6 Tdo 1388/2006
Datum rozhodnutí: 20.12.2006
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1388/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 dovolání, které podal obviněný Ing. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 628/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 316/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 T 316/2004, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným, že

1) dne 25. 7. 2001 v B. jako statutární zástupce předseda představenstva firmy A. G., a. s., podal na Finančním úřadě, daňové přiznání firmy A. G., a. s., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce června roku 2001, ve kterém na základě faktur (v rozhodnutí blíže specifikovaných), vystavených jako dodavatelem firmou R., s. r. o., firmě A. G., a. s., jako odběrateli, uplatnil 5% daň na vstupu ve výši 27.384,60 Kč a neoprávněně tak požádal o vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 27.384,60 Kč (celková daň na vstupu 693.759,- Kč, celková daň na výstupu 57.881,- Kč),

2) dne 27. 8. 2001 v B. jako statutární zástupce firmy A. G., a. s., podal na Finančním úřadě, daňové přiznání firmy A. G., a. s., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce července roku 2001, ve kterém na základě faktur (v rozhodnutí blíže specifikovaných), vystavených jako dodavatelem firmou R., s. r. o., firmě A. G., a. s., jako odběrateli, uplatnil 5% daň na vstupu ve výši 203.878,- Kč a požádal tak o neoprávněné vyplacení odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 203.878,- Kč (celková daň na vstupu 1.096.618,- Kč, celková daň na výstupu 494.656,-Kč),

3) dne 26. 9. 2001 v B. jako statutární zástupce firmy A. G., a. s., podal na Finančním úřadě, daňové přiznání firmy A. G., a. s., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce srpna roku 2001, ve kterém na základě faktur (v rozhodnutí blíže specifikovaných), vystavených jako dodavatelem firmou R., s. r. o., firmě A. G., a. s., jako odběrateli, uplatnil na vstupu částku ve výši 190.900,- Kč a pokusil se tak zkrátit DPH ve výši 190.900,- Kč (celková daň na vstupu 409.459,- Kč, celková daň na výstupu 427.352,- Kč),

4) dne 29. 10. 2001 v B. jako statutární zástupce firmy A. G., a. s., podal na Finančním úřadě, daňové přiznání firmy A. G., a. s., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce září roku 2001, ve kterém na základě faktur (v rozhodnutí blíže specifikovaných), vystavených jako dodavatelem firmou R., s. r. o., firmě A. G., a. s., jako odběrateli, uplatnil na vstupu částku ve výši 84.400,- Kč a pokusil se tak zkrátit DPH ve výši 84.400,- Kč (celková daň na vstupu 158.412,- Kč, celková daň na výstupu 457.032,- Kč),

5) dne 23. 11. 2001 v B. jako statutární zástupce firmy A. G., a. s., podal na Finančním úřadě, daňové přiznání firmy A. G., a. s., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce října roku 2001, ve kterém na základě faktur (v rozhodnutí blíže specifikovaných), vystavených jako dodavatelem firmou R., s. r. o., firmě A. G., a. s., jako odběrateli, uplatnil 5% daň na vstupu ve výši 137.750,- Kč a pokusil se tak vylákat nadměrný odpočet ve výši 114.168,- Kč a zkrátit odvod daně z přidané hodnoty ve výši 22.792,- Kč (celková daň na vstupu 733.977,- Kč a na výstupu 619.519,- Kč),

6) dne 23. 12. 2001 v B. jako statutární zástupce firmy A. G., a. s., podal na Finančním úřadě, daňové přiznání firmy A. G., a. s., k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce listopadu roku 2001, ve kterém na základě faktur (v rozhodnutí blíže specifikovaných), vystavených jako dodavatelem firmou R., s. r. o., firmě A. G., a. s., jako odběrateli, uplatnil 5% daň na vstupu ve výši 28.815,- Kč a požádal tak o vyplacení odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 28.815,- Kč (celková daň na vstupu 882.301,- Kč a na výstupu 683.026,- Kč),

ačkoli si musel být vědom, že údaje, které uvedl ve shora uvedených daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za firmu A. G., a. s., se nezakládají na pravdě, účelem čehož bylo vylákat výhody na dani vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (případně zkrácení odvodu daně z přidané hodnoty), přičemž v případě akceptace a uznání údajů uvedených v těchto daňových přiznáních a vyplacení nadměrných odpočtů správcem daně byla způsobena škoda v celkové výši 637.127,60 Kč (poznámka: vzhledem k obsáhlosti jsou skutková zjištění přiměřeně zkrácena).

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu dvou roků.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný Ing. J. K. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 628/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění podání obviněný předeslal, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu přisouzeného trestného činu a nadto se vymyká konstantní judikatuře. Poukázal, že na rozdíl od ustanovení § 148 odst. 1 tr. zák. se u vylákání výhody na povinných platbách podle § 148 odst. 2 tr. zák. nevyžaduje, aby se tak stalo ve větším rozsahu. Rozsah vylákané výhody může být jakýkoliv, neboť zde má výlučně materiální význam jako jedno z kritérií spoluurčujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a proto je nezbytné stupeň nebezpečnosti tohoto činu důkladně posuzovat. Pokud by pachatel získal jen zanedbatelnou výhodu na některé z povinných plateb a nebyly by zde jiné okolnosti zvyšující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, lze učinit závěr, že není naplněna materiální podmínka trestnosti činu. Podle názoru obviněného však soudy obou stupňů těmto aspektům nevěnovaly náležitou pozornost. Na základě provedeného dokazování dovodily, že předmětnou zdanitelnou obchodní operaci neuskutečnil a že její realizaci fingoval výlučně s cílem vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, tj. od státu neoprávněně v přímém úmyslu požadoval úhradu částky odpovídající odpočtu daně z přidané hodnoty; nijak se však nezabývaly významem těchto skutkových zjištění z hlediska právního posouzení jednání dovolatele. Oba soudy totiž pomíjejí, že prvostupňová rozhodnutí Finančního úřadu i následující rozhodnutí Finančního ředitelství byla rozsudky Krajského soudu v Brně zrušena. Ve výrocích těchto rozsudků, které jsou dnes již pravomocné a tvoří přílohu dovolání, je uvedeno, že rozhodnutí finančního ředitelství byla stižena vadami řízení. V jejich odůvodnění je výslovně zmíněna i skutečnost, že např. svědek K. změnil zásadně výpověď u druhého výslechu a že obě finanční instituce dostatečně nedoložily, z jakého skutkového důvodu přisoudily důkazům formou výpovědi svědka K. do úředního záznamu o podání vysvětlení na policii dne 27. 9. 2001 a prvotní výpovědi tohoto svědka v rámci daňového řízení vyšší důkazní sílu než listinným důkazům předložených žalobcem A. G., a. s., a druhému výslechu jmenovaného svědka, v jehož rámci potvrdil, že práce byly firmou R., s. r. o., skutečně provedeny.

Dále obviněný poukázal, že podle soudů obou stupňů měla být jeho jednáním způsobena České republice škoda ve výši 637.127,60 Kč, k čemuž nedošlo v důsledku rozhodnutí finančního úřadu. Vzhledem k tomu, že předmětná rozhodnutí finančního úřadu byla jako nezákonná v řádném soudním řízení zrušena, jsou minimálně v otázce objektivní stránky trestného činu, resp. v otázce rozsahu získané výhody, obě napadená rozhodnutí soudů v rozporu s principy spravedlivého soudního řízení. V rámci procesu hodnocení důkazů je obecný soud povinen hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, přičemž je nezbytné, aby své rozhodnutí řádně odůvodnil. Pokud by totiž Ing. J. K. prokázal oprávněnost svého nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, byl by trestán bez jakéhokoliv důvodu. Obviněný zdůraznil: postupem soudů byl nahrazen formální znak trestného činu (škoda) okolnostmi, které charakterizují materiální znak tohoto trestného činu (protiprávní rozhodnutí finančního úřadu), když takový postup je v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege, příp. in dubio pro reo . Na základě zmíněného postupu nebylo možno rozhodnout o jeho vině, když protiprávní a úmyslné jednání nebylo nadevší pochybnost prokázáno. Prokázáno bylo pouze to, že daňová přiznání k dani z přidané hodnoty týkající se dodávek pomocných stavebních prací od firmy R., s. r. o., zpracoval a připravil odborný poradce R. T. a předtím zaměstnankyně firmy K. V., a to na podkladě dokumentů, které obviněný nijak nezajišťoval ani se nepodílel na jejich tvorbě. Připravené daňové přiznání pouze z titulu své funkce podepsal, aniž by se obsahem jakkoliv zabýval, což ani nebylo prakticky možné, jelikož veškeré stavební zakázky zajišťoval a jejich realizaci řídil jeho bratr Ing. Arch. M. K., který ve firmě vykonává funkci místopředsedy představenstva. Skutečnost, že všechny pomocné stavební práce, které zajišťovala firma A. G., a. s., na základě smluv s investory, byly formou subdodávky provedeny, potvrzují bez výjimky všichni zástupci investorů, kteří jako svědci vypovídali u hlavního líčení. Nelze proto souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že stavby byly provedeny zcela jinými subjekty a zřejmě jindy, pokud vůbec postaveny byly, což vyhotovením faktur stavebníkům sloužilo ke snížení jejich daňového základu pro výpočet daně z příjmu a rovněž neoprávněného odpočtu DPH . V tomto směru obviněný poukázal na svou již prezentovanou obhajobu a zdůraznil, že provedení předmětných staveb jako celku je zcela nepochybně prokazatelné z příslušných kolaudačních rozhodnutí vztahujících se k jednotlivým stavbám, která si mohl soud vyžádat u příslušných stavebních úřadů. Dalšími důkazy, jenž potvrzují, že byly realizovány nejenom předmětné stavby, ale i dodávky pomocných stavebních prací zajišťovaných firmou A. G., a. s., a realizovaných na jednotlivých stavbách firmou R., s. r. o., jsou stavebně technické dokumentace vztahující se k jednotlivým zakázkám, jejichž seznam byl odvolacímu soudu doložen. Obviněný připomněl, že provedení všech stavebních prací potvrdili bez výjimky i všichni zástupci investorů. Také poukázal na spekulativní charakter vyjádření znalkyně Mgr. J. L. u hlavního líčení a na zmatečný a zavádějící znalecký posudek znalce Ing. V. M. Z popsaných důvodů obviněný uzavřel, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s výše uvedenými námitkami a tvrzeními uplatněnými v rámci obhajoby a pokud rozhodly o jeho vině na základě protiprávních a soudem zrušených rozhodnutí finančních orgánů, porušily ústavně zaručená práva. Výsledkem citovaných civilních rozsudků Krajského soudu v Brně je přitom skutečnost, že firma A. G., a. s., má nezpochybnitelné právo nadměrný odpočet DPH uplatnit, z čehož vyplývá, že obviněný tím, že podepsal příslušná daňová přiznání, neporušil žádné své povinnosti v daňovém řízení. Z důkazů provedených v civilním řízení je zřejmé, že soud rozhodl ve věci na základě skutečně provedených důkazů a proběhlé trestní řízení bylo za popsané situace řízením, jež změnilo jinými než dovolenými procesními prostředky k ochraně práva závěry civilního soudu. V trestním řízení se soudy nezabývaly tím, že předmětné stavební práce byly provedeny, a tudíž že ke zdanitelnému plnění podle zákona o dani z přidané hodnoty došlo. Navíc neřešily skutečnost, že Ing. J. K. nebyl osobou, která se zabývala souvislostmi mezi provedenými pracemi, ani subjektem, jenž tyto práce provedl. Z rozhodnutí ani neplyne, že by se soudy s jeho úmyslným zaviněním vypořádaly.

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 628/2005, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech konstatoval, že dovolatel fakticky neuvádí žádné konkrétní námitky, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestného činu podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. Podle názoru státního zástupce je i námitka, a to ohledně zrušení rozhodnutí finančních orgánů na podkladě jejich soudního přezkumu, výtkou skutkového charakteru, přičemž v tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Současně upozornil, že pokud soud v tzv. skutkové větě uvedl, že účelem jednání obviněného bylo (mimo vylákání odpočtu daně z přidané hodnoty) případně zkrácení odvodu daně z přidané hodnoty, tak jednání by odpovídalo právní kvalifikaci pokusu trestného činu podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1 tr. zák. spáchaným s pokusem trestného činu podle § 148 odst. 2 tr. zák. v jednočinném souběhu. Zmíněná nejasnost skutkové věty však neměla žádný praktický dopad na postavení obviněného. Při stanovení výše zamýšlené škody soud důsledně vycházel z výše nadměrných odpočtů, které měly být vyplaceny a v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, že úmysl obviněného ke zkrácení daně nesměřoval. Za popsané situace státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Pokud dovolatel namítá, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu souzeného trestného činu, tak výtka nevychází ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí, ale ze zcela odlišné skutkové verze prosazované v mimořádném opravném prostředku. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. J. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným Ing. J. K. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami naplněn. Obviněný tvrdí, že předmětné stavební práce byly u jednotlivých zakázek provedeny a že ke zdanitelnému plnění podle zákona o dani z přidané hodnoty skutečně došlo. Dále namítá, že rozhodnutí finančních orgánů byla v přezkumném soudním řízení zrušena, a proto soudy v trestním řízení nevycházely z legálního podkladu a jejich závěry jsou nesprávné. Rovněž považuje za chybné posouzení provedených důkazů soudy (zejména zmíněných rozhodnutí finančních orgánů a s tím souvisejících rozsudků učiněných v přezkumném soudním řízení, znaleckých posudků a svědeckých výpovědí), v čemž spatřuje porušení zásad nullum crimen sine lege a in dubio pro reo. Nutno zdůraznit, že všechny tyto uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Nejvyšší soud je vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy dříve činné ve věci. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný Ing. J. K. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho citace konstatovaná výše) a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

K některým stěžejním výtkám prezentovaným v mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud dodává následující skutečnosti.

Při posouzení, zda pachatel jednal protiprávně a dopustil se trestné činnosti, soud v trestním řízení není rozhodnutím finančních orgánů vázán; je však povinen se rozhodnutím příslušného finančního orgánu zabývat a v rámci dokazování se s ním vypořádat. Je nezbytné odkázat na ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

V posuzovaném případě nebyl soud prvního stupně v rámci posuzování tzv. předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. vázán obsahem předmětných rozhodnutí finančních orgánů i na ně navazujícími soudními rozhodnutími, avšak současně se jimi musel v rámci dokazování zabývat a řádně se s nimi vypořádat. V tomto směru lze poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž prvostupňový soud konstatoval: V dané věci jsou naprosto irelevantní rozsudky Krajského soudu v Brně, které, jak již shora bylo uvedeno, zrušily rozhodnutí Finančního ředitelství . Zdůraznil, že tato rozhodnutí byla zrušena pouze z procesních důvodů, zejména neunesením důkazního břemene. V této spojitosti dodal: Všechna rozhodnutí jsou v podstatě naprosto totožná a poukazují na to, že v rozhodnutí finančního ředitelství chybějí úvahy o věrohodnosti výpovědi svědka K., neboť s tímto se dostatečně vypořádal soud v předmětné trestní věci v rámci provedeného obsáhlého dokazování (vše str. 14 rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud jde o námitku obviněného zpochybňující jeho úmyslné zavinění, je nezbytné připomenout, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, který ale musí vycházet ze skutkových zjištění soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V tomto směru lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z nichž vyplývá, že dospěly k závěru o přímém úmyslu obviněného [§ 4 písm. a) tr. zák.] přisouzený trestný čin spáchat. V souvislosti s posouzením subjektivní stránky jednání obviněného Ing. J. K. prvostupňový soud uvedl: je zapsán jako předseda představenstva společnosti A. G. a jemu nosila svědkyně V. podle své výpovědi daňová přiznání ke kontrole, neboť on toto měl na starosti . Rovněž zdůraznil: musel velmi dobře vědět základní skutečnost, že faktury jsou pouze fingované a žádné stavební práce firmou R. prováděny nebyly. Byl u řady jednání a navíc dokonce na jednání u Finančního úřadu a obtížně lze považovat celkem R. vyfakturovanou částku ve výši bezmála 13 a půl milionů korun za nedosahující jeho rozlišovací schopnosti, když položky na účtu firmy A. G. jen sporadicky dosahovaly desetitisícových částek. Navíc placené vždy údajně v hotovosti jen na základě nepříliš věrohodných pokynů a vysvětlení zástupců firmy R., prokazujících se zpočátku výpisem z OR, kde ani nefigurovali, bez jakýchkoli doporučení a povědomí o nich ve stavebnictví (vše na str. 13 rozsudku soudu prvního stupně). Dále soud druhého stupně, a to s poukazem na provedené důkazy, k jednání obviněného mimo jiné konstatoval: musel si být vědom, že údaje, které uvedl (podepsal a předložil) v uvedených daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za firmu A. G., a. s., se nezakládají na pravdě, účelem čehož bylo vylákat výhody na dani, a to vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (str. 3 usnesení odvolacího soudu).

Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jednoznačně vyplývá, že obviněný věděl, že společnost R., s. r. o., žádné subdodavatelské stavební práce pro společnost A. G., a. s., neprováděla, předmětné faktury jsou fingované a podaná daňová přiznání neobsahují v tomto směru pravdivé údaje a jednal tak v úmyslu přisouzený trestný čin spáchat, když k jeho dokonání nedošlo jen vzhledem k obezřetnosti pracovníků finančního úřadu.

Jak již bylo řečeno, obviněný Ing. J. K. v dovolání nenamítá, že zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují proti konečným skutkovým zjištěním ve věci, z nichž Městský soud v Brně (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně) vyvodil právní závěr, že svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. včetně úmyslného zavinění a nebezpečnosti činu pro společnost. V daném případě jde proto ze strany obviněného Ing. J. K. výlučně o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v zákoně. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Ing. J. K. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k