhájce se k němu osobně dostavili. Tímto důkazem proto krajský soud ve veřejném zasedání ve smyslu § 263 odst. 6 tr. ř. doplnil dokazování. Krajský soud dodal, že ačkoliv z protokolu o hlavním líčení konaném dne 16. 4. 2007 není zřejmé, že obviněný byl dotázán, zda nemá další důkazní návrhy, než mu bylo uděleno závěrečné slovo, tak z přednesu jeho obhájkyně není patrno, že by jménem obviněného nějaký návrh na doplnění dokazování učinila nebo vznesla námitky proti postupu soudu. Přitom v předchozím hlavním líčení konaném dne 28. 3. 2007 obhajoba navrhovala doplnění dokazování toliko leteckým snímkem obce P. (z něho by mělo být patrno místo činu), který obhájkyně předložila soudu spolu s fotografií cesty, po níž měl obviněný po hrázi rybníka jet (vše na str. 3 a 4 usnesení soudu druhého stupně).

Z popsané rekapitulace je zřejmé, že v odročeném hlavním líčení nebylo okresním soudem postupováno zcela důsledně podle trestního řádu. Především nebylo jednoznačně prověřeno, zda se obviněný M. J. a jeho obhájkyně dostavili k jednání soudu v den, hodinu a na místo, jak byly samosoudcem určeny v usnesení ze dne 28. 3. 2007, aby mohl být učiněn spolehlivý podklad pro rozhodnutí podle § 202 odst. 2 tr. ř., konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a to v jiné soudní budově. Pokud bylo v průběhu soudního řízení následně zjištěno, že se obviněný a jeho obhájkyně k soudu dostavili, mělo být za jejich účasti dokazování provedené v odročeném hlavním líčení zopakováno, aby se obviněný mohl k důkazu vyjádřit a eventuálně uplatnit i návrhy na doplnění dokazování. Na tyto skutečnosti již správně upozornil v napadeném usnesení i Krajský soud v Plzni. Jelikož zmíněný nedostatek byl v řízení před odvolacím soudem popsaným postupem napraven včetně toho, že obviněný mohl uplatnit návrhy na doplnění dokazování, o kterých krajský soud rozhodl v závěrečné poradě, tak podle názoru Nejvyššího soudu nebylo soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, že by pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Námitku obviněného, že je nutno hlavní líčení provést znovu, není možno akceptovat. Konstatovaným postupem krajského soudu nedošlo k popření ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž nelze shledat porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (mimo jiné stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu).

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že v daném případě nemohl být uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. Jelikož jde o výtku týkající se nesprávného právního posouzení skutku, tak Nejvyšší soud posuzoval zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.

Trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. se dopustí ten, kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného oprávnění podle zvláštního zákona.

Vzhledem k problematice jednočinného souběhu trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., bylo dne 24. 10. 2007 přijato stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2007 (bude publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), které uvádí:

I. Osoba, která pozbyla řidičské oprávnění podle § 94a odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na to, že jí byl uložen soudem trest nebo příslušným správním úřadem v řízení o přestupku uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, nebo jí bylo řidičské oprávnění ze stejných důvodů odňato podle § 94 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, není držitelem řidičského oprávnění ve smyslu ustanovení § 180d tr. zák. o trestném činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění.

II. Jestliže pachatel řídí motorové vozidlo, ačkoli není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona (zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), a v době, kdy mu bylo řízení motorových vozidel zakázáno pravomocným rozsudkem nebo rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností v přestupkovém řízení, zpravidla naplňuje znaky trestných činů řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchaných v jednočinném souběhu.

V odůvodnění svého stanoviska Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval: Ustanovení § 180d tr. zák. chrání bezpečnost silničního provozu proti ohrožení, které vyplývá z řízení motorových vozidel bez příslušného řidičského oprávnění a v konečném důsledku směřuje proti životu a zdraví lidí či proti majetku. Smyslem tohoto ustanovení je zabránit v řízení motorových vozidel osobám bez řidičského oprávnění, které osvědčuje jejich odbornou a faktickou způsobilost k řízení motorového vozidla. Je otázkou, zda je za takovou osobu možno považovat i toho, kdo řidičské oprávnění pozbyl ve smyslu § 94a odst. 1 zákona o silničním provozu dnem právní moci rozhodnutí, jímž mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, popř. toho, jemuž bylo řidičské oprávnění ze stejných důvodů odňato podle § 94 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona ve znění účinném do 30. 6. 2006. Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba tuto otázku zodpovědět kladně, a to z těchto důvodů:

Tento závěr má oporu v jazykovém výkladu citovaných ustanovení. Slovesa pozbýt, být odňato, ve svém obvyklém významu znamenají ztrátu něčeho (práva, věci apod.). Jestliže tedy uvedená ustanovení hovoří o pozbytí a odnětí řidičského oprávnění znamená to, že držitel řidičské oprávnění ztrácí, tedy přestává být jeho držitelem a stává se osobou bez řidičského oprávnění. Ustanovení § 100 až 102 zákona o silničním provozu, která upravují vrácení řidičského oprávnění, pak hovoří o osobě, která pozbyla řidičské oprávnění nebo jí takové oprávnění bylo odňato, či žadateli o vrácení řidičského oprávnění, nikoli o držiteli řidičského oprávnění. Pro uvedené závěry vyplývající z jazykového výkladu svědčí také právní úprava, podle níž osoba, která se chce znovu stát držitelem řidičského oprávnění, musí o jeho vrácení požádat příslušný správní orgán, jenž o vrácení řidičského oprávnění rozhodne ve správním řízení. K žádosti musí být předloženy stanovené doklady, a pokud od právní moci rozsudku či rozhodnutí, jímž došlo k uložení trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajících v zákazu řízení motorových vozidel, uplynul víc než jeden rok, musí žadatel prokázat zdravotní a odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel, přičemž doklad o odborné způsobilosti nesmí být starší než 60 dní (§ 102 zákona o silničním provozu). V případě, že by žadatel stanovené doklady nepředložil, příslušný správní orgán by musel zamítnout jeho žádost o vrácení řidičského oprávnění. Tato právní úprava odráží skutečnost, že u osoby, která po určitou dobu neřídí motorové vozidlo v důsledku zákazu výkonu této činnosti, může dojít ke snížení či ztrátě odborné, popř. i zdravotní způsobilosti, a je proto nutné její opětovné formální ověření.

Nejvyšší soud proto ve stanovisku vyslovil nesouhlas s argumentem, který se objevuje v některých rozhodnutích, že uložení trestu (resp. sankce) zákazu činnosti znamená pouze to, že osoba nesmí po stanovenou dobu vozidlo řídit, ale nepřestává být jeho držitelem, neboť oprávnění neztratila zcela, ale jen na určitou dobu . Současně dodal: Pokud by byl akceptován názor, že pachatel řidič se řízením motorového vozidla v době výkonu zákazu činnosti po pozbytí řidičského oprávnění dopouští pouze trestného činu podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a nelze jej postihnout podle § 180d tr. zák., pak by po uplynutí doby trestu nebo sankce zákazu činnosti taková osoba nebyla pro řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění postižitelná prostředky trestního práva, ale šlo by jen o správní delikt, ačkoli by se mohlo jednat o osobu, která i přes dříve získané a pozbyté řidičské oprávnění jako řidič zjevně selhala a bez provedení správní kontroly jejího přístupu k řidičskému oprávnění postupem podle § 102 zákona o silničním provozu by se jednalo o subjekt, který by mohl být z hlediska bezpečnosti silničního provozu reálným rizikem. Nejvyšší soud rovněž uvedl: ustanovení § 94a o pozbytí řidičského oprávnění bylo do zákona o silničním provozu vloženo zákonem č. 411/2005 Sb. s účinností od 1. 7. 2006. Do této doby bylo uložení trestu, resp. sankce zákazu činnosti soudem nebo správním úřadem důvodem odnětí řidičského oprávnění příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností podle § 94 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2006. Tento důvod pro odnětí řidičského oprávnění byl zrušen stejným zákonem v souvislosti s doplněním zákona o silničním provozu ustanovením § 94a o pozbytí řidičského oprávnění.

Ve stanovisku Nejvyšší soud v podrobnostech poukázal i na skutečnost, že jednání pachatele, který řídí motorové vozidlo, ačkoli není držitelem řidičského oprávnění, a to v době, kdy mu řízení motorových vozidel byl zakázáno (rozhodnutím soudu nebo státního orgánu ve správním řízení), směřuje vůči dvěma rozdílným objektům a naplňuje objektivní znaky skutkových podstat jak trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., tak trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák.

Protože obviněnému M. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. 8 To 364/2005, který nabyl právní moci dne 22. 8. 2005, mj. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 roků jak se konstatuje v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu, tak je s poukazem na výše citované stanovisko Nejvyššího soudu zjevné, že v době spáchání předmětného skutku dne 18. 2. 2007, kdy řídil motocykl Simson po místní komunikaci, nebyl držitelem řidičského oprávnění ve smyslu znění § 180d tr. zák. Proto byl důvodně uznán vinným trestnými činy řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., spáchaných v jednočinném souběhu, neboť řídil motorové vozidlo, ačkoliv nebyl držitelem příslušného oprávnění podle zvláštního zákona a mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána. Současně byl oprávněně uznán vinným i trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., neboť vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky ( orientační dechovou zkouškou pomocí přístroje Dräger bylo zjištěno v jeho dechu 1,66 promile alkoholu a rozborem krve poté naměřena hladina alkoholu v krvi 1,72 g/kg. ), jinou činnost (řízení motorového vozidla), při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Jelikož kromě námitky, jak je reprodukována na str. 2 tohoto usnesení Nejvyššího soudu, obviněný žádný další nedostatek ohledně právní kvalifikace skutku napadeným soudním rozhodnutím nevytkl, tak v tomto směru lze plně odkázat na příslušnou část přiléhavého odůvodnění těchto rozhodnutí. Přitom odvolací soud výstižně a podrobně rozvedl, proč je v dané věci dána existence jednočinného souběhu trestných činů podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 180d tr. zák. (str. 4 a 5 napadeného usnesení)

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. J. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. ledna 2008



Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k