6 Tdo 1450/2013
Datum rozhodnutí: 30.01.2014
Dotčené předpisy: § 180 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.



6 Tdo 1450/2013-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2014 o dovolání, které podala obviněná B. A. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 14 To 97/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 T 103/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 8 T 103/2009, byla obviněná B. A. (dále jen obviněná ) uznána vinnou trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák . ). Za tento trestný čin byla podle § 180 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli v rozsudku vyjmenovaní poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře. Rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 14 To 97/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neboť dne 01.10.2008 v blíže nezjištěné době od 19:00 hodin do 21:20 hodin v M., okres P., v bytě č. ... v prvním patře domu čp. ... v ulici B. N., ponechala bez dozoru v místnosti kuchyně na zapnuté elektrické plotýnce sklokeramické varné desky sporáku hrnec se škvařícím se sádlem, čímž došlo ke vznícení rozpáleného sádla a k zahoření textilní utěrky a chňapky zavěšené nad sporákem, odkud se požár rozšířil odsávacím potrubím stoupací šachtou až do devátého nadzemního podlaží, v důsledku čehož došlo k požáru části bytových jader bytů v domě a k poškození 10 bytových jednotek, ve kterých se nacházelo nejméně deset osob a další blíže neurčený počet osob se nacházel v dalších bytech v domě, čímž způsobila škodu v celkové výši 659.071,- Kč na bytových jednotkách a společných částech domu ve správě Společenství vlastníků bytů B. N. M., se sídlem M., B. N., okres P., PSČ ..., IČ: 260 38 731, a dále škodu jednotlivým vlastníkům a nájemcům bytů na zařízení bytů a dalších věcech, a to J. H. a D. H. škodu ve výši 45.245,- Kč, J. K. škodu ve výši 86.024,- Kč, M. K. škodu ve výši 12.190,- Kč, P. M. a M. M. škodu ve výši 104.061,- Kč, P. M. a M. M. škodu ve výši 97.717,- Kč, J. P. a M. P. škodu ve výši 68.198,- Kč, H. K. po zemřelé E. E. škodu ve výši 5.578,- Kč, F. Š. a J. Š. po zemřelém F. Š. škodu ve výši 75.277,- Kč, J. Š. a A. Š. škodu ve výši 27.375,- Kč a M. V. a B. V. škodu ve výši 7.800,- Kč, tedy celkovou škodu ve výši 1.188.536,- Kč . Za tento trestný čin ji podle § 180 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. v rozsudku vyjmenované poškozené odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že nalézací soud svůj rozsudek zákonu odpovídajícím způsobem neodůvodnil (viz § 125 tr. ř.), když provedl toliko tzv. souhrnné zhodnocení důkazů. Taková skutečnost podle ní činí rozsudek nesrozumitelným, nepřezkoumatelným a odporujícím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy České republiky. Odvolacímu soudu pak vytkla, že v tomto směru nezjednal nápravu. Upozornila, že soud druhého stupně shledal rozsudek soudu první instance obtížněji přezkoumatelným , a přesto na tento rozsudek ve svém rozhodnutí poukazoval. Za této situace označila za nepřezkoumatelný též rozsudek odvolacího soudu s tím, že postup tohoto soudu je v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces a zakládá existenci uplatněného dovolacího důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1330/2011).

Dále obviněná uvedla, že pokud odvolací soud předmětný skutek kvalifikoval jako trestný čin podle § 180 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., potom jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Ohradila se proti tomu, že soud druhého stupně v napadeném rozsudku k otázce zavinění poukázal na své usnesení ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 14 To 261/2010. Vyjádřila přesvědčení, že tvrzení krajského soudu o tom, že je obecně známo, že vzplanutí škvařeného sádla není vzácnou příčinou požárů v bytě, není ničím doloženo. Současně poukázala na výpovědi svědků M., Š., V. a K., popř. na zprávu ministerstva vnitra, generálního ředitelství hasičského sboru ČR s tím, že rozšíření požáru způsobem podobným tomu v posuzované trestní věci není častým, typickým či pravidelným následkem předmětného pochybení. V návaznosti na uvedené shledala, že na základě skutkových zjištění odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že poškození deseti bytových jednotek je kryto jejím, byť nedbalostním, zaviněním. Nelze totiž uzavřít, že si měla a mohla představit, že při škvaření sádla ve svém bytě by mohlo dojít mimo zahoření v tomto bytě ještě k takovému rozvinutí zahoření, že by vyhořelo celkem deset bytů, a to vertikálně. Zdůraznila, že jejím zaviněním je kryto pouze zahoření a poškození bytu, který užívala. V daných souvislostech ještě upozornila, že otázku, jak posuzovat zavinění z nedbalosti při obecném ohrožení, rozebírá usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/02. Ve svém dovolání zmínila též procesní zásadu in dubio pro reo. V neposlední řadě poznamenala, že při hlavním líčení konaném dne 11. 11. 2011 navrhla, aby byla vyžádána zpráva Hasičského sboru Písek ohledně statistiky požárů za účelem zjištění, kolik podobných požárů jako v souzené věci se v reprezentativním období vyskytlo na okrese Písek a aby byl touto zprávou proveden důkaz. Soud se však spokojil pouze s provedením důkazu zprávou ministerstva vnitra, generálního ředitelství hasičského sboru ČR, kde jsou ovšem pouze statistiky ohledně celé ČR a celého Jihočeského kraje. Navíc, v odůvodnění svého rozsudku nalézací soud nevysvětlil, proč tento navržený důkaz odmítl provést, resp. proč mu postačovala jím vyžádaná zpráva. Odvolací soud se pak podle ní s tímto pochybením právně relevantním způsobem nevypořádal. V souvislosti s tím odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011.

Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 14 To 97/2013, i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 8 T 103/2009, zrušil.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Uvedla, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné vytýkat pouze vady právní. Námitky, které se týkají skutkového zjištění, především hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., povahu právně relevantních námitek nemají. Následně poznamenala, že v určitých výjimečných případech se i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení může zabývat hodnocením důkazů. Dochází k tomu však pouze tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním nebo, že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Obviněná zmiňuje porušení práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že soud prvého stupně náležitým způsobem neodůvodnil své rozhodnutí, které tak neodpovídá zásadám stanoveným v § 125 odst. 1 tr. ř. Uvedená námitka obviněné však podle státní zástupkyně není důvodná. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyhodnotil rozsudek soudu prvního stupně jako sice obtížněji přezkoumatelný, avšak současně shledal, že předmětná vada není takového charakteru, že by bylo třeba označit za nesprávná skutková zjištění a v důsledku toho i závěry právní. Takové posouzení věci ze strany odvolacího soudu bylo adekvátním zhodnocením nastalé situace. Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ve svém rozhodnutí zareagoval i na věcnou nesprávnost nalézacího soudu, která spočívala ve volbě nesprávného mechanismu v rámci stanovení výše způsobené škody. Odvolacím soudem bylo vydáno kasační rozhodnutí, rozsudek nalézacího soudu byl zrušen a krajský soud do svého rozhodnutí pojal veškeré úvahy potřebné k závěru o vině obviněné. Takový postup není v rozporu s právem na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení nebo zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám dovolatele. Tímto právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, kterého se obviněné v posuzované trestní věci dostalo.

Následně státní zástupkyně konstatovala, že obviněná dovolání zaměřila částečně do oblasti skutkového zjištění, a to zejména tehdy, pokud soudům vytkla nesprávné hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo ve vztahu k subjektivní stránce. Těmto výhradám nelze přiznat povahu právně relevantních námitek. Za právně relevantní je však možné podle státní zástupkyně označit ty námitky obviněné, kterými zpochybňuje správnost právní kvalifikace jejího jednání jako trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neboť považuje za vyloučené své nedbalostní zavinění. Trestní zákon předpokládá, že pachatel se tohoto trestného činu dopouští z nedbalosti. Odvolací soud přitom ve svém rozsudku konstatoval zavinění obviněné ve formě nevědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. b) tr. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení je trestný čin spáchán z nevědomé nedbalosti tehdy, jestliže obviněný nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Státní zástupkyně shledala, že bylo nepochybně zjištěno, že k požáru v bytě obviněné, kde bez odpovídající kontroly škvařila sádlo, došlo v důsledku jejího jednání, resp. opomenutí, neboť zcela lehkovážně podcenila možnost vzniku požáru při vaření na tepelném zdroji a proces vaření nijak nehlídala. S ohledem na následek, který v důsledku požáru nastal, je možné dovozovat, že obviněná jednala právě z nedbalosti nevědomé, kdy nevěděla, že svým jednáním může takový následek způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla. Odpovídá tomu objektivní i subjektivní vymezení potřebné míry opatrnosti.

