6 Tdo 1387/2016
Datum rozhodnutí: 15.12.2016
Dotčené předpisy: čl. § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



6 Tdo 1387/2016-42

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 13 To 451/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 34/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 1 T 34/2015, byl obviněný J. P. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným následujícími trestnými činy:
Pod bodem I. výroku citovaného rozsudku
- přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku,
- přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku,
- přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku,
a pod bodem II. výroku tohoto rozsudku - zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
- přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
- přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil v krátkosti řečeno tím, že provedl vloupání do řady rodinných domů, popř. v úmyslu vniknout do domu a krást vnikl na přilehlý pozemek nebo se pokusil vniknout na takový pozemek, přičemž v případech, kdy uskutečnil vloupání do domu, odcizil tam finanční hotovost, šperky a jiné věci, čímž způsobil škodu ve výši 1 099 712 Kč a poškozením dveří a oken, případně dalších věcí škodu ve výši 59 773 Kč. Jednání popsaného pod bodem II. se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 1 T 39/2012, jenž nabyl právní moci dne 28. 11. 2013, odsouzen mj. pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1, písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

3. Za trestné činy uvedené pod bodem I. a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 tr. zákoníku a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 6. 2013, č. j. 1 T 39/2012-1850, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 28. 11. 2013, č. j. 14 To 278/2013-1900, byl odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 70 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 a § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí jmenovitě uvedených v daném rozhodnutí. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 6. 2013, č. j. 1 T 39/2012-1850, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 28. 11. 2013, č. j. 14 To 278/2013-1900, který nabyl právní moci dne 28. 11. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Za trestné činy uvedené pod bodem II. byl odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí zde blíže specifikovaných věcí (bankovek). Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo zároveň rozhodnuto o zabrání zde určeného osobního motorového vozidla.

5. Týmž rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. pro další skutky, jimiž měl spáchat pokračující zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a pokračující přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit ve výroku rozsudku nalézacího soudu specifikovanou škodu. Podle § 229 odst. 1, 2 a 3 tr. ř. byli zde jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 7. O odvoláních, která proti citovanému rozsudku podali obviněný, zúčastněná osoba D. P., bratr obviněného M. P. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 13 To 451/2016. Pod bodem I. výroku citovaného rozhodnutí byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o souhrnném trestu za skutky pod bodem I. a ve výroku o vrácení věcí poškozeným. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle § 44 tr. zákoníku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu za skutky uvedené pod bodem I., neboť trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 6. 2013, č. j. 1 T 39/2012-1850, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 28. 11. 2013, č. j. 14 To 278/2013-1900, byl shledán dostatečným. Pod bodem II. byl z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu za skutky pod bodem II., dále ve výroku, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby v bodech 1, 2, 5, 6, 7, a ve výroku, jímž byli zde jmenovaní poškození odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen za zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině v bodě II. rozsudku nalézacího soudu nezměněn, podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí zde blíže specifikovaných věcí (bankovek). Podle § 259 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř. v části, v níž došlo ke zrušení zprošťujícího výroku a výroku o odkázání poškozených s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, byla věc vrácena nalézacímu soudu. Pod bodem III. byl z podnětu odvolání zúčastněné osoby D. P. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b) odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o zabrání věci a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena nalézacímu soudu k rozhodnutí o zajištěné věci. Pod bodem IV. bylo odvolání bratra obviněného M. P. podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto a podle § 61 odst. 1 tr. ř. byla současně zamítnuta jeho žádost o navrácení lhůty k podání odvolání. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.
8. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a h) tr. ř.

9. V úvodu odůvodnění svého podání uvedl, že orgánu činnému v trestním řízení bylo obhájcem podle § 165 odst. 3 tr. ř. v průběhu prvního výslechu oznámeno, že se chce zúčastnit všech vyšetřovacích úkonů. Odběr pachových vzorků obviněného byl prováděn až po tomto výslechu, obhájce však o něm vyrozuměn nebyl, a to přesto, že obviněný na jeho přítomnosti trval. Nejednalo se přitom o úkon, jehož provedení nebylo možné odložit. Obviněný proto označil tento důkaz za procesně nepoužitelný. Dodal, že obhájce nebyl přítomen ani vyhodnocování expertíz . Soudy nižších stupňů tak podle něho použily důkaz získaný nezákonným způsobem, čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Namítl rovněž nepoužitelnost důkazu založenou tím, že soudem prvního stupně byl svědku L. předestřen úřední záznam o jeho podaném vysvětlení.

10. Obviněný dále učinil výhradu vůči existenci diametrálního nesouladu mezi vykonaným skutkovým zjištěním a právními závěry soudu, jelikož ve skutcích popsaných v rozsudku odvolacího soudu absentují v bodu II./1 a 3 konkrétní skutkové okolnosti, které by naplnily zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu. Stran skutků v bodu II./6 a 9 měl podle něho rozhodující soud dospět k nesprávnému závěru, neboť jako důkaz vzal svědeckou výpověď svědkyně K. , která však v rozporu s tvrzením soudu uvedla, že obviněného nepoznává. Poté uvedl, že před soudem zaznělo, že pachatel, kterého viděla svědkyně R. , měl jiný nos a byl starší, tudíž jí nebyl identifikován jako pachatel, navzdory čemuž oba soudy uvádějí, že byl svědkyní R. poznán a určen coby pachatel. Poukázal na to, že důkazy, z nichž soud vycházel, se nezakládají na pravdě tak, aby neabsentoval důkaz a nenastala důkazní nouze v neprospěch obžaloby. Namítl také, že z učiněného dokazování podle něho vyplývá, že soud nerespektoval princip presumpce neviny a přecenil váhu vždy jediného nepřímého důkazu svědčícího v jeho neprospěch spočívajícího v daktyloskopickém otisku jeho prstu ve většině případů nalezeného na veřejném prostranství, který ve své podstatě netvoří uzavřený kruh několika nepřímých důkazů, přičemž tento důkaz je oběma rozhodujícími soudy považován za dostačující, aby prokázal vloupání do jednotlivých nemovitostí. Podle názoru obviněného lze naproti tomu učinit toliko závěr, že on se reklamního letáku dotkl, avšak nikoliv, kdy tak učinil a zda tak učinil i na místě činu. U skutku II./11 byl leták s předmětným otiskem prstu navíc předán orgánům činným v trestním řízení až s odstupem 3 dnů po krádeži, kdy tiskoviny byly nalezeny u jiného domu naproti v téže ulici. Rozhodující soud podle obviněného nerespektoval zásadu in dubio pro reo, neboť existují důvodné pochybnosti jednak ke skutku a jednak k osobě pachatele, neboť ten nebyl identifikován jednotlivými svědky jistě a bez pochyb, kdy tyto pochybnosti nelze odstranit ani provedením dalšího dokazování, a tudíž mělo být rozhodnuto v jeho prospěch. Vyjádřil své přesvědčení, že soud vycházel pouze z důkazů v jeho neprospěch a důkazy v jeho prospěch (např. jeho příjmy a jeho pohyb v oblasti, zakoupení objednaného malého traktoru, nájemní smlouva o zapůjčení motorového vozidla) nebyly zohledněny. Z těchto důvodů shledal, že odsuzující rozsudek trpí vadami podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř., neboť soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a výrok a odůvodnění nejsou v souladu se skutkovými zjištěními, které soud pokládal za prokázané.

11. Dále namítl, že soud nepostupoval ve smyslu nálezů Ústavního soudu, podle něhož odvolací soud nemůže z rozsudku soudu prvního stupně při nedotčeném výroku o vině zrušit výrok o uložení jednoho druhu trestu a ponechat výrok o uložení jiného druhu trestu a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť tím, že odvolací soud svým rozhodnutím učiní pravomocným výrok o některém druhu trestu, je trestní stíhání pravomocně skončeno a nadále je již trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepřípustné. Vyjádřil proto názor, že Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ve svém rozsudku při nedotčeném výroku o vině pod bodem II. zrušil zprošťující výrok Okresního soudu v Pardubicích k bodům 1, 2, 5, 6, 7 a věc mu vrátil k novému projednání, což je v rozporu se zásadou ne bis in idem .

12. V návaznosti na uvedené obviněný trval na položení předběžné otázky v působnosti Soudního dvora podle § 9a tr. ř. rozložené do čtyř bodů, jejíž podstata měla spočívat v tom, zda došlo k porušení vybraných ustanovení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

13. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 5. 1. 2016, č. j. 13 To 451/2015-2370, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na uvedený rozsudek obsahově navazující a přikázal soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

14. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. označil za nedůvodnou námitku obviněného o procedurálních nedostatcích týkajících se pachových stop, neboť obviněný se domáhal práva na obhajobu ve vztahu k úkonu, při kterém zákon přítomnost obhájce nestanoví. K tomu rozvedl, že účast obhájce u úkonů je limitována tím, že se jedná o úkony patřící mezi vyšetřovací úkony, zatímco úkonů nemajících povahu vyšetřovacích úkonů se obhájce účastnit nemůže, resp. se nemůže své účasti na nich domáhat a orgány činné v trestním řízení nejsou povinny jej o takových úkonech vyrozumívat. Mezi vyšetřovací úkony nepatří např. postupy policejních orgánů při zajišťování kriminalistických technických expertíz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále při zajišťování ohledání podle hlavy páté, oddílu šestého tr. ř. V posuzované věci tedy odběr pachových stop, resp. vzorků, či jejich vyhodnocení bylo toliko činností prováděnou v rámci zajišťování kriminalistické expertízy a shromažďování podkladů k ní, a tedy účast obhájce při nich nepřicházela v úvahu.

15. K námitkám vztaženým k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že dovolatel nimi pouze zpochybňuje proces dokazování a jeho rozsah a na podkladě toho předkládá verzi opačnou, tj. že on se skutků pod bodem II. nedopustil. K porušení pravidel spravedlivého procesu podle státního zástupce v posuzované trestní věci nedošlo, jelikož byly provedeny všechny podstatné důkazy, a pokud některý z důkazů proveden nebyl, soud tento postup zdůvodnil, a nelze tedy dovodit ani pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů. Skutečnost, že obviněný byl usvědčován v zásadě jen důkazy nepřímými, podle jeho názoru neznamená, že by síla rozhodnutí soudu a síla usvědčujících důkazů byla menší, když nalézací soud srozumitelně rozvedl, které důkazy ve vztahu k jednotlivým skutkům obviněného usvědčují, načež uzavřel, že soudy dostály všem parametrům spravedlivého procesu a je třeba vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění tak, jak byla v trestním řízení učiněna.

16. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podle státního zástupce podřadit žádnou z uplatněných dovolacích námitek, přičemž z dovolání ani není patrno, čím konkrétně by měl být tento dovolací důvod naplněn.

17. Úvahu obviněného stran porušení zásady ne bis in idem označil s odkazem na § 12 odst. 12 tr. ř. za nesprávnou, neboť odvolací soud musel za situace, kdy dospěl k závěru, že rozhodnutí o zproštění nebylo důvodné, zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k novému projednání.

18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

20. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. 13 To 451/2015, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je přitom nutné akcentovat, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

IV.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Zahrnuje jak případy, kdy obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, vůbec formálně nedisponoval, tak i případy, kdy obhájce formálně měl, ale orgány činné v trestním řízení neplnily své zákonné povinnosti, podle kterých mají obhájci umožnit, aby svá práva a povinnosti plnil. Uvedený dovolací důvod však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měl, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán výlučně v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).

23. Stran námitky obviněného, že jeho obhájce nebyl vyrozuměn, a tudíž ani přítomen odběru jeho pachových vzorků a vyhodnocování expertíz, ačkoli orgánu činnému v trestním řízení podle § 165 odst. 3 tr. ř. oznámil, že se chce zúčastnit všech vyšetřovacích úkonů, nutno prvně připomenout závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu ze dne 22. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, v němž mimo jiné vyslovil, že při sejmutí a identifikaci pachové stopy obviněného po zahájení trestního stíhání je za účelem minimálního dohledu nad provedením tohoto úkonu nezbytná přítomnost obhájce obviněného, případně státního zástupce (§ 165 odst. 3 tr. ř.); přítomnost těchto osob nesmí mít nežádoucí vliv na nerušené, resp. objektivní provedení tohoto úkonu.

