6 Tdo 1398/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoník, § 193 odst. 1 tr. zákoník



6 Tdo 1398/2015-57 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. prosince 2015 o dovolání obviněného L. K., a obviněné P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 2 To 52/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 54/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, č. j. 4 T 54/2014-496, byli obvinění L. K. a P. K. uznáni vinnými, pod bodem jedna oba přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obviněný dále přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku; pod bodem dva oba přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obviněný dále přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že
1. nejméně 29. 1. 2013 v přesně nezjištěné době, v P. ulici čp. , v obci K. D. P., v místě svého bydliště, obžalovaný L. K. na mobilní telefon Samsung GT-S5830 pořídil videozáznam v trvání 1:04 minut, na kterém obžalovaná P. K. na manželské posteli obnažovala své přirození za přítomnosti jejich nezletilé dcery, která se stejně obnažila a následně požadovala, aby jí obžalovaná P. K. prováděla orální praktiky, což odmítala, tak se oba obžalovaní vzájemně k této činnosti vyzývali, a to za stálé přítomnosti nezletilé, která jejich reakce vnímala a reagovala na ně opakovaným naléháním, a tím oba obžalovaní mohli v nezletilé vyvolat návyky, které byly způsobilé jí nepříznivě ovlivnit v dalším vývoji;
2. dne 4. 3. 2014 v 19:22 hodin v P. ulici čp. , v obci K. D. P., v místě svého bydliště, obžalovaná P. K. nejméně po dobu 00.00.44 vteřin třela pohlavní úd nezletilému synovi, poté, co byla k tomuto jednání vyzvána obžalovaným L. K., který vše zaznamenával na videu svého mobilního telefonu Samsung GT-S5830, přičemž oba obvinění museli vědět, že nezletilý poškozený není pro svůj věk schopen se účinně bránit .

Obviněný L. K. byl za toto jednání odsouzen podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků, obviněná P. K. byla za toto jednání odsouzena podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podali oba obvinění a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obou obviněných odvolání, na základě kterých z podnětu odvolání obviněného L. K. a státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 2. 7. 2015, sp. zn. 2 To 52/2015, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o vině pod bodem 2. napadeného rozsudku a ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu, při nezměněném výroku o vině pod bodem 1 napadeného rozsudku, nově rozhodl tak, že se oba obžalovaní dopustili přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že dne 4. 3. 2014 v 19:22 hodin v P. ulici čp. , v obci K. D. P., v místě svého bydliště, obžalovaná P. K. nejméně po dobu 00.00.44 vteřin třela pohlavní úd nezletilému synovi, poté, co byla k tomuto jednání vyzvána obžalovaným L. K., který vše zaznamenával na videu svého mobilního telefonu Samsung GT-S5830, přičemž oba obžalovaní museli vědět, že nezletilý poškozený není pro svůj věk schopen se účinně bránit .

Za toto jednání byl obviněnému L. K. uložen podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Obviněné P. K. byl uložen podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.

Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněné P. K. zamítnuto.

Obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém obviněný uplatnil dovolací důvod dle § 265b odst. 1, písm. g) tr. ř., obviněná podle § 265b odst. 1, písm. g), l) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný L. K. podané dovolání odůvodnil tak, že ačkoli považuje skutková zjištění za správná a úplná, právní posouzení skutků odvolacím soudem je podle jeho názoru chybné. Shrnul, že odvolací soud na základě provedeného znaleckého posudku správně dospěl k názoru, že netrpí žádnou duševní chorobou či sexuální deviací a jeho jednání zachycené na videozáznamech bylo čistě situačně podmíněné a že se v něm významnější měrou neuplatňovala sexuální potřeba . Podotýká, že rovněž na základě znaleckého zkoumání, které směřovalo vůči dceři obviněného, nebyly nalezeny žádné známky příznačné pro týrané či zneužívané děti, které by mohly s předmětným vyšetřováním souviset. Obdobně pak znaleckým posudkem vypracovaným ve vztahu k synovi obviněného nebylo prokázáno, že by předmětné jednání mohlo zanechat na synovi zdravotní či psychické následky. Zdůrazňuje, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že oba videozáznamy byly uchovávány na pevném disku domácího počítače, z něhož nebyly šířeny, přičemž nalezeny byly pouze náhodou svědkyní K. při hlídání dětí obviněného. Obviněný je přesvědčen, že soudy skutky nesprávně právně hodnotily, a že měl být zproštěn obžaloby dle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. Nesprávné právní posouzení přečinu ohrožování výchovy dítěte spatřuje především v tom, že právě výše zmiňovaným znaleckým posudkem nebylo prokázáno, že by v jeho dceři mohlo předmětné jednání vyvolat návyky, které by mohly nepříznivě ovlivnit její psychický a sexuální vývoj. Obviněný rovněž popírá, že by takový jediný skutek mohl být takové intenzity, že by mohl ohrozit mravní vývoj nezletilé. Své tvrzení opírá o judikaturu ve vztahu k pojmu svádění k nemravnému životu , kdy odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR (R 25/1980 tr.), jež obviněný nepovažuje za přiléhavé, zejména při porovnání skutkového stavu zjištěného v souvislosti s jeho jednáním a jednáním pachatele v citovaném rozhodnutí. Obviněný připouští, že jeho jednání nebylo správné, již se ho nebude dopouštět, avšak nebylo natolik závažné a intenzivní, aby mohlo naplnit skutkovou podstatu žalovaného trestného činu. K údajnému nesprávnému posouzení přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie namítá, že pochybení odvolacího soudu spatřuje v nesprávném výkladu pojmu pornografické dílo . Podle jeho názoru snímky mohou vyvolat morální pohoršení, nejsou však s ohledem na kontext jejich pořízení způsobilé podněcovat sexuální pud. Z obou záznamů je dle úvah obviněného patrné, že šlo o hec ze srandy . Záznamy nebyly pořízeny za účelem sexuálního uspokojení, čímž nedošlo k naplnění pojmových znaků vymezujících pornografické dílo, přičemž již samotná výroba takového díla musí sledovat zájem na podněcování sexuálního pudu a sloužit k prvotně sexuálním účelům. Zároveň nebylo zjištěno, že by se obviněný záznamy byť jen pokusil šířit nebo zveřejnit, díky čemuž nemůže obstát názor odvolacího soudu, že by obviněný vytvořil podklad pro možné sexuální uspokojování jiných osob tím, že video natočil a umístil na počítač, neboť nejednal v tomto směru ani v nepřímém úmyslu. Obviněný přitom připouští, že záznamy na počítač umístil z nedbalosti. Na základě výše uvedeného proto videozáznamy nepovažuje za pornografické dílo a nemohlo tak dojít k naplnění zmíněného trestného činu. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu obou instancí zrušil, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu a aby sám rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby v plném rozsahu, eventuálně věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněná P. K. v podaném dovolání předně namítá, že nesouhlasí s právním posouzením celé věci. Cílem nebylo vyrobení pornografického díla. Její jednání nemělo sexuální motivaci, obviněná sama žádné záznamy nepořizovala a pokud reagovala na výzvy svého manžela, pak v takovém jednání nelze spatřovat souhlas s výrobou pornografického díla. Obviněná dále uvádí, že nevěděla, že by manžel předmětné nahrávky umístil na počítač, stejně tak nevěděla, že je k němu možný přístup a že si svědkyně K. (obviněná chybně uvedla K. ) bude prohlížet počítač obviněného. Dovolatelka, shodně jako dovolatel, se domnívá, že bylo na místě zprostit ji obžaloby podle § 226b tr. ř. Obviněná je rovněž přesvědčena, že není-li u skutku 2) možné posoudit její jednání jako přečin ohrožování výchovy dítěte, tak stejný závěr měl být učiněn i u skutku 1). Podle jejího názoru není jasné, jak by jednání pod skutkem 1) mohlo naplnit příslušnou skutkovou podstatu, když samotné jednání a jeho intenzita byla na nižší úrovni než jednání u skutku 2). K tomuto dále uvádí, že není možné, aby měl tentýž soud odlišný právní názor ve stejné věci. Závěrem obviněná uvedla, že se soudy obou stupňů rozcházejí v případě data, kdy měl být skutek pod bodem 2) spáchán (nalézací soud uvádí 4. 3. 2014, odvolací soud 4. 4. 2014). Na základě výše uvedených skutečností obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva
a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svých vyjádřeních nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, obsah dovolání obou dovolatelů a stručně a obecně se vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům. Ve vztahu k dovolání obviněného se vyjádřil tak, že námitky dovolatele pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit lze, jedná se však o opakování obhajoby uplatňované v průběhu celého trestního řízení a dovolání za důvodné nepovažuje. Názor obviněného, že by intenzita jeho jednání vůči nezletilé dceři byla nízká, a tedy že ji nesváděl k nemravnému životu, považuje za pouhý dohad, bez podkladu ve skutkových zjištěních. V této souvislosti zdůraznil, že se jedná o trestný čin ohrožovací, kdy ke škodlivému následku nemusí dojít. Podotkl rovněž, že nezletilá byla v době předmětného jednání ve věku, kdy již vnímala jednání svých rodičů a napodobovala je. Pokud ke škodlivému následku nedošlo (v této souvislosti odkazuje na provedené znalecké posudky), pak se podle jeho názoru jednalo spíše o štěstí. Co se týče trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie, ztotožnil se s názory soudů. Záznamy naplnily znaky pornografického díla tak, jak jej definuje judikatura a vyjádření obviněného, že záznam neměl sloužit k sexuálnímu uspokojování, považuje za zcela lichý. Takový záznam by dle jeho úvah byl způsobilý podněcovat sexuální pud, lhostejno pak, že se jej nepokusil šířit či zveřejnit a do počítače je nahrál náhodou, neboť pro naplnění dané skutkové podstaty není vyžadováno další rozšiřování záznamu.

Pokud jde o dovolání obviněné, ani to nepovažuje za důvodné. Konstatoval, že se jedná opět o opakování obhajoby, a tedy že se s námitkami již soudy dostatečně vypořádaly, byť by námitky takového charakteru obecně zvolený dovolací důvod naplnit mohly. K námitce obviněné, že jejím úmyslem nebylo zhotovit pornografické dílo, odkazuje na úvahy odvolacího soudu, kde se vyjadřuje k charakteru daného přečinu a dovodil naplnění jeho znaků u obou spoluobviněných. Nepochybuje, že na jeho zhotovení měla podíl i dovolatelka. Přestože sama video nepořizovala, byla si vědoma, že ji dovolatel při jednání natáčí a reagovala na jeho výzvy, kdy takto jednala v úmyslu eventuálním. Za bezpředmětnou považuje rovněž námitku dovolatelky, že nevěděla o skutečnosti, že by si obviněný takový záznam nahrál do počítače. Pokud se obviněná domnívá, že intenzita jednání uvedeném u skutku 1) je nižší než u skutku 2) a nemělo by tak u nich dojít k odlišné právní kvalifikaci, je dle jeho názoru opět jen pouhou spekulací a k odlišné kvalifikaci skutků se rovněž podrobně vyjádřil odvolací soud.

S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud odmítnul podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je pak dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí [alternativa I.] nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k) [alternativa II.]

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Ve vztahu k námitkám obviněných, jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovují, a proto zpochybňují provedené důkazy a jejich hodnocení. Za takto vzniklé situace musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem k tomu, že obvinění vedle právě irelevantních námitek uplatnili také námitky dovolací důvod naplňující, tj. existenci a intenzitu jednání, svádění k nemravnému životu, pojem pornografického díla, bylo nutno se s těmito námitkami vypořádat.

Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněných trestnou činností uvedenou ve výrokové části napadeného rozsudku. Trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu. Objektem takového trestného činu je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. V případě ohrožení rozumového, mravního a citového vývoje jde o jednání, jimiž si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, příp. sklony a zájmy, které zpravidla vedou ale nikoliv musí vést k jeho morálnímu úpadku a neschopnosti usměrňovat svoje chování v souladu s obecnými principy společenské morálky (R 46/1968, srovnej též R 11/1984).

Svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu má širší obsah než navádění, neboť sem spadá nejen přímé vyzývání, ať slovem nebo skutkem, nýbrž i takové jednání pachatele před dítětem, které může u něj, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Půjde zpravidla o působení trvající delší dobu, případně o působení projevující se opakovaným jednáním (srov. R 25/1980), může ale jít i o jednorázové jednání nebo krátkodobé působení, které svou intenzitou a ovlivněním sváděné osoby má stejný účinek jako působení opakované nebo po delší dobu trvající.

Znak svádění u trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) nezahrnuje jen jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, ale může být naplněn i tehdy, když se pachatel pouze v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let dopustil mimořádně závažného jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům, posunout mimo obvyklé normy její sexuální život či vytvořit předpoklady pro její závadové chování a nemravný život (srov. R 26/2010). Nemravným životem se pak rozumí život vedený v rozporu se zásadami morálky. Sem se zahrnují různé vnější projevy a návyky, které často i přesahují pouze morální pravidla a dostávají se do rozporu se zájmy chráněnými trestními předpisy (trestná činnost různého druhu, prostituce, alkoholismus, narkomanie, nedodržování zásad hygieny apod.), (Podobně také B 1/1974-10). V daném případě soudy vycházely z objektivně zjištěných důkazů, především pak z videozáznamů, pořízených mobilním telefonem obviněného. Ačkoli obvinění nepopírají, že nahrávky pořídili, shodně se hájí tím, že svým jednáním nesledovali vyrobení pornografického díla. Obviněný rovněž namítá, že s ohledem na kontext pořízení videonahrávek nemohly být způsobilé vůbec podněcovat sexuální pud. V souvislosti se skutkem 1) rovněž uplatnili námitku, že předmětné jednání nemohlo, s ohledem na intenzitu a škodlivost takového jednání, ohrozit mravní vývoj nezletilé dcery. S těmito námitkami se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit, navíc se s nimi již dostatečně vypořádal odvolací soud, např. str. 8 a 10 svého rozhodnutí. V případě trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nelze opomenout, že se jedná o trestný čin ohrožovací. Ke škodlivému následku, tedy v našem případě ke skutečnému morálnímu úpadku poškozené, nemusí vůbec dojít, stačí, že takové nebezpečí existovalo a bylo by způsobilé mravní vývoj ohrozit. Pokud se obviněná hájila tím, že dcera se dožadovala toho, co dělali rodiče, když je měla nezletilá údajně přistihnout při milostných hrátkách, neodůvodňuje toto následnou exhibici obviněné, kdy dcera, s ohledem na její věk, napodobovala matku, jakožto svůj vzor. Z videozáznamu, obsahující jednání popsané pod bodem 1), ani z výpovědi obviněných v rámci řízení před soudy nižších stupňů, není zřejmé, z jakého důvodu se obviněná projevovala tak, jak se projevovala, proč se před dcerou obnažovala, nastavovala do vyzývavých póz, ani z jakého důvodu byla nezletilá dcera od pasu dolů svlečená. Konkrétní a výslovné dožadování se orálních praktik ze strany nezletilé jasně svědčí o tom, že taková slovní spojení zřejmě neslyšela poprvé a v celém kontextu, zejména se zřetelem na zaujaté polohy, je zřejmé, že navíc obsahu takových slov rozuměla, věděla, čeho se domáhá. V této souvislosti je třeba zdůraznit výpověď nezletilé, v rámci znaleckého posudku (č. l. 275 295), především pak na č. l. 280, kde hovoří o orálních praktikách. Právní posouzení skutku, jakožto trestného činu ohrožování výchovy dítěte je tedy zcela správné, neboť obvinění naplnili všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu a soudy nijak nepochybily, když skutek takto kvalifikovaly. Pokud na základě znaleckého posudku (ve vztahu k nezletilé) nebylo prokázáno, že by byly nalezeny známky příznačné pro týrané či zneužívané děti, znamená to pouze, že závadné jednání rodičů pravděpodobně nebude mít na vývoj dcery do budoucna následky, respektive, že se následky v době pořizování znaleckého posudku neprojevily, nedošlo tak, alespoň prozatím, ke škodlivému následku, avšak jak bylo řečeno výše, k němu ani dojít nemusí. Odvolací soud rovněž správně dovodil, že výše zmíněný přečin nebyl naplněn v případě jednání popsaném pod bodem 2. S ohledem na věk nezletilého syna v době pořízení nahrávky, nelze skutečně předpokládat, že by takovým jednáním mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte tím, že by mohl být takovým jednáním sváděn k zahálčivému nebo nemravnému životu (k tomuto blíže viz znalecký posudek o duševním stavu nezletilého, č. l. 549 563). Pokud tedy obviněná namítá, že není možné, aby byly oba skutky odlišně kvalifikovány, nelze ani této námitce přisvědčit, neboť oba skutky nelze vůči sobě srovnávat a považovat je za stejné.

Co se týče právní kvalifikace žalovaného jednání v obou skutcích jako trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, ani zde soudy nepochybily. Zmíněného trestného činu se dopustí ten, kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede nebo zneužije dítě k výrobě pornografického díla nebo kořistí z účasti dítěte na takovém pornografickém díle. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně dětí před sexuálním zneužíváním, zájem na řádném mravním a citovém vývoji dětí, ale i svoboda rozhodování. Zvýšeně tak jsou chráněny osoby mladší osmnácti let proti zneužití k výrobě pornografického díla, poněvadž samotná výroba nemusí vždy zahrnovat zneužití takové osoby, neboť výrobou je i např. rozmnožování pornografických fotografií nebo střih a jiné zpracování takových filmů, výroba pornografických videokazet či DVD z již hotového původního materiálu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel přiměje, zjedná, najme, zláká, svede nebo zneužije dítě k výrobě pornografického díla nebo kořistí z účasti dítěte na takovém pornografickém díle. Přimět lze dítě využitím vlivu, který vyplývá ze vzájemného vztahu s pachatelem, zjednáním se rozumí uzavření dohody (i konkludentní) mezi dítětem a pachatelem, že bude dítě participovat na výrobě pornografického díla. Dohoda předpokládá souhlasný projev vůle obou stran. Najmutí je speciálním případem zjednání, neboť se jedná také o dohodu, jejímž znakem je ovšem úplata, nemusí mít však bezpodmínečně peněžní podobu. Zlákáním je získání dítěte k účasti zejména předestíráním určitých výhod, pozitiv apod. (nikoli však úplatou), zejména když dítě váhá. Svedení spočívá v tom, že pachatel úmyslně vzbudí (jinak než zlákáním) v dítěti rozhodnutí účastnit se výroby pornografického díla. Zneužít dítě může osoba, která má vůči němu určitá práva a/nebo povinnosti (rodič, jiná osoba, která je povinna o dítě pečovat nebo se o ně starat), nemusí jít o formalizovaný vztah. Pornografie může mít podobu díla písemného, fotografického, filmového, počítačového, elektronického nebo jiného (např. plastický model, soška). Výrazem dílo se nemyslí dílo autorské. Spadají sem i díla, která nesplňují všechny znaky díla autorského. Pornografii lze charakterizovat tím, že vtíravým způsobem podněcuje sexuální pud, překračuje podle převládajících názorů ve společnosti uznávané hranice sexuální slušnosti, uráží neakceptovatelným způsobem cit pro sexuální slušnost. Test pornografické povahy díla spočívá tedy na posouzení, jednak zdali celkový dojem díla způsobuje morální pohoršení osobě s běžným cítěním, jednak zdali podněcuje sexuální pud. Samo zobrazení nahého lidského těla v přiměřené situaci (při koupání, pro účely reklamy) není pornografickým dílem, i když by mohlo vzbuzovat sexuální vzrušení. Za pornografické dílo zobrazující dítě (tj. osobu mladší osmnácti let) je třeba pokládat např. snímky obnažených dětí v polohách vyzývavě předvádějících pohlavní orgány za účelem sexuálního uspokojení, snímky dětí zachycující polohy skutečného či předstíraného sexuálního styku s nimi apod. Nejde-li o takové snímky, pak závěr o pornografickém charakteru díla nelze bez dalšího dovozovat jen z toho, že jsou za účelem uspokojení osob trpících sexuální deviací (tj. osob, pro které jsou sexuálně atraktivní nedospělé osoby) zpřístupňovány takovými prostředky, které tyto osoby vyhledávají (např. počítačovou sítí Internet, srov. rozhodnutí 7 Tdo 1077/2004-I). Videozáznam, zachycující jednání popsané pod bodem 2) je nutno, vzhledem k výše uvedeným charakteristickým rysům takového díla, za pornografické považovat. Ačkoli obviněná namítá, že sama nahrávku nepořizovala, tak se na jejím pořízení přímo podílí, a to dokonce fyzickou ruční stimulací pohlavního údu svého nezletilého syna. Závažnost takového jednání nelze snižovat úvahou, že šlo o srandu či hec , ale ani obhajobou, že se jednalo o běžné ošetřování synovy zanícené předkožky. Jak bylo před soudy prokázáno, zdravotní komplikace nezletilého započaly zhruba půl roku před předmětným jednáním a není tak možné, že by se nadále s touto obtíží léčil (viz výpověď ošetřujícího lékaře nezletilého v hlavním líčení, č. l. 454 455), ba navíc způsob, jakým obviněná penis nezletilému tře, je zřejmé, že se ani o žádnou léčbu jednat nemůže. Celou situaci pak navíc dokreslují a zostřují komentáře obviněného, který obviněnou přímo nabádá k provedení masturbace pyje nezletilého. Charakter pornografického díla pak mají i další snímky, které byly v počítači obviněného zajištěny, a to především fotografie nezletilé, od pasů dolů svlečené, předklánějíc se a držíc se za hýždě nebo fotografie syna s obnaženým přirozením (č. l. 17). Pokud se námitka týká skutečnosti, že videozáznamy nebyly dále šířeny apod., Nejvyšší soud upozorňuje, že zveřejňování, šíření atd. jsou znakem skutkové podstaty jiného trestného činu, než je obviněným kladeno za vinu. V daném případě došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie již tím, že jako rodiče (osoby mající vůči dětem určitá práva a/nebo povinnosti) zneužili svých dětí k výrobě pornografického díla, tedy takového, kde jsou obnažené děti zachyceny v polohách předvádějících pohlavní orgány, jež mohou vyvolat nutkání k uspokojení sexuálních potřeb různých osob. Samotné tvrzení obviněných, že záznamy neměly sloužit k jejich sexuálnímu uspokojení, jsou pouhou obhajobou obviněných a rovněž pak nelze na základě tvrzení obviněných dovozovat beztrestnost takového jednání páchaného na jejich vlastních nezletilých dětech pouze na základě znaleckých posudků, které neprokazují jejich sexuální deviaci či odchylku. Co se týče námitky obviněné, kdy se soudy obou stupňů rozcházejí v případě data, kdy měl být skutek pod bodem 2) spáchán (nalézací soud uvádí 4. 3. 2014, odvolací soud 4. 4. 2014) pak je nutno uvést, že ve výroku obou rozsudků jsou obě data uvedena správně, tedy 4. března 2014, pouze v odůvodnění odvolacího soudu došlo k písařské chybě, kdy byl chybně uveden měsíc duben, avšak tato chyba nemá vliv na posouzení celého případu.

S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného L. K. a obviněné P. K. odmítl, neboť tato má za zjevně neopodstatněná. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. prosince 2015

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu