6 Tdo 1442/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 2 odst. 2 tr. ř.



6 Tdo 1442/2015-76

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný N. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 9 To 111/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 106/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 3 T 106/2014, byl obviněný N. B. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil spolu s obviněným T. A. (stručně popsáno) tím, že společně, ve vzájemné součinnosti a ve spolupráci s dalšími doposud neustanovenými osobami v době nejméně od 27. 12. 2012 do 26. 9. 2013 v České republice, zejména na území P., prostřednictvím mobilní a internetové komunikace přijímali za úplatu od zprostředkovatele A. M. A. S., zdržujícího se v Norsku ale i od dalších doposud neustanovených osob zdržujících se v zahraničí, požadavky na opatření padělků dokladů totožnosti, především českých cestovních pasů a občanských průkazů a též belgických identifikačních karet, následně nezjištěným způsobem, převážně s využitím originálů dokladů totožnosti, které získávali prostřednictvím dalších zatím neustanovených osob, zajišťovali provedení pozměňujícího zásahu tak, aby identifikační údaje na dokladech odpovídaly požadavku objednatelů, když v případě cestovních pasů České republiky zajistili pozměnění originálu tak, že byla pozměněna identifikační strana výměnou za inkoustově tištěnou stranu přelepenou přes původní list, v případě občanských průkazů České republiky opatřovali padělky, které byly vyhotoveny inkoustovým tiskem na běžný papír s využitím přední a zadní vrstvy povrchové folie z originálního dokladu a u belgických identifikačních karet opatřili padělky s využitím vrchní polykarbonátové vrstvy odbroušené z originální karty, které následně zasílali zejména prostřednictvím společnosti Fedex s. r. o. přímo koncovým odběratelům do zahraničí, přičemž za padělky dokladů inkasovali zpravidla částky 300 až 600 EUR za jeden doklad, , přičemž činnost směřující k úspěšnému opatření a distribuci padělků měli rozdělenu tak, že
N. B. s využitím zejména telefonního čísla ...... a emailových adres ......, ....... a ....., přijímal objednávky na padělané doklady od zprostředkovatele A. M. A. S., ale i jiných zprostředkovatelů, s nimiž domlouval vyřizování zakázek včetně jejich ceny, přijímal a přeposílal fotografie a případně i požadované generálie cílových odběratelů dokladů, kontaktoval spoluobžalovaného T. A., na něhož se obracel s požadavkem na obstarání padělků dokladů a následně od něj padělané doklady přebíral a zajišťoval jejich odeslání koncovým odběratelům , přičemž takto společně obstarali padělané a pozměněné doklady totožnosti zejména v případech popsaných pod body I. 1. až 10 výroku předmětného rozsudku. Za tento pokračující zvlášť závažný zločin byl obviněný N. B. odsouzen podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu propadnutí věci, a to notebooku zn. HP s přívodním kabelem, včetně brašny Trust, notebooku HP Pavilion dv 6, včetně napájení, mobilního telefonu Nokia stříbrné barvy, se SIM kartou Vodafone, mobilního telefonu iPhone černé barvy, se SIM kartou Oskar.

Citovaným rozsudkem bylo současně rozhodnuto mimo jiné o vině a trestu obviněného T. A., M. M. R. a A. A. a o zproštění obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 1 ZT 365/2014, podle § 226 písm. b) tr. ř. u obviněných R. A. a N. G.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění N. B., T. A., M. M. R. a A. A., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 9 To 111/2015, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně) podal obviněný N. B. (dále jen obviněný ) co do viny i trestu dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že údajný hlavní pachatel A. S., ani pachatel, jež měl padělat a pozměňovat listiny nikdy nebyli vyslechnuti a obhájcům a obviněným nebylo umožněno klást těmto svědkům otázky. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by emailové adresy užíval (počítače v jeho pizzerii byly volně přístupné všem zákazníkům), ani to, že emailová komunikace byla uskutečňována jím. Poznamenal, že ani soudem uváděná časová souvislost nemůže být postavena na jisto ze strany znalkyně z oboru fonoskopie, která nezná arabštinu, ani kriminalistického ústavu v Praze, za situace, kdy nebyla fonoskopickým posudkem jednoznačně prokázána totožnost mluvčího, když v jeho pizzerii byli převážně arabsky hovořící zákazníci. Pokud by osoba v jeho pizzerii po dohodě čekala na předem domluvený hovor se S., mohla vzít telefon přímo, bez předání obviněnému a on tak nemohl být informován o telefonátech a jejich obsahu. V žádném případě pak podle obviněného nebyla soudem prokázána subjektivní stránka trestného činu, tj. jeho úmysl podílet se na činnosti organizované skupiny, nebylo prokázáno, že se členové dané skupiny znali, ani zda měl obviněný z činnosti výdělek, což mělo být jeho motivem. Spoluobviněný A. od počátku tvrdil, že se obviněný na činnosti nepodílel a vyjma jmenovaného A. (v určité části řízení) se žádný ze spoluobviněných k trestné činnosti nedoznal. Dodal, že trest odnětí svobody na 3,5 roku je nepřiměřeně přísný a vysoký a měl by negativní dopad na jeho rodinu. Před žalovaným pašováním byl fyzicky napaden v letadle jiným cestujícím a tím dezorientován a měl těžký otřes mozku a zlomeniny. Soud podle něj také nevzal dostatečně v potaz to, že žije bez předchozích větších problémů se zákonem více než 19 let v rodině se třemi dětmi (dvě nezletilé), manželka je v domácnosti a on je jediným živitelem rodiny a platí také hypotéku na dům.

Soudu prvního stupně dále ve svém dovolání vytkl, že mu postačovala obecná konstatování doposud neustanovené osoby , následně nezjištěným způsobem apod. Jmenovaný soud podle něj také nepřihlédl k jeho obhajobě, že někdy za drobné odměny bez znalosti o obsahu pomáhal s odesíláním balíčků či dopisů svým zákazníkům, i kadeřnici z vedlejšího kadeřnictví, kdy mu soud nedal časový prostor k prokázání této skutečnosti jejím svědectvím. Uvedené skutečnosti jsou pak podle jeho přesvědčení v rozporu s tvrzením, že soud prvního stupně provedl dokazování v souladu s trestním řádem a nedopustil se pochybení procesní povahy. Poznamenal, že v jeho případě lze pochybovat o dodržení § 2 odst. 6 tr. ř. Namítl, že proti němu neexistují žádné přímé důkazy prokazující jeho vinu, ale ani soubor důkazů nepřímých umožňujících prokázání jeho viny. Dále ve svém podání rozporoval konkrétní tvrzení odvolacího soudu na str. 25, 26 a 27 napadeného usnesení, když namítl, že nebyla prokázána jeho komunikace s S. a A. (včetně používání kódových výrazů), nebylo prokázáno, že při domovní prohlídce u něho provedené byly nalezeny materiály potvrzující padělání dokladů. Oponoval i tomu, že měl v pizzerii svou pravou ruku, osobu jména F. K., jež byla do věci zasvěcena a občas za něj úkony prováděla. Nesouhlasil ani se závěrem soudu, že se jednalo o zlomek trestné činnosti zejména pokud jde o dobu páchání.

Obviněný vyjádřil názor, že odvolací soud jej měl ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř. zprostit obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že žalovaný skutek spáchal, nebo, pokud by nesdílel tento názor, měl ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) e) tr. ř. napadený rozsudek změnit a dále postupovat ve smyslu § 259 odst. 1 nebo 3 tr. ř. Postup a výroky soudů podle něj odporují zásadě in dubio pro reo . Pro případ, že by dovolací soud ohledně viny potvrdil názor odvolacího soudu i soudu prvního stupně, s opětovným tvrzením o vysoké přísnosti uloženého trestu vyjádřil přesvědčení, že by pro jeho nápravu postačoval trest do tří let odnětí svobody s podmíněným odkladem a případně uložení dalších omezení v podobě odevzdání cestovního pasu a uložení dohledu probačního úředníka.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 9 To 111/2015, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 3 T 106/2014, a současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich zrušenou část obsahově navazující a sám hned rozhodl ve věci rozsudkem ve smyslu § 265m tr. ř. a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu. Alternativně navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a dále mu uložil trest odnětí svobody do tří let s podmíněným odkladem a případně další omezení, která uzná za vhodná, nebo přikázal ve smyslu § 265 l tr. ř. soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o posouzení odkladu vykonavatelnosti předchozího rozsudku , a to do doby, než dovolací soud rozhodne o jeho dovolání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 9 To 111/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však obviněným uplatněné dovolací námitky směřují výlučně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká neúplné důkazní řízení (neprovedení důkazu výslechem A. S. a nejmenované kadeřnice z vedlejšího kadeřnictví ), nesprávné hodnocení provedených důkazů mimo jiné znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická audioexpertiza fonoskopie znalkyně PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., jeho obhajoby (jím tvrzených skutečností) a dalších souvislostí (délky jeho pobytu v České republice a jeho rodinného života) tedy nedodržení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a nesprávná skutková zjištění. Namítá, že postup a výroky soudů jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Činí přitom vlastní skutkové hodnotící závěry zvláště tvrdí neprokázání celé řady skutkových okolností (např. stran jeho emailové a telefonické komunikace s A. M. A. S. a T. A., užívání emailové adresy a jeho vědomosti o obsahu jím odesílaných balíčků) a prosazuje závěr, že neexistují přímé důkazy, ale ani soubor důkazů nepřímých prokazujících jeho vinu shora popsaným skutkem. Právě z této skutkové argumentace vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Souhrnně řečeno, svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

O ryze skutkové podstatě a povaze jeho námitek ostatně svědčí skutečnost, že se primárně domáhá zproštění obžaloby ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř., tedy proto, že nebylo prokázáno, že skutek, pro nějž byl stíhán, spáchal právě on.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Nad tento rámec lze pouze stručně k námitce obviněného, že soudy nižších stupňů porušily zásadu in dubio pro reo, poznamenat, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

V dané věci je zjevné, že soudy ve věci činné po zhodnocení provedených důkazů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti (jinak řečeno, po provedení a vyhodnocení důkazů měly za to, že skutek byl dostatečně prokázán). Za této situace nebyl v posuzované věci dán prostor ani pro aplikaci zmíněné zásady in dubio pro reo.

Pouze obiter dictum pak Nejvyšší soud stručně poznamenává, že skutková zjištění soudů nižších stupňů vyjádřená především ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně nepřipouštějí pochybnosti (ani) o tom, že obviněný jednal popsaným způsobem jako člen organizované skupiny působící ve více státech a že si takto počínal úmyslně.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací námitky obviněného o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody, pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.] podřadit.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v mezích trestní sazby, resp. při její dolní hranici, stanovené v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným (trest odnětí svobody na tři až deset let).

K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu trestu, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu