6 Tdo 1428/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1428/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 dovolání, které podal obviněný I. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 4 To 321/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 2 T 198/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 2 T 198/2005, byl obviněný I. S. uznán vinným, že

v době od září 2004 do 7. 10. 2005, řádně neplnil svou vyživovací povinnost ke svým dcerám K., a K., bydlícím u matky D. S., která mu vyplývala ze zákona o rodině a jejíž výši určil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 1. 2004, č. j. 54 Co 302/2003, na 5.500,- Kč měsíčně pro K. a 4.000,- Kč měsíčně pro K., se splatností do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky, resp. od 31. 1. 2004 v případě výživného pro K. k jejím rukám, matka nebyla schopna sama zabezpečit výživu dětí, v důsledku čehož byla odkázána na pravidelnou finanční pomoc svých rodičů a dále se musela obrátit na Městský úřad Š. se žádostí o příspěvek na výživu, který jí i K. S. byl přiznán a od 1. 1. 2005 do 31. 5. 2005 vyplácen, čímž obžalovanému vznikl dluh na výživném u D. S. ve výši 67.876,- Kč a dluh na vyplaceném příspěvku na výživu u Městského úřadu Š. ve výši 9.258,- Kč, neboť za shora uvedené období resp. dodatečně obžalovaný na výživném uhradil celkem 55.866,- Kč.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 213 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo omezení spočívající v povinnosti ve zkušební době podle svých sil splatit dlužné výživné a řádně platit běžné výživné.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný I. S. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 4 To 321/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný I. S. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř., neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byly dány důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

V odůvodnění podání obviněný poukázal na obsah svého odvolání, v němž uvedl, že není schopen spolehlivě zjistit, jakou částku na výživném vlastně dluží, jelikož z rozsudku nelze zjistit, jaká část z celkové částky vymožené v exekučním řízení je podle názoru soudu prvního stupně určena na náhradu nákladů exekuce. V odůvodnění rozsudku dále postrádal bližší zdůvodnění závěru, že úhrada vymoženého výživného v exekučním řízení se týkala období časově předcházejícího době, v níž se měl dopustit trestného činu. Veškeré částky byly vymoženy převážně v době od září 2004, kdy měla započnout nyní posuzovaná trestná činnost obviněného, přičemž podle mínění dovolatele bylo nutno předně uspokojit běžné výživné a teprve poté případný dluh na něm. Odvolací soud se však ani nepokusil vypořádat se žádnou z těchto konkrétních námitek a obviněným vytýkaná nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně tak přetrvává, aniž soud druhého stupně učinil sebemenší opatření ke zhojení této vady. Výše dlužné částky a stanovení období, ve kterém takový dluh vznikl, jsou přitom zásadními otázkami hmotně právního posouzení souzeného skutku. Dále obviněný poukázal na své odvolací námitky, prostřednictvím kterých vytýkal porušení svého práva být přítomen při hlavním líčení, a to v souvislosti s hlavním líčením konaným dne 23. 6. 2006, při němž byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Podrobně vysvětlil, že z důvodu akutního stomatologického zákroku se nemohl k tomuto hlavnímu líčení dostavit, což se podle možnosti snažil ještě v den jeho konání lékařským potvrzením doložit. Za daného stavu věci soud nemohl předjímat vůli obviněného vzdát se osobní účasti u hlavního líčení, přičemž z povahy zákroku, který předmětného dne podstoupil a v odvolání blíže specifikoval, vyplývá, že této otázce obviněný ani nemohl věnovat náležitou pozornost. Hlavní líčení navíc nemělo bez jeho přítomnosti proběhnout již s ohledem na usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 4 To 126/2006, a to ani za situace, že se dříve omluvil z účasti u hlavního líčení konaného dne 22. 5. 2006.

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Předně uvedla, že skutkový stav, jak byl zjištěn oběma soudy, se znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. evidentně koresponduje, i když se soudy dopustily určité dílčí nesprávnosti tím, že specifikovaly vznik dluhu na výživném u matky D. S. ve prospěch obou jejích dcer K. a K. Ve skutkové větě mělo být uvedeno, že částečně tento dluh vznikl na výživném u K. S., což mělo být vyjádřeno i konkrétní částkou, neboť v době páchání skutku obviněným byla již zletilá a obviněný měl povinnost platit výživné k jejím rukám, nikoli k rukám její matky. Státní zástupkyně připomněla námitky obviněného, že úhrada vymoženého výživného v exekučním řízení měla být započtena vůči jeho dluhu na výživném ve stíhaném období. V této spojitosti konstatovala, že pokud hodlal využít podmínek účinné lítosti ve smyslu § 214 tr. zák., není potřeba, aby uhradil výživné i za období předcházející, tedy za období, za které již byl odsouzen, ani za období následující, tedy období po sdělení obvinění, když taková období je nutno považovat s ohledem na ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. za další skutek. To vychází z principu, že splnění vyživovací povinnosti za období vymezené stíhaným skutkem je důležitější než potrestání pachatele. Prakticky jde o beztrestnost za zhojení následku způsobeného stíhaným skutkem a nelze tedy požadovat od pachatele, aby se aplikace ustanovení § 214 tr. zák. domohl až poté, co zhojí i další následky, které nemají se stíhaným skutkem přímou souvislost, byť jsou produktem obsahově shodného jednání páchaného ale v jiném období. O takovou situaci však podle názoru státní zástupkyně v daném případě nejde. Uvedla, že pachatel trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. má sice skutečnou dispozici s plněním, které provádí ve prospěch vyživované osoby, musí jít ale o dobrovolné plnění a nesmí jít o hrazení výživného na základě vedeného výkonu rozhodnutí. Pokud je proti obviněnému vedeno trestní stíhání, může stanovit, že určitou platbou v době jejího provádění chce uhradit dluh právě za období, pro které je stíhán, avšak musí jít o dobrovolné plnění ve prospěch vyživované osoby. Pouze dobrovolná platba ve prospěch vyživované osoby může být v souladu s vůlí pachatele započtena vůči jeho dluhu na výživném, pro nějž je stíhán, což koresponduje se smyslem ustanovení § 214 tr. zák. o účinné lítosti. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný v uvedeném smyslu nekonal a konal za něj prostřednictvím donucovacích prostředků - exekuce - stát. Proto nebylo možné ani počítat s institutem účinné lítosti ve smyslu ustanovení § 214 tr. zák., neboť i za situace započtení exekuované částky ve prospěch obviněného na dlužné výživné za stíhané období, nebyla by pokryta celá dlužná částka, zejména nebylo vůbec plněno ve prospěch Městského úřadu ve Š., vůči němuž vznikl z titulu vypláceného příspěvku na výživu dluh ve výši 9.258,- Kč. Za situace, kdy obviněný dodatečně uhradil část dlužného výživného, jde jen o jednání s prvky účinné lítosti, v jehož důsledku však trestnost zanedbání povinné výživy nezaniká. Částečná úhrada dlužného výživného nemůže mít ani skutkový a právní dopad, tj. že reálnou dobu neplnění vyživovací povinnosti by bylo nutno omezit přiměřeně k rozsahu, v jakém obviněný výživné dodatečně uhradil. Námitka obviněného z titulu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto zjevně neopodstatněná.

V kontextu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně připomněla, že obviněný uplatnil již v odvolacím řízení výhradu, že se nemohl zúčastnit hlavního líčení, přičemž podle jejího názoru se odvolací soud s touto námitkou náležitě vypořádal. Soud druhého stupně zdůraznil, že obviněný byl opakovaně vyrozumíván o konání hlavního líčení, k tomu se však nikdy nedostavil a dostatečným způsobem se neomluvil ani nepožádal o jeho odročení, tak jak tvrdil v podaném odvolání. Za takového stavu nelze soudu prvního stupně vytknout, že jednal v nepřítomnosti obviněného, neboť byly splněny veškeré podmínky ustanovení § 202 tr. ř. pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Obviněný byl rovněž po vrácení věci prvostupňovému soudu řádně tímto soudem poučen ve smyslu ustanovení § 214 tr. zák. a opětovně se k hlavnímu líčení nedostavil, přičemž svoji neúčast neomluvil řádně, zejména neuvedl, že trvá na své osobní účasti u hlavního líčení. Státní zástupkyně uzavřela, že zjevně neopodstatněně byl uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Dodala, že pokud bylo dovolání obviněného zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Doplnila, že s ohledem na určité pochybení ve formulaci skutku, které se týká nevyčíslení dlužného výživného vůči zletilé K. S., byla zvažována i varianta souhlasu s dovoláním obviněného, ovšem vzhledem k tomu, že v této kauze nemělo toto pochybení zásadní význam, zejména proto, že obviněný ani jinak nesplnil podmínky § 214 tr. zák. a zletilá K. S. se stále zdržuje u matky, bylo od tohoto záměru upuštěno. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného I. S. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného I. S. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Jelikož obviněný I. S. v mimořádném opravném prostředku namítá, že soud prvního stupně provedl hlavní líčení dne 23. 6. 2006 v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se snažil svou nepřítomnost v den konání hlavního líčení omluvit a doložit lékařským potvrzením o akutním stomatologickém zákroku, mohl by být zmíněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplněn. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda uplatněné námitky jsou opodstatněné.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.

Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, neboť jako procesní strana má možnost právě zde v plném rozsahu uplatnit svá obhajovací práva zajištěná mu trestním řádem (§ 2 odst. 13 tr. ř.).

Nutno připomenout, že hlavní líčení je možno provést bez přítomnosti obviněného jen výjimečně, a to pouze při současném splnění všech formálních i materiálních podmínek stanovených v § 202 tr. ř.

Podle § 202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. se v nepřítomnosti obžalovaného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom

a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a

b) o skutku, který byl předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

Podle § 202 odst. 3 tr. ř. platí, že nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek ustanovení § 211 tr. ř.

Podle § 202 odst. 4 tr. ř. nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.

Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně.

Předně je nutno pro úplnost uvést, že nebyla dána žádná ze skutečností zakotvených v ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř., v důsledku níž by nebylo možno hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konat. Dále nelze pochybovat o tom, že shora uvedené formální podmínky vymezené v § 202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. a nezbytné pro provedení hlavního líčení dne 23. 6. 2006 v nepřítomnosti obviněného byly v daném případě splněny. V této spojitosti ze spisového materiálu vyplývá, že obžaloba byla obviněnému I. S. řádně doručena dne 27. 1. 2006 (viz doručenka na č. l. 91 spisu). Předvolání k předmětnému hlavnímu líčení, jehož termín byl stanoven na 23. 6. 2006, bylo obviněnému doručeno dne 30. 5. 2006 (doručenka založená na č. l. 145 spisu), z čehož plyne, že k tomuto hlavnímu líčení byl řádně a včas předvolán. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno dne 7. 10. 2005 (doručenka na č. l. 2 spisu) a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl policejním orgánem v přípravném řízení vyslechnut dne 31. 10. 2005 (protokol o výslechu obviněného na č. l. 21-23 spisu). Dne 31. 10. 2005 byl obviněný ve smyslu § 166 odst. 1 tr. ř. upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování, avšak k tomuto úkonu stanovenému na den 5. 12. 2005 se bez omluvy nedostavil (č. l. 77 spisu).

Pro úplnost lze doplnit, že termín prvního hlavního líčení v projednávané věci byl stanoven na den 13. 2. 2006 ve 13.00 hod. a obviněný byl k němu řádně předvolán dne 27. 1. 2006 (č. l. 91 spisu). Tohoto hlavního líčení se obviněný ani jeho obhájce bez omluvy nezúčastnili. Soud rozhodl podle § 202 odst. 2 tr. ř. usnesením o jednání v nepřítomnosti obviněného a dále podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečetl protokoly o výpovědi obviněného z přípravného řízení, provedl výslechy svědkyň D. S. a K. S., podle § 213 odst. 1 tr. ř. přečetl listinné důkazy a téhož dne vynesl odsuzující rozsudek (č. l. 119-125 spisu). K odvolání obviněného soud druhého stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu vrátil mimo jiné proto, že obviněného v rozporu s ustanovením § 2 odst. 13 tr. ř. nepoučil ve smyslu § 214 tr. zák. o účinné lítosti při řízení před soudem a nevyslechl jej k okolnosti, že oproti obžalobě došlo k podstatnému zvýšení dlužné částky na výživném (č. l. 139-141 spisu). Následně prvostupňový soud předvolal obviněného k hlavnímu líčení na den 22. 5. 2006 v 15.00 hod. s poučením, že jej omlouvá pouze výslovné potvrzení lékaře, že není schopen účasti u hlavního líčení, nikoliv pouhý doklad o pracovní neschopnosti. Dále že trestnost činu podle ustanovení § 213 tr. zák. zaniká, pokud pachatel uhradí dlužné výživné do doby, než soud prvního stupně začne vyhlašovat odsuzující rozsudek (vše na č. l. 142 spisu včetně doručenky dokladující převzetí zásilky obviněným dne 3. 6. 2006). Na č. l. 143 spisu je založena žádost obviněného, podaná prostřednictvím obhájce, aby hlavní líčení dne 22. 5. 2006 bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Zmíněné hlavní líčení stanoveného dne proběhlo bez přítomnosti obviněného za účasti jeho obhájce, přičemž soud rozhodl usnesením o jeho odročení na den 23. 6. 2006 v 10.00 hod. za účelem vyčkání, zda obviněný uhradí dlužné výživné v celém rozsahu s tím, že pro účely ustanovení § 214 tr. zák. byl soudem vyčíslen dluh vůči matce dětí obviněného na částku 87.876,- Kč a vůči Městskému úřadu Š. na částku 9.258,- Kč, což vzal přítomný obhájce na vědomí; obviněnému bylo předvolání k posledně uvedenému hlavnímu líčení doručeno dne 30. 5. 2006 (č. l. 145 spisu). K hlavnímu líčení, které proběhlo dne 23. 6. 2006 v 10.00 hod., se dostavil pouze obhájce obviněného (č. l. 146 spisu), který předložil dva kusy papíru s razítkem praktického zubního lékaře, které jsou založeny na č. l. 149 spisu, na nichž je uvedeno jméno obviněného a jeho rodné číslo; dále z nich vyplývá pouze to, že I. S. se dne 22. 6. 2006 podrobil akutnímu ošetření a dne 23. 6. 2006 kontrole, ovšem bez uvedení přesného času, kdy k ní došlo. V návaznosti na tato zjištění prvostupňový soud podle § 202 odst. 2 tr. ř. rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného.

S poukazem na tyto skutečnosti lze konstatovat, že byla splněna i materiální podmínka, která předpokládá, že soud musí dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout. Z výše zmíněné podrobné rekapitulace je patrno, že obviněný byl ve všech případech řádně a včas předvolán k hlavnímu líčení, avšak ani v jednom případě se k němu nedostavil a svou neúčast buď neomluvil vůbec, popřípadě jeho omluvu nelze považovat za řádnou, a to i přes poučení okresního soudu o náležitostech případné omluvy (předložení dvou ústřižků opatřených razítkem lékaře nelze považovat za řádný lékařský doklad prokazující nezpůsobilost obviněného zúčastnit se stanoveného dne hlavního líčení, neboť z nich nevyplývají žádné důvody, které by jeho osobě v této účasti objektivně bránily). Dále je zřejmé, že v případě žádného, a to ani posledně konaného hlavního líčení dne 23. 6. 2006, obviněný nepožádal o jeho odročení, a to ani prostřednictvím obhájce, který byl zmíněného dne u hlavního líčení přítomen. Soud prvního stupně přitom obviněného poučil o podmínkách zániku trestnosti trestného činu zanedbání povinné výživy (§ 213 tr. zák.) ve smyslu § 214 tr. zák., písemně ho upozornil na zvýšení dlužné částky na výživném a za účelem možné úhrady této částky dokonce odročil hlavní líčení (viz shora - č. l. 145 spisu). V posuzované věci je evidentní, že i když se obviněný nevyjádřil před soudem k odlišnému vyčíslení dlužné částky na výživném, ačkoliv na tuto možnost byl prvostupňovým soudem v rámci předvolání písemně upozorněn, svým postojem nedal řádným způsobem najevo, že se hlavního líčení dne 23. 6. 2006 chce osobně zúčastnit a v tomto smyslu své stanovisko neprezentoval ani prostřednictvím obhájce.

Konstatovaným postupem Okresního soudu Brno - venkov nedošlo ani k porušení ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postup soudu prvního stupně byl sice určitým zásahem do zmíněného práva obviněného, avšak šlo o zásah akceptovatelný, neboť k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, že by pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Provedení hlavního líčení dne 23. 6. 2006 bez přítomnosti obviněného proto nebylo tak závažným zásahem do jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti, aby tím mohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Námitky obviněného uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu jsou proto zjevně neopodstatněné.

V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný I. S. v podrobnostech vznáší námitky ohledně výše dlužné částky s tím, že její určení a stanovení období, ve kterém takový dluh vznikl, jsou zásadní pro hmotně právní posouzení skutku. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda soudy učiněnému skutkovému zjištění koresponduje trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

Trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného a tímto činem vydá oprávněnou osobu nebezpečí nouze.

Ve stručnosti lze připomenout, že objektem konstatovaného trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zák. č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen zákon o rodině ) a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zákona o rodině. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v § 96 odst. 1 zákona o rodině. Po subjektivní stránce může být tento čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Zavinění se musí vztahovat i na normativní znak skutkové podstaty, kterým je zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Pachatelem může být pouze osoba, která je povinna vyživovat nebo zaopatřovat jiného, přičemž předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím.

Naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy ve smyslu ustanovení § 213 odst. 3 tr. zák. (tj. že oprávněná osoba byla vydána nebezpečí nouze) nepředpokládá, že by stav nouze musel u oprávněné osoby skutečně nastat. Postačí, že tento stav v důsledku jednání pachatele hrozil; neplněním vyživovací povinnosti ze strany pachatele jako povinného tak může dojít k situaci, že oprávněná osoba si sama nemůže bez pomoci jiných osob, popřípadě bez poskytnutí příspěvku od státu, opatřit ani základní prostředky k životu. Jejich míra se posuzuje jak objektivně ve vztahu k současné přiměřené životní úrovni občanů v našem státě, tak i subjektivně s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného. K aplikaci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí nedbalostní zavinění [§ 6 písm. b) tr. zák.].

V souvislosti s dovolacími námitkami je zapotřebí uvést, že ve smyslu ustanovení § 214 tr. zák. trestnost zanedbání povinné výživy (§ 213 tr. zák.) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Základní podmínkou pro tento postup je, že pachatel dodatečně splní svou vyživovací povinnost v celém rozsahu. Podmínkou účinné lítosti je vždy dobrovolné jednání pachatele, přičemž dobrovolnost vyjadřuje svobodné rozhodnutí pachatele, které svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu a k případným škodlivým následkům. Dodatečným splněním vyživovací povinnosti se rozumí vyrovnání částky na výživném, kterou obviněný mohl zaplatit podle svých výdělkových schopností a možností, a to i výživné v mezidobí promlčené. O účinnou lítost půjde nejen tehdy, když pachatel sám dlužné výživné uhradí, ale i tehdy, když jiným způsobem zařídí, aby za něho dlužné výživné uhradila jiná osoba. Postačí dokonce, když ke splnění třetí osobou přispěl jakoukoli svou aktivní činností, např. vyzve třetí osobu k úhradě, popřípadě ji o to požádá. K zániku trestnosti podle citovaného ustanovení však nedojde, když zákonná povinnost byla splněna jen zčásti, neboť povinností pachatele je uhradit dlužné výživné za celé období, pro něž soud zjišťuje jeho trestní odpovědnost. Pachatel ale nemusí uhradit výživné za období předcházející a následující, tj. za období jiná, než je období vymezené žalovaným skutkem; ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř. je zapotřebí taková období považovat za další skutek. Ke splnění vyživovací povinnosti musí dojít dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, přičemž tato podmínka je splněna i tehdy, když došlo ke splnění této povinnosti až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který byl zrušen odvolacím soudem, ale dříve než soud prvního stupně počne vyhlašovat nový rozsudek. O možnosti zániku trestnosti na základě účinné lítosti podle § 214 tr. zák. má být obviněný včas a řádně poučen, neboť hlavním smyslem je přimět povinnou osobu, aby plnila svou zákonnou povinnost vyživovat a zaopatřovat jiného.

Uvážíme-li tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze důvodně konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněného I. S. uznaly vinným trestným činem zanedbání povinné výživy ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1, 3 tr. zák.

Podle tzv. právní věty, jak je uvedena ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Brno - venkov, obviněný I. S. neplnil úmyslně svou zákonnou povinnost vyživovat jiného a tímto činem vydal oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Z tzv. skutkové věty téhož výroku plyne, že obviněný od září 2004 do 7. 10. 2005 řádně neplnil svou vyživovací povinnosti ke svým dvěma dcerám, zletilé K. a nezletilé K., bydlícím u své matky D. S., přičemž matka nebyla schopna sama zabezpečit výživu dětí, v důsledku čehož byla odkázána na pravidelnou finanční pomoc svých rodičů a musela se obrátit na Městský úřad Š. se žádostí o příspěvek na výživu, který jí byl přiznán a v období od 1. 1. 2005 do 31. 5. 2005 vyplácen. Za uvedené období obviněnému vznikl dluh na výživném u D. S. ve výši 67.876,- Kč a dluh na vyplaceném příspěvku na výživu u Městského úřadu Š. ve výši 9.258,- Kč, když za uvedené období dodatečně na výživném uhradil celkem 55.866,- Kč.

Pro dokreslení celého případu lze poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je zřejmé, že v rámci posuzování předběžné otázky (§ 9 odst. 1 tr. ř.) okresní soud zjišťoval rozsah vyživovací povinnosti obviněného I. S. k jeho dcerám, kterou shledal důvodnou ve výši 5.500,- Kč měsíčně pro dceru K. a 4.000,- Kč měsíčně pro dceru K., přičemž vycházel z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 54 Co 302/2003. Pokud jde o majetkové a výdělkové poměry konstatoval, že obviněný vykonává funkci jednatele obchodní společnosti a byť má průměrný měsíční příjem ve výši 7.000,- Kč, tak z listinných důkazů je zřejmé, že společnost měla příjem v celkové výši téměř 11 milionů korun v roce 2002, 11,5 milionů korun v roce 2003 a více než 14 milionů korun v roce 2004. Dále společnost v roce 2003 splácela vozidlo Nissan Patrol v hodnotě 1,5 milionů korun a do konce roku 2005 motocykl Honda v celkové hodnotě 0,5 milionů korun. Soud prvního stupně upozornil, že mu uniká účelnost takto vynakládaných finančních prostředků pro podnikání firmy a je zřejmé, že obžalovaný před plněním vyživovací povinnosti upřednostňoval svoje nákladné motoristické záliby . Rovněž uvedl, že obviněný převedl v roce 2004 na svého otce 80 % obchodního podílu ve společnosti, v čemž spatřoval účelový postup a také že za převod musel obdržet odpovídající finanční ohodnocení. Na podkladě provedených důkazů uzavřel, že bylo v možnostech a schopnostech obviněného soudem stanovené výživné hradit. Prvostupňový soud rozvedl i skutečnosti z nichž vyvodil, že obviněný vystavil své dcery nebezpečí nouze, neboť jejich matka D. S. nebyla sama schopna zabezpečit výživu obou dětí a byla odkázána na pravidelnou finanční pomoc svých rodičů, respektive musela požádat i Městský úřad Š. o poskytování příspěvku na jejich výživu (vše na str. 3 a 4 napadeného rozsudku).

Dluh na výživném za stanovené období v celkové délce 14 měsíců okresní soud vyčíslil na částku 133.000,- Kč a vzhledem k tomu, že z provedených důkazů vyplynulo, že za rok 2004 obviněný uhradil celkem 6.000,- Kč a za rok 2005 celkem 29.866,- Kč, dluh stanovil na částku 97.134,- Kč. Též konstatoval, že obviněný formou exekuce uhradil na výživném částku 46.484,50 Kč, avšak jednalo se o úhradu dlužného výživného za jiné období (rok 2002 až leden 2004). Zdůraznil, že pokud jsou ve spise založeny výpisy z účtu na částku v celkové výši 71.518,90 Kč, jedná se o náklady provedené exekuce, které nelze započíst do dlužného výživného. Soud prvního stupně dále uvedl, že dne 22. 5. 2006 obviněný zaplatil na výživném částku 20.000,- Kč, a proto dluží částku 9.258,- Kč na účet Městského úřadu Š. a částku 67.876,- Kč k rukám D. S. respektive její poměrnou část k rukám K. S. (vše na str. 4 a 5 napadeného rozsudku).

Ze skutkových zjištění plyne, že z celkové dlužné částky 133.000,- Kč, kterou měl obviněný na výživném svých dvou dcer v období vymezeném přisouzeným skutkem zaplatit, dobrovolně uhradil, a to dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat odsuzující rozsudek, část dlužného výživného v celkové částce 55.886,- Kč, a o tuto částku byla také soudem konečná výše dluhu na výživném snížena. Námitky obviněného uplatněné v tomto směru v dovolání, nelze pro zjevnou neopodstatněnost akceptovat. Pouze dobrovolné plnění ve prospěch jeho dcer bylo možno započíst vůči dluhu obviněného na výživném, pro který byl trestně stíhán, a takto postupoval i soud prvního stupně. Jak již bylo řečeno, nejde v případě úhrady dluhu na výživném v rámci exekučního řízení o situaci, kdy by obviněný plnil svou vyživovací povinnost ve prospěch oprávněných osob dobrovolně, neboť za něj prostřednictvím donucovacích prostředků takto konal stát. Navíc ze skutkových zjištění je zřejmé, že úhrada dlužného výživného v rámci zmiňované exekuce se vztahovala k jinému období, a to k roku 2002 až lednu 2004. V dané trestní věci proto nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro aplikaci ustanovení § 214 tr. zák.

S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného I. S. jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák., a to i při zvážení ustanovení § 214 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž netrpí vadami, se kterými dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.

Nad rámec podaného dovolání je však nutno přisvědčit státní zástupkyni Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že okresní soud v tzv. skutkové větě výroku o vině nevyčíslil, jakou celkovou výši dlužné částky měl obviněný hradit k rukám své dcery K. S., která již byla po celé v rozsudku vymezené období zletilá, byť z rozhodnutí je zřejmé, že výživné mělo být hrazeno k jejím rukám. Ačkoliv nelze popřít, že v tomto směru rozsudek vykazuje zmíněnou vadu, tak v kontextu trestné činnosti obviněného, kdy celkový dluh na výživném byl náležitě specifikován, nemá tento nedostatek vliv na správnost právního posouzení skutku. Navíc zmíněná vada nebyla v dovolání ani výslovně uplatněna.



Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného I. S. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k