6 Tdo 1391/2016
Datum rozhodnutí: 15.11.2016
Dotčené předpisy: § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, § 12 odst. 2 tr. zákoníku, § 265p odst. 1 tr. ř.



6 Tdo 1391/2016-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2016 o dovolání, které podal obviněný J. D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2016, č. j. 3 To 126/2015-369, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 25/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 11. 2014, č. j. 1 T 25/2014-319 , byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 9. 11. 2011 jako jediný jednatel společnosti PraLes spol. s r. o. , IČ: 61537829, se sídlem Liberec 10, Vilová 279/6, objednal prostřednictvím e-mailu u společnosti IRO stavební, s.r.o. IČ 26072912, se sídlem Český Krumlov, Domoradická č. p. 303, provedení zemních prací při výstavbě obchodního domu Kaufland v Č. K., které se zavázal uhradit, ačkoli si byl v té době vědom nepříznivé ekonomické situace obchodní společnosti PraLes spol. s r.o. , která nebyla v té době schopna hradit své splatné závazky a věděl tak, že společnost nebude schopna provést plnou úhradu provedených prací, a poté, co společnost IRO stavební s.r.o. provedla objednané práce, na něž vystavila faktury č. , ze dne 18. 11. 2011, splatnou dne 2. 12. 2011, na částku 61.614,00 Kč, a č. , ze dne 6. 12. 2011, splatnou dne 6. 1. 2012, na částku 194.004,00 Kč, uhradil po opakovaných urgencích pouze částku 12.000,00 Kč a poškozené společnosti IRO stavební s.r.o. tak způsobil škodu ve výši nejméně 243.618,00 Kč.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost během zkušební doby vést řádný život, zejména podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti IRO stavební, s. r. o. škodu ve výši 243.618 Kč, a to společně a nerozdílně s PraLes spol. s r. o., která byla touto povinností zavázána rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec ze dne 24. 1. 2013, č. j. 39 Cm 96/2012-42.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4. 5. 2016, č. j. 3 To 126/2015-369, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Luboše Průši dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný brojí proti závěru, že objednáním zemních prací dne 4. 11. 2011 naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odůvodnění napadeného usnesení pokládá za natolik stručné, že skutkový stav a skutková zjištění jsou jen obtížně zjistitelná a přezkoumatelná . Právnímu posouzení, že faktury společnosti IRO stavební s. r. o. (dále jen IRO ) nemohl zaplatit z plateb od společnosti CASTA, a. s. (dále jen CASTA ), protože právo na platbu od této firmy mu mělo vzniknout později, než povinnost zaplatit společnosti IRO, neodpovídá podle dovolatele skutkový stav zjištěný soudy. Připomíná, že součástí smlouvy mezi Prales, s. r. o. (dále jen Prales ) a CASTA byly i všeobecné obchodní podmínky, které obsahovaly nárok na dřívější platbu při naplnění předpokladů v těchto podmínkách uvedených. Z důvodu dřívější spolupráce s touto společností předpokládal, že k využití tohoto smluvního nástroje dojde i v tomto případě. Nesouhlasí s tím, že je mu vytýkáno, že spoléhal na bezvadné provedení a předání díla. S poukazem na výpověď svědka M. dovozuje, že společnost IRO věděla, že v podstatě pracuje pro společnost CASTA, (tj. vyššího dodavatele), a proto ani nemohla očekávat, že dostane zaplaceno dříve, než CASTA zaplatí společnosti PraLes. Sám nemohl očekávat, že IRO bude peníze požadovat dříve, než PraLes dostane zaplaceno od CASTA. Pokud jde o tvrzené ekonomické problémy, má za to, že byly řešitelné. Společnost měla stejně vysoké pohledávky za jinými osobami jako své vlastní závazky, do její majetkové podstaty patřil lesní majetek v hodnotě 1,5 mil. Kč, který sice byl zatížen exekucemi, avšak žádná z nich nebyla z obchodních vztahů a nyní již žádná exekuce vedena není. Ke dni 9. 11. 2011 nebyla společnost PraLes ani předlužena, ani ve stavu povinnosti podat na sebe insolvenční návrh. Stav společnosti se zhoršil zejména v lednu 2012, kdy nedostala zaplacenou plnou cenu za zakázku pro CASTA. Má za to, že v jeho jednání nelze spatřovat nepřímý úmysl, neboť počítal s tím, že PraLes dostane od CASTA zaplacenou plnou cenu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, usuzuje, že ke dni 9. 11. 2011 by mohla být dovozena jeho vědomá nedbalost, nikoli nepřímý úmysl.

6. Dovolatel poukazuje na fakt, že IRO svůj nárok vůči Prales neuplatnila ani v exekučním řízení, ani cestou insolvenčního návrhu. Řešení obchodního sporu cestou trestního práva považuje obviněný za rozporné se zásadou, že trestní odpovědnost je ultima ratio a lze ji uplatňovat jen v případech, ve kterých nepostačí odpovědnost podle jiného právního předpisu.

7. Výrok o náhradě škody napadá obviněný poukazem na skutečnost, že stejná náhrada škody byla již poškozenému přiznána proti PraLes, s. r. o. v civilním řízení. Podotýká, že trestní soudy jsou vázány úpravou náhrady škody v občanském zákoníku. Přitom podle dovolatele [t]restní společná a nerozdílná odpovědnost pro náhradu přichází podle soukromého práva v úvahu jen v případě, že škodu způsobí více škůdců (§ 438 OZ zák. 40/1964 Sb.). Protože trestní řád žádné ustanovení umožňující uložit povinnost náhrady škody společně a nerozdílně obžalovanému a jiným dalším neobžalovaným osobám neobsahuje, je podle dovolatele v této části rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem extra legem.

8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 265k tr. ř. zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Podle jejího hodnocení obviněný podmínkám uplatněného dovolacího důvodu dostál, neboť vznesl námitky proti nedostatkům v subjektivní stránce a ohradil se rovněž proti absenci užití zásady subsidiarity trestní represe.

10. Státní zástupkyně v návaznosti na výsledky provedeného dokazování zaujala názor, že obviněný musel počítat s tím, že společnost PraLes nemá a v dohledné době ani nebude mít dostatek finančních prostředků k úhradě prací objednaných od společnosti IRO. Nemohl se přitom spoléhat ani na úhradu těchto prací z pohledávky vůči společnosti CASTA, a to i z toho důvodu, že v době objednání prací od společnosti IRO nemohl spoléhat na to, že k úhradě prací od společnosti CASTA dojde ještě před splatností faktur od společnosti IRO. I jinak byla ekonomická situace společnosti PraLes neuspokojivá, neboť tato společnost v době uzavření kontraktu se společností IRO byla v platební neschopnosti, neboť měla řadu neuhrazených závazků z obchodní činnosti z předchozích let. O tom svědčí exekuční řízení vedená proti uvedené společnosti, zejména pak závazky ke společnostem AGRO CS, a. s., a TARMAC CZ, a. s., (později EUROVIA Kamenolomy, a. s.). Soudy se vypořádaly i s tím, že obviněný nemohl spoléhat na uspokojení pohledávky pro společnost IRO z jiného nemovitého majetku společnosti, neboť koncem roku 2011 byl tento jiný majetek společnosti, a to lesní pozemky, zatížen probíhajícími exekučními řízeními. Nebylo tak s ním možné volně disponovat. Obviněný rovněž nemohl v uvedené době spoléhat na úhradu dluhů a pohledávek z řad dlužníků společnosti PraLes, neboť již dle jeho slov snaha vymoci pohledávky společnosti byla do té doby marná.

11. V situaci akutní platební neschopnosti obviněný podle názoru státní zástupkyně věděl, že se může dostat do pro něj nepříjemné situace, kdy nebude schopen zaplatit úhradu za objednané práce, přičemž nepočítal se žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, resp. spoléhal se na budoucí nejistou událost, a to na úhradu prací z pohledávky vůči společnosti CASTA, které v konečném důsledku nebyly uhrazeny v plném rozsahu. Musel tedy reálně počítat s tím, že se společnost PraLes dostane do situace, k níž posléze také došlo, tedy že ona sama nebude schopna uhradit faktury z objednaných a dodaných prací. Jestliže nebyl schopen z dlužníků jím řízené obchodní společnosti vymoci dlouhodobě jejich dluhy, pak ani v tomto ohledu nemohl spoléhat na úhradu dlužných částek. Dostupným v uvedené době nebyl ani nemovitý majetek, a to z důvodu probíhajících exekučních řízení, kterými byly nemovitosti zatíženy. Podle názoru státní zástupkyně tedy obviněný zamlčel skutečnosti, které byly rozhodující a zásadní, tedy podstatné pro rozhodnutí poškozeného.

12. K subjektivní stránce trestného jednání obviněného dodala, že ten znal situaci na trhu, včetně platební kázně subjektů, se kterými vstupoval do obchodních vztahů. S ohledem na to, že společnost PraLes měla řadu dlužníků a na straně druhé sama nebyla schopna uspokojit své věřitele, musel vědět, že nemůže spoléhat na plnou úhradu prací z pohledávky vůči společnosti CASTA. Navíc musel předpokládat, že po obdržení peněz od společnosti CASTA, bude nutno přednostně uspokojit závazky vůči jeho předchozím věřitelům, a to společnosti TARMAC CZ, a. s., a AGRO CS, a. s. Podvodný úmysl na straně obviněného tedy bylo možné shledat již od samého počátku jeho jednání, tedy již ode dne 9. 11. 2011.

13. Pokud jde o námitku subsidiarity trestní represe, státní zástupkyně rozvedla, že jeho jednání bylo škodlivé, neboť obviněný při znalosti všech rozhodných skutečností objednal dodávku prací od společnosti IRO, aniž by měl v uvedené době vytvořeno zázemí pro jistou úhradu ceny objednaných služeb a aniž by současně mohl relevantně očekávat nějakou jistou budoucí okolnost, která by mu zajistila přísun finančních prostředků. Musel tedy počítat s tím, že svým závazkům řádně a včas nemůže dostát.

14. Ani výrok o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. nekoliduje s tím, že k úhradě částky 243.618 Kč byla již rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 39 Cm 96/2012, zavázána společnost PraLes. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto o nároku věřitele, tedy poškozené společnosti IRO proti přímému dlužníkovi PraLes. Obviněný je z titulu svého postavení jednatele obchodní společnosti osobou ručící za závazky společnosti, takže vůči němu bylo možné uplatňovat nárok na náhradu škody z titulu věřitele vůči ručiteli. Přiznání nároku poškozené společnosti IRO na náhradu škody v adhezním řízení podle přesvědčení státní zástupkyně nebránila žádná zákonná překážka. Jestliže obviněný poukazuje na to, že byl výrokem o náhradě škody zavázán k její náhradě společně a nerozdílně se společností PraLes, což považuje za nesprávné, pak je třeba tomuto závěru přisvědčit, neboť jeho povinnost k náhradě škody vyplývá z titulu ručení, nikoli solidárního závazku. O trestní odpovědnosti společnosti PraLes v tomto řízení rozhodováno nebylo, takže nebylo možné ji ani zavázat výrokem o náhradě škody. Změna uvedeného výroku by však byla zjevně v neprospěch obviněného.

15. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání

a) Obecná východiska
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

21. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil dovolací soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného.

b) Vlastní posouzení důvodnosti dovolání
22. Obviněný svou dovolací argumentací jím uplatněný dovolací důvod formálně naplnil. Pod alternativu nesprávného hmotně právního posouzení skutku lze podřadit jeho námitku týkající se nesprávnosti závěru o naplnění subjektivní stránky (zpochybnění jednání ve formě eventuálního úmyslu) a námitku směřující vůči vyvození jeho trestní odpovědnosti přes uplatňující se pojímání trestního práva jako ultima ratio (v tomto směru je jeho dovolací námitka vnímána jako dovolávající se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe). Výhradu týkající se výroku o náhradě škody, tj. rozhodnutí o vyslovení solidární odpovědnosti, je nezbytné vnímat jako námitku založenou na tvrzení o jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K subjektivní stránce trestného činu

23. Prvně uvedenou výhradu je jako námitku hmotně právní povahy třeba přijmout s jistou mírou tolerance, neboť nelze odhlédnout od toho, že je nejméně zčásti primárně založena na polemice se skutkovými zjištěními soudů. V této souvislosti se jeví vhodným připomenout, že nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v pořadí druhým usnesením, které v posuzované věci vydal. Důvodem předchozího kasačního zásahu Nejvyššího soudu, který na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil rozhodnutím ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1558/2016, předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2015, č. j. 3 To 126/2015-341, byla skutečnost, že jeho zprošťující výrok opřený o absenci zákonem vyžadovaného zavinění obviněného, byl učiněn na úvahách popírajících skutková zjištění nalézacího soudu vztahující se k posouzení ekonomické situace společnosti PraLes. Tento nedostatek odvolací soud napravil v následně vydaném (tentokrát obviněným napadeném) usnesení ze dne 4. 5. 2016, č. j. 3 To 126/2015-369.

24. Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že za sporný (důkazní situací nepodložený) je podle něj nezbytné pokládat závěr obsažený v dovoláním napadeném rozhodnutí týkající se volní složky zavinění. Obviněný nepopírá vědomostní složku svého zavinění (připouští možnost závěru, že jednal ve formě vědomé nedbalosti), brojí však proti závěru odvolacího soudu, jež volní složku zavinění shledal ve formě srozumění. Odvolací soud vcelku správně uzavřel, že zhodnocení obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně k otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu nelze pokládat za dostatečné a jeho závěr za zcela přesvědčivý (zejména když se k otázce konkrétní formy zavinění trestného činu explicitně nevyjádřil viz str. 5 rozsudku), nicméně na podkladě skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím k celkové ekonomické situaci společnosti Prales ke dni 9. 11. 2011 a vědomosti obviněného o ní, okamžiku uzavření smluv a splatnosti faktur sám uzavřel (str. 4 odůvodnění usnesení), že obviněný jednal ve formě (minimálně) eventuálního úmyslu. Ve vazbě na ekonomickou situaci společnosti, v níž se v okamžiku uzavření objednávky zemních prací u společnosti nacházela, dovodil závěr, že obžalovaný nemohl faktury společnosti IRO stavební s.r.o. zaplatit z plateb společnosti Casta, a. s.

25. Existenci volní složky zavinění vyjádřil odvolací soud dostatečně transparentně konstatováním, že [p]okud (dovolatel) spoléhal na to, že společnost Casta a.s. zaplatí před splatností faktur, spoléhal se na nejistou událost, neboť předčasná platba byla vázána na bezvadné provedení a odevzdání díla a ještě na slevu z ceny, tedy rovněž na události z hlediska splatnosti nejisté. Odvolací soud uzavřel, že pokud obviněný při vědomí těchto skutečností, tj. vědomí si rizika situace, že nebude mít prostředky k úhradě, přesto smlouvu s IRO uzavřel, musel být smířen s tím, že platební závazek z této smlouvy vyplývající včas, a tedy řádně, neuhradí.

26. Dovozený právní závěr nelze pokládat za rozporný s obsahem důkazů, z nichž je vyvozen. Obviněný jako jediný jednatel společnosti PraLes věděl, že finanční situace společnosti je k měsíci listopadu roku 2011, tj. v období kdy došlo k objednání zemních prací u společnosti IRO (konkrétně dne 9. 11. 2011) krajně nepříznivá, konkrétně že závazky společnosti v roce 2011 převyšovaly jeden milion korun. Přesto obviněný u společnosti IRO objednal dne 9. 11. 2011 provedení zemních prací, které poškozená společnost provedla a na tyto práce vystavila dvě faktury - konkrétně fakturu č. ze dne 18. 11. 2011, splatnou dne 2. 12. 2011 (znějící na částku 61.614 Kč) a fakturu č. ze dne 6. 12. 2011, splatnou dne 6. 1. 2012 (znějící na částku 194.004 Kč). Hájí-li se obviněný tím, že tyto závazky a dluhy společnosti byly kryty aktivy (majetkem) společnosti, potom přehlíží tu skutečnost, že s tímto majetkem nemohla společnost, potažmo obviněný jakkoli nakládat, a to z důvodu jeho exekučního zatížení. Možnost věřitele hojit se z jiného majetku dlužníka byla proto značně omezena. Skutečnost, že v nynější době již majetek této společnosti zatížen není, a proto s ním může společnost nadále libovolně disponovat, není podstatná. Rozhodující je právě posuzované období objednávky zemních prací obviněným. Pokud navíc své jednání relativizuje tím, že svůj dluh vůči společnosti IRO neuhradil proto, že nedostal zaplaceno od společnosti CASTA, potom je třeba uvést, že jde o tvrzení zjevně nepřiléhavé v situaci, kdy uvedená společnost dne 23. 1. 2012 společnosti PraLes uhradila částku 370.327,74 Kč. Pokud soudy zjistily, že v této situaci, a teprve po několikerých urgencích a delší době od splatnosti faktur (více než tři měsíce po splatnosti první faktury, resp. více než dva měsíce po splatnosti faktury druhé), obviněný uhradil pouze částku 12.000 Kč, pak závěr o existenci zavinění nezbytného pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu i z hlediska stránky subjektivní, nelze pokládat za vadný (to při vědomí, že úmyslnou formu zavinění nelze dovozovat výlučně ze skutečností, resp. jednání obviněného nastalých ex post).

27. Skutková zjištění obsažená v rozsudku soudu prvního stupně jsou podle názoru Nejvyššího soudu dostatečná pro závěr o naplnění obviněným zpochybňované subjektivní stránky trestného činu. Je totiž třeba vzít v úvahu, že pro závěr o vině obviněného z hlediska stránky subjektivní, dostačuje nejen to, co vyjadřuje ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tj. že obviněný věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, nýbrž i to, co stanoví § 15 odst. 2 tr. zákoníku ( Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. ). Právě na tomto základě přitom nezbytnou formu úmyslného zavinění dovodil (a to oprávněně) odvolací soud ( obžalovaný si byl škodlivého následku vědom, byl s ním smířen ).

28. Takový závěr nemůže zvrátit ani poukaz obviněného na obsah smlouvy, jejíž součástí byly obchodní podmínky a jeho úvaha o domnělém právu na dřívější platbu od společnosti CASTA. Předčasná platba touto společností byla vázána jednak na řádné a včasné předání díla, jednak na slevu z ceny díla (ověřit). Z hlediska pravděpodobnostního se jednalo o událost nejistou, se kterou obviněný nemohl s určitostí počítat, že nastane.

29. Zbývá dodat, že názoru dovolatele, že nejednal v úmyslu, ale ve vědomé nedbalosti, Nejvyšší soud jak plyne již ze shora řečeného nepřisvědčil. Ve vědomé nedbalosti jedná pachatel, který ví, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí . Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce vědění (vědění možnosti), ale oproti nepřímému úmyslu v ní absentuje volní složka (ta je zaměřena záporně, spočívá v nechtění, v nesrozumění, nesmíření - § 15 odst. 2 tr. zákoníku arg. a contrario). Pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak spoléhá, že ho nezpůsobí. Přitom [d]ůvody, na které spoléhal, musí mít charakter důvodů dostatečných. Musí to být důvody, které, i když v dané situaci nebyly způsobilé zabránit vzniku následku relevantního pro trestní právo, v jiné situaci, za jiných okolností, k tomu způsobilé být mohly. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 197)

30. V posuzované věci Nejvyšší soud neshledává žádné důvody, které by měly charakter důvodů dostatečných. Tak tomu není ani z hlediska tvrzení dovolatele, že spoléhal na dřívější úhradu od společnosti CASTA, neboť v takovém případě spoléhal na náhodu (pro zjevně neurčitý a nejistý charakter této skutečnosti). Náhodná událost však nemůže být z hlediska posouzení přiměřených důvodů významná.

K možnosti řešení věci za užití subsidiarity trestního práva

31. Pod uplatněný dovolací důvod je podřaditelná (jak již uvedeno výše) námitka dovolatele, jíž se domáhá aplikace subsidiarity trestní represe. Ani tuto námitku Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou. Předně je třeba poukázat na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

32. Jednání obviněného v této trestní věci je zcela standardním případem podvodného jednání, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Nedostatečnost společenské škodlivosti činu obviněného nelze spatřovat v tom, že míra jeho zavinění je nižší, tj. na úrovni smíření , oproti případům, kdy je čin pachatelem spáchán v přímém úmyslu. Obviněný se dopustil přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a to jednáním, které odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům podvodu podle § 209 tr. zákoníku, naplňuje jeho zákonné znaky, a proto není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Obviněný totiž cíleným jednáním uvedl v omyl poškozenou společnost, které způsobil škodu ve výši 243.618 Kč, čili ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku svým jednáním způsobil větší škodu (tento zákonný typ škody byl konkrétně vzniklým následkem naplněn takřka pětkrát). Nedostatek jeho trestní odpovědnosti nemůže založit ani jím tvrzený poukaz na nedostatečnou aktivitu poškozené společnosti v civilním řízení. Taková úvaha obviněného by vedla k popření a následné nemožnosti vyvození trestní odpovědnosti v případech, kdy se poškozená společnost se svým nárokem neobrátí na civilní řízení. Navíc nelze odhlédnout od skutečnosti, že trestní oznámení na dovolatele (ze dne 15. 4. 2013) poškozený podal až po přisouzení nároku uplatněného vůči společnosti PraLes (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka Liberec ze dne 24. 1. 2013, č. j. 39 Cm 96/2012-42, v právní moci dne 27. 3. 2013) a v reakci na zjištění týkající se reálnosti skutečné úhrady požadovaného nároku.

33. Vyvození trestní odpovědnosti odvolatele proto nekoliduje s uplatňujícím se vnímáním trestního práva coby nástroje ultima ratio ani se zásadou subsidiarity trestní represe upravenou ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

34. Vzhledem k dosud řečenému by dosud uvedené námitky obviněného, zaměřené vůči nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku , odůvodňovaly postup dovolacího soudu spočívající v odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obě pojednané námitky shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněnými.

K výroku o náhradě škody

35. Jako částečně důvodnou je třeba hodnotit tu část dovolání obviněného, ve kterém napadl výrok o náhradě škody. Za vadný je třeba výrok obsažený v rozsudku soudu prvního stupně pokládat v té jeho části, v níž soud obviněného k náhradě škody zavázal společně a nerozdílně se společností PraLes.

36. Předně je třeba upozornit na to, že poškozené společnosti IRO byla přiznána částka ve výši 243.618 Kč vůči společnosti PraLes z titulu závazkového právního vztahu, nikoli z titulu náhrady škody. Tato skutečnost však nebrání tomu (z dovolání nelze jednoznačně zjistit, zda poukaz dovolatele, že přesně stejná náhrada škody byla již poškozenému přiznána v civilním řízení , uplatňuje jako překážku rei iudicatae bránící v rozhodnutí o nároku uplatněném v adhezním řízení či nikoli), aby trestní soud poškozené společnosti (IRO) nárok uplatněný vůči obviněnému jako fyzické osobě přiznal, pokud takovou škodu svým jednáním, posouzeným jako trestný čin, způsobil. Takové řešení je možné i v situaci, že závazek k obdobnému plnění byl již vysloven ve vztahu k společnosti (společnosti PraLes), jejímž jednatelem byl obviněný v době spáchání trestného činu (přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007). V daném směru, tedy co se týče vlastního vyslovení povinnosti obviněného škodu poškozenému uhradit, není výrok o náhradě škody vadný.

37. Důvodnou je však výhrada dovolatele, že byl k náhradě škody (v rozsahu dlužné částky) způsobené trestným činem zavázán společně a nerozdílně se společností PraLes.

38. Adhezní řízení plní v rámci trestního řízení specifickou úlohu. Jeho prostřednictvím mohou osoby poškozené trestnou činností pachatele dosáhnout náhrady škody (rovněž nemajetkové újmy, případně vydání bezdůvodného obohacení) přímo v řízení trestním, aniž by musely samostatně paralelně či následně vést proti pachateli, respektive škůdci ještě další samostatné civilní řízení. To však nic nemění na tom, že v souvislosti s rozhodováním o takto uplatněných nárocích, je třeba (trestní řád přes úpravu adhezního řízení v § 229 tr. ř. a § 229 tr. ř. neobsahuje vlastní právní úpravu náhrady škody) i při rozhodování trestních soudů v adhezním řízení aplikovat právní úpravu obsaženou v příslušných mimotrestních předpisech. V případě nároku uplatněného poškozeným bylo nezbytné použít právní úpravu náhrady škody obsažené v občanském zákoníku (v tomto případě z temporálního hlediska zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen občanský zákoník ).

39. Solidární závazek představuje druh společného závazku, u kterého je buď více dlužníků, nebo více věřitelů. V prvním případě se hovoří o solidaritě dlužnické (pasivní), ve druhém případě o solidaritě věřitelské (aktivní). Solidární závazky nejsou v občanském právu časté, a to vzhledem k jejich specifické právní konstrukci. Ta spočívá (z hlediska významu ve zde projednávané věci) v tom, že specifikum pasivního solidárního závazku se projevuje tím, že vůči věřiteli stojí pluralita subjektů na straně dlužnické a věřitel je zvýhodněn tím, že může celé plnění požadovat po kterémkoli ze solidárně zavázaných dlužníků. Plněním kteréhokoli z nich se každý z ostatních spoludlužníků zprostí své povinnosti a dlužník, které plnil má následný (tzv. subrogační) regres vůči ostatním zbývajícím spoludlužníkům, za které plnil. Zákon zakládá pasivní solidaritu v případech výjimečných a jedním z nich je i dovolatelem zmiňovaný § 438 občanského zákoníku. V tomto případě však konstrukce pasivní solidarity založená rozhodnutím soudu nemá opodstatnění, protože na základě tohoto ustanovení jak důvodně tvrdí dovolatel lze pasivně solidárně dlužníky zavázat, pokud se jedná o více škůdců. O takový případ by se jednalo zejm. tehdy, pokud by soud v adhezním řízení rozhodl tak, že více osob (obviněných) je z titulu svého jednání povinno k náhradě škody vůči poškozené společnosti.

40. Důvod k aplikaci § 438 občanského zákoníku ve věci posuzované nenastal. Jak ostatně podotýká i státní zástupkyně ve svém vyjádření, trestní řízení bylo vedeno pouze proti obviněnému, nikoli též proti obchodní společnosti PraLes. Soud prvního stupně, který rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř., měl k náhradě škody zavázat pouze obviněného v rozsahu dílčího závazku. Svým rozhodnutím v rozporu s hmotným právem obsaženým v občanském zákoníku založil vadu výroku o náhradě škody, která však je ve prospěch obviněného, nikoli v jeho neprospěch.

41. Jak plyne již ze shora řečeného, specifikum pasivní solidarity tkví v tom, že jednak zvýhodňuje věřitele, jednak ovšem (v posuzovaném případě) zvýhodňuje obviněného, protože z dílčího závazku soud prvního stupně založil závazek solidární (srov. výrokovou část rozsudku obžalovaný je povinen nahradit poškozené společnosti IRO stavební, s. r. o., IČ: 61537829, se sídlem Liberec 10, Vilová č. p. 297/6 ). To nevyhnutelně vede k tomu, že poškozená společnost IRO se může majetkově uspokojit na kterémkoli subjektu, o jehož solventnosti nebude mít pochybnost. Nic proto nebrání poškozené společnosti se majetkově uspokojit buď z majetku obviněného, nebo z majetku poškozené společnosti. Z tohoto důvodu vada, kterou výrokem o náhradě škody založil soud prvního stupně, nutně zvýhodňuje obviněného, protože v případě dílčího závazku by odpovídal pouze on sám.

42. Zbývá tedy uzavřít, že ačkoli námitka dovolatele je v této části důvodná, přesto není dán zákonný rámec k tomu, aby v tomto rozsahu Nejvyšší soud přistoupil ke kasaci obviněným napadených rozhodnutí. Kasace napadených rozhodnutí týkající se toliko nedůvodně vyslovené solidární odpovědnosti by se projevila zhoršením hmotně právního postavení dovolatele (viz výše). Takovou změnu, byť by byla zákonu odpovídající, však dovolací soud provést nemůže, neboť mu v tom brání obsah ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř.

43. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud shledal zákonné podmínky pro odmítnutí dovolání obviněného v celém rozsahu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Způsobem navrženým státní zástupkyní o odmítnutí dovolání obviněného nerozhodl, že tak by bylo lze rozhodnout jen za splnění podmínky, že by případnou změnu (jež by však neměla podstatný vliv na postavení dovolatele) provést mohl. Brání-li jejímu provedení procesní překážka obsažená v ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř., pak je na místě, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. jako dovolání zjevně neopodstatněné.

44. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. listopadu 2016


JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu