6 Tdo 1451/2005
Datum rozhodnutí: 23.11.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1451/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. listopadu 2005 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2005, č. j. 13 To 217/2005 234, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 75/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2005, č. j. 13 To 217/2005-234, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 14. 6. 2005, č. j. 3 T 75/2005 204, kterým byl obviněný J. M., roz. K., uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a byl mu za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6. 2004, č. j. 3 T 67/2004-440, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 13. 8. 2004, č. j. 55 To 263/2004-506, uložen podle § 250 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci a bylo postupováno podle § 35 odst. 2 tr. zák.

Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2005, č. j. 13 To 217/2005-234, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v tom, že od počátku popírá, že by leasingovou smlouvu uzavřel v úmyslu svému závazku nedostát . Poukazuje na to, že se snažil vysvětlit, že úvaha soudu o jeho snaze obohatit se je lichá, a to z toho důvodu, že by ani k obohacení dojít nemohlo. Obviněný tvrdí, že chtěl vozidlo řádně splácet a používat jej také při vedlejší výdělečné činnosti vedle svého zaměstnání ve firmě své matky. Poukazuje na to, že chtěl na základě výzvy leasingové společnosti dlužné částky splátky doplatit, ale tato jeho snaha byla zmařena jeho vzetím do vazby. Dále trvá na tom, že žádným přímým důkazem nebyl prokázán jeho úmysl uvést jiného v omyl ve smyslu § 250 tr. zák. a tento jeho domnělý úmysl nebyl ani žádným přímým důkazem prokázán. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla, odmítnout jej jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V odůvodnění svého vyjádření poukazuje na to, že soudy při hodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).



K podanému dovolání obviněného lze ze strany Nejvyššího soudu uvést, že po obsahové stránce se jedná o uplatnění námitek shodných s námitkami, kterými bylo již argumentováno v řízení před soudem prvního i druhého stupně, a se kterými se dle názoru dovolacího soudu soudy nižších stupňů zákonným způsobem vypořádaly a své úvahy rozvedly ve smyslu § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění rozhodnutí. Předně je nezbytné uvést, že obviněný popírá, že by leasingovou smlouvu uzavřel v úmyslu svému závazku nedostát, neboť již tím, že zaplatil jako akontaci 144.000,- Kč, by při ceně vozidla nemohl mít jakýkoliv prospěch, a proto je lichá úvaha soudu o jeho snaze se obohatit . V souvislosti s uvedenou námitkou je však nezbytné odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kdy tento na str. 3 - 4 svého usnesení uvádí, že v době, kdy obviněný evidentně neměl finanční prostředky, kromě částky 144.000,- Kč, kterou složil jako akontaci, uzavřel při uvedení nepravdivých údajů leasingovou smlouvu na již poměrně hodnotné vozidlo, aniž měl dostatek finančních prostředků k úhradě nikoli zanedbatelných měsíčních splátek ve výši 14.512,- Kč . V tomto směru dále odvolací soud poukazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se v plném rozsahu ztotožňuje. V souvislosti s již uvedeným je potřebné v rámci uplatněné argumentace obviněného uvést, že soud prvního stupně na str. 2 - 3 svého rozsudku poukázal na důkazy, ze kterých dovozoval subjektivní stránku trestného činu a zde považuje Nejvyšší soud za vhodné mj. pouze doplnit, že obviněný byl zařazen v pracovním poměru u firmy Z. jako bezpečnostní pracovník, ačkoliv uváděl, že pracuje u uvedené firmy na pozici obchodního ředitele od roku 2001, což provedenými důkazy bylo vyvráceno. Dále obviněný při uzavírání leasingové smlouvy měl argumentovat čistým měsíčním příjmem ve výši 25.000,- Kč, což bylo důkazy provedenými v hlavním líčení rovněž vyvráceno, stejně jako obhajoba obviněného ohledně případných neznalostí rozdílů ohledně čisté a hrubé mzdy. Soud prvního stupně se v rámci dokazování v hlavním líčení rovněž zabýval otázkou nezbytných nákladů obviněného na úhradu jeho životních nákladů (jím tvrzené náklady za pronájem bytu) a na základě hodnocení důkazů, v jejich souhrnu i jednotlivě (tj. ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.) dospěl k závěru, že ze strany obviněného se jednalo o úmyslný trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., kdy obviněný již při uzavírání leasingové smlouvy věděl o tom, že nebude schopen svým závazkům dostát, byl srozuměn s tím, že svým jednáním poruší zájem chráněný trestním zákonem.

Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly s námitkami obviněného, které ve své podstatě směřovaly již v prvopočátku do oblasti skutkové, poukázaly na důkazy, které byly v rámci hodnocení důkazů použity a své závěry ohledně hodnocení důkazů soudy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. také způsobem vyžadovaným ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. odůvodnily. Namítá-li pak obviněný v rámci dovolání, že nebylo jeho úmyslem se obohatit uváděním nepravdivých údajů, jedná se o námitky, které nejsou s to naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedené souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento výslovně uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem .

S ohledem na obsah námitek, které obviněný směřoval do oblasti skutkových zjištění soudu prvního stupně a následně jeho neztotožnění se se závěry odvolacího soudu, který považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, je nezbytné uvést, že dovoláním byly uplatněny právní námitky pouze formálně, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn formálně, tj. právně irelevantně, a proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného odmítnout podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Závěrem lze rovněž zmínit usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. listopadu 2005

Předseda senátu :

JUDr. Jan Engelmann