24. Vzhledem k citovaným teoretickým východiskům lze konstatovat, že námitka vztažená obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. byla uplatněna formálně právně relevantně. Na tomto místě tak nutno posoudit, zda měla neúčast obhájce obviněného na odběru jeho pachových vzorků a vyhodnocování expertíz faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí v této věci, potažmo zda ji lze označit za porušení postulátů spravedlivého procesu.

25. K tomu Nejvyšší soud předesílá, že pachová stopa ztotožněná s pachovým vzorkem sejmutým z těla obviněného představovala v nyní posuzované věci toliko jeden z důkazů v případě jediného z 11 dílčích útoků popsaných pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v rámci tohoto dílčího útoku byla pouze jedním z více usvědčujících důkazů (srov. str. 22 - 23 rozsudku nalézacího soudu). Přitom tyto další usvědčující důkazy tvoří ve svém komplexu tzv. uzavřený řetězec důkazů, který je dostatečným podkladem pro učinění závěru o vině obviněného v případě dotčeného dílčího útoku. Skutečnost, že shora poukázaný důkaz pachovou identifikací není procesně použitelný z důvodu porušení práv obhajoby při jeho opatřování, tak nemá na správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ani na spravedlnost trestního řízení jako celku žádný vliv. Lze tudíž uzavřít, že za tohoto stavu není možno přiznat dovolací argumentaci obviněného, jíž deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., žádné opodstatnění.

26. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že tento je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

29. Dovolací námitky obviněného vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však směřují zásadně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýká soudům obou stupňů vady důkazního řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozuje své tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení dané věci.

30. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

31. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

32. V návaznosti na uvedené lze konstatovat, že výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případech, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

33. Přestože v nyní posuzované věci není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu, Nejvyšší soud se k souvisejícím výhradám obviněného alespoň ve stručnosti vyjádří. Stran tvrzení, že svědkyní K. (správně K.), ani svědkyní R. (zde obviněný mínil zřejmě svědkyni Š., neboť svědkyně R. se žádné rekognice neúčastnila) nebyl identifikován jako pachatel, nutno uvést, že toto je v rozporu s provedeným dokazováním, resp. že obviněný vytrhává z kontextu jednotlivé části jejich výpovědí a na jejich základě předkládá vlastní hodnocení těchto důkazů, z něhož dovozuje, že uvedené svědkyně ho neidentifikovaly. Pokud dále soudům vytýká, že ho měly odsoudit na základě jediného usvědčujícího důkazu otiskem prstu, tak zcela opomíjí, že se nejednalo o ojedinělý daktyloskopický otisk jeho prstu, nýbrž o opakovaně nalezené otisky na tiskovinách, se kterými při vloupáních podle svého modu operandi manipuloval. Především však opomíjí tu skutečnost, že daktyloskopické otisky nebyly zdaleka jediným usvědčujícím důkazem v případě jednotlivých spáchaných dílčích útoků, jelikož tyto byly prokázány i řadou dalších usvědčujících důkazů, jež ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které v celku shodně a spolehlivě dokazují jeho vinu. Ani námitka stran nezohlednění obviněným předkládaných skutečností není nikterak opodstatněná, jelikož soud prvního stupně se s těmito náležitě vypořádal a bezpečně je vyvrátil (viz str. 18, 23, 25 rozsudku nalézacího soudu).

34. V kontextu shora uvedeného je potřeba podotknout, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle § 2 odst. 2 tr. ř.

35. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

36. Nejvyšší soud dále uvádí, že ani námitce obviněného směřující vůči nepoužitelnosti výpovědi svědka L., jemuž měl být soudem prvního stupně předestřen úřední záznam o podaném vysvětlení, nelze dát za pravdu, neboť jak se podává z audiozáznamu z hlavního líčení, k takovému postupu nalézacího soudu nedošlo. Nadto lze pouze na okraj poznamenat, že jmenovaný byl v přípravném řízení vyslechnut v procesním postavení svědka, nikoliv v procesním postavení osoby podávající vysvětlení, které je zachyceno v úředním záznamu, jenž podle § 158 odst. 6 tr. ř nemůže být později takové osobě přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah.

37. Jedinou námitkou, která by se z formálního hlediska zdánlivě mohla jevit jako podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tvrzená absence konkrétních skutkových okolností v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu stran skutků II./1 a 3, jež by naplnily znaky skutkové podstaty trestného činu. Obviněný však nikterak blíže nespecifikoval, o jaké konkrétní okolnosti, potažmo o jaký konkrétní znak jakého konkrétního trestného činu se má jednat. K tomu je ovšem nutné připomenout, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby za obviněného domýšlel jeho blíže nekonkretizovanou dovolací argumentaci, takže ani tato výhrada nebyla z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. uplatněna relevantně.

38. Posledně namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je v obecné rovině dán, pokud byl pachateli uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo pokud mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podle tohoto ustanovení nemůže být dovolacím důvodem pouhá nepřiměřenost trestu, ať již je pociťován jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu nebo o překročení výměry příslušné trestní sazby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003 sp. zn. 5 Tdo 149/2003).

39. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání sice poukazem na příslušné zákonné ustanovení formálně deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nevznesl žádné konkrétní námitky, ze kterých by mělo vyplývat, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K tomu nutno poznamenat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká. Lze tedy uzavřít, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neodůvodnil způsobem, který by se mohl stát podnětem dovolacího přezkumu.

40. Ohledně nejasně formulované procesní výhrady vůči porušení zásady ne bis in idem Nejvyšší soud prvně uvádí, že obviněný jí zřejmě namítal tu skutečnost, že soud druhého stupně nedotčením ( nezrušením ) výroku o vině za skutek pod bodem II. a nedotčením jednoho druhu trestu uloženého za skutek pod bodem II. učinil výrok o vině za skutek pod bodem II. (a tedy zároveň i výrok o zproštění obviněného obžaloby za ostatní dílčí útoky pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu) pravomocným. Z toho pak zřejmě dovozuje argumentaci, že zrušením výroku o jeho zproštění obžaloby za dílčí útoky skutku pod bodem II. došlo k porušení zásady ne bis in idem. Za této situace, kdy obviněný brojí proti výroku odvolacího soudu, jímž byla zrušena část rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu byla podle § 259 tr. ř. vrácena k novému projednání, však nutno tuto dovolací námitku označit za nepřípustnou, neboť dovolací přezkum takového (výroku) rozhodnutí není s ohledem na § 265a tr. ř. přípustný.

41. Navzdory nepřípustnosti uvedené výhrady obviněného se k ní Nejvyšší soud pouze ve stručnosti vyjádří. V této souvislosti je nezbytné připomenout, že skutkem ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, takže každý dílčí útok pokračujícího trestného činu má v intencích trestního práva procesního (nikoli ovšem v trestním právu hmotném) svůj vlastní režim. Skutečnost, že odsuzující výrok rozsudku nalézacího soudu stran některých dílčích útoků se stal pravomocným, tudíž nemusí mít žádný vliv na procesní režim ostatních dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu. Zrušením výroku nalézacího soudu o zproštění obviněného obžaloby za některé dílčí útoky (který ještě vzhledem k odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích nebyl pravomocný) tak ze strany odvolacího soudu zcela jistě nemohlo dojít k porušení zásady ne bis in idem.

42. K návrhu obviněného na postup podle § 9a tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento nebyl shledán důvodným, poněvadž problematika jednotlivých aspektů práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i podle vnitrostátních právních dokumentů, je v dostatečné míře řešena judikaturou Ústavního soudu (ale i soudů obecných) a v neposlední řadě také rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, potažmo Soudního dvora Evropské unie.

43. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 12. 2016 JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu