6 Tdo 1403/2013
Datum rozhodnutí: 15.01.2014
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 1403/2013-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. ledna 2014 o dovolání obviněného M. Ř . , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. 6. 2013, č. j. 55 To 62/2013-230, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 197/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 11. 6. 2013, č. j. 55 To 62/2013-230, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 12. 2012, č. j. 6 T 197/2012-214. Tímto rozsudkem byl obviněný M. Ř. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a za tento zločin mu byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. zákoníku (správně trestního řádu) byl poškozený M. B. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Domnívá se, že se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly s materiálním znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a že nesprávně vyhodnotily škodlivost jeho jednání pro společnost. Má za to, že předmětem útoku byla věc zanedbatelné hodnoty, tedy nejednalo se o věc získanou k vlastnímu obohacení jak tomu bývá v obvyklých případech, kdy předmětem útoku jsou finanční prostředky, elektronika či kabelka. V tomto směru poukazuje na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Kvalifikaci skutku podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku považuje obviněný za nepřiměřenou a podle jeho názoru by bylo namístě posoudit jeho jednání jako výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, případně věc postoupit správnímu orgánu k projednání přestupku. Dále napadá skutečnost, že ke ztotožnění pachatele došlo na základě nestandardního postupu Policie ČR, kdy policisté nechali vystoupit z autobusu fanoušků klubu AC Sparta jednotlivé pasažéry a poškození z bezprostřední blízkosti určovali, kdo je pachatelem trestného činu. Tento postup obviněný pokládá za nezákonný, neboť je v rozporu s tím, jak trestní řád upravuje řádný poznávací proces při identifikaci pachatele. Na základě shora uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Má za to, že soudy v dané věci vycházely ze zákonných důkazů, které umožňovaly učinit závěr o vině obviněného. Podle názoru státního zástupce je třeba akceptovat i operativní postup Policie České republiky, který odpovídal konkrétním okolnostem, tedy pravděpodobnému odjezdu pachatele oznámeného útoku, jenž byl zjevně fanouškem fotbalového klubu z jiného města, v důsledku čehož nebylo možné provést rekognici ve smyslu § 104b tr. ř. Popsanou skutečnost je přitom namístě hodnotit v souvislosti s dalšími zjištěními, zejména s následnými výpověďmi poškozeného a jeho bratra, když ani obviněný pachatelství útoku nepopřel. Pokud jde o námitku, že spáchaný skutek nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a měl být kvalifikován jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nebo pouze jako přestupek, pak je podle státního zástupce nutné uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V konkrétním případě obviněný zaútočil proti poškozenému způsobem, že ho tahal za šálu, strhl ho k zemi a poté ho kopnul do břicha. Primárním cílem tohoto útoku, vedeného za užití násilí, přitom bylo zmocnit se šály poškozeného. Tato šála sice skutečně neměla vysokou absolutní hodnotu, avšak její hodnota relativní se zvyšovala rivalitou fanoušků různých klubů a logem jednoho z těchto klubů (FC Slovan Liberec). Podstatou a důvodem jednání obviněného tak zjevně nebylo získat šálu např. za účelem obohacení se jejím prodejem, ale odebrat ji a získat na fanouškovi klubu, jenž byl soupeřem klubu, jehož fanouškem byl obviněný sám. V daném okamžiku (útoku) tedy šála nepředstavovala pouze hodnotu jakožto textilní výrobek doplněk oblečení, ale spíše jistou trofej, která pro obviněného neměla zanedbatelnou hodnotu, což ho také motivovalo k užití násilí nikoliv nízké intenzity (stržení na zem, kopnutí do břicha). Právní posouzení jednání obviněného jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je tedy zcela namístě. S ohledem na tyto skutečnosti nepřipadá v úvahu jednání obviněného posoudit jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nebo jako přestupek. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze jako právně relevantní posoudit námitku, jíž obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na to, že v dané věci šlo o zmocnění se cizí věci zanedbatelné hodnoty. S ohledem na tuto skutečnost se obviněný domnívá, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nebo jako přestupek.

V souvislosti s námitkou nedostatku materiálního znaku zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je třeba uvést, že nový trestní zákoník již nevychází z formálně-materiálního pojetí trestného činu, nýbrž je postaven na formálním pojetí trestného činu, což se projevilo v přesnějším vymezení skutkových podstat jednotlivých trestných činů. V tomto pojetí je tedy podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Jinými slovy to znamená, spáchá-li obviněný protiprávní čin, jímž naplní znaky skutkové podstaty takového činu, naplní obviněný svým jednáním znaky trestného činu uvedené v tomto zákoně, v důsledku čehož nastupuje trestní odpovědnost za spáchaný trestný čin. K tomu je třeba dodat, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Jde i o určitou korekci při uplatňování formálního pojetí trestného činu, která se však uplatní jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se zvlášť závažného zločinu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Při hodnocení, zda došlo k naplnění znaků skutkově zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku bude mít nepochybně význam intenzita použitého násilí a úmysl zmocnit se cizí věci. Skutková podstata zvlášť závažného zločinu loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda, jednak majetek.

Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v L., na cyklostezce poblíž křižovatky ulic W. a V. dne 7. 4. 2012 v době mezi 21.15 hodin do 21.20 hodin, po ukončení fotbalového zápasu mezi FC Slovan Liberec a AC Sparta Praha, jejímž je fanouškem, náhle přistoupil k M. B., a chytil ho za konec šály s logem FC Slovan Liberec, kterou měl obtočenou kolem krku a zachycenou kovovou sponkou, s tím, že mu ji z krku strhne, čemuž se poškozený bránil tím, že šálu uchopil za druhý konec a když se mu šála z krku sesmekla, začali se o ni přetahovat tak, že poškozeného za šálu strhnul k zemi, kde jej jednou kopl do břicha, šálu vzal a po skončení útoku s ostatními fanoušky odešel .

Jak vyplývá ze shora uvedeného skutkového zjištění, obviněný proti poškozenému přistoupil náhle, zcela zjevně s motivem zmocnit se klubové šály fanouška soupeřící strany. Za tímto účelem obviněný neváhal použít násilí spočívající v tom, že se nejprve začal s poškozeným o šálu přetahovat a poté, co se poškozený bránil, obviněný intenzitu násilí stupňoval, tak že poškozeného za šálu strhnul k zemi, kopl jej do břicha a šálu mu odebral. Není pochyb, že v dané věci měla pro obviněného tato věc větší hodnotu než hodnotu zanedbatelnou, jak se snaží tvrdit v dovolání a také po celou dobu trestního řízení. Byla to právě tato cizí věc, která obviněného přiměla použít násilí proti osobě, která proti němu nijak jiným způsobem či náznakem násilně nevystupovala. Zcela jednoznačně lze dovodit, že k použití násilí obviněného vedl úmysl zmocnit se cizí věci, byť z objektivního hlediska by se mohlo jednat o věc nízké hodnoty, nikoliv však pro obviněného. Trestného činu se obviněný dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku lze doplnit, že hodnota věci není rozhodná, ba není dokonce ani rozhodné, jestliže poškozenému vznikla majetková škoda, popř. jen škoda nízké hodnoty. Bezpochyby použití násilí bylo v dané věci prostředkem k zmocnění se cizí věci (srov. č. 31/1971-I). Uvedené okolnosti tedy rozhodně vylučují, aby jednání obviněného bylo kvalifikováno jen jako trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nebo jako přestupek. Proto s ohledem na posouzení otázky společenské škodlivosti jednání obviněného, lze konstatovat, že se jedná o případ, který je naprosto srovnatelný s případy běžně se vyskytujícími u zločinů loupeže, protože v dané věci došlo k zásahu do zájmu chráněného trestním zákoníkem, jímž je v případě zvlášť závažného zločinu loupeže jak svoboda rozhodování, tak majetek. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je správná a že námitky v této souvislosti obviněným vznesené jsou zjevně neopodstatněné.

Pokud obviněný zpochybňuje skutkové závěry soudy nižších stupňů, zejména pak v souvislosti s identifikací pachatele, je třeba konstatovat, že tato námitka již spadá do kategorie námitek skutkových, které vybočují z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně obviněný namítá, že postup Policie České republiky byl proveden způsobem, který je pro stanovení pachatele nestandardní a v rozporu s trestním řádem. Dodal, že vytěžení poškození nebyli schopni popsat osobu, která je napadla, přesto posléze identifikovali dvě osoby, z nichž u prvé z nich konstatovali, že to není on.

V kontextu s námitkami obviněného je třeba uvést, že totožnou námitkou obviněného se zabývaly oba soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně zdůraznil, že vycházel zejména z výpovědi poškozeného a z listinných důkazů, které byly také ve shodě s výpovědí jeho bratra. Rovněž odvolací soud vyhodnotil zákrok a identifikaci pachatele jako operativní, adekvátní a nezbytný k určení pachatele na místě činu. V tomto kontextu odvolací soud také zdůraznil, že poškozený pachatele rozpoznal mezi 22 osobami mužského pohlaví. Všichni byli pasažéry autobusu přibližně stejného věku a podobného oblečení. Byť poškozený napoprvé poukázal na J. J., později, až vystupoval z autobusu obviněný M. Ř., skutečného pachatele bezpečně označil. V tomto směru je nutno souhlasit s odvolacím soudem, že pokud obviněný za této situace identifikoval obviněného jako pachatele činu, jde o identifikaci spolehlivou. Za dané situace provedení rekognice podle § 104b tr. ř. by nebylo možné a určení pachatele způsobem, jakým k tomu došlo, bylo zcela odpovídající okolnostem na místě činu. Nadto obviněný nijak na místě nepopřel, že by se trestného činu nedopustil a ani nenamítl, že by ze strany policie došlo na místě činu k nějakému nátlaku, násilí či jednání, které by bylo nepřiměřené situaci na místě činu. Tyto okolnosti naopak svědčí o tom, že postup Policie ČR byl zcela standardní a obezřetný, plně odpovídající tomu, k čemu byla na místě povolána, neboť úkolem policie je předcházet trestné činnosti a zvláště při fotbalových zápasech má její přítomnost na místě zabránit tomu, aby docházelo k násilným střetům fanoušků z opačných fotbalových klubů. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, přičemž považuje provedené dokazování za nedostatečné s tím, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nicméně Nejvyšší soud má za to, že ve věci byl proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutku, pro který byl odsouzen.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

Vzhledem k tomu, že o shora učiněném skutkovém zjištění nejsou pochybnosti a pro posouzení skutku byla zvolena i správná právní kvalifikace podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, nemohl Nejvyšší soud námitkám obviněného přisvědčit.

Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil právně relevantní námitku, odmítl dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. ledna 2014


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann