6 Tdo 1413/2010
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 251 odst. 1 tr. zák., § 209 tr. zák., § 176 tr. zák.



6 Tdo 1413/2010 - 16 6 Tdo 1413/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2010 o dovolání obviněného R. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2010, č. j. 10 To 274/2010-1017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 395/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2010, č. j. 10 To 274/2010-1017, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 3. 2010, č. j. 2 T 395/2009-975. Tímto rozsudkem byl obviněný R. M. v bodě 1. výroku o vině uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., ve znění zákona účinného do 30. 6. 2008, v bodě 2. výroku o vině jednak trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Za tyto trestné činy mu byl podle § 251 odst. 2 tr. zák., za použití § 40 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Naproti tomu rozsudek obsahuje zprošťující výrok týkající se obviněných J. Š. a J. Ch.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to pro nesprávné právní posouzení skutku. Má za to, že u skutku pod bodem 1. výroku o vině nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008. Domnívá se, že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, která u tohoto trestného činu vyžaduje, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v tomto ustanovení získána, je trestným činem. Ve vztahu k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. namítá, že nebylo prokázáno, že by naplnil znak skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající ve způsobení vážné újmy na právech poškozenému Š. C. Podle obviněného měl poškozený Š. C. být vyslechnut k charakteru újmy na právech, která mu případným použitím občanského průkazu jinou osobu vznikla. Zprávu odboru kriminální policie OR PZ L. v tomto směru považuje za zcela nedostatečnou a právně nic nevypovídající . Navíc poškozený se na předvolání k výslechu bez omluvy nedostavil, což svědčí o tom, že použití svého občanského průkazu jinou osobou nepovažoval za jakkoli vážnou skutečnost. Dále soudům vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s otázkou zachování a vymizení jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností. Ačkoliv měly k dispozici znalecký posudek znalce doc. MUDr. Vraždy, CSc., v němž se konstatuje, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti jsou zcela vymizelé, přisvědčily závěrům znalce MUDr. Kobedy, podle něhož byly jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti plně zachované. Vzhledem k tomu se soudy vůbec nezabývaly aplikací ustanovení § 12, resp. § 26 (nepříčetnost), § 32, resp. § 40 (snížená příčetnost) či § 25, resp. 47 (upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení) tr. zák., resp. zák. č. 40/2009 Sb., byť tak s ohledem na jeho duševní stav učinit mohly a měly. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, event. aby ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z obsahu dovolání vyplývá, že námitky obviněného ve vztahu k trestnému činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. (ke skutku pod bodem 1. výroku o vině) směřují výhradně do způsobu hodnocení důkazů soudy s tím, že podle jeho názoru nebylo prokázáno, že znal všechny skutkové okolnosti rozhodné okolnosti pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, je trestným činem.

Již ze samotného popisu skutku pod bodem 1. výroku o vině je zřejmé, že obviněný věděl o tom, že příslušná jízdní kola a další součásti značky Scott byly odcizeny v době od 31. 5. 2007 do 1. 6. 2009 neznámým pachatelem z objektu firmy Scott Sports AG Dachau v N. K tomuto závěru soudy dospěly na základě okolností, které jsou v popisu skutku vyjádřeny. Nelze přehlédnout určité souvislosti, tedy zejména, že smlouva o pronájmu byla uzavřena krátce před odcizením předmětných kol, že při uzavírání smlouvy se společností Herbita, s. r. o. se úmyslně vydával za občana S. r. R. R., že kola dále prodal bez originálních manuálů k použití a záručních listů a při tomto prodeji se vydával za zástupce společnost AMICOMP BB, s. r. o., ačkoliv tato společnost nikdy s takovým zbožím neobchodovala. Nejde tedy o jedinou okolnost, nýbrž o celou řadu okolností, které svědčí nejen o tom, že obviněný věděl o tom, že zboží pochází z trestné činnosti, ale jeho jednání bylo předem zcela nepochybně promyšlené, organizované a naplánované. Stěží si lze v dané věci představit, aby popis skutku byl výstižnější, neboť obsahuje naprosto přesvědčivě a jednoznačně vyjádřené okolnosti, které vypovídají i o tom, že věděl o tom, že kola a jejich příslušenství pocházejí z trestné činnosti jiné osoby. Nejvyšší soud má proto za to, že i po subjektivní stránce byly všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. naplněny. Zpochybňuje-li tedy obviněný s odkazem na absenci subjektivní stránky trestného činu provedené dokazování, musí Nejvyšší soud pro takový případ konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř., zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v této části k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Nejvyšší soud dodává, že i pokud obviněný napadá závěry soudů ve vztahu k posouzení, zda v době činu byly zachovány jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, ocitl se mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy ve svých rozhodnutích se přesvědčivě vypořádaly s otázkou, proč u něho byly rozpoznávací a ovládací schopnosti plně zachovány. Kromě znaleckého posudku znalce MUDr. Kobedy je nepochybným důkazem samotná trestná činnost obviněného, kterou vzhledem k vysokému stupni organizovanosti nemohla osoba trpící duševní poruchou schizofrenním procesem paranoidně halucinatorního typu spáchat. Bylo také prokázáno, že obviněný se snaží duševní poruchu předstírat. Protože znalec MUDr. Kobeda měl k dispozici údaje nejen z ambulantního vyšetření, ale i údaje o hospitalizaci obviněného, bylo přihlédnuto k závěrům jeho znaleckého posudku, z nichž mimo jiné také vyplynulo, že po delší dobu je pro obviněného obtížné duševní poruchu předstírat. V řízení tedy nevyvstal důvod, aby se soudy zabývaly otázkami vztahující k aplikaci hmotného práva týkající se jeho nepříčetnosti.

Další námitku obviněný uplatnil ke skutku pod bodem 2. výroku o vině, konkrétně k tomu, že podle jeho názoru nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. způsobení vážné újmy . Tuto námitku Nejvyšší soud shledal jako právně relevantní.

Trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.

Citovaného trestného činu obviněný podle učiněného skutkového zjištění popsaného pod bodem 2. výroku o vině dopustil tím, že dne 20. 11. 2007 v místě přechodného bydliště na adrese M., B., po výzvě příslušníků policie ČR, správy S. kraje, SKPV, odboru hospodářské kriminality k prokázání své totožnosti v úmyslu zastřít svou skutečnou totožnost, vědomě předložil občanský průkaz občana S. r. vydaný OR PZ L. dne 4. 1. 2006 na jméno Š. C., na kterém byla zaměněna původní fotografie Š. C. za fotografii R. M. a údaji uvedenými na předloženém občanském průkaze byl označen v protokole o zadržení osoby podezřelé dne 20. 11. 2007 a stejným způsobem prokázal svoji totožnost jako osoba zadržená při svém výslechu konaném dne 20. 11. 2007 v budově Policie ČR, správy S. kraje v P. Z., N. B., tímto jednáním úmyslně uvedl policejní orgán Služby kriminální policie a vyšetřování policie ČR, správy S. kraje v omyl, neboť se vědomě vydával za s. státního občana Š. C., a způsobil tak Š.C. vážnou újmu na právech, neboť usnesením policejního orgánu Policie ČR, SKPV, správa S. kraje ze dne 21. 11. 2007 bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání Š. C. pro trestný čin podílnictví dle § 251 odst. 1 trestního zákona.

Vážnou újmu na právech je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména se zřetelem k tomu, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný.

V dané věci je zřejmé, že proti poškozenému Š. C., v důsledku toho, že obviněný předložil občanský průkaz uvedeného občana S. r. usnesením Policie ČR, SKPV, správa S. kraje, ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. ČTS.: PSC-564/TČ-92-2007, bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání Š. C., pro trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. (č. l. 29). Toto usnesení osobně převzal R. M., který se v té době vydával za Š. C., když v úmyslu zastřít svou skutečnou totožnost se příslušníkům Policie ČR, správy S. kraje, SKPV, odboru hospodářské kriminality, prokazoval občanským průkazem vydaným na jméno Š. C., údaji uvedenými na předloženém občanském průkazu byl označen v protokolu o zadržení osoby podezřelé dne 20. 11. 2007 a stejným způsobem prokázal svoji totožnost jako osoba zadržená při svém výslechu konaném dne 20. 11. 2007. Tyto skutečnosti pak vedly k tomu, že poškozený Š. C., byl od 21. 11. 2007 do 27. 12. 2007 veden v příslušných informačních systémech Policií ČR jako osoba obviněná ze spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák.

Samotné vydání usnesení o zahájení trestního stíhání má význam pro dokazování a použitelnost důkazů v rámci řízení před soudem. Zahájení trestního stíhání odděluje první fázi přípravného řízení, jíž je postup před zahájením trestního stíhání, od druhé fáze, kterou je vyšetřování, v němž je již jednoznačně označena osoba, vůči které se trestní stíhání vede, vymezen skutek a trestný čin, pro nějž se trestní stíhání vede. Vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání začíná vyšetřování (srov. § 161 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 12 odst. 10 tr. ř.).

Doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 1, 2 tr. ř.) umožňuje orgánům činným v trestním řízení použít proti němu všech zákonných procesních prostředků, včetně možnosti jeho vzetí do vazby (§ 68 odst. 1 tr. ř.) srov. č. 15/2005 Sb. rozh. tr. Ze shora uvedených okolností je tedy zřejmé, že i když v konkrétní věci nebyly ve skutečnosti žádné zákonné procesní prostředky trestního řádu sloužící k zajištění osob proti poškozenému použity, není pochyb, že již možností jejich použití bylo do jeho práv zasaženo. V tomto případě tedy nejde o dokonaný trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., nýbrž o pokus tohoto trestného činu, neboť orgány činnými v trestním řízení byla včas pravá totožnost obviněného odhalena, a proto ke způsobení následku, tj. k vážné újmě na právech poškozeného nedošlo. Avšak nelze přehlédnout, že obviněný R. M. tento následek způsobit chtěl, protože občanským průkazem jiné osoby se před Policií ČR legitimoval zcela vědomě proto, aby zakryl svou pravou totožnost. Nutno zdůraznit, že pod jménem jiné osoby nejednal poprvé, neboť jak bylo zjištěno u skutku pod bodem 1. výroku o vině, při uzavírání smlouvy o nájmu se společností Herbita, s. r. o., se úmyslně vydával za občana S. r. R. R. Je zjevné, že obviněný chtěl zájem chráněný trestním zákonem porušit nebo ohrozit a zasáhnout do objektu trestného činu poškozování cizích práv, jímž jsou chráněna jiná než majetková práva jednotlivce, neboť při páchání své trestné činnosti zcela záměrně vystupuje pod jmény jiných osob. Po subjektivní stránce spáchal trestný čin ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr zák. Lze tedy říci, že takovéto jednání ho určitým způsobem charakterizuje a je pro něho typické, neboť si počíná tak, že má v úmyslu zájem chráněný trestním zákonem porušit nebo ohrozit. V dané věci škodlivý následek, tedy vážná újma na právech poškozeného Š. C. nebyla způsobena jen v důsledku zjištění pravé totožnosti obviněného Policií ČR. K zabránění vzniku škodlivého následku tudíž došlo nezávisle na vůli obviněného, a proto je třeba jednání obviněného považovat za pokus k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Bezesporu jeho jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a obviněný měl v úmyslu tento trestný čin spáchat. I když Nejvyšší soud shledal, že skutek pod bodem 2. výroku o vině měl být kvalifikován podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., a nikoliv jako dokonaný trestný čin podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., je třeba konstatovat, že tato věc není po právní stránce zásadního významu, aby bylo nutno v důsledku podaného dovolání předcházející rozhodnutí soudů zrušit a vrátit k novému projednání a rozhodnutí. A byť bylo pochybení v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zjištěno, žádná skutečnost nebránila tomu, aby Nejvyšší soud mohl postupovat podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout, neboť i v případě pokusu trestného činu se vychází z toho, že pokus je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, kdy je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, Nejvyšší soud s ohledem na právně relevantně uplatněnou námitku obviněného pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann