6 Tdo 1442/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1442/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 8 To 165/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 294/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 13 T 294/2005, byl obviněný J. K. uznán vinným, že

1. dne 18. června 2005 v době kolem 8.00 hod. na chodbě bytu namířil svou plynovou pistoli na zde přítomného M. T., a bez varování na něj ze vzdálenosti menší než 1 metr vystřelil, a to do oblasti obličeje, čímž jmenovanému způsobil pohmoždění levé očnice bez následné pracovní neschopnosti, kdy vzhledem ke vzdálenosti, z níž bylo na M. T. vystřeleno, pouze náhodou nedošlo k zasažení a poranění jeho očí vrženými částmi plynové nábojky nebo střeliviny,

2. dne 23. června 2005 v době kolem 21.15 hod. před domem, poté, co byl L. N., upozorněn na nevhodné ukládání odpadu, za přítomnosti dalších čtyř osob namířil na jmenovaného svou plynovou pistoli a z bezprostřední blízkosti na něj do oblasti jeho obličeje vystřelil, přičemž v důsledku tohoto výstřelu L. N. utrpěl povrchní poranění obou očí četná cizí tělíska v rohovce, spojivce, očních víčkách a okolí a jejich podráždění dráždivou látkou, kdy toto zranění si vyžádalo jeho pracovní neschopnost od 23. června 2005 nejméně do 3. července 2005 zahrnující třídenní hospitalizaci na očním oddělení Nemocnice J.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1, 2 jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., v bodě 2 jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 221 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dva roky. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost na náhradě škody zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně, částku 3.482,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. T., a L. N., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. K. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 8 To 165/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Konstatované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný J. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

V kontextu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný předeslal, že soudem prvního stupně bylo porušeno jeho právo být přítomen u hlavního líčení a zde se zvoleným způsobem hájit, přičemž odvolací soud tento postup toleroval. Poukázal na ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. s tím, že zde není uvedeno, co se považuje za řádnou omluvu, a proto je na soudu, aby tuto skutečnost hodnotil. V této souvislosti konstatoval: Neměl jsem za dané situace před hlavním líčením jinou možnost, než telefonicky realizovat svoji omluvu, kterou písemně potvrdil okamžitě i můj advokát. Není možné nesouhlasit s tím, že soud vyšel z informace svědka a zároveň poškozeného N., který tvrdil, že mě v kritický den a hodinu viděl. On ovšem mohl vidět a viděl pouze mé auto, které řídil mnou navržený svědek R. ten tuto skutečnost mohl jednoznačně prokázat. Pokud soud zjišťoval moji přítomnost prostřednictvím policie je otázkou, zda takový postup je přípustný u mého otce, ten je v takovém zdravotním stavu, že neví sám, kdo je. Písemné doklady předkládám. Dále obviněný uvedl, že na podporu své omluvy a jako důkaz své nepřítomnosti předložil v podaném odvolání doklady o čerpání pohonných hmot, z nichž lze doložit, že v uvedený den byl skutečně na místě velmi vzdáleném od J., což může i svědecky potvrdit P. D. Pokud se odvolací soud těmito nezpochybnitelnými doklady vůbec nezabýval, dopustil se hrubého pochybení. Obviněný považuje závěr odvolacího soudu o tom, že o jednání soudu věděl s dostatečným časovým předstihem a mohl si tak své osobní záležitosti uspořádat tak, aby se hlavního líčení mohl zúčastnit, za nepřípadný. Zdůraznil, že je osobou samostatně výdělečně činnou a jako taková se musí živit a nemůže si dovolit z pracovních, nikoli osobních důvodů vypustit celý den; navíc za situace, kdy se musí v určený den dostavit k dodavateli pro zboží. Právě proto si v uvedený den uspořádal své záležitosti tak, aby se bez nejmenších problémů do J. vrátil a k soudu jít mohl a zde dokazoval, že jednal v nutné obraně. Soud mu nemůže dát za vinu to, že se mu porouchalo auto. Pokud by se obdobný případ stal dojíždějícímu soudci, jednání by bylo zcela automaticky odročeno.

S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když v případě jeho jednání posouzeného podle § 221 tr. zák. šlo o nutnou obranu, což chtěl mimo jiné dokazovat i navrženými svědky, které ovšem soud nevyslechl, aniž by ve svém rozhodnutí rozebral, proč tak neučinil.

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 8 To 165/2006, včetně řízení mu předcházející a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. Rovněž vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám dovolatele uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že argumentace obviněného se zaměřuje pouze na otázku, zda svoji nepřítomnost řádně omluvil. V této souvislosti státní zástupce konstatoval, že ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. nevylučuje konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ani v případě, že byl řádně omluven. Ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. se v daném případě neuplatnilo, neboť svědci byli u hlavního líčení osobně vyslechnuti a žádný protokol o výslechu znalce u hlavního líčení čten nebyl. Lze však připustit, že konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného v případě, že svoji nepřítomnost dostatečně omluvil a požádal o odročení hlavního líčení, by mohlo dojít k porušení jeho ústavního práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Státní zástupce poukázal na to, že soud při rozhodování o konání hlavního líčení vycházel ze zjištění, že obviněný se ještě v dopoledních hodinách uvedeného dne do cca 11.00 hod. zdržoval ve svém bydlišti. Za takové situace bylo nutno telefonickou a faxovou omluvu obviněného, spojenou se žádostí o odročení hlavního líčení, podle které byl někde na cestách a měl poruchu na vozidle v místě vzdáleném cca 100 km od J., považovat za naprosto nedůvodnou, respektive za obstrukční jednání směřující ke zmaření hlavního líčení. Zmíněná námitka obviněného, že se k hlavnímu líčení nemohl dostavit je fakticky výtkou skutkového charakteru. Omluvu by nebylo možno považovat za dostatečnou ani v případě, že by bylo vycházeno z verze uváděné J. K. Státní zástupce konstatoval, že je věcí obviněného, aby si svoje záležitosti uspořádal tak, aby se mohl hlavního líčení účastnit. Pokud obviněný v době řádově několika málo hodin před konáním hlavního líčení z vlastního rozhodnutí odcestuje do místa velmi vzdáleného od sídla soudu, pak se vědomě vystavuje riziku, že mohou nastat okolnosti, které mu znemožní účast u hlavního líčení. Takové jednání zároveň zpochybňuje vážný zájem obviněného o osobní účast u hlavního líčení. Právě výše naznačeným způsobem se podle vlastního tvrzení zachoval i dovolatel. Jestliže za takové situace výše zmíněné okolnosti znemožňující účast obviněného u hlavního líčení skutečně nastanou, nejedná se o důvod dostatečně omlouvající jeho nepřítomnost u hlavního líčení. Podle státního zástupce bylo možno v takovém případě - pokud jinak jsou splněny podmínky ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. - hlavní líčení provést v nepřítomnosti obviněného i tehdy, když důvody své nepřítomnosti sdělil soudu ještě před jeho zahájením. Proto nelze dovozovat, že by bylo porušeno právo dovolatele vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tudíž námitky uplatněné v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou nedůvodné. K námitce vznesené v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí ani náznakem nevyplývá, že by v kritické době přímo hrozil nebo trval nějaký útok proti tělesné integritě obviněného nebo jiný útok na zájem chráněný trestním zákonem. Pokud obviněný zmiňuje, že nebyli vyslechnuti všichni jím navrhovaní svědci, jde o výtku směřující do oblasti skutkových zjištění, která deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. V části mimořádného opravného prostředku, ve které námitky tomuto dovolacímu důvodu odpovídají, jsou vznesené výhrady zjevně nedůvodné. S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, protože je zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný J. K. v podrobnostech namítá, že soud prvního stupně provedl hlavní líčení dne 3. 4. 2006 v jeho nepřítomnosti, ačkoliv svou nepřítomnost předem telefonicky i faxem omluvil, když jako důvod své nepřítomnosti uvedl poruchu automobilu v místě velmi vzdáleném od místa jednání soudu. Svými námitkami tak směřuje k závěru, že pro postup soudu, který rozhodl o jednání v jeho nepřítomnosti, nebyly splněny zákonné podmínky, neboť jeho nepřítomnost byla řádně omluvena. Tyto výhrady by mohly uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda řízení před prvostupňovým soudem vykazuje namítanou vadu.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vyplývá, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.

Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, neboť jako procesní strana má možnost právě zde v plném rozsahu uplatnit svá obhajovací práva zajištěná mu trestním řádem (§ 2 odst. 13 tr. ř.).

Nutno připomenout, že hlavní líčení je možno provést bez přítomnosti obviněného jen výjimečně, a to pouze při současném splnění všech formálních i materiálních podmínek stanovených v § 202 tr. ř.

Podle § 202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. se v nepřítomnosti obžalovaného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom

a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a

b) o skutku, který byl předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

Podle § 202 odst. 3 tr. ř. platí, že nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek ustanovení § 211 tr. ř.

Podle § 202 odst. 4 tr. ř. nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.

Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně.

V návaznosti na obsah dovolacích námitek lze připomenout, že o dostatečnosti respektive důvodnosti omluvy obviněného rozhoduje, a to podle okolností případu, soud. Přitom přihlédne zejména k uváděnému důvodu nedostavení se, k osobním a rodinným poměrům obviněného, k délce lhůty, kterou od předvolání měl, popřípadě k nutnosti přítomnosti obviněného při prováděném úkonu. Důvodem k omluvě neúčasti u hlavního líčení může být např. náhlé či vážné onemocnění, které obviněnému bránilo v účasti nebo překážka spočívající v nutnosti odcestovat na jiné místo z vážných osobních nebo rodinných důvodů. Pokud se obviněný nedostaví k hlavnímu líčení bez řádné omluvy, což znamená, že svoji nepřítomnost u tohoto úkonu neomluvil vůbec (ač tak mohl učinit), nebo uvedl důvody, které nelze považovat za omluvitelné, popřípadě se neomluvil včas, soud může rozhodnout ve smyslu § 205 odst. 2 tr. ř. při splnění podmínek podle § 202 odst. 2, eventuálně odst. 4, 5 tr. ř. o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného; v případě, že je třeba osobní účasti obviněného u hlavního líčení, zejména z důvodu provedení úkonu, který vyžaduje jeho přítomnost, soud hlavní líčení odročí. Provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného však nebrání ani skutečnost, že svoji neúčast u hlavního líčení omluvil řádně; hlavní líčení lze v tomto případě konat v jeho nepřítomnosti za obecných podmínek podle § 202 odst. 2 a 5 tr. ř., ale neuplatní se již zvláštní postup pro možnost přečtení protokolů o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných předpokládaný ustanovením § 202 odst. 3 tr. ř.

Z výše rozvedených argumentů je zřejmé, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluví, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Z výše citovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod mimo jiné vyplývá, že obviněný má v rámci práva na spravedlivý proces právo být přítomen hlavnímu líčení a výslechu svědků a zúčastnit se provádění dalších důkazů, přičemž toto právo může, ale nemusí využít. V žádném případě však nejde o povinnost obviněného, a proto v případech, kdy se i přes řádné předvolání k hlavnímu líčení bez řádné omluvy nedostaví, zákon presumuje z důvodu rychlosti a efektivnosti řízení v ustanovení § 202 odst. 3 tr. ř. skutečnost, že obviněný nehodlá využít svého práva být přítomen při dokazování, které může proběhnout v jeho nepřítomnosti a při provádění důkazů lze postupovat podle § 211 odst. 1 věty druhé a třetí tr. ř.

Ze spisového materiálu vyplývá, že obžaloba byla obviněnému J. K. doručena dne 12. 1. 2006 (dodejka na č. l. 69 spisu). Předvolání k hlavnímu líčení, jehož termín byl stanoven na 3. 4. 2006, bylo obviněnému doručeno dne 20. 2. 2006 (dodejka založená na č. l. 76 spisu), z čehož plyne, že k tomuto hlavnímu líčení byl řádně a včas předvolán. Obviněnému bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno dne 23. 9. 2005 (dodejka na č. l. 49 spisu) a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl policejním orgánem v přípravném řízení vyslechnut dne 1. 11. 2005 (viz protokol o výslechu obviněného na č. l. 50-53 spisu). Dne 1. 11. 2005 byl obviněný upozorněn ve smyslu znění § 166 odst. 1 tr. ř. na možnost prostudovat dne 21. 11. 2005 spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (č. l. 53 spisu), avšak k tomuto úkonu se nedostavil (č. l. 58 spisu).

Z popsaných skutečností je zcela evidentní, že v posuzovaném případě byly naplněny formální předpoklady vymezené v ustanovení § 202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř., a dále byly splněny i materiální podmínky, neboť prvostupňový soud dospěl k závěru, že věc lze v hlavním líčení dne 3. 4. 2006 spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného. Pro úplnost lze připomenout, že nebyla dána žádná ze skutečností zakotvených v ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř., v důsledku níž by nebylo možno hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konat.

Nejvyšší soud se dále zabýval nepřítomností obviněného v hlavním líčení konaném dne 3. 4. 2006 i z hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Za situace, že by se obviněný předem řádně omluvil a požádal o odročení hlavního líčení, a tím dal najevo, že se chce jednání zúčastnit, bylo by nutno zvážit, zda zásah soudu do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti byl akceptovatelný.

V tomto směru z trestního spisu plyne, že v den konání hlavního líčení v 10.07 hod. byl Okresnímu soudu v Jihlavě doručen fax zaslaný obhájcem obviněného, v němž požádal o omluvu obviněného J. K. a odročení tohoto hlavního líčení. Jako důvod omluvy obhájce uvedl: Dnes ráno mi klient, který je obchodníkem a cestuje po celé republice, telefonicky oznámil, že se nachází velmi daleko od J., má problémy s automobilem, a tak v žádném případě nemůže stihnout hlavní líčení dnešního dne. Rovněž konstatoval, že obviněný se chce hlavního líčení zúčastnit, když svou vinu neuznává, a za této situace se nedostaví ani on (vše na č. l. 87 spisu). Z úředního záznamu vyplývá, že dne 3. 4. 2006 telefonoval na podatelnu Okresního soudu v Jihlavě muž, který se nepředstavil a sdělil, že se omlouvá z dnešního hlavního líčení ve 12.30 hod. a jako důvod uvedl poruchu svého automobilu s tím, že je 100 km od J. (č. l. 88 spisu). Z protokolu o hlavním líčení plyne, že soud prvního stupně po zahájení hlavního líčení poté, co přečetl výše citované faxové sdělení obhájce a úřední záznam, vydal usnesení o odročení hlavního líčení na 29. 5. 2006 ve 12.30 hod. (č. l. 89 spisu). Dále na základě sdělení svědka L. N., které bylo ověřeno šetřením Policie ČR (č. l. 93 spisu), vycházel ze skutkového zjištění, že se obviněný ještě dvě hodiny před konáním hlavního líčení nacházel v místě bydliště v J. a teprve poté odjel s vozidlem Barcas pryč. Při zvážení těchto skutečností prvostupňový soud vyhlásil usnesení, jímž podle § 205 odst. 2 a § 202 odst. 2 tr. ř. rozhodl o provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že v jeho rámci byli osobně slyšeni svědci M. T., H. F., L. N., M. N., J. B. a J. M. a ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1, 2 tr. ř. byly čteny listinné důkazy (vše č. l. 90-92 spisu).

Z rozvedených skutečností vyplývá, že obviněný ve svých námitkách ohledně posouzení důvodnosti omluvy, vychází z odlišných skutkových východisek, než které soud prvního stupně vzal v úvahu. Prvostupňový soud své rozhodnutí o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného náležitě a logicky zdůvodnil (viz argumentace na str. 3 napadeného rozsudku). Za situace, kdy obviněný J. K. dal výše popsaným způsobem soudu najevo, že se chce jednání zúčastnit, avšak jeho omluvu nebylo možno a to vzhledem k jím uváděným důvodům a soudem zjištěným skutečnostem, považovat za řádnou, měl okresní soud k provedení hlavního líčení ve smyslu § 202 odst. 2 tr. ř. zákonný podklad a soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Obviněný měl reálnou možnost vyjádřit se před soudem prvního stupně k tomu, co mu bylo v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž byla obžaloba založena. Pokud této možnosti nevyužil a své osobní záležitosti si neuspořádal tak, aby se mohl hlavního líčení zúčastnit, nelze než konstatovat, že provedení hlavního líčení dne 3. 4. 2006 bez jeho přítomnosti nepředstavovalo zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby tím mohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Námitky obviněného uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu jsou proto zjevně neopodstatněné.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným J. K. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesenými námitkami věcně naplněn. Obviněný mimořádný opravný prostředek opírá o tvrzení, že věc byla nesprávně právně posouzena, přičemž argumentuje tím, že v inkriminovanou dobu jednal v mezích nutné obrany. Podle jeho názoru soudy mohly existenci podmínek nutné obrany dovodit z výpovědí svědků, jejichž výslech navrhoval, avšak tyto důkazy bez uvedení důvodu neprovedly. Je zřejmé, že podstatou dovolacích námitek obviněného je neúplnost dokazování, přičemž v návaznosti na eventuálně odlišná skutková východiska ohledně svého jednání se domáhá jiného právního posouzení věci.

Nutno uvést, že závěr o tom, zda obviněný jednal v době činu kladeného mu za vinu v nutné obraně podle § 13 tr. zák. (tj. způsobem vylučujícím protiprávnost jeho činu) či nikoli, je sice otázkou hmotně právního posouzení, které ale musí vycházet ze skutkového zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, jak je popsáno ve výroku o vině pod body 1 a 2 v rozsudku Okresního soudu v Jihlavě (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše) a rozvedeno v jeho odůvodnění. V tomto směru ani dovolatel k právnímu posouzení těchto skutků žádné výhrady neuplatnil. Je zjevné, že prvostupňovým soudem učiněná skutková zjištění, s nimiž se v odvolacím řízení zcela ztotožnil i Krajský soud v Brně, vylučovala právní závěr o tom, že by obviněný J. K. jednal v mezích nutné obrany ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že výhrady konstatované obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. primárně směřují do oblasti skutkových zjištění, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Takové výhrady však stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v zákoně. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu v případě obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť z obou shledaných důvodů pro odmítnutí dovolání je stěžejní. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k