Odvolací soud podle názoru státní zástupkyně správně vyhodnotil, že pokud obviněná ponechala bez jakéhokoliv dozoru v místnosti kuchyně na zapnuté elektrické plotýnce sklokeramické varné desky sporáku hrnec se škvařícím se sádlem, které se následně vznítilo, pak o následku v podobě požáru, který se rozšířil i mimo její byt, vědět měla a mohla. Šlo o jednoznačně předvídatelný, i když nechtěný následek. Z běžného života jsou známy situace, kdy došlo k požárům, jejichž příčinou bylo vzplanutí nebo vznícení při tepelné úpravě pokrmů. Ve vícepodlažním domě, kde jsou jednotlivé partaje propojeny stoupací šachtou, do níž ústí odsávací potrubí, není vyloučeno šíření požáru vertikálním způsobem. V domě s více bytovými jednotkami je možné v případě požáru očekávat vznik škody i v jiných bytech. Průběh skutkových okolností, které tvoří rámec jednání obviněné, nebyl nijak neobvyklý, nahodilý a nacházející se mimo meze předvídatelnosti. Obviněná sama nebyla nijak znevýhodněna v empirickém vnímání, a proto bylo splněno i kritérium subjektivní míry opatrnosti. Obviněná zcela zjevně nevyvinula patřičnou míru opatrnosti, kterou byla objektivně schopna vynaložit, aby k následku spočívajícímu ve vzniku požáru nedošlo. Zcela zjevně podcenila situaci a zachovala se nezodpovědně, resp. nezachovala se tak, jak lze předpokládat u člověka dodržujícího při vaření potřebnou míru opatrnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře proto nepochybil, pokud jednání obviněné kvalifikoval jako trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 14 To 97/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují zčásti právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýká rovněž neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a porušení procesní zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces, přičemž prosazuje vlastní hodnocení důkazů. Touto argumentací ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala i z tvrzeného neúplného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů a z porušení procesní zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Na místě je ještě - se zřetelem k výhradám obviněné vůči odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů - nad rámec přiléhavého vyjádření státní zástupkyně dodat, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck 2013, s. 3148).

Jestliže by bylo dovolání obviněné podáno jen z výše naznačených důvodů, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněná však v rámci svého mimořádného opravného prostředku rovněž namítla absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu zavinění ve formě nedbalosti. Takovou námitku je možno z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že se jedná o dovolací námitku zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. c) citovaného zákonného ustanovení naplní, kdo způsobí takovým činem značnou škodu.

Značnou škodou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

Po subjektivní stránce jde v základní skutkové podstatě o nedbalostní trestný čin.

Stran zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v § 6 písm. a) tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení značné škody je v konkrétním případě těžším následkem , k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje.

Podle § 5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachovávání určité míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Objektivní vymezení míry opatrnosti žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. Jen výjimečně žádá od některých skupin osob, vykonávajících určité povolání nebo zaměstnání (např. lékařů, lékárníků, řidičů, stavebních techniků apod.), určitou vyšší míru opatrnosti, která je však potom zase stejná u každého, kdo takové povolání nebo zaměstnání vykonává. Rozsah náležité opatrnosti je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů (srov. např. předpisy o bezpečnosti práce, předpisy o pravidlech silničního provozu apod.). Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem [§ 5 písm. b) tr. zák.] při výkonu některých povolání vyplývá nejen z bezpečnostních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů, ale i z technických norem (srov. č. 28/1988-I. Sb. rozh. tr.) nebo zvláštních uznávaných pravidel (např. v medicíně tzv. lex artis), která vyplývají z daného stavu vývoje odborných znalostí v určitém oboru zachycených zvláště ve specializované literatuře. Jestliže jde o případ, u kterého není objektivní kritérium upraveno zvláštními předpisy nebo uznávanými pravidly, bude se vyžadovat taková opatrnost, jaká je přiměřená okolnostem a situaci, kterou pachatel svým jednáním na konkrétním místě sám vyvolal, přitom je třeba vycházet z ustanovení trestního zákona o zavinění (srov. č. 14/1978 Sb. rozh. tr.). V situacích, které vůbec nejsou upraveny právními předpisy nebo sice jsou upraveny, ale jen ve zcela obecné poloze (např. péče o malé dítě v rodině), se zpravidla vychází jen z obecně uznávaných zásad rozumného člověka. Zpravidla tu postačí dodržet stanovenou nebo ve společnosti uznávanou míru opatrnosti. Kdo dodržel toto tzv. objektivní kritérium nedbalosti, je bez viny, i když k nehodě (události) přesto dojde. K trestní odpovědnosti musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti . Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Je to tedy individuální hledisko. Proto o zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák. [ale i vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák.] jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. Nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu zejména místo a čas činu, viditelnost, povětrnostní podmínky, stav a povrch vozovky, výhledové poměry, mimořádný průběh události atd.) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. I. díl, 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 61 a 62).

Zavinění přitom musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud v daných souvislostech konstatuje, že, jak již shora uvedeno, zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti lze spatřovat tehdy, pokud si obviněný vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům měl a mohl alespoň v hrubých rysech představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem (účinkem) se může rozvinout tak, jak se rozvinul. Pro posouzení, zda soudy nižších stupňů zjištěné obecné nebezpečí, včetně škody na společných částech domu, bytových jednotkách a vybavení bytů v celkové výši 1.188.536,- Kč, způsobené obviněnou (v příčinné souvislosti s jejím opomenutím) je zahrnuto jejím zaviněním alespoň ve formě nedbalosti nevědomé podle § 5 písm. b) tr. zák., je třeba vycházet z okolností, za jakých tento následek (účinek) nastal.

S ohledem na charakter počínání obviněné (tato ponechala bez jakéhokoliv dozoru na zapnuté elektrické plotýnce sklokeramické varné desky sporáku, nad níž byly zavěšeny textilní utěrky a chňapky, hrnec se škvařícím se sádlem, tedy s hořlavou látkou), místo, kde k činu došlo (jednalo se o kuchyň v bytě užívaném obviněnou, jež se nachází v prvním patře vícepodlažního bytového domu, v němž jsou jednotlivé bytové jednotky propojeny stoupací šachtou, do níž ústí odsávací potrubí) a vzhledem k osobě obviněné (lze učinit závěr, že obviněná, ročník narození ..., měla svému věku odpovídající životní zkušenosti a znalosti a objektivně byla schopna při škvaření sádla vynaložit míru opatrnosti potřebnou k tomu, aby k následku spočívajícímu ve vzniku požáru nedošlo) nelze soudům nižších stupňů oprávněně vytýkat závěr, že obviněná měla a mohla předpokládat, že v důsledku její shora popsané neopatrnosti může dojít k zahoření nejen jí užívaného bytu, ale i společných částí domu a většího počtu cizích bytových jednotek v domě (k rozšíření ohně odsávacím potrubím stoupací šachtou až do devátého nadzemního podlaží), jakož i k dalším újmám na majetku v důsledku následné likvidace požáru (v podobě promáčení stropů, podlah, stěn a bytového vybavení), a v konečném důsledku ke vzniku škody v celkové výši 1.188.536,- Kč. Jak přiléhavě odvolací soud konstatoval, obviněná zcela zjevně nevyvinula při tepelné úpravě pokrmu patřičnou míru opatrnosti, kterou byla objektivně schopna vynaložit, aby k následku spočívajícímu ve vzniku požáru nedošlo.

Nejvyšší soud dále poznamenává, že obecné nebezpečí v podobě požáru, včetně majetkové újmy, zjištěné soudy dříve činnými ve věci bylo pro poškozenou vzhledem k okolnostem případu následkem (účinkem) předvídatelným, a to aniž by na její povinnost a možnost předvídat takový následek (účinek) byly kladeny nějaké zvýšené nároky přesahující běžnou životní zkušenost. Je totiž skutečností obecně známou, že dochází k požárům, jejichž příčinou je vzplanutí nebo vznícení při tepelné úpravě pokrmů, resp. že ve vícepodlažním domě, kde jsou jednotlivé bytové jednotky propojeny stoupací šachtou (což je skutečnost, jež musela být obviněné známa), není vyloučeno šíření požáru vertikálním směrem. Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že způsob rozšíření požáru obdobný tomu v posuzované trestní věci sice není častým, typickým či pravidelným následkem předmětného pochybení, není však ani ničím absolutně neobvyklým, vyloženě nahodilým a nacházejícím se mimo meze předvídatelnosti, když takové případy, ač nejsou časté, bývají medializovány a existuje o nich obecné povědomí. Koneckonců, jde o případ obecně známého jevu (notoriety) označovaného jako komínový efekt.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že následek (účinek) v podobě obecného nebezpečí a značné škody, jakož i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty zaviněním obviněné, a to minimálně ve formě nedbalosti nevědomé podle § 5 písm. b) tr. zák., neboť obviněná nevěděla, že svým jednáním může takové porušení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla. Současně v daném případě nešlo o nepředvídatelný příčinný průběh skutku, který by vylučoval zavinění obviněné. Odvolací soud proto nepochybil, pokud jednání obviněné kvalifikoval jako trestný čin obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněné v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. ledna 2014

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý