6 Tdo 1443/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: čl. 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., čl. 12 odst. 2 tr. zákoníku



6 Tdo 1443/2016-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 To 243/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 155/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 1 T 155/2015, byl obviněný J. Š. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit způsobem blíže popsaným ve výroku rozsudku jmenovaného soudu.

2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvaceti měsíců.

3. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 To 243/2016, tak, že odvoláním napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že

dne 21. 4. 2015 kolem 18:50 hodin řídil po silnici III. třídy č. v katastru obce B. dodávkové motorové vozidlo zn. Peugeot Boxer, reg. zn. , majitele společnosti Ja To stav s. r. o., Moravany, Bohunická cesta 727/15, IČ 29352789, přičemž v kilometru 3,978 vyjížděl z místa ležícího mimo komunikaci na pozemní komunikaci, kdy hodlal odbočit vpravo ve směru na B., při vyjíždění neměl v důsledku vegetace rozhled na dostatečnou vzdálenost, rozjel se a vjel na pozemní komunikaci, přičemž poté, co spatřil, že ve směru od L. přijíždí malý motocykl zn. KTM 690 DUKE, reg. zn. , který řídil jeho majitel P. M., vozidlo zastavil ve vzdálenosti 1,7 m od středu vozovky, když poškozený jedoucí rychlostí 50 až 60 km/hod dostatečně nevyhodnotil tuto dopravní situaci a nezapočal brzdit svůj motocykl, čímž nestačil provést úhybný manévr vlevo, v důsledku čehož tak zachytil pravou částí motocyklu o levou část předního nárazníku vozidla obžalovaného a následně upadl, když utrpěl nitrokloubní tříštivou zlomeninu horního konce holenní kosti vlevo s odlomením vnitřního kondylu a zadní hrany levé dolní končetiny a četné oděrky dolních končetin, s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu asi 3 měsíců, na motocyklu byla způsobena škoda ve výši 30.000 Kč a na dodávkovém vozidle škoda ve výši 70.000 Kč, když obžalovaný tímto svým jednáním porušil ustanovení § 4 písmeno a) a § 23 odstavec 1 zákona č. 361/2000 Sb.

4. Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
II.

5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení.

6. Nesprávnost napadeného rozsudku shledal navzdory svému závěru, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně správně zhodnotil přičinění poškozeného P. M. (dále jen poškozený ) na vzniku dopravní nehody a správně kvalifikoval skutečnost, že v jednání obviněného nelze spatřovat porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Soud druhého stupně totiž podle něho neposoudil komplexně okolnosti vzniku jeho trestní odpovědnosti, zejména s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe. V návaznosti na to odcitoval příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyjadřujících se k jeho námitkám porušení předmětné zásady, přičemž odůvodnění odvolacího soudu ve vztahu k vyloučení této zásady označil za nedostatečné, což činí celkové rozhodnutí de facto nepřezkoumatelné. Dále vyjádřil své přesvědčení, že revizní závěry soudu druhého stupně ohledně spoluzavinění poškozeného a kvalifikace jeho jednání ve smyslu porušení důležitých povinností měly být následně konfrontovány s právními závěry Ústavního soudu vyslovenými v jeho nálezu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/2007, který však byl odvolacím soudem označen za nepřiléhavý, s čímž obviněný vyjádřil svůj nesouhlas a rovněž v tomto směru namítl nedostatečné odůvodnění a nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu druhého stupně. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013, z něhož dovodil, že shora citovaný nález Ústavního soudu je obecně aplikovatelné pravidlo, které nelze aplikovat toliko na úzkou skupinu případů, a že u projednávaného skutku lze dospět ke stejným právním závěrům jako v předmětném usnesení Nejvyššího soudu, a to i ohledně skutečnosti, že svým postupem a způsobem jízdy respektoval pravidlo dát přednost v jízdě vozidlu na hlavní silnici. Za nesprávný označil rovněž názor odvolacího soudu, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe na daný případ je vyloučena, neboť (obviněný) nevyužil institut podmíněného zastavení trestního stíhání. K tomu uvedl, že zásada subsidiarity trestní represe vylučuje trestní odpovědnost a následnou možnost zahájení trestního stíhání, protože skutek není trestný, kdežto soudem poukázaný institut slouží u méně závažných skutků k podmíněnému zastavení trestního stíhání.

7. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 To 243/2016, v napadených a navazujících výrocích postupem podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), jenž označil dovolací námitku neužití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za uplatněnou právně relevantně. Následně poukázal na judikatorní závěry Ústavního a Nejvyššího soudu, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, přičemž okolnosti konkrétního případu by musely být mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. V této souvislosti označil za zásadní otázku, zda čin dovolatele, tak jak je popsán v rozsudku odvolacího soudu, takové výjimečné znaky má či nemá. Byť shledal poukaz soudu druhého stupně na nevyužití odklonu nepřiléhavým, neboť předchozí procesní postupy nemohou mít žádný vliv na hmotně právní úvahu o užití či neužití § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jinak se s jeho závěrem, že předmětná věc není ničím výjimečná oproti obdobným dopravním nehodám, ztotožnil, načež akcentoval, že škodlivost jednání obviněného je spíše posilována tím, že se podle počtu předchozích přestupků v dopravě jedná o neukázněného řidiče.

9. Nad rámec dovolacích námitek se vyjádřil rovněž k rozhodnutím soudů nižších stupňů, tyto své úvahy nicméně uzavřel konstatováním, že jeho poznámky na okraj učiněné pro úplnost jeho vyjádření nemohou mít na obsah dovolání žádný vliv.

10. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

12. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 5 To 243/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.

17. Nejvyšší soud shledal, že námitka ohledně neužití zásady subsidiarity trestní represe byla z hlediska výše vymezeného dovolacího důvodu uplatněna relevantně, načež přistoupil k posouzení podaného mimořádného opravného prostředku.

18. Ve vztahu k uplatněné námitce je vhodné připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

19. V nyní posuzované věci bylo zjištěno, že obviněný svým výše popsaným jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, což ostatně ani sám nenapadá. Za takového stavu by musely být dány výjimečné konkrétní okolnosti, které zákonodárce při formulování obecné skutkové podstaty nemohl předvídat, a které by ve smyslu shora vymezených teoretických východisek odůvodnily závěr o nevhodnosti užití prostředků trestního práva. Takové skutečnosti nicméně v dané věci shledány nebyly.

20. Otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe se zabýval již soud druhého stupně, jenž nezjistil nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněnému (ba spíše naopak) (viz str. 8 rozhodnutí odvolacího soudu). S takovým závěrem se ztotožňuje i soud dovolací, který nadto poznamenává, že posuzovaný skutek nikterak nevybočuje z řady běžně se vyskytujících trestných činů těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. O dostatečné intenzitě společenské škodlivosti posuzovaného trestného činu vypovídá vedle samotného naplnění znaků skutkové podstaty vymezených v § 147 odst. 1 tr. zákoníku rovněž míra zavinění obviněného. Zvýšenou míru jeho nedbalostního zavinění lze spatřovat s poukazem na jeho konstatování, že stalo se mi několikrát, že se tam objevily auta od L., které v minulosti vždycky bez problémů zastavily (viz č. l. 91 spisu). Takové počínání obviněného, jenž opakovaně při odbočování z místa ležícího mimo komunikaci spoléhal pouze na to, že případné vozidlo jedoucí na pozemní komunikaci stihne zabrzdit, bezmála převyšuje běžnou míru vědomě nedbalostního spoléhání ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zákoníku na to, že do zájmu chráněného trestním zákonem zasaženo nebude.

21. Opírá-li obviněný svou argumentaci o nutnosti užití zásady subsidiarity trestní represe o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2016 ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07, pak nutno přisvědčit argumentaci soudu druhého stupně, že se jedná o judikaturu nepřiléhavou na nyní posouzovanou věc. V poukazovaných soudních rozhodnutích byly projednávány situace, kdy poškozený významně spoluzavinil dopravní nehodu překročením maximální povolené rychlosti o 30 40 km/hod, od čehož byla (ve spojení s dalšími okolnostmi) odvozena nedostatečná míra nevědomě nedbalostního jednání daných obviněných. V nyní souzeném případě se však poškozený neprovinil žádným závažným porušením svých povinností (povolenou rychlost překročil maximálně o 10 km/hod), když jeho spoluzavinění bylo shledáno pouze z důvodu jeho nepřiměřené reakce na nastalou dopravní situaci vyvolanou jednáním obviněného (což bylo náležitě zohledněno odvolacím soudem při změně právní kvalifikace skutku obviněného na trestný čin podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku). Naproti tomu s poukazem na zvýšenou míru vědomě nedbalostního jednání obviněného, který si i s ohledem na své opakované zkušenosti s nebezpečností dané dopravné situace mohl a měl počínat s větší obezřetností a především nepochybně mohl a měl předvídat škodlivý následek chráněný trestním zákonem, není dán důvod pro úvahy o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve světle předmětné judikatury.

22. K blíže neodůvodněnému tvrzení obviněného, že svým postupem a způsobem jízdy respektoval pravidlo dát přednost v jízdě vozidlu na hlavní silnici, nutno konstatovat, že je v rozporu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, takže nemůže být nijak způsobilé odůvodnit potřebnost užití zásady subsidiarity trestní represe, jejíž aplikace je navíc s ohledem na shora rozvedené důvody v dané věci vyloučena. Namítá-li tímto obviněný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, směřuje tím do oblasti skutkové a procesní, přičemž takovou výtku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř. Pokud chtěl prostřednictvím této námitky zpochybnit naplnění objektivní stránky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku (což nicméně z jeho dovolání nevyplývá), tak je potřeba připomenout, že podle zjištění soudů nižších stupňů byla objektivní stránka uvedeného trestného činu naplněna protiprávním jednáním obviněného porušujícím krom povinnosti stanovené v § 23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, také obecnou povinnost řidiče podle § 4 písm. a) citovaného zákona.

23. Výhradě obviněného vůči názoru odvolacího soudu o nemožnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe z důvodu, že nevyužil možnost podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř., lze přisvědčit. Předmětná zásada je zásadou hmotně právní, jež má vliv na posouzení vzniku trestní odpovědnosti, zatímco podmíněné zastavení trestního stíhání je tzv. procesním odklonem, jehož využití přichází v úvahu až v případě, že trestněprávní odpovědnost pachatele je v rovině trestního práva hmotného dána. Chování pachatele po spáchání trestného činu navíc nemůže mít na otázku viny s ohledem na zásadu nullum crimen sine lege žádný vliv, přičemž toto může být zohledněno pouze při úvahách o vhodné trestněprávní reakci na spáchaný trestný čin. Navzdory nesprávnosti uvedené argumentace soudu druhého stupně lze konstatovat, že jinak odůvodnil nemožnost užití zásady subsidiarity trestní represe v posuzované věci přiléhavě a dostatečně, když po rozvedení teoretických východisek dospěl k závěru (jak již shora citováno), že nezjistil nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněnému.

24. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2016

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu