6 Tdo 1445/2003
Datum rozhodnutí: 15.01.2004
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1445/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2004 dovolání, které podal obviněný L. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 9 To 197/2003, jenž rozhodoval jako soudu odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 492/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 2 T 492/2002, byli obvinění J. O. a L. N. uznáni vinnými trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., protože ve V. v J., okr. N., kde vykonávali trest odnětí svobody, dne 8. 6. 2002 kolem 01.30 hod. vyzvali J. B., aby je na ubytovně odsouzených č. následoval do koupelny ložnice č., kde si oba sundali kalhoty, obnažili své pohlavní údy a slovně jej nutili k orálnímu sexu s tím, aby jim sál přirození, přičemž když toto odmítl, tak obžalovaný N. sedícího B. ve vaničce sprchy strčil, tento se opřel o stěnu, rozepnul mu kalhoty, stáhl mu je i s trenýrkami až ke kolenům a obžalovaný O. vzal jednorázový holící strojek, kterým ho píchl do přirození a vyhrožoval mu, že pokud jim nevyhoví, tak se to bude opakovat a přitom oba obžalovaní stáli ke dveřím do koupelny a bránili poškozenému v odchodu, načež si oba natáhli kalhoty a z koupelny odešli.

Za tuto trestnou činnost byli obvinění J. O. a L. N. podle § 241 odst. 1 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění J. O. a L. N. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 9 To 197/2003, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.



Vůči zmíněnému usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný L. N. prostřednictvím obhájce do výroku o vině a trestu dovolání, přičemž je opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



V mimořádném opravném prostředku obviněný konstatuje, že byť si je vědom omezeného rozsahu dovolacích důvodů musí nejdříve předeslat, že zásadní pochybení napadeného rozhodnutí spočívá v nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci. Uvádí, že soudy obou stupňů zcela chybně hodnotily provedené důkazy (výhradně v jeho neprospěch) a s některými důkazy se vůbec nevypořádaly. V této souvislosti odkazuje na argumentaci uplatněnou v odvolání. Namítá, že takto nesprávně zjištěný skutkový stav věci byl následně soudy nesprávně právně posouzen. Podle názoru obviněného, který již prezentoval v řízení před soudem odvolacím, trestnost pokusu trestného činu zanikla ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Konstatuje, že ze skutkového stavu, jak byl soudy (ač nesprávně) zjištěn, vyplývá, že jak dovolatel, tak i spoluobviněný J. O., měli dobrovolně upustit od dalšího jednání potřebného k dokonání činu, přičemž nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, bylo odstraněno a netrvalo, neboť se jednalo o pokus neukončený. Zdůrazňuje, že k žádnému dalšímu jednání, kterým by byl poškozený nucen nebo donucen k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nedošlo, stejně tak ani k žádnému sexuálnímu kontaktu. Podle obviněného se soud prvního stupně s touto otázkou při právním posouzení věci nezabýval a odvolací soud pouze okrajově, když k uplatněné námitce, kterou odmítl, učinil pouze poznámku. Ze závěrem obsaženým v poznámce se dovolatel neztotožňuje, neboť si lze představit různé způsoby, jakými by bylo možno poškozeného k různým sexuálním praktikám donutit.

Ohledně dobrovolného upuštění od dalšího jednání obviněný uvádí, že je dáno tehdy, když pachatel ví, že mu nic nebrání k dokončení trestného činu, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá (byť i mylně), že jeho trestná činnost je uskutečnitelná, a přesto se rozhodne od dokonání upustit. Tvrdí, že všechny uvedené podmínky jsou podle zjištěného skutkového stavu v daném případě splněny. Konstatuje, že na základě zjištěného skutkového stavu soud nemohl učinit závěr, že pachatelé se ocitli v situaci, která jim nedávala žádnou naději na úspěch, ani v situaci, kdy by nebyli schopni odpor poškozeného překonat. Z popisu skutku naopak vyplývá, že dokonání činu záviselo jen na vůli pachatelů.

Závěrem dovolání obviněný uvádí, že soud měl správně rozhodnout tak, že skutek popsaný v obžalobě není trestným činem, neboť trestnost pokusu zanikla a měl oba obviněné zprostit obžaloby podle § 226 písm. e) tr. ř. /když tak již neučinil podle § 226 písm. a) tr. ř./. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil a následně podle § 265m tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem, nebo podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Nymburce k novému projednání a rozhodnutí.

Předseda senátu soudu prvního stupně doručil ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Nejvyšší soud však ke dni svého rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného L. N. je přípustné /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného dovolacího důvodu vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři.

Z konstatovaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného L. N. zpochybňující správnost skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně jen z těchto námitek ohledně nedodržení procesního postupu podle ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a byť by z nich i následně dovozoval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť by bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.



V dovolání obviněný L. N. rovněž tvrdí, že ze skutkové věty výroku o vině vyplývá, že jak on, tak spoluobviněný J. O., dobrovolně upustili od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu, přičemž nebezpeční, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, bylo odstraněno a netrvalo, neboť se jednalo o pokus neukončený. V daném případě jde o námitky ohledně nesprávného právního posouzení skutku, tj. uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru je však podané dovolání zjevně neopodstatněné.

Trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.

Podle § 8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 8 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně

a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, nebo

b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.



Ve stručnosti lze připomenout, že důvodem zániku trestnosti pokusu trestného činu je předně okolnost, že se podstatně snížila nebezpečnost pachatelova činu pro společnost. Dobrovolnost upuštění je dána tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání upustit. Přitom musí odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Dobrovolné upuštění od dalšího jednání (nebo oznámení) způsobuje, že pachatel není trestný pro pokus trestného činu, ke kterému směřovalo jeho úmyslné jednání. To však nevylučuje trestnost jednání, které skutečně vykonal a které již naplnilo skutkovou podstatu některého dokonaného trestného činu. Jde o případ tzv. kvalifikovaného pokusu (§ 8 odst. 4 tr. zák.). V takovém případě je pachatel odpovědný za dokonaný trestný čin.

Při řešení otázky, zda v konkrétním případě šlo o dobrovolné upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu, je třeba rozlišovat pokus neukončený a pokus ukončený.

U neukončeného pokusu jde o případ, kdy pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu a tím, že dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, odstraní zpravidla současně i nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., že se pachatel zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání trestného činu.

O pokus ukončený jde, jestliže pachatel učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla ani nemá reálnou možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v § 8 odst. 3 písm. a), případně písm. b) tr. zák. U ukončeného pokusu je dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu možné jen v těch výjimečných případech, kde podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele mezi jeho jednáním a zamýšleným následkem zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takových případech však nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání, jako je tomu zpravidla u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo jeho jednáním zájmu chráněnému trestním zákonem. Míru aktivity pachatele při dobrovolném upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, nelze stanovit obecně. Je potřebné ji posuzovat individuálně se zřetelem na okolnosti a poměry pachatele.

Pro posouzení zda obviněný L. N. spáchal trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. či nikoli, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině a rozvedený v odůvodnění příslušného rozhodnutí.

Podle názoru Nejvyššího soudu nelze relevantní námitky obviněného L. N. uplatněné v dovolání akceptovat. Předmětný skutek (viz jeho citace uvedená výše) byl soudem prvního stupně (následně i soudem odvolacím) důvodně posouzen jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Zjištěným jednáním, podrobně rozvedeným v předmětném rozhodnutí, obviněný naplnil všechny zákonem stanovené formální i materiální znaky skutkové podstaty pokusu zmíněného trestného činu. Dopustil se jednání nebezpečného pro společnost, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného k jinému obdobnému pohlavnímu styku, než je soulož, přičemž se jednání dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, ale k jeho dokonání nedošlo. Charakter konkrétní činnosti obviněných, tj. i L. N. (odvedení poškozeného, slovní nucení k sání přirození, přičemž poté, co tyto praktiky poškozený odmítl, obviněný J. O. jej výše popsaným způsobem poranil na přirození s výhrůžkami, že pokud jim nevyhoví, tak se to bude opakovat), svědčí o nikoli pokusu neukončeném, ale o pokusu již ukončeném. V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění usnesení na str. 3 mimo jiné konstatuje: K námitkám odvolatelů lze pouze poznamenat, že zajisté nelze považovat za dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu ve smyslu § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. fakt, že obžalovaní ve svém jednání ustali poté, co se jim ani za cenu krvácejícího zranění poškozeného nepodařilo jej přinutit k sexuálním praktikám předpokládajícím jeho aktivní spolupráci, jak to popisuje poškozený. S tímto právním závěrem se i Nejvyšší soud ztotožňuje. Oba obvinění učinili vše, co považovali za potřebné k bezprostřednímu dokonání trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. (prostřednictvím výhrůžek násilím a násilím, a to dokonce způsobením drobného poranění pohlavního údu J. B., nutili poškozeného k sexuální činnosti, kterou odmítal). Jejich vzájemné jednání vykazuje zákonné znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., byť tato okolnost není v rozhodnutí soudů obou stupňů výslovně uvedena. Pokud k realizaci záměru obviněných nedošlo, je to důsledkem nikoli jejich dobrovolného upuštění od úmyslu trestný čin podle § 241 odst. 1 tr. zák. dokonat, ale pouze neochotou poškozeného J. B. podrobit se požadavku obou obviněných. Proto názor odvolacího soudu, že jednání obviněných (tj. i L. N.) nenaplňuje podmínku dobrovolného upuštění od dalšího jednání ve smyslu § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., je zcela důvodný a odpovídá skutkových zjištěním ve věci. Správnému posouzení skutku koresponduje i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uvedená právní věta.



Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného L. N. odmítl, neboť ho shledal zjevně neopodstatněným. Z tohoto důvodu nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.)

V Brně dne 15. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák

Vypracoval:

JUDr. Štefan Škadra