6 Tdo 1424/2010
Datum rozhodnutí: 15.12.2010
Dotčené předpisy: § 204 tr. zák.




6 Tdo 1424/2010 - 45

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněných A. D., R. M. K. a K. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, č. j. 2 To 33/2010-7247, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 3/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. M. K. a K. D. o d m í t a j í .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, č. j. 2 To 33/2010-7247, byla ve výroku pod bodem II. podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných A.D., R. M. K. a K.D. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, č. j. 10 T 3/2009-6961, zamítnuta. Tímto rozsudkem byli obvinění A. D. a R. M. K.(v bodě 3. výroku rozsudku) a K. D. (v bodě 6. výroku rozsudku) uznáni vinnými trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněným A. D., R. M. K. a K. D. uložen podle § 204 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž výkon tohoto trestu jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.

Obviněná A. D. podala dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že se stíhaného jednání nedopustila. Ve stručnosti shrnuje důkazy, které ji měly usvědčit. Má však za to, že provedené důkazy neposkytují relevantní informace ve vztahu k ní. Tato skutečnost měla podle jejího názoru za následek, že soudy skutek nedostatečně identifikovaly, neboť není zřejmé, kterou ze dvou alternativních možností trestného činu kuplířství měla spáchat, tedy zda sváděla jinou osobu k prostituci nebo kořistila z prostituce prováděné jiným. Uvádí, že již v odvolání podrobně popsala vzájemné vztahy zúčastněných osob, které byly dány společným záměrem opatřovat si finanční prostředky v souvislosti s provozováním prostituce. Ona sama se pohybovala na nižší úrovni, kde organizace nebyla nijak strukturována a fakticky ani sledována hlavními organizátory, jejichž jediným zájmem bylo zajištění výběru finančních prostředků. Pracovala pro některé priváty, kde byla po určitou dobu pověřena vedením evidence a zajišťovala transfer finančních prostředků, případně spolupracovala při zajišťování inzerce. Za tuto činnost žádnou odměnu nepobírala. Vysvětluje pojem kořistění s tím, že aby tento znak byl naplněn, muselo by se podle jejího názoru jednat o přijímání plateb přímo od prostituujících osob, což jí nebylo prokázáno a toto obvinění popírá. Vzhledem k tomu, že jí takový přímý prospěch z jednání, které je jí kladeno za vinu, nebyl prokázán, má za to, že se mohla dopustit toliko účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Tuto právní kvalifikaci s ohledem na absenci důkazů ve vztahu k majetkovému prospěchu či kořistění považuje za přiléhavější. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, případně, aby též zrušil rozsudek soudu prvního stupně.

Obviněná R.M. K. dovolání opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítá, že provedeným dokazováním jí nebylo prokázáno, že by se úmyslně dopustila takové činnosti, která by prokazovala úmyslné jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu podle § 204 odst. 1 tr. zák. Popírá, že by objednávala a přijímala klienty, vybírala peníze od zákazníků za poskytnuté sexuální služby, že by vedla evidenci klientů jednotlivých dívek a časech strávených klienty s dívkami, že by vyplácela dívky a vydávala dívkám pokyny, podle kterých pak jednaly, že by vybírala pokuty od dívek a za tuto činnost získávala od hlavních organizátorů úplatu v nezjištěné výši. Podle jejího názoru dokazováním bylo zjištěno, že měla uzavřený řádný pracovní poměr, že zaměstnavatel za ní platil příslušné pojištění, že neměla uzavřenou podnájemní smlouvu na žádný byt, pracovala pouze podle pokynů zaměstnavatele. V žádném privátu nikdy nebydlela, je řádně provdána a v době vznesení obvinění byla již ve vysokém stupni těhotenství. Dodala, že v bytech prostitutky poskytovaly své služby samostatně, každá na svém telefonním čísle, přičemž obviněná vykonávala pouze službu telefonistky s tím, že hovory předávala jednotlivým poskytovatelkám. Za dané situace se domnívá, že skutkový děj tak, jak byl zjištěn soudy nižšího stupně, neprokazuje, že se dopustila trestného činu podle § 204 odst. 1 tr. zák. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný K. D. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že skutek tak, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován a odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neprovedl řádné dokazování ve věci. Přiznává, že občas odvezl nějakou dívku na tzv. eskort, nikdy však za to nedostal žádnou odměnu nad rámec úhrady nákladů za pohonné hmoty. Pokud peníze od klienta převzal, peníze si neponechal a předal příslušným osobám. Dovozuje, že jeho jednání nenaplňovalo skutkovou podstatu trestného činu, neboť nikoho k prostituci nezjednal, nepřiměl ani nesvedl. Nebylo ani prokázáno, že by z prostitutce jakkoli kořistil. Domnívá se, že samotná skutečnost, že někdo přijme od osoby poskytující prostituci příležitostně náklady na spotřebované pohonné hmoty nemůže stačit k závěru, že někdo kořistí z prostituce. Žádný jiný majetkový prospěch z prostituce nikdy nezískal. Dodává, že ani nevěděl, že osoby odváží za účelem provozování prostituce. Svou roli popisuje jako občanskou výpomoc osobám formou odvozu na jimi určené místo a chtěl tím pomoci zejména své manželce při její činnosti vykonávané v pracovním poměru pro právnickou osobu. Byl-li přítomen v privátu v S. ulici, vysvětluje to tím, že chtěl být na blízku svojí manželce, která byla v pokročilém stadiu těhotenství. Vytkl soudu prvního stupně, že nerespektoval při hodnocení důkazů zásadu in dubio pro reo a že při ukládání trestu nerespektoval podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti, přičemž jemu uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a aby věc podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnámu soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Konstatoval, že ve vztahu k obviněným R. M. K. a A. D. je namístě především zohlednit, že obviněné (zjednodušeně řečeno) pracovaly každá v jednom z tzv. privátů provozovaných skupinou spoluobviněných, v nichž další osoby (dívky) prováděly prostituci. Obviněné, podobně jako i další spoluobviněné, měly každá jeden z privátů na starost a zajišťovaly v něm evidenci klientů, příjímání a vyplácení peněz, kontrolu dívek, zadávání reklamní inzerce, informování hlavních organizátorů celé skupiny apod., za což dostávaly odměnu. Obviněné dříve pracovaly samy jako prostitutky a v té době nabízely dalším dívkám, aby pracovaly s nimi, což bylo i akceptováno. Obviněný K. D. potom rovněž pracoval v jednom z privátů, který vedla obviněná R. M. K., jeho manželka, kde vystupoval jako řidič, vozící a doprovázející dívky za klienty, prováděl nákupy souvisejících potřeb a pomůcek, případně zastupoval jmenovanou spoluobviněnou a dával prostitutkám pokyny, to vše za existence jeho vědomí o charakteru celého podniku a o charakteru činnosti zúčastněných osob, především dívek poskytujících prostituci. Stejně jako všichni spoluobvinění obviněný získával z této činnosti (společně se svojí manželkou) finanční profit.

S ohledem na tvrzení jiných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy, považuje státní zástupce dovolání obviněných R. M. K. a K. D. za dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K dovolání obviněné A.D. nadto uvedl, že obviněná ve své podstatě sama v podaném mimořádném prostředku konstatovala, že se účastnila spolupráce skupiny osob, vedených společným záměrem opatřovat si finanční prostředky v souvislosti s provozováním prostituce. Následně již není rozhodné, zda struktura skupiny byla podrobnější nebo pevnější či nikoli, případně jak byly předávány získané peníze. Podstatná je totiž skutečnost, že jediným zdrojem výdělku všech členů skupiny, tedy i obviněné, byl výkon prostituce zjednanými dívkami, čehož si také byli všichni členové skupiny vědomi. Pokud přitom vykonávaly své úkoly při realizaci popsaného společného záměru, je zcela adekvátní hmotně právní závěr, že včetně obviněné z prostituce kořistili. Obviněná navíc podle učiněných zjištění rovněž vyvíjela snahu získat další dívky k provozování prostituce, což se jí také v určitém rozsahu podařilo, tedy, hmotně právně vzato, jiného zjednala k provozování prostituce. Jinými slovy se tak obviněná dopustila trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 (alinea první a druhá) tr. zák., jak vyslovily soudy obou stupňů. Z tohoto důvodu státní zástupce navrhl dovolání obviněné A. D.odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, jejich podání byla učiněna prostřednictvím jejich obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obviněných obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§ 265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 trestního řádu) .

Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněných, zásadní výtky vznáší k nedostatkům v provedeném dokazování. V podstatě shodně uvádějí, že jim nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnili zákonný znak skutkové podstaty trestného činu kuplířství kořistění z prostituce. Obviněná A. D. navíc zpochybňuje závěr, že mohla naplnit obě alternativy trestného činu kuplířství podle § 204 odst. 1 tr. zák. Této námitce však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Jak vyplývá z tzv. skutkové věty bodu 3. výroku o vině, obviněné A. D. a R. M. K. pracovaly jako tzv. šéfové či operátorky, přičemž objednávaly a přijímaly klienty, vedly evidenci klientů jednotlivých dívek, vedly evidenci klientů jednotlivých dívek o čase stráveným s dívkami, vybíraly peníze od zákazníků za poskytnuté sexuální služby . Již z formulace těchto skutkových okolností je zřejmé, že obviněné v tzv. privátech zajišťovaly pro klienty dívky za účelem provozování prostituce. Jednak vedly evidenci těchto dívek, registrovaly čas, který klient s dívkami strávil, vybíraly peníze od zákazníků. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že pro uvedenou činnost dívky také samy zajišťovaly, stanovovaly jim určitý režim, vedly jejich seznamy, vydávaly jim pokyny a rovněž vybíraly pokuty za to, že se opily nebo přišly pozdě. Za účelem provozování prostituce také podávaly inzeráty v inzertních novinách Annonce. Není pochyb, že uvedené jednání naplňuje znak zjednání jiného k provozování prostituce , neboť není pochyb, že způsobem popsaným ve skutkové větě zajišťovaly dívky pro poskytování sexuálních služeb s jinými osobami za úplatu. Uvedené trestní odpovědnosti se nelze zprostit tím, že peníze od zákazníků předávaly A. N. a Y.H. jako hlavním organizátorům, tím spíše, pokud tvrdí, že priváty byly samostatnými jednotkami. Podstatou totiž zůstává, že byly srozuměny s tím, že z takto provozované prostituce jim plyne majetkový prospěch, neboť i ony samy peníze od zákazníků vybíraly a jestliže je odevzdávaly, podílely se na činnosti hlavních organizátorů jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle ustálené soudní judikatury kořistěním z prostituce provozované jiným se rozumějí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným, za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci (může jít např. o jejího tzv. pasáka, ochránce, řidiče, který ji za úplatu vozí za zákazníky, či o osobu, která jí poskytuje ubytování za účelem prostituce, nebo jí takové ubytování zprostředkovává). Jak vyplývá z popisu skutku, obviněný K.D. kromě toho, že dívky objednané k poskytování sexuálních služeb vozil k zákazníkům, nakupoval prezervativy a sexuální pomůcky do privátu, zadával inzeráty a reklamy v inzertních novinách Annonce na poskytování sexuálních služeb, na privátu vedeném jeho manželkou R. M. K. vydával sám dívkám pokyny . Nelze proto souhlasit s tím, že by byl pouze osobou, která by vozila dívky za zákazníky pouze za cenu pohonných hmot, jak sám tvrdí. Rovněž nelze přisvědčit jeho tvrzení o občanské výpomoci, protože svého vztahu k manželce jako k osobě provozující prostituci využíval zcela vědomě a na majetkovém prospěchu z této činnosti vyplývající se také podílel. On sám dokonce svou manželku, že pracuje jako šéfová usvědčuje v telefonátu s ní (viz str. 38 rozsudku soudu prvního stupně a str. 10 usnesení odvolacího soudu). Obviněná R.M. K. se snaží své obvinění vyvrátit tím, že pracovala v zaměstnaneckém poměru. Ze svého jednání je však usvědčována především svědeckými výpověďmi uvedenými na str. 25 rozsudku soudu prvního stupně, ostatně k této otázce se vyjádřil i odvolací soud, když na str. 10 usnesení uvedl, že byla uznána vinnou za jednání, které rámec pracovní smlouvy překračovalo. Proto ani této námitce nemohl Nejvyšší soud přiznat právní relevantnost.

Protože obvinění shodně namítají, že podle jejich názoru dosud provedené důkazy neumožňují učinit spolehlivý závěr o jejich vině, neboť skutkový stav nebyl spolehlivě zjištěn, musí pro takový případ Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav podle § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu, zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Kromě toho námitky, které obvinění uplatnili v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obvinění uplatnili námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obvinění dovolání opřeli o námitky jen skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnými k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněných, až na námitku obviněné A. D., spočívající v tom, že soudům vytýká nedostatečnou identifikaci alternativ trestného činu kuplířství, kterou lze označit za námitku právní (viz shora), výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněných dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obvinění R. M. K. a K. D. brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněných) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno zopakovat, že námitky obviněných jsou pouze opakováním jejich obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněných vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněnými v dovolání nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných R. M. K. a K. D. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Brojí-li obviněný K. D. proti výši uloženého trestu, pak tuto námitku směřující vůči výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nutno dodat, že obviněnému byl uložen trest v trvání jednoho roku, tedy v rámci zákonné trestní sazby podle § 204 odst. 1 tr. zák.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných R. M. K.a K.D. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Dovolání obviněné A.D., též uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť z důkazů soudy provedených a vyjádřených ve skutkovém zjištění (rozvedených v odůvodnění), je nezpochybnitelný závěr soudů o naplnění znaků trestného činu podle § 204 odst. 1 tr. zák. ve variantě kořistění i zjednání jiného k provozování prostituce.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. prosince 2010

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann