6 Tdo 1419/2013
Datum rozhodnutí: 15.01.2014
Dotčené předpisy: § 214 odst. 3 tr. zákoník



6 Tdo 1419/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. ledna 2014 o dovolání obviněného K. D. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2013, č. j. 7 To 244/2013-332, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 27 T 94/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2013, č. j. 7 To 244/2013-332, byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných K. D. a V. H. proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 5. 2013, č. j. 27 T 94/2012-293. Tímto rozsudkem byl obviněný K. D. uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tento zločin mu byl podle § 214 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 84 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyři a půl roku a současně byl nad obviněným stanoven dohled v rozsahu stanoveném zákonem. Dále mu byl podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 460 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 500,- Kč (tedy celkem 230.000,- Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že usnesení Krajského soudu v Plzni a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Namítá, že žádný z důkazů neprokázal, že by věděl o nezákonném původu materiálu. Uvedl, že neměl povědomost o tom, že by materiál byl odcizen a o nezákonném získání materiálu nesvědčily ani další okolnosti, které mu byly známy. Spoluobviněný H. ve své výpovědi potvrdil, že nevěděl o tom, že materiál pochází z trestné činnosti. Konstatuje, že mu nebyly předány nabývací doklady, proto odcizený materiál na sebe nepřevedl. Podle názoru obviněného výpovědi svědků B. a M. jeho vinu neprokazují. Za této situace má za to, že jeho výpověď zůstala nezpochybněna a žádnými důkazy nebylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, zejména jeho subjektivní stránky a není možné učinit závěr o tom, že by se předmětného jednání dopustil. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy. Obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Namítá, že nevěděl o tom, že palety s niklem byly z areálu společnosti Pilsen Steel s. r. o. odcizeny. Tuto jeho verzi však vyvrátily nejen výpovědi svědků B. a M. , ale i další okolnosti, za nichž byl skutek spáchán. Obviněný se spoluobviněným H. čekal v podvečerních hodinách před areálem společnosti Pilsen Steel s. r. o., aby odcizený materiál společně přemístili do areálu STAVBA Plzeň. Objem, způsob balení materiálu, odvoz materiálu a skutečnost, že neobdržel žádný doklad k materiálu, vypovídá o tom, že nešlo o legální nákup, což muselo být obviněnému zřejmé, jednak proto, že obviněný měl zkušenosti s vykupováním kovů, protože tato činnost byla předmětem jeho živnostenského podnikání, jednak proto, že byl fakticky přítomen odvozu odcizeného materiálu. Lze naopak zdůraznit, že pokud by nepřislíbil odkup odcizeného materiálu, je zjevné, že odsouzený B. se spoluodsouzeným M. by jen stěží takovýto materiál byli schopni prodat a sami bez toho, aniž by je obviněný H. přemluvil, by se k celé akci neodhodlali. Není pochyb, že obviněný D. byl součástí jednání, které organizoval spoluobviněný H. , ba dokonce byl jejím nezbytným článkem, bez něhož by k odcizení materiálu niklových katod z areálu společnosti Pilsen Steel s. r. o. za přispění spoluobviněných B. a M. vůbec nedošlo. Uvedené okolnosti ve světle provedených důkazů tedy ve svém souhrnu zcela vyvracejí skutečnost, že obviněný D. nevěděl o tom, že odcizený materiál palety niklových katod pochází z nelegální činnosti. Protože Nejvyšší soud považuje učiněná skutková zjištění za správná, shledal, že i právní kvalifikace skutku jako zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nebyla skutkovými námitkami obviněného zpochybněna.

Jestliže tedy obviněný zpochybňuje uvedená skutková zjištění, není pochyb, že není spokojen s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a jaký závěr z nich dovodily a v dovolání předkládá vlastní skutkovou verzi. Nutno dodat, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soudy vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. V podrobnostech lze odkázat především na str. 6 8 rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy ve věci učinily správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, soud prvního stupně uzavřel, že provedené důkazy a okolnosti případu svědčí o zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a tento jeho závěr považuje Nejvyšší soud rovněž za správný. S ohledem na to, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl.

Na závěr Nejvyšší soud pokládá také za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V tomto ohledu Nejvyšší soud zjistil, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá též za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. ledna 2014


Předseda senátu: JUDr. Jan Engelmann