6 Tdo 1417/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoník



6 Tdo 1417/2015-40
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2015
o dovolání, které podal obviněný D. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 6 To 45/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 2/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2015, č. j. 34 T 2/2015-547, byl obviněný D. K. (dále jen obviněný nebo dovolatel) uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku (skutkem blíže popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) a byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; o povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

O odvoláních obviněného a poškozeného P. P. rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 7. 2015 pod č. j. 6 To 45/2015-631, tak, že z podnětu odvolání poškozeného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného P. P. a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit na náhradě škody poškozenému P. P., na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 500 000 Kč, na bolestném částku ve výši 69 778 Kč, a to s úrokem z prodlení od 13. 3. 2015 ve výši 8,05 % ročně do zaplacení, se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 7. 2015, č. j. 6 To 45/2015-631, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje obviněný na to, že již soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a v důsledku toho špatně posoudil celý skutkový děj. Soud druhého stupně ve svém rozsudku odkázal na rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním, čímž převzal chybná posouzení a závěry. Dovolatel argumentuje tím, že soud prvního stupně na předmětnou trestní věc nazíral černobíle , napadené rozhodnutí opřel o výpověď poškozeného s tím, že tato je podporována dalšími důkazy, přičemž jeho výpovědi neuvěřil s argumentací, že byla vyvrácena provedenými důkazy. Nesouhlasí se závěry soudů, že by se dopustil zvlášť závažného zločinu vraždy, a na svoji obhajobu uvádí, že svým jednáním pouze reagoval na náznak napadení ze strany poškozeného, který se domáhal zaplacení vykonané jízdy . Podle obviněného bylo třeba jeho jednání vyhodnotit v kontextu toho, jak celou věc vnímal on, kdy registroval náznak svého napadení poškozeným z důvodu nedostatku financí k zaplacení jízdy, když jednal na podnět ze strany poškozeného, a to zjevně nepřiměřeným způsobem, ale podle jeho mínění se mohlo jednat o vybočení z mezí nutné obrany, kdy reagoval na domnělý útok poškozeného a takto jednal v době, kdy měl poněkud zastřený úsudek vlivem marihuany, kterou kouřil před inkriminovaným okamžikem. Dále poukazuje na to, že nebyl ani zjištěn bodně řezný nástroj, kterým útok proti poškozenému vedl a zůstává podle něj otázkou, zda bodněřezným nástrojem o délce čepele 5 cm mohl způsobit zranění, které by bylo možno kvalifikovat jako pokus vraždy. V další části svého dovolání zpochybňuje závěry soudů, že předmětný pokus zločinu vraždy spáchal s rozmyslem. V návaznosti na tuto argumentaci vyvrací závěr soudu prvního stupně spočívající v tom, že hledal nejvhodnější místo k přepadení poškozeného taxikáře a že tedy jednal s rozmyslem (znevěrohodňuje výpověď poškozeného). Za zavádějící rovněž považuje závěry soudu prvního i druhého stupně, že neměl na cestu taxíkem peníze, a proto jednal s rozmyslem (v této souvislosti zpochybňuje výpověď svědka K.). Připouští sice, že ráno neměl u sebe dostatek peněz, avšak uvádí, že u babičky zapomněl příruční tašku, ve které běžně peníze nosívá. Vzhledem k tomu, že řidič taxíku špatně odbočil, částka, kterou měl u sebe (200 Kč) mu na zaplacení nestačila. S rozmyslem a zištným motivem rovněž nemohl uvedený trestný čin spáchat, neboť nevěděl kolik peněz má poškozený taxikář při sobě, a proto je podle obviněného nelogické, aby přepadení poškozeného plánoval. Soudu prvního stupně dále vytýká nesprávné vyhodnocení jeho finanční situace, když poukazuje na to, že byl vlastníkem motorového vozidla, bydlel v nájemním bytě a platil nájemné, vyhrál na automatech cca 250 000 Kč, rovněž pracoval s příjmem kolem 10 000 Kč měsíčně. Zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou považuje s ohledem na svůj věk a závěry znalců k jeho nápravě za nesprávné, a za odpovídající by považoval své zařazení do věznice s ostrahou. Soudům rovněž vytýká, že v odůvodnění svých rozhodnutí se nevypořádaly s přiznanou částkou nemajetkové újmy, kterou řádné neodůvodnily, když se domnívá, že dokazování k této otázce přesahuje možnosti dokazování v trestním řízení. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami obviněného uvedenými v dovolání je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

K uvedené argumentaci musí však Nejvyšší soud ještě uvést, že výslechem obviněného se soud prvního stupně velmi podrobně zabýval na straně 6-10 odůvodnění svého rozsudku a z obhajoby, v uvedených pasážích rozvedené, je zcela zřejmé, že v případě dovolacích námitek jde o námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se musel vypořádat soud prvního stupně. Za pozornost bezprostředně pak stojí např. okolnost, kdy obviněný se hájí tím, že vytáhl z kapsy boxera, co má uprostřed kovový hrot asi 7-8 cm . V rámci dovolací námitky již se snaží délku čepele bodněřezného nástroje co možná nejvíce snížit, a to v reakci na dotazy kladené znalkyni, která u hlavního líčení připustila možnost vzniku zranění poškozeného bodněřezným nástrojem s délkou čepele i kratší než 10 cm. Z uvedeného pak obviněný dovozuje, že při délce čepele 5 cm zda mohl způsobit taková zranění, že by bylo nutno takový útok posoudit jako pokus vraždy (viz str. 2 dovolání obviněného). Jestliže sám obviněný uváděl délku kovového hrotu 7-8 cm, pak závěry znalkyně jsou plně v souladu se skutkovým zjištěním soudů, kdy soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku mj. konstatoval, že bodně řezný kanál dosahoval délky cca 8-10 cm. Je nutné rovněž upozornit na skutečnost, že ze znaleckého posudku jsou obviněným použity pouze některé pasáže, aby svědčily verzi obhajoby. Pokud by však bylo přistupováno obviněným objektivně k podanému znaleckému posudku a vystoupení znalkyně před soudem, jak rozvedl soud prvního stupně na straně 19-22, pak by muselo být v dovolání rovněž zmíněno, že šlo o opakovaný útok, vedený proti lokalitám s životně důležitými orgány a strukturami (krk, záda, podpaží) a jen shodou šťastných okolností nedošlo ke vzniku závažných, život ohrožujících poranění. Jednání obviněného bylo v souladu s těmi závěry soudů kvalifikováno jako pokus zmíněného zločinu. Obsahově stejnou námitkou se rovněž zabýval soud druhého stupně (viz str. 12-14 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Ten rovněž rozvedl, na základě jakých důkazů považuje obhajobu obviněného, že použil boxera s kovovým hrotem uprostřed, za nevěrohodnou, s tím, že zranění bylo s největší pravděpodobností způsobeno nožem bodněřezným nástrojem (viz prověrka výpovědi obviněného, znalecké posudky mj. poškození svršků s ohledem na charakter defektů oděvu). Obviněný uvedené skutkové závěry soudů znevěrohodňuje, a tudíž jeho námitky nelze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní.

Za právně relevantní nelze označit ani argumentaci obviněného, že jednal v mezích nutné obrany a jeho jednání by mělo být posouzeno jako tzv. putativní obrana. Byť nutná obrana je pojmem hmotného práva (viz § 29 tr. zákoníku), ani v případě této námitky nelze konstatovat, že by ji obviněný primárně spojoval s hmotně právním ustanovením. Ze skutkového zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněný po předchozím zvolení vhodného místa se záměrem opatřit si útokem vedeným pomocí bodně řezného nástroje finanční prostředky, vědom si skutečnosti, že níže popsaným způsobem může napadenou osobu usmrtit, v okamžiku, kdy řidič vozidla taxislužby hodlal vozidlo zastavit a vyúčtovat jízdné, tedy ještě v době, kdy se vozidlo nacházelo v pohybu, na poškozeného P. P. zaútočil takovým způsobem, že mu ze zadního sedadla nejméně střední intenzitou zasadil přesně nezjištěným předmětem, pravděpodobně však nožem, celkem 7 bodněřezných ran . . Shora uvedené skutkové zjištění v žádném případě nepřipouští alternativu nutné obrany, kdy někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Z rozhodnutí č. 25/2007 Sb. rozh. tr., mj. vyplývá, že opodstatněnost nutné obrany je založena na tom, že osoba jednající v nutné obraně odvrací útok na zájem chráněný trestním zákonem. V návaznosti na tuto část námitek obviněného lze pro stručnost odkázat např. na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který mj. uvádí, že vzájemná poloha útočníka a poškozeného se v průběhu útoku mohla měnit, poškozený však byl k útočníkovi v okamžiku zranění obecně natočen zády. Nebyla zjištěna žádná typická zranění pro sebeobranu viz str. 20 rozsudku soudu prvního stupně. Velmi podrobně se uvedenou verzí obhajoby zabýval rovněž soud druhého stupně, a to zejména na str. 12-13 odůvodnění svého rozsudku. Velmi správně bylo poukázáno na věrohodnou a důkazy provedenými v hlavním líčení podpořenou výpověď poškozeného (pokud by měla být obhajoba obviněného pravdivá, pak by např. měly být zjištěny známky poranění na rukou poškozeného, což zjištěno nebylo, ani zranění, zjištěná u poškozeného, neodpovídají svým umístěním verzi obhajoby obviněného). Nad rámec skutečností, které ve svých rozhodnutích popisují soudy nižších stupňů, a soud druhého stupně (obdobně jako soud prvního stupně) uvádí, že obhajobu obviněného stan překročení nutné obrany je nutno zasadit do kontextu celého skutkového děje (s uvedeným závěrem Nejvyšší soud souhlasí), považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit další okolnost, byť je patrna z popisu skutkového děje vozidlo řízené poškozeným bylo v pohybu . Uvedená pasáž a následný pohyb vozidla s nárazem do stromu, kdy za pohybu vozidla se podařilo poškozenému z tohoto uniknout, jednoznačně vylučuje verzi obhajoby obviněného v tom, že to byl poškozený, kterým byl obviněný napaden a jeho útoku se musel bránit. Obstát nemůže ani tvrzení obviněného o svém silném rozrušení z jednání poškozeného, kdy se bál o svůj život, což bylo dáno i aplikací marihuany, kterou před tím požil, neboť ke zcela účelovému a koordinovanému jednání obviněného se vyjádřil podrobně poškozený. Vykouření marihuany obviněným nebylo objektivizováno a znalec MUDr. Kušnír vyloučil, že by obviněný byl po aplikaci marihuany (pokud ji vykouřil) jakkoli po psychické stránce ovlivněn, neboť jeho (obviněného) bezprostředně následující jednání bylo zcela racionální, promyšlené a neneslo známky žádného obviněným uváděného defektu. Nejvyšší soud se rovněž ztotožňuje s hodnotícími úvahami soudu druhého stupně na straně 14 odůvodnění jeho rozsudku.

Ve vztahu k dalším námitkám, které jsou opět pouze procesního charakteru a se kterými se již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů (např. pohyb vozidla taxislužby řízené poškozeným, zda se jednalo o promyšlené jednání ze strany obviněného, kolik finančních prostředků měl, či mohl mít předmětného dne u sebe, výhrady k výpovědi svědka K., jednání se zištným motivem apod.) poukazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 28-36), stejně jako na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (viz str. 14-16). Nejvyšší soud považuje za nezbytné upozornit také na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12. V tomto usnesení Ústavní soudu mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (věc Garcia Ruiz proti Španělsku). Pokud uvedený postup lze uplatnit v řádném opravném řízení, tím spíše dopadá na případ dovolání jako mimořádného opravného prostředku se striktně vymezenými dovolacími důvody. Podstatu tohoto závěru nemůže změnit ani obvyklý odkaz obviněných na tzv. extrémní rozpor nesoulad, za situace, kdy rozhodnutí soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle (k otázce extrémního rozporu viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).

Zcela na závěr podaného dovolání obviněný obecně konstatoval, že k výše uvedeným skutečnostem bude nakonec soudem ukládán trest ve zcela jiné sazbě , a pokud by se tak nestalo, pak s ohledem ke všem skutečnostem by měl být pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Soudu prvního a druhého stupně rovněž vytýká, že z jejich rozhodnutí není patrno, z jakých skutečností vycházely při stanovení částky 500 000 Kč jako nemajetkové újmy, když otázka nemajetkové újmy přesahuje podle jeho mínění možnosti dokazování v trestním řízení.

Ani shora uvedené námitky nelze označit z pohledu uplatněného, ale ani jiného dovolacího důvodu vyjádřeného v § 265b odst. 1 tr. ř., za právně relevantní. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního i druhého stupně, a proto také druh trestu a jeho výše jsou v souladu se zněním § 140 odst. 3 tr. zákoníku. Podle uvedeného ustanovení je možno pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od patnácti do dvaceti let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pak jde o druh trestu, který zákon připouští a jeho výměra je rovněž v rámci trestní sazby. Tudíž v daném případě by nebyly dány ani podmínky pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [pro použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v případě výhrad k trestu srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.]. V souvislosti s uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání šestnácti let a zařazením obviněného pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, musí Nejvyšší soud uvést, že v daném případě byl obviněnému ukládán trest za zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 § 140 odst. 3 tr. zákoníku, ve výměře šestnácti let) ve výměře převyšující osm let. Z těchto skutečností je tedy zřejmé, že soudy při zařazení obviněného postupovaly plně v souladu se zněním zákona [viz § 56 odst. 2 písm. d) tr. ř.] Nejvyšší soud plně sdílí názor vyjádřený soudem prvního i druhého stupně, který zmíněné soudy vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí (viz str. 36-38 rozsudku soudu I. stupně, resp. str. 16-17 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), když neshledaly podmínky pro aplikaci § 56 odst. 3 tr. ř.

Také námitka obviněného k výši nemajetkové újmy, kterou je povinen poškozenému podle rozhodnutí soudů nahradit je nekonkrétní, tudíž by bylo možno ve vztahu k ní odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, kde bylo mj. konstatováno, že není povinností Nejvyššího soudu domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu námitku uplatnit. I přes shora uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku se na straně 38 až 42 zabýval škodou, kterou obviněný v trestním řízení uplatnil. K nemajetkové újmě se pak vyjádřil na straně 40 odůvodnění svého rozhodnutí (zde však nesprávně ztotožňoval kritéria pro přiznání náhrady škody a nemajetkové újmy, proto byl zcela důvodný postup soudu druhého stupně srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013). S ohledem na kritéria vymezená v ustanovení § 2958 občanského zákoníku byla soudy jako náhrada nemajetkové újmy stanovena částka 500 000 Kč, když poškozený v souvislosti s jednáním obviněného a překážkou lepší budoucnosti požadoval částku 1 000 000 Kč.

V předmětné trestní věci není obviněným zpochybňována právní kvalifikace jednání, pro které byl uznán vinným, jako primární předpoklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněným je zpochybňováno hodnocení důkazů soudy a vytváření vlastní verze skutkového děje. Na uvedený případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§ 125 odst. 1 tr. ř., § 134 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.

To, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání obviněného a jejich prostřednictvím se tento snaží dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, a že tudíž nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05 ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 24. listopadu 2015

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu