6 Tdo 1423/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1423/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 6 To 51/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 13/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 43 T 13/2003, byl obviněný Ing. R. H. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že jako společník a jediný jednatel spol. F., s.r.o., v úmyslu vylákat od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty, dne 25. 10. 1996 podal u Finančního úřadu daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 1996, kdy nárokoval nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 5.280.357,- Kč, a místo aby přiznal daňovou povinnost ve výši 56.472,- Kč, přičemž zaúčtoval v účetnictví spol. F., s.r.o. fiktivní údaje ve výši 29.595.140,70 Kč vč. daně z přidané hodnoty ve výši 5.336.829,- Kč, jako úhradu za nákup pleťových krémů od spol. B. C. B., s.r.o., přičemž věděl, že spol. F., s.r.o., žádné pleťové krémy od spol. B. C., s.r.o. nezakoupila, kdy Finančním úřadem k vyplacení nárokovaného odpočtu daně z přidané hodnoty nedošlo, čímž se snažil částečně zkrátit daňovou a částečně vylákat peněžní výplatu u daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 1996 ke škodě českého státu zastoupeného Finančním úřadem ve výši 5.336.829,- Kč .

Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2005, č. j. 88 T 2/2005 236, který nabyl právní moci v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 3 To 421/2005, byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti na dobu pěti let s tím, že trest spočívá v zákazu soukromého podnikání s registrací plátce daně z přidané hodnoty. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 3 To 421/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 6 To 51/2006, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., proto, že jako společník a jediný jednatel spol. F., s.r.o., v úmyslu vylákat od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty, dne 25. 10. 1996 podal u Finančního úřadu daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 1996, kdy nárokoval nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 5.280.357,- Kč, a místo aby přiznal daňovou povinnost ve výši 56.472,- Kč, přičemž zaúčtoval v účetnictví spol. F., s.r.o. fiktivní údaje ve výši 29.595.140,70 Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 5.336.829,- Kč, jako úhradu za nákup pleťových krémů od spol. B. C. B., s.r.o., přičemž věděl, že spol. F., s.r.o., žádné pleťové krémy od spol. B. C., s.r.o. nezakoupila, kdy Finančním úřadem k vyplacení nárokovaného odpočtu daně z přidané hodnoty nedošlo, čímž se snažil částečně zkrátit daňovou povinnost a částečně vylákat peněžní výplatu u daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 1996 ke škodě českého státu zastoupeného Finančním úřadem ve výši 5.336.829,- Kč .

Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2005, č. j. 88 T 2/2005 236, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 3 To 421/2005, odvolací soud odsoudil obviněného podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to na dobu pěti roků. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2005, č. j. 88 T 2/2005 236, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 3 To 421/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný Ing. R. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že skutek tak, jak byl zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin podle § 148 tr. zák. V návaznosti na to dovolatel konstatoval, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů společnost F., s. r. o. nakoupila nějaké krémy v množství, které nebylo v rozporu s fakturami předloženými finančnímu úřadu, nejednalo se však o značkové pleťové krémy, ale o jiné krémy, jejichž původ a nákupní cenu se provedeným dokazováním nepodařilo zjistit, obviněný nepředložil žádné nezpochybnitelné důkazy o nákupu pleťových krémů a nebylo možno proto zjistit a odečíst od uplatněné výše nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty tu část, kterou společnost F., s. r. o. vynaložila na pořízení krémů, které se nacházely v jejích skladovacích prostorách. Podle jeho slov bylo tedy provedeným dokazováním prokázáno, že společnost F., s. r. o. skutečně nakoupila pleťové krémy a v souvislosti s tímto nákupem tudíž vynaložila určité finanční prostředky, avšak vzhledem k tomu, že se nepodařilo prokázat výši takto vynaložených prostředků, nemohla být tato skutečnost zohledněna při výpočtu škody. Podle názoru dovolatele rozvedenému skutkovému zjištění neodpovídá skutková věta výrokové části napadeného rozhodnutí. Odvolatel přitom zmínil tu část výrokové věty napadeného rozsudku, v níž se konstatuje, že společnost F., s. r. o. žádné pleťové krémy od společnosti B. C., s. r. o. nezakoupila, s tím, že takové zjištění vyčerpává pouze skutkovou podstatu správního deliktu, nikoli však deliktu trestně právního. Z hlediska trestního se podle jeho přesvědčení bylo třeba zabývat i otázkou, zda zboží nebylo zakoupeno od jiného než deklarovaného prodejce, jaké s tím byly spojeny výdaje, přičemž to se mělo odrazit ve skutkové větě odsuzujícího výroku. Ve skutkové větě tak mělo být podle jeho slov uvedeno, že pleťové krémy nebyly zakoupeny od společnosti B. C., s.r.o., ani od jiného subjektu . Takto doplněná výroková část by však byla v rozporu s odůvodněním napadeného rozsudku.

V návaznosti na to dovolatel uvedl, že pokud soudy vzaly za prokázané, že společnost F., s. r. o. vynaložila finanční prostředky v souvislosti s nákupem pleťových krémů, byť to nebyly pleťové krémy, přičemž množství těchto pleťových krémů odpovídalo množství deklarovanému v daňovém přiznání, pak bylo povinností soudu takto vynaložené prostředky zohlednit ve výši zjištěné škody. Pokud tak soud neučinil, zcela chybně právně posoudil okolnost skutkové povahy. V této souvislosti dovolatel připomněl, že opakovaně upozorňoval na to, že již v případě vynaložení 45,- Kč na jedno balení pleťových krémů, což je částka zanedbatelná, by zjištěná škoda klesla pod hranici 5,000.000,- Kč, která je kvalifikačním předpokladem škody velkého rozsahu ve smyslu ustanovení § 148 odst. 4 tr. zák. Z těchto důvodů dovolatel dovodil, že skutek v té podobě, jak jej soudy zjistily, nebyl správně právně posouzen.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 6 To 51/2006, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 43 T 13/2003 zrušil a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel rovněž navrhl (s odkazem na ustanovení § 256o odst. 1 tr. ř.), aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl, pokud dovolací soud předběžně posoudí podané dovolání jako důvodné, o přerušení výkonu trestu.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Konstatoval, že v rámci dovolacího řízení je třeba zásadně vycházet ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení a s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat toliko vady právní a námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd., povahu právně relevantních námitek nemají. Zároveň však poznamenal, že i v rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkového zjištění, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li odvolatel tento nesoulad předmětem dovolání (právně relevantně jej namítne). O takový případ však v posuzované věci nejde. V této trestní věci je zřejmé, že soud učinil vnitřně logický závěr, že se v posuzovaném případě nejednalo o reálný obchod, nýbrž šlo o obchod zjevně fiktivní, který se opíral o falešné doklady (faktury, dodací a příjmové pokladní doklady), o čemž svědčí výpovědi svědků B. a Ing. R.

V další části svého vyjádření státní zástupce uvedl, že obviněný své dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění a jeho námitkám tudíž nelze přiznat povahu právně relevantních námitek z pohledu uplatněného (ani žádného jiného) dovolacího důvodu. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v § 265b tr. ř.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněného je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný Ing. R. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům de facto vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Podstatou jeho námitek je totiž nesouhlas s výší škody, která podle zjištění soudů obou stupňů z jeho úmyslného jednání bezprostředně hrozila, přičemž se domáhá toho, aby na základě dalšího řízení soudy určily výši bezprostředně hrozící škody v nižší částce, než jaká byla vyjádřena ve výroku napadeného rozhodnutí. Jinak řečeno, dovolatel soudům vytýká, že za popsané situace (s důrazem na tvrzení, že podle zjištění soudů společnost F., s. r. o. nějaké pleťové krémy nakoupila a tudíž za ně vydala finanční prostředky) vadně zjistily, k jaké škodě jeho jednání směřovalo. Takto pojaté námitky však mají skutkový, procesní charakter, jsou ve skutečnosti polemikou s hodnotícími úvahami soudů vztahujícími se k provedeným důkazům a zejména s jejich skutkovými závěry.

Teprve sekundárně z uvedených procesních (skutkových) výhrad dovolatel vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.

K uvedeným skutečnostem považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat následující skutečnosti. V prvé řadě upozorňuje na to, že z kontextu rozhodnutí soudů obou stupňů (zvláště rozhodnutí odvolacího soudu) vyplývá, že na základě provedeného dokazování (po zhodnocení provedených důkazů) nebyly zjištěny takové skutkové okolnosti, jež by umožňovaly činit závěr, že společnost F., s. r. o., za níž jednal dovolatel, zakoupila pleťové krémy za takových okolností, které by odůvodňovaly možnost uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty a které by tak měly vliv na výši podvodně vylákaného nadměrného odpočtu tohoto typu daně, resp. neoprávněné výši takového nadměrného odpočtu, k níž podvodné jednání dovolatele bezprostředně směřovalo. Soudy se tedy postavily na zjištění, že krémy nalezené ve skladovacích prostorách jmenované společnosti jsou natolik neznámého původu, že nemají charakter skutečností, jež by měly vliv na daňovou povinnost této společnosti. Ve vztahu k tomuto závěru je pak potřebné zmínit, že samotné skutkové zjištění soudů poukazuje na to, že obviněný předkládal Finančnímu úřadu, doklady na neuskutečněný obchod mezi spol. B. C. B., s. r. o. a spol. F., s. r. o., přestože věděl, že k žádnému prodeji a nákupu krémů mezi uvedenými společnostmi v hodnotě, kterou pro Finanční úřad deklaroval jako rozhodnou pro výplatu daně z přidané hodnoty, nedošlo. Třeba pak zdůraznit, že skutková zjištění ve stručné, avšak dostatečně výstižné, formě vyjádřená ve skutkové větě napadeného rozhodnutí jsou dostatečná pro právní kvalifikaci ve smyslu ustanovení § 148 tr. zák. (a nevyjadřují pouze skutkovou podstatu správního deliktu). V tomto směru postačí odkázat v návaznosti na již uvedené na dikci: v úmyslu vylákat od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty, dne 25. 10. 1996 podal u Finančního úřadu daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 1996, kdy nárokoval nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 5.280.357,- Kč, místo aby přiznal daňovou povinnost ve výši 56.472,- Kč, .

V souvislosti s tím je na místě konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v předmětné věci nejedná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Navrhl-li dovolatel, aby předseda senátu Nejvyššího soudu v případě, že dovolací soud předběžně posoudí podané dovolání jako důvodné, rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. ř. o přerušení výkonu trestu, pak je třeba především konstatovat, že se jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení (návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Dále je nutno uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý