6 Tdo 1392/2015
Datum rozhodnutí: 10.12.2015
Dotčené předpisy: § 99 odst. 1, 4 tr. zákoník



6 Tdo 1392/2015-28

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2015 o dovolání, které podal M. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 11 To 210/2015-202, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 40 Nt 851/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í : I.
Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 2015, č. j. 40 Nt 851/2014-181 bylo M. R. (dále jen dovolatel ) podle § 99 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ) uloženo ochranné léčení psychiatrické formou ústavní.

O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podal dovolatel, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2015, č. j. 11 To 210/2015-202, jímž ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal dovolatel prostřednictvím obhájce JUDr. Maroše Matiaška, LL. M. dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.

Dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. v tom, že uložení ochranného léčení v ústavní formě není přiměřené spáchanému činu (ad 1), není naplněna podmínka nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě (ad 2), není naplněna podmínka subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní (ad 3) a současně soudy nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku, jemuž vytýká neaktuálnost (ad 4), a odmítly se zabývat jinými okolnostmi. V konkrétnosti namítá následující skutečnosti:

ad 1)
S odkazem na ustanovení § 96 odst. 1 tr. zákoníku a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 502/02 vznáší otázku přiměřenosti uložení ochranného léčení v ústavní formě. Má za to, že při rozhodování o ústavní formě ochranného léčení je nutné přihlížet k tomu, zda by soud ukládal nepodmíněný trest odnětí svobody, jednalo-li by se o příčetného pachatele. V této souvislosti zmiňuje, že se dopustil přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož horní hranice trestní sazby činí dva roky. Nebyl v minulosti nikdy trestně stíhán a vedl řádný život. Poukazuje na příznivé sociální zázemí a zdůrazňuje, že svým chováním (pravidelné navštěvování psychiatra MUDr. A.) prokázal uvědomělý přístup ke svému zdravotnímu stavu. Léčbě se nevyhýbal. Za tohoto stavu se mu uložení ochranného léčení v ústavní formě jeví jako nepřiměřené.

ad 2)
S odkazem na rozh. č. 11/1974 Sb. rozh. tr., na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2271/09 a sp. zn. IV. ÚS 502/02 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1162/2003 a sp. zn. 4 Tz 95/2004 namítá, že neexistuje vysoká míra pravděpodobnosti, že by se opakovaně dopustil závažnějšího útoku pod vlivem duševní poruchy. Žádný ze soudů se s otázkou pravděpodobnosti opakování jeho protiprávního jednání, či rizika hrozícího závažnějšího útoku nevypořádal. Oponuje stížnostnímu soudu, že standard, ze kterého vycházel, je pouhou pravděpodobností, že znovu natočí video, které umístí na veřejně dostupnou síť.

Dovolatel má za to, že incident s MUDr. Z. z prosince 2014, ze kterého mimo jiné soudy vycházely, pramení z jejich špatného osobního vztahu, což dokládá rovněž následným incidentem ze dne 6. 1. 2015. Neplánoval vraždu lékaře, což dokládá i rozhodnutím Policie České republiky a následným rozhodnutím Městského úřadu v Podbořanech. Upozorňuje na aktuální stanovisko MUDr. A. ze dne 15. 7. 2015, ve kterém tento připustil možnost jeho ambulantní psychiatrické léčby.

ad 3)
Z hlediska zásady subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní upozorňuje na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 3654/10 a rozvádí, že ambulantní forma ochranného léčení představuje prostředek méně restriktivní. Ohledně okolností relevantních pro volbu vhodné formy ochranného léčení zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 456/2009. V kontextu citovaných rozhodnutí má za to, že legitimního cíle lze dosáhnout alternativami k ústavnímu ochrannému léčení [tj. ambulantní formou ochranného léčení, v případě zhoršení jeho zdravotního stavu např. nedobrovolnou hospitalizací ve smyslu § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách].

ad 4)
S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2271/09 zdůrazňuje, že závěry znalce MUDr. Kobedy jsou v rozporu s dalšími důkazy výpovědí příbuzných dovolatele, jakož i tím, že byl propuštěn z Psychiatrické nemocnice B. proto, že není naplněna podmínka jeho nebezpečnosti, jakož i aktuálním doporučením ambulantního psychiatra. Namítá, že soud prvního stupně nevyslechl MUDr. A., ani jinak nezajistil jeho stanovisko k věci. Současně brojí proti neaktuálnosti znaleckého posudku, který byl vypracován dne 11. 2. 2014. Je přesvědčen, že soud měl nechat zpracovat nový znalecký posudek.

Existenci skutkové podstaty podle § 184 tr. zákoníku vnímá jako krajně ústavně problematickou s ohledem na princip ultima ratio trestního práva.

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 11 To 210/2015, jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 40 Nt 851/2014, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby sám podle § 265m tr. ř. ve věci rozhodl rozsudkem nebo podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mělníku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně dal podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o tomto mimořádném opravném prostředku přerušil výkon ochranného léčení v ústavní formě. Dodatečným sdělením požádal o projednání dovolání ve veřejném zasedání a navrhl výslech svůj, bratra M. R. a doplnění původního znaleckého posudku a výslech znalce MUDr. Kobedy.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Ten ve svém vyjádření zaujal stanovisko, že námitky dovolatele nelze podřadit pod jím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Většinu jeho námitek však lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., státní zástupce je však za důvodné nepovažuje.

Státní zástupce připomíná, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je tak terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo.

V návaznosti na vymezení okruhu osob, kterým se ukládá ochranné léčení, a zákonnou úpravu obsaženou v trestním zákoníku státní zástupce zmiňuje, že na pokladě poměrně rozsáhlého dokazování učinily soudy nižších stupňů učinily jednoznačný závěr, že - skutek, ohledně nějž bylo vedeno prověřování, se stal,
- jeho pachatelem byl M. R.
- tento skutek naplnil znaky činu jinak trestného pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 trestního zákoníku,
- přičemž pachatel nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Stran posouzení znaku nebezpečí pobytu pachatele na svobodě, jehož naplnění
dovolatel zpochybňuje, státní zástupce připomíná, že nebezpečnost pobytu na svobodě u pachatele činu jinak trestného je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu
o ochranném léčení. Okresní soud v Mělníku podle jeho názoru správně dovodil, že pobyt M. R. na svobodě je nebezpečný. V daném směru byly hodnoceny mj. výpovědi svědků, listinné materiály, lékařské zprávy (krom jiného i aktuální zpráva MUDr. K. z března 2015), záznamy Policie ČR a také rozsudek Okresního soudu v Lounech
sp. zn. 8 L 66/2014, týkající se řízení o přípustnosti dalšího držení dovolatele v psychiatrické léčebně P. Na základě všech těchto důkazů, po jejich náležitém hodnocení, získal soud ucelený obraz o celkovém chování dovolatele a jeho projevech. Je třeba přihlédnout k tomu, že M. R. trpí duševní chorobou paranoidní schizofrenií, která zásadním způsobem ovlivňuje jeho chování. Přes tuto diagnózu řádně nespolupracoval s odborným lékařem a léčbě se vyhýbal. Na svou nemoc neměl reálný náhled, a jak sám při výslechu potvrdil (a vyplynulo to i z důkazů dalších), léky svévolně vysazoval a řádně je neužíval.

Argumentace dovolatele, že v souvislosti s trestním řízením začal navštěvovat lékaře MUDr. A., podle státního zástupce nic nemění na tom, že na své onemocnění nemá náhled. Přestože k lékaři začal docházet, léky ani poté řádně neužíval, resp. užíval je podle svého uvážení a vysazoval je. Důsledkem chybějícího náhledu na onemocnění a porušování režimu léčby pak bylo to, že jeho agresivita se zvyšovala. Původně šlo z jeho strany pouze o pomluvy bývalé přítelkyně, následně však docházelo k tomu, že začal vyhrožovat likvidací své matce a lékaři MUDr. Z. Soudy proto náležitě zhodnotily, že pobyt dovolatele na svobodě je nebezpečný.

Ochranné léčení v ústavní formě je vážným zásahem do osobní svobody léčeného.
Dovolatel s odkazem na nález Ústavního soudu IV. ÚS 502/02 a zásadu přiměřenosti
a subsidiarity ochranného léčení v ústavní formě argumentuje, že v zásadě by tato forma ochranného léčení měla přicházet do úvahy v případech, kdy by nepříčetná osoba spáchala čin jinak trestný, za který by v případě trestní odpovědnost přicházelo do úvahy uložení již nepodmíněného trestu odnětí svobody. Podle státního zástupce ani spáchání činu jinak trestného, s nímž není spojena nijak vysoká trestní sazba (jako je tomu v případě činu jinak trestného pomluvy) však v zásadě nevylučuje uložení této formy ochranného léčení. Vždy je třeba pečlivě hodnotit zjištění učiněná v konkrétní věci. Státní zástupce při vědomí určitých odlišností odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014,
sp. zn. 7 Tdo 167/2014, z něhož lze dovodit, že o uložení ochranného léčení
v ústavní formě podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku lze rozhodnout nejen s ohledem na povahu nemoci a léčebné možnosti, ale i při zvážení vlastního náhledu obviněného na nutnost jeho léčby. Jestliže obviněný sám nepodnikl žádné kroky k zajištění specializované a soustavné zdravotní služby, kterou mu doporučil znalec z příslušného oboru, je za splnění zákonných podmínek uvedených v § 99 trestního zákoníku dán důvod pro uložení ochranného léčení v ústavní formě.

Pokud jde o věc dovolatele, ze skutkových zjištění vyplynulo, že náhled na svou nemoc neměl. K lékaři sice v souvislosti s trestním řízením začal docházet, léčebný režim však nerespektoval, léky řádně neužíval, záměrně je vysazoval a rovněž v důsledku toho se agresivita jeho chování stupňovala. S ohledem na tyto skutečnosti se státní zástupce se závěrem soudů, které jako odůvodněnou shledaly ústavní formu ochranného léčení, ztotožňuje.

Nepatřičná a pod žádný dovolací důvod nepodřaditelná je podle něj námitka dovolatele, v níž soudům vytýká, že ochranné léčení mu bylo uloženo pro trestný čin, který je podle něj z ústavněprávního hlediska problematický, neboť skutková podstata trestného činu pomluvy odporuje zásadě chápání trestního práva jako prostředku ultima ratio.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádří souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Podmínky pro uložení ochranných opatření, jimiž tr. zákoník (§ 98) rozumí ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních hlavy V., dílu třetího cit. zákona, v případě ochranného léčení konkrétně v ustanovení § 99 tr. zákoníku.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání.
IV.
Úvodem je možno zmínit, že ochranné léčení, jako druh trestní sankce (§ 36 tr. zákoníku), lze uložit
a) nebezpečné osobě, která spáchala čin jinak trestný, ale pro nepříčetnost je není možno trestně stíhat,
b) nebezpečnému pachateli, který se v době spáchání trestného činu nacházel ve stavu zmenšené příčetnosti,
c) nebezpečnému pachateli, který spáchal trestný čin ve stavu duševní poruchy,
i když nedosahoval intenzity zmenšené příčetnosti,
d) pachateli, který se oddává zneužívání návykové látky, pokud spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním.

Vychází se z toho, že takové osoby jsou pro společnost zvýšeně nebezpečné (zákon používá dikci jeho pobyt na svobodě je nebezpečný ), a proto je třeba zajistit ochranu společnosti jejich umístěním v ústavním zdravotnickém zařízení nebo alespoň ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení. Přitom poskytnutí odborné lékařské péče se může pozitivně promítnout do jejich dalšího života a v konečném důsledku tak ochranné léčení může působit i v jejich prospěch ( srov. Šámal, P. a kolektiv: Trestní zákoník I, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1026 a násl.).

Dovolateli bylo ochranné léčení soudy nižších stupňů uloženo v reakci na situaci uvedenou pod alternativou a). Trestní zákoník ji z hlediska zákonných podmínek vymezuje v ustanovení § 99 odst. 1 tak, že uložení tohoto druhu ochranného opatření pachateli činu jinak trestného podmiňuje současným splněním pěti podmínek, tedy že - se stal předmětný skutek,
- tento skutek má jinak znaky trestného činu,
- osoba, jíž se ochranné léčení ukládá, je pachatelem tohoto skutku,
- pachatel není pro nepříčetnost trestně odpovědný a
- jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Z ustanovení § 99 odst. 4 tr. zákoníku vyplývá, že podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení formou ústavní nebo ambulantní.

Aplikaci zmíněných zákonných ustanovení ovlivňuje i ustanovení § 96 tr. zákoníku, upravující zásadu přiměřenosti, která se uplatňuje jako obecná zásada pro ukládání ochranných opatření ve vztahu ke všem jejich druhům.

K námitkám dovolatele, že k uložení ochranného léčení ve formě ústavní v jeho případě došlo v důsledku nerespektování zákonných předpokladů ze strany soudů nižších stupňů, je třeba uvést následující skutečnosti:

Oproti prvně vydanému rozhodnutí, jímž nalézací soud i dovolateli uložil ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě (usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 9. 2014, č. j. 40 Nt 851/2014-67), usnesení ze dne 27. 3. 2015, č. j. 40 Nt 851/2014-181, jasně vymezilo splnění podmínek definovaných ustanovením § 99 odst. 1 tr. zákoníku, když konstatovalo, že
- se stal předmětný skutek (skutek, ohledně něhož došlo dne 6. 11. 2013 k zahájení úkonů trestního řízení a stran něhož bylo usnesením ze dne 18. 2. 2014 podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku podle § 159a odst. 1 tr. ř. odloženo)
- tento skutek má jinak znaky trestného činu (přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku).
- osoba, jíž se ochranné léčení ukládá (M. R.), je pachatelem tohoto skutku,
- pachatel není pro nepříčetnost trestně odpovědný (právní závěr opřený o posudek znalce MUDr. Bronislava Kobedy) a
- jeho pobyt na svobodě je nebezpečný (převzetí odborného závěru znalce podpořený dalšími poznatky stran projevů dovolatele).
Protože dovolatel nezpochybňuje existenci čtyř prvně uvedených podmínek, dostačuje ve vztahu k nim odkázat na zjištění a zhodnocení obsažená v dovoláním napadených rozhodnutích. K námitkám, jimiž argumentuje ve svém dovolání na podporu svého tvrzení, že zákonné podmínky k vydání napadeného výroku nenastaly, lze ve stručnosti uvést následující:

Soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že převzaly odborný závěr obsažený ve zpracovaném znaleckém posudku, dle něhož pobyt odvolatele je z úzce specializovaného hlediska nebezpečný pro společnost . Správnost posudku znalce MUDr. Bronislava Kobedy totiž nebyla provedeným dokazováním zpochybněna. Dovolatel se o to sice snaží poukazem na odlišnost hodnocení jeho osoby ošetřujícím psychiatrem MUDr. F. A., pomíjí však, že jeho odborné zhodnocení obsažené v lékařské zprávě ze dne 18. 9. 2014 (č. l. 73), vystavené dne následujícího po prvním rozhodnutí soudu prvního stupně (17. 9. 2014), jenž je koncipováno jako jednoslovné odpovědi na položené dotazy (tedy bez jakéhokoli odborného zdůvodnění zaujatých odpovědí), bylo zcela vyvráceno dalšími poznatky, které v procesu dokazování soudy nabyly. Lze poukázat na následující fakta.

Z usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 10. 2014, č. j. 8 L 66/2014-17 (č. l. 99-102) plyne (viz jeho odůvodnění), že k hospitalizaci dovolatele v Psychiatrické léčebně P. došlo pro halucinace a vyhrožování matce podříznutím (k tomu zpráva Nemocnice M., resp. i výslech MUDr. I. G. /č. l. 97/). Podle sdělení dovolatele je léčen pro schizofrenii v ambulanci MUDr. A. v L., léky neužívá 2-3 měsíce, jeho psychiatr o tom neví. Vyhrožování matce odmítá. Znalecký posudek zpracovaný pro účely uvedeného řízení MUDr. Radkem Špeciánem ke dni 8. 12. 2014 u dovolatele konstatuje chronickou paranoidní schizofrenii, u níž dosud nedošlo k nastolení remise, nadále přetrvává paranoidně perzekuční bludná produkce, k níž je zcela nekritický. Jeho nekritičnost k onemocnění vyvolává riziko, že nebude užívat potřebná psychofarmaka, což je u něj nezbytné, opět bude jednat pod tlakem psychotických prožitků, což je spojeno s rizikem jeho agresivního chování vůči okolí.

Vzhledem k těmto zjištění je zjevné, že lékařská zpráva MUDr. A. nemůže z hlediska správnosti odborných závěrů obstát a nemůže vést ke zvrácení odborného závěru obsaženého ve znaleckém posudku, resp. ve vyjádření znalce slyšeného soudem dne 28. 4. 2014, jenž znalec aktualizoval na základě jemu postoupených materiálů dopisem ze dne 22. 3. 2015 (č. l. 153). Pokud platnost svých odborných závěrů podmínil ( pokud od začátku ledna 2015 nedošlo k lékařskou zprávou potvrzenému, dlouhodobému zlepšení duševního stavu posuzovaného, se spoluprací při ambulantním psychiatrickém léčení, včetně užívání ordinovaných léků ), pak je třeba uvést, že s ohledem na vyjádření Psychiatrické nemocnice B. ze dne 25. 3. 2015 (č. l. 158), že dovolatel nemá dostatečný náhled na potřebu léčby a na své onemocnění , je třeba dospět k poznatku, že nenastaly skutečnosti, pro které by odborné závěry znalce bylo třeba korigovat.

Dovolací soud proto shledává splněnou i posledně uvedenou zákonnou podmínku obsaženou v ustanovení § 99 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že odvolatelův pobyt na svobodě je nebezpečný.

Namítá-li dovolatel, že mu ochranné léčení nemělo být uloženo, a pokud ano, pak ne ve formě léčení ústavního s oporou o zásadu přiměřenosti upravenou v ustanovení § 96 tr. zákoníku ve vazbě na charakter trestného činu, jež by v jeho jednání bylo třeba spatřovat (tj. přečin s trestní sazbou trestu odnětí svobody do dvou let), pak je třeba zmínit, že samotné uložení ochranného léčení psychiatrického je odůvodněno skutkovými zjištěními, která odůvodňují aplikaci ustanovení § 99 odst. 1 tr. zákoníku (viz výše). Zvolená (ústavní) forma výkonu tohoto ochranného léčení je odůvodněna jednak skutečnostmi, které jdou nad rámec úzkého vidění projevů obviněného toliko v podobě šíření vědomě nepravdivých údajů, které jsou způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené (ve smyslu zákonných znaků přečinu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku), jednak nemožností dosažení pozitivních účinků léčby realizované v ambulantních podmínkách. Ve vztahu k prvně uvedenému lze odkázat na to, že přihlédnuto bylo k projevům obviněného v době následující po spáchání skutku, který byl předmětem zájmů orgánů činných v trestním řízení (tj. agresivní projevy a výhrůžky dalším osobám), ve vztahu k druhému pak formu výkonu léčby ovlivnil samotný přístup dovolatele, který svědčí o potřebě ústavní formy výkonu uložené léčby.

Zbývá zmínit, že samotná poškozená vyjádřila obavy z osoby dovolatele, a to ve smyslu jeho agresivních projevů, což nelze pomíjet, neboť z dokazování jasně vyplynulo, že jeho projevy pramení z jím pociťovaného a deformovaného vztahu k ní. Vnímá-li poškozená osobu dovolatele jako ji ohrožující, pak je třeba dodat, že podklad pro takové cítění založil sám dovolatel svými projevy, neboť se nevyhnul ani jistým výhrůžkám, které jeho projev (viz záznam založený ve spise) obsahují (např. její fotr skončí rozřezanej na kousíčky chcípni děvko vemte si ty halucinogeny, jinak vás rozkoušu, zabiju, stáhnu z kůže .. ).

Při uvážení těchto skutečností nelze podle názoru dovolacího soudu učinit závěr, že by uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní obviněnému vylučovalo znění § 96 tr. zákoníku. Ve zbývajícím lze odkázat na vyjádření státního zástupce, s jehož vývody stran odůvodněnosti postupu soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje.

K námitce vůči trestně právnímu ukotvení pomluvy v trestním zákoníku, tj. jejímu vymezení jako trestného činu, dostačuje uvést, že soud zásadně respektuje právní úpravu, kterou aplikuje, přičemž výjimku z tohoto pravidla představuje úprava obsažená v ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal důvod k tomu, aby v souvislosti s rozhodováním o podaném dovolání uvedené ustanovení aplikoval.

Z dosud uvedeného plyne, že Nejvyšší soud neshledal případným, opřel-li dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., poté tento svou dovolací argumentací uvedený důvod dovolání formálně naplnil, nikoli však způsobem, který by odůvodnil kasaci napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud z důvodů výše rozvedených vyhodnotil dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Stran rozsahu tohoto usnesení odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Pokud dovolatel požadoval projednání jeho dovolání ve veřejném zasedání a provedení jím navrženého dokazování, dovolací soud k takovému postupu neshledal důvod. Předmětem posouzení je zhodnocení odůvodněnosti a zákonnosti dovoláním napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stavu existujícím v době jeho vydání. Provádění dokazování, které by mělo vést k poznatku o změně stavu nastalého po pravomocném rozhodnutí soudů nižších stupňů, není předmětem řízení dovolacího soudu (taková změna může odůvodnit vyvolání rozhodování o změně uloženého ochranného léčení), s přihlédnutím k výše uvedenému se navržené důkazy nejeví způsobilé ke zvrácení stavu, který byl rozhodnutím soudů nižších stupňů zjištěn.

Protože předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k vydání rozhodnutí, jímž by podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu ochranného léčení do doby rozhodnutí o dovolání, v uvedeném směru nerozhodl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. prosince 2015

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu