6 Tdo 1432/2006
Datum rozhodnutí: 20.12.2006
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1432/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. prosince 2006 o dovolání obviněného P. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006, č. j. 1 To 35/06-1327, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 53/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006, č. j. 1 To 35/06-1327, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného a krajského státního zástupce v Praze proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 4 T 53/2005. Zmíněným rozsudkem krajského soudu byl obviněný uznán vinným trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. (ad 1 výroku rozsudku) a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. (ad 2 výroku rozsudku) a odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, když výkon tohoto trestu byl obviněnému podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu jakékoliv funkce ve veřejné správě a ozbrojených složkách na dobu čtyř let. Týmž rozsudkem byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby krajského státního zástupce pro skutky spočívající v tom, že: 1) v blíže nezjištěné době v průběhu měsíce dubna až května 2002 v R., okr. P. v., se prostřednictvím R. L. seznámil s K. K., , a V. Ch., načež v téže době v restauraci K. d. v R., jako policista služebně zařazený na Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, určený osvědčením P. k seznamování se s utajovanými skutečnostmi ve stupni utajení s platností od 18. 4. 2000 do 18. 5. 2005, R. L. ukazoval nařízení odposlechu telefonních stanic K. K., V. Ch. a V. S., přičemž K. K. a V. Ch. sdělil, že jsou jako osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti rozpracováváni a jako důkaz jim ukázal rozhodnutí o nařízení odposlechů telefonních hovorů s fotografiemi a dalšími písemnostmi z operativního spisu , který byl na veden pod názvem se stupněm utajení v době od 11. 3. 2002 do 20. 11. 2002 s tím, že jejich odposlechy ukončí, spis skartuje a vše vyřeší tak, že se jim nic nestane, za což požadoval finanční částku ve výši 500.000,- Kč, kterou následně převzal od obou jmenovaných na témže místě, 2) v přesně nezjištěné době od začátku měsíce října do konce měsíce listopadu 2002 v restauraci K. d. v R. na okr. P. v., převzal od JUDr. P. M., v té době souzeného Městským soudem v Praze pro organizování trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., částku 300.000,- Kč jako zálohu na zajištění právníků a právní pomoci při zprostředkování milosti od prezidenta republiky, přičemž žádnou právní pomoc nezajistil ani nezajišťoval, s nikým a nikde o milosti prezidenta republiky pro JUDr. Ing. P. M. nejednal; dále podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby krajského státního zástupce v Praze pro skutky spočívající v tom, že: 1) v době od 17. 9. 2001 do 27. 11. 2003 ve svém trvalém bydlišti v P., ul. L., a v nynějším místě svého pobytu v R., ul. N. S., na počítači AutoCon Alivio, výrobní č., typ, který zakoupil se svojí manželkou H. V., neoprávněně bez souhlasu uživatele používal počítačové programy ASPI pro Windows verze 7, Infomapa 8,0, WINRAR 2,80, až na základě uzavřených smluv s poskytovateli uživatelských práv k programovým prostředkům bylo nabyvatelem a uživatelem práv k počítačovým programům Ministerstvo vnitra ČR, 2) v průběhu roku 2002 2003 jako policista, služebně zařazený na Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia Policie ČR ve společné pracovně ve svém bydlišti v R., N. S., okr. P. v., neoprávněně přechovával a tak zpřístupňoval veškeré osobní údaje k osobám J. T., G. V., I. S., F. T., J. F., O. Ř., P. Š., F. B., M. D. a R. Z., jakož i údaje o dalších osobách na fotokopiích evidenčních lístků z občanských průkazů, dále údaje, které získal lustracemi v různých policejních evidencích, zejména z centrálního registru obyvatel a registru osob stíhaných ve vyšetřování.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 7. 2006, č. j. 1 To 35/06-1327, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení) a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí). V obsáhlém dovolání obviněný nejprve na str. 1 - 6 rekapituluje dosavadní průběh jeho trestního stíhání, aby následně na str. 7 - 12 rozvedl své námitky, které dle jeho mínění odůvodňují odkaz na zmíněné dovolací důvody. Podle obviněného jsou zmíněné dovolací důvody dány tím, že soud prvního stupně nedostatečným způsobem provedl a zjistil důkazy, na jejich základě pak byly soudem prvního stupně nesprávně kvalifikovány . Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně pokládal některé svědky (K., Ch. a L.) za nedůvěryhodné, nemůže souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl správně o jeho vině, když podle jeho mínění (obviněného) nelze na jednoho svědka nahlížet ve dvojí rovině (tudíž pokud je svědek označen za nedůvěryhodného, nelze současně jeho výpověď považovat za podklad pro uznání viny). Dále poukazuje na to, že v řízení u soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání následně kvalifikovaného podle § 178 odst. 2 tr. zák. a § 158 odst. 1 písm. b) tr. zák. (nebylo prokázáno, že by K. K. předal lustraci pana S.). Jeho odsouzení ve vztahu k osobě J. S. bylo vybudováno pouze na výpovědi K. K., který je označen jako osoba nedůvěryhodná, a proto měl soud postupovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch a zprostit ho obžaloby. Podle jeho mínění jde o snahu kriminalizovat jej. Dále tvrdí, že vzhledem k tomu, že K. K. byl informátorem policie, bylo jeho seznámení s výpisem z policejní evidence v souladu s právní úpravou. Ve vztahu k odsouzení pro trestný čin podle § 185 odst. 1 tr. zák. nebylo řádně prokázáno (podle obviněného), že by shora popsaným jednáním měl naplnit znaky zmíněného trestného činu, neboť svědek H. odmítl vypovídat a svědek Ch. je nedůvěryhodná osoba. Kromě výše zmíněného poukazuje na to, že svědek Ch. byl informátorem policie a běžným způsobem odměňování informátorů může být i jím zvolený motivační způsob, který sice není v intencích zákona, ale vzhledem k tomu jak se praxe vyvinula, je přesvědčen, že takové jednání nemá automaticky za následek vznik trestní odpovědnosti. Mimo zmíněného však podle jeho názoru nebylo vyvráceno, že měl v úmyslu legalizovat držení zbraně, a to jejím odevzdáním na Policii ČR v souladu se zákonem č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu. Poukázal také na to, že trestní stíhání může být mstou vedenou proti němu pro jeho činnost vedoucího vyšetřovacího týmu, který se podílel na odhalování páchání trestné činnosti kriminálního podsvětí ve spolupráci s některými policisty. Závěrem podaného dovolání poukazuje na to, že vzhledem k tomu, že nebylo jednoznačně prokázáno, že naplnil svým jednáním znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným, měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby pro tato jednání také zproštěn a vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu Praze ze dne 24. 7. 2006, č. j. 1 To 35/06-1327, zrušil a vrchnímu soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky, které byly obviněným v dovoláním uplatněny, směřují primárně proti učiněným skutkovým zjištěním. Ani námitky uplatněné prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr . ř. nelze považovat za právně relevantní.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.) zjištěno pochybení.

V souvislosti s námitkami, kterými obviněný odůvodnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je potřebné uvést, že tyto směřují výhradně do oblasti skutkové (na tuto skutečnost poukázal mj. ve svém vyjádření k dovolání obviněného také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství). Pro tento závěr svědčí argumentace obviněného, kde tento poukazuje na to, že rozsudek soudu prvního stupně trpí vadami, které spočívají v nejasném a v neúplném skutkovém zjištění , soud prvního stupně nedostatečným způsobem provedl a zjistil důkazy, na jejichž základě pak byly soudem prvního stupně nesprávně kvalifikovány uvedené skutky , poukazuje na to, že nemůže souhlasit se závěry soudů, které jsou vybudovány na výpovědích nedůvěryhodných svědků (jak je označily soudy) . Obviněný sice v podaném dovolání uvádí, že uplatňuje mj. dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, ve skutečnosti však se neztotožnil s tím, jak soud prvního stupně provedené důkazy vyhodnotil a k jakému skutkovému závěru dospěl. Právní posouzení je odvozeno od zjištěného skutkového stavu a obviněný sám v uplatněných námitkách poukazuje na nesprávnost hodnocení důkazů, a teprve následně pak zmiňuje nesprávnou právní kvalifikaci, odvislou právě od nesprávného hodnocení důkazů. Zde je však třeba dále zmínit, že námitky, které se staly podkladem uplatněných dovolacích důvodů, byly již předmětem posouzení soudem prvního stupně a staly se také předmětem přezkumu odvolacím soudem v rámci námitek uplatněných obviněným v řádném opravném řízení. Problematikou formálně uplatněného dovolacího důvodu se zabýval také Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Ve vztahu k tomu, že se ze strany obviněného jedná o námitky uplatněné např. již v řízení před soudem prvního stupně, svědčí např. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na straně 6 až 11 (k bodu 1 výroku o vině), kdy tento soud velmi podrobně rozvedl problematiku věrohodnosti a nevěrohodnosti svědků , kterou zmiňuje ve svém dovolání obviněný. Zde je potřebné uvést, že v podaném dovolání je uvedená problematika obviněným podána ve smyslu odlišném od stavu, jak ji popsal soud ve svém rozhodnutí. Tato argumentace obviněného však objektivně nevystihuje argumentaci soudu, jíž soud popisuje, proč v určité části výpovědi svědka uvěřil (poukazuje na další důkazy obviněného usvědčující podrobně na str. 7 ) a proč v jiné části nemohl výpověď svědka považovat za obviněného usvědčující (vzhledem k absenci dalších důkazů - podrobně na str. 7 - 8, 10). V odůvodnění provedené hodnocení důkazů není ve vzájemném rozporu, naopak je logickým vyústěním hodnotících úvah provedených soudem. Soud v závěru hodnocení důkazů (k bodu 1 výroku rozsudku) mj. také uvádí na str. 8, že stále přetrvává podezření, že se citovaného jednání obžalovaný dopustil tak, jak uvádí obžaloba, avšak provedenými důkazy nebylo toto jednání jednoznačně prokázáno tak, aby o zjištěném skutkovém stavu nebyly důvodné pochybnosti . V tomto směru musí Nejvyšší soud poukázat na problematiku hodnocení důkazů orgány činnými v trestním řízení ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Tyto své hodnotící úvahy soudy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (příp. § 134 odst. 2 tr. ř.) rozvedly ve svých rozhodnutích. Obviněný svojí argumentací se snaží docílit změny v hodnocení důkazů, což by muselo mít za následek změnu skutkového zjištění (tedy odlišného od skutkového zjištění, které bylo napadeno dovoláním) a ve svém důsledku samozřejmě také změnu právního posouzení takto nově podle představ obviněného koncipovaného skutkového stavu. V souvislosti s výše uvedeným lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .

Obdobná je také situace v případě námitek uplatněných k bodu 2) výroku o vině. Také zde se jedná o námitky skutkové, kterými se již zabýval jak soud prvního, tak i soud druhého stupně. Vzhledem k uvedenému charakteru námitek pak odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedený výklad a odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu. K tomuto skutku se soud prvního stupně podrobně vyjádřil na str. 11 15 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Také v tomto případě obsahově shodné námitky s námitkami uplatněnými v dovolání se staly předmětem řízení o odvolání a odvolací soud se plně se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. byl pak rozsudek soudu prvního stupně také ve vztahu ke skutkovému zjištění a použité právní kvalifikaci odůvodněn. Krajský soud podrobně rozvádí výpovědi jednotlivých svědků a poukazuje, proč neuvěřil v rámci hodnocení důkazů výpovědi obviněného, případně proč ji považoval za účelovou, např. pokud obviněný tvrdí (shodně jako v dovolání), že celou situaci kolem odevzdání zbraně chtěl řešit jejím odevzdáním na policii. Soud na základě výpovědi obviněného, svědků, ale i dalších důkazů pak dospěl k závěru, že obviněný ač nebyl držitelem zbrojního průkazu, převzal v přesně nezjištěné době roku 2002 střelby schopnou zbraň, kterou v přesně nezjištěné době v srpnu roku 2002 předal jiné osobě. Z uvedeného je nade vší pochybnost zřejmé, že bez povolení sobě a následně pak jinému opatřil střelnou zbraň (nutno podotknout, že následně dotyčné osobě předal i 50 kusů nábojů k této pistoli). Pokud jde o tvrzení obviněného, že v praxi policie dochází k praktikám (poskytnutí protislužeb informátorovi, což v daném případě mohlo být poskytnutí pistole a následně nábojů k ní), které nejsou plně v souladu se zákonem, ale praxe si je vynutila a tudíž u takového jednání lze mít pochybnosti o tom, že byl naplněn také materiální znak trestného činu, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než odkázat na podrobnou argumentaci odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze na str. 8, kde tento mj. uvedl, že neshledává akceptovatelným a nemůže přisvědčit tomu, že by v daném případě, ale ani obecně, účel světil prostředky, tedy, že by pro obecně dobrou věc bylo možno porušovat práva jiných, nebo zákon, zákon sám říká, kdy lze jeho formální porušení akceptovat a toto porušení není možno posuzovat jako trestný čin .

Sám závěr podaného dovolání obviněného opětovně potvrzuje, že obviněný nevytýká soudům nesprávnou právní kvalifikaci, když uvádí, že dle dovolatele byla zpochybněna správnost rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, bylo odůvodněno nedostatečné zjištění skutkového stavu, vadný postup soudu prvního a druhého stupně, řízení před soudem druhého stupně bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci , ale primárně jim vytýká nesprávné skutkové zjištění (pro uvedený závěr může svědčit také odkaz na zásadu in dubio pro reo - na základě jeho představy nesprávně provedených důkazů, nesprávně hodnocených důkazů příp. nedostatky procesního charakteru).

Pokud jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný v dovolání uvádí první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání (s výjimkou výroku o trestu) za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. V. ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž stejné rozhodnutí učinil ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann