6 Tdo 1425/2003
Datum rozhodnutí: 11.12.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1425/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. prosince 2003 o dovolání podaném obviněnou S. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S. n. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 61 To 102/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 133/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné S. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná S. G. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 37 T 133/2002, uznána vinnou trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaným formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (ve výroku o vině absentuje zjevně v důsledku chyby v psaní označení odstavce § 9 tr. zák.) a odsouzena podle téhož ustanovení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. T., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila uvedeného trestného činu tím, že dne 13. 7. 2002 kolem 05.45 hodin v P. 4, v podchodu společně s dosud neztotožněným spolupachatelem, fyzicky napadla poškozeného J. T. a to tak, že jej kopla do levého kolene a následně jej společně povalili na zem, kde jej kopali do celého těla, přičemž poškozenému odcizili látkovou tašku modré barvy s osobními věcmi, doklady a klíče od bytu.

Proti odsuzujícímu rozsudku podala obviněná odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2003, sp. zn. 61 To 102/2003, a usnesením podle § 256 tr. ř. je zamítl.

Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněné S. G. a jejímu tehdejšímu obhájci JUDr. L. T. shodného dne 12. 5. 2003 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 dne 14. 5. 2003.

Proti usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná S. G. prostřednictvím obhájce JUDr. J. V. dovolání, přičemž tak učinila dne 3. 7. 2003 na poště (Obvodnímu soudu pro Prahu 4 podání došlo dne 7. 7. 2003).

V obecné rovině v něm obviněná vymezila dovolací důvody jednak ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dále uvedla, že ani z písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu, ani ze spisu nevyplývá, v jakém složení soud druhého stupně rozhodoval, a proto není vyloučené se domnívat, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán.

V dalším textu dovolatelka rozvedla argumenty, jimiž by citované důvody měly být (bez bližší specifikace námitek k tomu kterému z nich) naplněny. Poukázala nejprve na svou obhajobu z řízení před soudy obou stupňů, že skutek, který jí byl kladen za vinu, se nestal, resp. že předmětné události proběhly jinak; vytkla přitom rozhodujícím soudům, že jí uváděné skutečnosti (jež vyvracely výpověď poškozeného) nevzaly dostatečně v úvahu, dokonce ani neprovedly jí navržené důkazy. Zdůraznila, že poškozeného nenapadla, naopak to byl on, který ji pozval do bytu, kde jí činil sexuální návrhy, později ji pak dostihl na místě činu a opakovaně po ní požadoval orální sex a chtěl se jí pomstít za předchozí odmítavý postoj. Výpověď poškozeného označila za účelovou a rozporuplnou. Měla dále za to, že dosud není nadevší pochybnost objasněno, proč poškozenému neodcizila větší částku peněz, a považovala za nevěrohodné, že k napadení mělo dojít na veřejném frekventovaném prostranství, když předtím s ním měla pobývat (spolu s dalším pachatelem) v jeho bytě. Namítla rovněž, že před soudem nebyl slyšen důležitý svědek, a to ten, který měl podle tvrzení poškozeného na místě činu nalézt ztracený občanský průkaz, stejně jako další osoby, s nimiž se měla setkat daného večera a noci. Podle názoru obviněné potvrzuje její verzi událostí lékařská zpráva a policejní fotodokumentace ohledně zranění, která utrpěla, a dále i výpovědi svědků M. V. a T. J. Poukázala také na to, že na místě nebyly nalezeny žádné použitelné stopy a obsah údajně odcizené tašky nebyl nikdy ztotožněn. Uzavřela, že tak nebylo prokázáno, že by se zmocnila cizí věci, nebo by proti poškozenému užila násilí s tímto úmyslem, a že soudy neposoudily provedené důkazy správně, když rozhodnutí založily výlučně na tvrzeních poškozeného; v důsledku toho pak pochybily i v právním posouzení skutku, neboť neaplikovaly zásadu in dubio pro reo.

V závěru svého podání obviněná uplatnila výhradu k uloženému trestu odnětí svobody, když jej označila za zcela nepřiměřený povaze a společenské nebezpečnosti činu; namítla současně, že soudy nijak nepřihlédly k její evidentní a dlouhodobé snaze vést řádný život, a mínila, že projednání a rozhodování v dané věci ovlivnila její minulá trestná činnost. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněné zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a případnému vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 1. 12. 2003). Nejvyšší soud neměl ke dni svého rozhodnutí takové případné vyjádření k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a dále, zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest /§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., neboť podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce prvého.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů. Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku.

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.

Námitky obviněné, že skutek, který jí byl kladen za vinu, se nestal, resp. předmětné události proběhly jinak, že soudy obou stupňů nevzaly dostatečně v úvahu jí uváděné skutečnosti (jež vyvracely výpověď poškozeného), neprovedly jí navržené důkazy a naopak svá rozhodnutí založily výlučně na tvrzeních poškozeného, jehož výpověď je účelová a rozporuplná, stejně jako její tvrzení, že dosud není nadevší pochybnost objasněno, proč poškozenému neodcizila větší částku peněz, a že je nevěrohodné, jestliže k napadení mělo dojít na veřejném frekventovaném prostranství, když předtím s poškozeným (a spolu s dalším pachatelem) měla pobývat v jeho bytě, a rovněž její výhrady, že před soudem nebyli slyšeni důležití svědci, na místě nebyly nalezeny žádné použitelné stopy, obsah údajně odcizené tašky nebyl nikdy ztotožněn a soudy neposoudily provedené důkazy správně, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak se k jejímu odvolání postavil soud odvolací. V žádném případě však nejde o námitky, které by se týkaly otázky právního posouzení skutku (jímž byla obviněná uznána vinnou), ani otázky jiného hmotně právního posouzení (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou). Prostřednictvím uvedených námitek se totiž obviněná domáhá primárně změny skutkových zjištění a předkládá svou verzi skutkového děje (tvrdí, že poškozeného nenapadla, naopak to byl on, který ji pozval do bytu, kde jí činil sexuální návrhy, později ji pak dostihl na místě činu a opakovaně po ní požadoval orální sex a chtěl se jí pomstít za předchozí odmítavý postoj; v této souvislosti odkázala na lékařskou zprávu, policejní fotodokumentaci a výpovědi svědků M. V. a T. J. s tím, že tyto důkazy sama hodnotila) a teprve až následně dovozuje i nesprávnost právního posouzení předmětného skutku (jak sama ostatně uvádí: nebylo tak prokázáno, že by se zmocnila cizí věci, nebo že by proti poškozenému užila násilí s tímto úmyslem ). Ze strany obviněné jde proto o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedené námitky jsou navíc opakováním její argumentace z odvolacího řízení, s níž se soud druhého stupně vypořádal, a také její předchozí obhajoby.

Co se týče výhrady dovolatelky týkající se zásady in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že tato směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností, kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného , tj. týká se právě jen otázek skutkových.

Pod obviněnou deklarované důvody dovolání nelze podřadit ani její námitku k uloženému trestu odnětí svobody, jestliže v tomto směru uvedla, že je zcela nepřiměřený povaze a společenské nebezpečnosti daného činu.

Při zvažování otázek ukládání trestu ve vztahu k zákonným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. je třeba zohlednit celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. a vztah předmětných dovolacích důvodů k ostatním důvodům dovolání formulovaným v § 265b odst. 1 tr. ř., zejména pak k § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Systematickým výkladem § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nutno dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je (pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu) v rámci ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodům vymezeným v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Pokud tedy dovolatel má výhrady k druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř.; k jeho naplnění pak dojde, bude-li odůvodněn existencí alespoň jedné z alternativně stanovených podmínek v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výklad opačný /tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím některého z dalších dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., zejména důvodu podle písm. g)/ by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestu, lze důvodně předpokládat, že by tak učinil právě širším vymezením dovolacích důvodů pod písm. h) citovaného ustanovení.

Nejvyšší soud proto konstatoval, že výhrada dovolatelky proti nepřiměřenosti uloženého trestu /aniž by z ní bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nehledě na to, že obviněná tento důvod dovolání ani výslovně neuplatnila/ nejenže nenaplňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Stejný závěr učinil Nejvyšší soud i ohledně námitky obviněné, že soudy nijak nepřihlédly k její evidentní a dlouhodobé snaze vést řádný život a projednání a rozhodování v dané věci ovlivnila její minulá trestná činnost. V posuzované věci navíc nalézací soud v rámci úvah o ukládání trestu na str. 6 svého rozsudku naopak uvedl, že s ohledem na délku doby, která uplynula od posledního odsouzení pro trestný čin se shodnou právní kvalifikací, když odsouzená byla v roce 1986 a z výkonu trestu podmínečně propuštěna v roce 1991, nepoužil soud právní kvalifikace dle § 41 tr. zákona (čímž časový odstup od předchozího odsouzení pro shodný trestný čin, resp. od podmíněného propuštění z výkonu trestu za něj uloženého naopak zdůraznil), a zásadní okolnosti, které při ukládání trestu zohlednil, byly stupeň společenské nebezpečnosti, osobní poměry a možnosti nápravy obviněné, přičemž poukázal na to, že stupeň společenské nebezpečnosti je určen zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu, jeho následky a okolnostmi spáchání, jak všechny tyto vyplývají z provedeného dokazování. Dále je určován mírou zavinění, které bylo shledáno v úmyslné formě, a zjevně majetkovou pohnutkou na základě všech zjištěných skutečností a okolností a zákonných kritérií pro stanovení druhu a výměry trestu došel soud k závěru, že u obviněné, která se opakovaně dopouští trestné činnosti obdobné povahy, nyní stíhaného jednání se dopustila ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení, nepřichází v úvahu uložení jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody Je třeba tudíž uzavřít, že soud prvního stupně fakticky konstatoval předchozí odsouzení obviněné a jejich povahu jen v rámci úvah o trestu. Při rozhodování o jeho druhu a výměře přihlédl ke skutečnosti, že obviněná se posuzovaného skutku dopustila dne 13. 7. 2002, tj. ve zkušební době podmíněného odsouzení pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 11 T 144/97 (byl jí uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zkušební dobou do 26. 1. 2003). Takové úvahy však vůbec neznamenaly, že by soud trestní minulost obviněné zohlednil při rozhodování o vině, jak to zřejmě měla na mysli.

Druhým dovolacím důvodem, jenž obviněná ve svém podání specifikovala, byl ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod a) až k) tr. ř.

Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Jeho smyslem je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny. V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání obviněné) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.

Přezkoumával-li odvolací soud napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (v posuzované věci na podkladě odvolání) věcně, a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej (v případě odvolání podle § 256 tr. ř.), je možno tento dovolací důvod uplatnit jen tehdy, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) odst. 1 § 265b tr. ř. S ohledem na to, že námitky dovolatelky nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., nemohl Nejvyšší soud postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Konečně se Nejvyšší soud zabýval názorem obviněné, který prezentovala v úvodu svého mimořádného opravného prostředku, že z písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu a ani ze spisu nevyplývá, v jakém složení odvolací soud rozhodoval, v důsledku čehož by bylo možné se domnívat, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán. Dovolací soud musel konstatovat, že uvedená formulace je pouze domněnkou o možném naplnění zřejmě dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ( by bylo možné se domnívat, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán , obviněná totiž toto zákonné ustanovení ani necitovala). Především je však třeba zdůraznit, že dovolatelka skutečnosti, jimiž by měl být tento dovolací důvod naplněn, netvrdí, nýbrž jen vyslovuje hypotézu o tom, že by mohly být dány, a vyvozuje je z okolnosti, že v rozhodnutí odvolacího soudu a také ve spise absentuje uvedení složení senátu, jenž věc rozhodoval. Pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje jednak na protokol o veřejném zasedání konaném Městským soudem v Praze dne 20. 3. 2003 na č. l. 187 spisu, v němž je složení senátu specifikováno, a dále pak zejména na ustanovení § 134 odst. 1 tr. ř., které stanoví náležitosti obsahu usnesení (jmenovaný soud druhého stupně rozhodl o odvolání obviněné právě usnesením). Podle tohoto ustanovení musí usnesení obsahovat mimo jiné pouze označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde; tím se tu rozumí toliko název a sídlo instituce, nikoliv i jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili, jak zákon vyžaduje v případě rozsudku /srov. ustanovení § 120 odst. 1 písm. a) tr. ř./, jenž má oproti usnesení více formální charakter.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. prosince 2003



Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a