6 Tdo 1424/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1,2 tr. zákoníku



6 Tdo 1424/2016-39

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 9 To 205/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 173/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného V. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 1 T 173/2015, uznal obviněného V. B. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že dne 10. 5. 2015 kolem 14.20 hod. v k. ú. obce S. P., okres P. j., jako řidič nákladního automobilu zn. LIAZ Š 706 RZ ... jedoucího po silnici I. tř. č. ... ve směru od obce H. na obec S. P., na přímém úseku uvedené silnice v km 13.347 při odbočování vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci pole, nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu zn. Yamaha RZ ... řízenému J. P. a zavinil tak střet nákladního automobilu s uvedeným motocyklem; při dopravní nehodě utrpěl řidič motocyklu J. P. mnohočetná poranění, a to zlomeniny lbi a obličejového skeletu, krvácení do mozku, zlomeniny bederní páteře a pánve, zlomeninu bérce vlevo, zlomeniny žeber, zlomeninu klíční kosti vpravo, zhmoždění plic a břicha, tržnou ránu lokte vlevo, přičemž pro toto zranění byl jmenovaný hospitalizován od 10. 5. 2015 do 22. 6. 2015, od 19. 10. 2015 do 23. 10. 2015 a dále ambulantně léčen ještě ke dni 2. 3. 2016, kdy byl schopen se pohybovat pouze za pomoci berlí bez plného došlapu nohou.

2. Tento skutek obviněného soud prvého stupně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR a J. P. odkázal s jejich nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 9 To 205/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. K uplatněnému dovolacímu důvodu dovolatel uvedl, že okolnosti skutkové povahy byly nesprávně právně posouzeny, a to v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Následně rozvedl, že jím řízený nákladní automobil dvě sekundy před střetem s motocyklem stál, přičemž z vyjádření obou znalců, kteří ve věci podali znalecký posudek, plyne, že se oba účastníci dopravní nehody snažili střetu vyhnout. On sám tím, že v okamžiku spatření motocyklu prudce brzdil a nákladní automobil zastavil levou stranou jeden metr za středem vozovky, přičemž k levému okraji vozovky zůstala volná část jízdního pruhu cca dva metry. Řidič motocyklu reagoval na nákladní automobil 3,5 3,8 sekundy před střetem, tedy v době, kdy tento automobil zpomaloval. Z pohybu nákladního vozidla (zejména ovšem z pohybu jeho karoserie v reakci na prudké brzdění) přitom muselo být patrné, že na blížící se motocykl reaguje. Řidič motocyklu však na brzdění protijedoucího vozidla nereagoval. V návaznosti na to obviněný odcitoval znění § 2 písm. q) a § 21 odst. 3, 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu ). Poté připomněl názor znalce Ing. Antonína Žaluda, podle nějž, pokud by řidič motocyklu v první fázi reakce na nákladní automobil nevybočil vlevo do levé poloviny vozovky a pokračoval při svém pravém okraji vozovky, měl by dostatek místa na projetí kolem stojícího nákladního automobilu a nedošlo by ke střetu obou vozidel. Závěr soudu druhého stupně, že v důsledku jednání obviněného musel poškozený náhle změnit směr nebo rychlost jízdy, tedy, že nedal protijedoucímu motocyklu přednost, považoval dovolatel za ne zcela podložený. Přestože vyvstávaly pochyby o správnosti reakce řidiče motocyklu, rozhodnutí odvolacího soudu se omezilo pouze na konstatování, že řidič motocyklu měl na svoji reakci velmi krátký čas a bylo pro něj obtížné či spíše nemožné vyhodnotit situaci správně. Poškozenému nebránil žádný objektivní faktor, aby minul stojící nákladní automobil a pokračoval v jízdě při pravé straně svého jízdního pruhu. Podle obviněného napadené rozhodnutí nedostatečně hodnotí panující pochyby, zda příčinou dopravní nehody bylo jeho zavinění, nebo i zavinění na straně druhého účastníka nehody, či zda šlo pouze o objektivní shodu nešťastných událostí, což ve výsledku znamená nesprávnost rozhodnutí, a to porušením zásady in dubio pro reo .

6. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň jih ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 1 T 173/2015, a přikázal věc k novému projednání soudu prvního stupně.

7. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že dovolatel především rozporoval závěr soudů, že porušil zákon o silničním provozu o přednosti v jízdě a nesouhlasil s tím, že nehodu zavinil výlučně on. Tuto námitku považoval za neopodstatněnou. Totožné námitky již obviněný uplatnil v předchozích stádiích trestního řízení a soudy se s nimi logicky a přesvědčivě vypořádaly. Obviněný nevěnoval řízení motorového vozidla dostatečnou pozornost a odbočovací manévr započal, aniž by se řádně přesvědčil o tom, zda se v protisměru nenachází jiné motorové vozidlo. Započal-li odbočovací manévr v takové situaci, je odůvodněn závěr, že poškozenému přednost nedal. Tvrzení obviněného, že poškozenému přednost v jízdě dal, je mylné, neboť mu vjel do jeho jízdního pruhu a přinutil jej ke změně směru jízdy, ke změně rychlosti a k následné reakci spočívající v řízeném položení motocyklu. Neopodstatněné bylo pak i tvrzení, že soudy náležitě nehodnotily, zda na nehodu nemělo vliv rovněž spoluzavinění poškozeného. Poškozený v daném místě nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost zásadním způsobem, pokud ji vůbec překročil, tak pak zcela nevýznamně. Zastavit před místem střetu by mohl pouze tehdy, pokud by jel rychlostí maximálně do 80 km/h. Reakce poškozeného byla jedinou správnou, kterou mohl reálně učinit, protože nemohl vědět, zda ho obviněný vidí a tedy zda zastaví nebo pojede dál. Příčinou dopravní nehody bylo tedy výhradně porušení důležitých povinností v dopravě obviněným.

8. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť šlo o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a podle § 265r odst. 1 písm. c) souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

10. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 9 To 205/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

14. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
16. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

17. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními nelze shledávat extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí. Se zřetelem k tomu pak nelze přisvědčit námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo spadajícího pod zásadu presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř.

18. Obviněný své tvrzení o naplnění předmětného dovolacího důvodu založil na tvrzení, že ve smyslu § 21 odst. 5 a § 2 písm. q) zákona o silničním provozu dal poškozenému přednost v jízdě, tedy tvrdil, že neporušil citovaný zákon a nesouhlasil s tím, že dopravní nehodu zavinil (výlučně) on. V souvislosti s tím považuje Nejvyšší soud za potřebné v první řadě konstatovat, že obsahově shodné námitky, které byly uplatněny v řízení o dovolání, zazněly ve své podstatě již v rámci obhajoby obviněného před soudy dříve ve věci činnými, které se s nimi náležitě vypořádaly. Pro případ takového okruhu námitek je nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. 408, ze kterého mj. vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

19. Přesto však Nejvyšší soud považoval za vhodné alespoň stručně zmínit následující skutečnosti. Není pochyb o tom, že obviněný začal odbočovat s nákladním vozidlem LIAZ, zatímco v protisměru přijížděl poškozený na motocyklu Yamaha. Jak přitom vyplynulo z provedeného dokazování (zejména ze znaleckého posudku z oboru doprava znalce Ing. Václava Chvala), obviněný před zahájením odbočování přijíždějícího poškozeného mohl a měl vidět. Ostatně proto také již soud prvního stupně dovodil, že možnost odvrácení střetu řidičem nákladního automobilu (obviněným) spočívala v nezahájení odbočování vlevo. Obviněný však započal popsaný manévr, aniž by se dostatečně přesvědčil, zda se v protisměrném jízdním pruhu nenachází jiné vozidlo, a teprve v průběhu toho manévru zjistil, že v protisměrném jízdním pruhu jede poškozený na motocyklu, na což reagoval tím, že začal brzdit a zastavil své vozidlo, tak že jeho levý přední roh přesahoval 1m do levé poloviny vozovky. Takovým počínáním nesporně přinutil přijíždějícího poškozeného, který měl právo přednosti v jízdě, k náhlé změně rychlosti a směru jízdy, tedy přednost v jízdě mu nedal [dát přednost v jízdě podle § 2 písm. q) zákona o silničním provozu znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy ].

20. V souvislosti s tím je na místě konstatovat, že soudy nižších stupňů se dostatečným způsobem vypořádaly s posouzením jednání samotného poškozeného. Ten v průběhu jízdy zaregistroval protijedoucí nákladní automobil, který mu odbočováním vjížděl do jeho jízdního pruhu a nemohl vědět, zda jej řidič nákladního automobilu vidí a zda nějak zareaguje nebo bude pokračovat v odbočovacím manévru. Těžko tak mohl odhadnout, zda mezi čelní částí nákladního automobilu a krajnicí silnice zůstane volný prostor, kterým by mohl projet. Pokud by i viděl, že nákladní automobil zastavil, tak při čase a vzdálenosti, které mu zbývaly do střetu, neměl možnost vyhodnotit, zda prostor, který zůstal mezi nákladním automobilem a krajnicí je dostatečný pro projetí. Tudíž není možné přisvědčit názoru, že mohl a měl na danou situaci reagovat jinak, neboť měl dostatek místa na projetí kolem stojícího nákladního vozidla. Takto se to totiž jeví teprve dodatečně pozorovateli, který stojí v místě nehody a vidí stojící nákladní vozidlo a vedle něj mezeru a nikoli řidiči jedoucímu na motocyklu. Pokud tedy poškozený za této situace na počátku své reakce vybočil přes dělicí čáru do levé poloviny vozovky, intenzivně snižoval svou rychlost, posléze se začal vracet zpět do svého jízdního pruhu a poté položil motocykl na pravý bok, což podle své výpovědi učinil cíleně podle výuky z autoškoly, aby se vyhnul čelnímu střetu s nákladním automobilem, při kterém by následky střetu byly závažnější než následky nastalé, a takto smýkáním po vozovce narazil do stojícího nákladního automobilu, nelze takové jednání označit za příčinu dopravní nehody.

21. Dlužno ještě dodat, že pokud poškozený překročil maximální povolenou rychlost v daném místě, tj. mimo obec, jednalo se o překročení malé, které nemělo pro posouzení věci žádný zásadní význam. Poškozený mohl zastavit před místem střetu pouze tehdy, pokud by jel rychlostí nižší než povolenou, tj. rychlostí maximálně 80 km/h, a brzdil by oběma brzdami.

22. Lze tak uzavřít, že příčinou uvedené dopravní nehody a jejího následku (účinku) v podobě vážného zranění poškozeného, které bylo těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, bylo právě jednání obviněného. Ten porušil § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu a současně § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona. S ohledem na tato zjištění je správným závěr o vině obviněného přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jeho námitkám (a tím dovolání jako celku) nelze přiznat žádné opodstatnění.

23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 11. 2016 JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu