6 Tdo 1387/2003
Datum rozhodnutí: 10.03.2004
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1387/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. března 2004 o dovolání podaném obviněným R. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 67 To 269/2002, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 81/98, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 67 To 269/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 1 T 81/98. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e

z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



O d ů v o d n ě n í :

Obžalobou státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 19. 8. 1998 bylo obviněnému kladeno za vinu spáchání trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. tím, že

jako majoritní akcionář Investiční společnosti B. a. s. se sídlem v P., pracoviště P., která obhospodařovala P. f. Č. k., P. f. P., P. f. V. a P. f. V.:

I. dne 6. 3. 1997 převedl bankovním převodem z účtu PF Č. k. vedeného u G. C. S. b. P. a. s. částku 16.000.000,- Kč na účet R. s. P. CR, s. r. o. u K. b. a. s., za účelem financování reklamní kampaně, ačkoliv měla IS B. podle § 27 odst. 1 zák. č. 248/92 Sb. o investičních společnostech a investičních fondech ve znění pozdějších předpisů, nárok na zálohu poplatku za obhospodařování PF Č. k. ve výši maximálně 5.829.713, 80 Kč, a tím získala IS B. a. s. neoprávněnou výhodu ve značném rozsahu oproti druhým investičním společnostem,

II. dne 7. 3. 1997 vybral u obchodníka s cennými papíry E. s. r. o. se sídlem v P. hotovost z prodeje cenných papírů z portfolia PF P. 2.979.934,70 Kč, ačkoliv neměla IS B. a. s. tak jako v bodě I) nárok na žádnou zálohu, z PF V. 6.290.186,40 Kč, ačkoliv měla IS B. a. s. nárok na zálohu poplatku ve výši 700.540,50 Kč, z PF Č. k.9.486.972,- Kč, ačkoliv měla IS B. nárok na zálohu poplatku 5.829.713,80 Kč a z PF V. 1.242.906,90 Kč, ačkoliv měla IS B. a. s. nárok na zálohu 202.135,60 Kč, tedy celkem částku 20.000.000,- Kč, kterou téhož dne předal osobně jednateli R. s. P. CR, s. r. o. M. Č. za účelem financování reklamní kampaně, a tím získala IS B. a. s. neoprávněnou výhodu ve značném rozsahu oproti druhým investičním společnostem .

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 1 T 81/98, byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn uvedené obžaloby, když soud dospěl k závěru, že popsaného jednání se dopustil, avšak maximálně ve formě vědomé nedbalosti, neboť nebyl prokázán jeho úmysl opatřit sobě ve značném rozsahu neoprávněné výhody oproti jiným investičním společnostem (jako majoritní akcionář samozřejmě vůbec nevnímal provázanost zadání reklamní kampaně a jejího financování s nutností výpočtu možné úplaty investiční společnosti ve smyslu § 27 zákona o investičních společnostech a investičních fondech), a proto nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty daného trestného činu.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 8 To 624/2000, k odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 2 uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, když konstatoval, že nalézací soud neprovedl řádně všechny důkazy (svědci, kteří byli vyslechnuti v rámci přípravného řízení, nebyli vyslechnuti soudem, případně jejich výpovědi nebyly za souhlasu stran přečteny, ačkoliv byly důležité pro posouzení míry zavinění obviněného a týkaly se skutečností spojených právě s obchodováním a vedením I. s. B., a. s.), nepostupoval důsledně podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jeho závěry jsou krajně nepřesvědčivé, vzbuzující pochybnosti a předčasné. Dále poukázal na to, že bylo nepochybně prokázáno, že obviněný svým jednáním porušil pravidla hospodářského styku tak, jak jsou stanovena zákonem o investičních společnostech a investičních fondech, a na to, že sám obviněný doznal, že o tomto zákoně věděl, a je proto otázkou, zda v jeho případě nejde o nepřímý úmysl, a nikoliv vědomou nedbalost; další pochybení pak zjistil ve výroku o náhradě škody, neboť soud prvního stupně neměl o nároku poškozených v něm jmenovaných vůbec rozhodovat, neboť tito se k řízení připojili až po zahájení dokazování v rámci hlavního líčení. V závěru svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně se bude nucen zabývat i otázkou, zda v jednání obviněného nelze spatřovat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., byť by celé trestní řízení bylo vedeno, a to od sdělení obvinění až po podání obžaloby, pouze pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 1 T 81/98, opětovně obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť vyslovil přesvědčení, že jednal ve formě vědomé nedbalosti, když věděl, že svým jednáním, tedy zadáním reklamní kampaně a užitím prostředků k tomu neurčených, může v zákoně o investičních společnostech a investičních fondech porušit konkrétní ustanovení, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že dopad tohoto porušení nebude takový, jaký zákon předpokládá, přičemž obviněný nebyl srozuměn s neúspěchem záměru či kampaně, který by se týkal totální prohry jeho podnikatelského záměru a všeho, co do věci investoval. K podnětu soudu druhého stupně ohledně toho, zda obviněný svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., uvedl, že ani v přípravném řízení nebyla řešena otázka způsobení škody, stejně jako subjektivní stránka tohoto trestného činu; v době zadání reklamní kampaně se navíc při výpočtu možné zálohy mohlo jednat pouze o hrubý výpočet, rozhodně však nikoli o zřejmou výši škody, která by přicházela v úvahu, pokud se pomine nutný úmysl obviněného tuto škodu způsobit.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 61 To 486/2001, k odvolání obvodního státního zástupce pro Prahu 2 podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zprošťující rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění usnesení rozvedl, že nalézací soud provedené důkazy nehodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a jejich hodnocení není objektivní; soud prvního stupně se totiž soustředil pouze na aktivní, resp. pozitivní kroky obviněného, ale nezabýval se vůbec otázkou hospodaření s finančními prostředky podílových fondů, a to ani v souvislosti s ustanovením § 27 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., ani v souvislosti s ustanovením § 14 odst. 1, 2 citovaného zákona ve znění novely. Zdůraznil, že podstatou skutkových zjištění je to, že obviněný převedl z účtu a vybral u obchodníka s cennými papíry předmětné finanční částky, jež došly na účet, resp. jím byly předány jednateli reklamní společnosti P. CR, s. r. o. za účelem financování reklamní kampaně; není přitom podstatné, zda reklamní kampaň splnila svoji úlohu, zda byla úspěšná a odůvodněná, podstatné je to, že obviněný za ni fakticky uhradil 36.000.0000,- Kč a tyto peníze nepocházely z výše úplaty společnosti tak, jak to vyplývá z ustanovení § 27 zákona č. 248/1992 Sb., nýbrž se jednalo o peníze podílových fondů, neboť I. s. B., a. s., (dále převážně jen ISB, a. s. ) neměla v té době tolik peněz, aby si mohla dovolit takovou zálohu za kampaň zaplatit. Uzavřel, že na obvodním soudu je, aby se zabýval právě touto činností obviněného spočívající v tom, že použil peníze z majetku podílových fondů na zaplacení reklamní kampaně s tím, že další jeho činnost při správě podílových fondů s otázkou viny nesouvisí a lze ji hodnotit pouze v otázce trestu. Současně dal ke zvážení kvalifikovat jednání obviněného podle § 255 odst. 1, 2 tr. zák. (vzhledem k tomu, že obviněný se měl trestné činnosti dopustit v roce 1997, nelze uvažovat o právní kvalifikaci podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., neboť trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku v té době neobsahoval třetí odstavec, jenž byl do trestního zákona doplněn až novelou č. 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1. 1998); pak by ovšem bylo třeba upravit i skutková zjištění, neboť v obžalobě je skutek popsaný v souvislosti s trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., protože ačkoliv bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný porušil závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená zákonem č. 248/1992 Sb. nelze prokázat rovněž jeho úmysl opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody tak, jak je uvedeno v obžalobě.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 1 T 81/98, byl obviněný uznán vinným, že

jako majoritní akcionář I. s. B., a. s. se sídlem v P., pracoviště P., která obhospodařovala P. f. Č. k., P. f. P., P. f. V. a P. f. V.:

1. dne 6. 3. 1997 převedl bankovním převodem z účtu PF Č. k., vedeného u G. C. S. b. P., a. s. částku 16.000.000,- Kč na účet R. s. P. CR, s. r. o. u K. b., a. s. za účelem financování reklamní kampaně,

2. dne 7. 3. 1997 vybral u obchodníka s cennými papíry E., s. r. o. se sídlem v P. hotovost z prodeje cenných papírů z portfolia PF P. 2.979.934,70 Kč, z PF V. 6.290.186,40 Kč, z PF Č. k. 9.486.972,- Kč, a z PF V. 1.242.906,90 Kč, tedy celkem částku 20.000.000,- Kč, kterou téhož dne předal osobně jednateli R. s. P. CR, s. r. o. M. Č. za účelem financování reklamní kampaně (z porovnání takto zjištěného skutku s obžalobou je zřejmé, kterou její část soud prvního stupně do výroku rozsudku nakonec nepojal).

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a uložil mu za to podle § 255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené Č. s., a. s., se sídlem v P., a O. s. p. d. s. h. a a. Č. a M. se sídlem v P., s jejich nároky na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2002 a usnesením sp. zn. 67 To 269/2002 podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o náhradě škody; jinak jej ponechal nedotčen.

Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému R. N. dne 21. 2. 2003, jeho obhájci JUDr. B. Z. dne 9. 12. 2002 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2 dne 19. 11. 2002.

Dne 20. 1. 2003 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, které opřel o důvod podle § 265b odst. 1 pís. g) [na toto zákonné ustanovení (s uvedenou písařskou chybou a bez citace příslušného zákona tr. ř.) odkázal až v petitu svého podání].

V podrobnostech obviněný rozvedl (po podrobné rekapitulaci dosavadního řízení ve věci), že právní závěry odvolacího soudu nejsou správné, neboť neodpovídají skutkovým zjištěním. Soud druhého stupně se nezabýval tím, že ačkoliv v tzv. právní větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že svým činem způsobil značnou škodu (mající vliv na danou právní kvalifikaci), nikde ve výrokové části není výše škody specifikována, resp. absentuje v ní zjištění značné škody; přitom namítl, že částku 36 milionů Kč za škodu nelze považovat, neboť tato částka nebyla znalecky podepřena, vyčíslena a zdůvodněna. Současně zdůraznil, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba (a soud se jí ani hlouběji nezabýval), že ISB, a. s., byla dostatečně bonitní a byla schopna dostát svým závazkům, třeba i z jiných zdrojů. Za nejpodstatnější vadu napadeného rozhodnutí však dovolatel považoval právní názor odvolacího soudu, že byl nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Trestní zákon ve svém ustanovení § 255 odst. 1 totiž vyžaduje, aby pachatel porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek, a on žádnou zákonem uloženou povinnost spravovat majetek společnosti ISB, a. s., neměl, neboť nebyl ani statutárním orgánem ani prokuristou, nýbrž pouze cizí osobou (nebyl ani akcionářem předmětné společnosti; tím byla obchodní společnost I. I., s. r. o., jíž byl sice jediným společníkem a jednatelem, ale ani on, ani I. I., s. r. o., neměli z titulu většinového vlastnictví akcií žádné povinnosti a odpovědnost ve vztahu ke společnosti ISB, a. s.). Stejně tak neměl v době spáchání předmětného činu ani žádnou smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek; argumentace odvolacího soudu, že rozhodující bylo jeho subjektivní přesvědčení o legálnosti plné moci mu udělené představenstvem ISB, a. s., která navíc byla dodatečně schválena prokuristou panem P., je účelovou konstrukcí. Obviněný totiž zdůraznil, že plná moc udělená mu představenstvem ISB, a. s., se ukázala být neplatnou a jeho subjektivní přesvědčení o legálnosti jeho jednání nemůže být podkladem pro to, aby byl činěn odpovědným za správu a opatrování majetku ISB, a. s., když zákon striktně vyžaduje objektivní existenci zákonné povinnosti, popřípadě povinnosti dané platnou smlouvou. V tomto směru pak dále označil za sporné a zmatečné, pokud soud druhého stupně argumentoval ve svém rozhodnutí právě výše uvedeným subjektivním přesvědčením o tom, že daná plná moc je zcela legální, když v právní větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek . Opětovně akcentoval, že žádnou takovou povinnost, jak jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění, neměl. Uzavřel proto, že rozhodnutí Městského soudu v Praze je nejen právně vadné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ale zároveň se argumentačně rozchází s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2.

V závěru svého podání obviněný uvedl, že skutková zjištění tak dovolují pouze jediný právní závěr, a to že se nedopustil trestného činu, jímž byl uznán vinným, a svým jednáním nenaplnil ani skutkovou podstatu žádného jiného trestného činu. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a za použití § 265m odst. 1 tr. ř. jej obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

Jak vyplývá z referátu založeného na č. l. 1189 spisu, předseda senátu soudu prvního stupně zaslal v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. opis dovolání obviněného s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, kam bylo doručeno dne 17. 2. 2003.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 6. 11. 2003 nejprve zrekapituloval dosavadní genezi věci a obsah dovolání obviněného. Ohledně jeho námitky, že soud se hlouběji nezabýval obhajobou spočívající v tvrzení, že ISB, a. s., byla dostatečně bonitní a byla schopna dostát svým závazkům, třeba i z jiných zdrojů, uvedl, že ji nelze subsumovat pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. V dalších částech však již dovolatel nesledoval změnu skutkových zjištění soudů obou stupňů a své výhrady vázal na skutkový stav, z něhož vycházely za právně relevantní ve smyslu citovaného dovolacího důvodu státní zástupce považoval jeho námitku ohledně absence zjištění výše škody ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v tzv. právní větě je uvedeno, že daným činem způsobil značnou škodu; to znamená, že obviněný namítl, že mezi skutkovou částí výroku o vině a tzv. právní větou (v níž jsou uvedeny zákonné znaky předmětného trestného činu) není takový vztah, že by zákonnému znaku způsobil takovým činem značnou škodu odpovídala nějaká konkrétní skutková okolnost. Státní zástupce dospěl ve shodě s dovolatelem (a v této části shledal jeho podání opodstatněným) k názoru, že skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu neobsahuje stanovení výše škody jako obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.; skutkové okolnosti, které by umožnily učinit závěr, že jednání obviněného vedlo ke způsobení značné škody, nevyplývají přitom navíc ani z odůvodnění rozsudku. Akceptovat nelze ani předpoklad, že by za škodu byla považována částka 36 milionů Kč uváděná ve skutkové části výroku o vině, neboť nevystihuje fakt, zda se poškozenému subjektu či subjektům (z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, zda poškozeným subjektem byla ISB, a. s., nebo jednotlivé podílové fondy, nebo dokonce jednotliví podílníci) dostala alespoň částečně odpovídající protihodnota, kterou by jinak za tuto částku bylo možno získat ze strany obchodní společnosti P. CR, s. r. o.

Státní zástupce dále uvedl, že rovněž argumentace obviněného ke znaku daného trestného činu spočívajícímu v tom, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek, je podřaditelná pod jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto ohledu poukázal na to, že zatímco nalézací soud fakticky tuto problematiku neřešil a pouze v tzv. právní větě výroku o vině uvedl, že obviněný porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek , pak soud odvolací (na rozdíl od soudu nalézacího) v odůvodnění svého usnesení přijal závěr, že taková jeho povinnost byla založena plnou mocí udělenou mu členy představenstva ISB, a. s., resp. prokuristou P. P.; k tomu podotkl, že zatímco tak soud druhého stupně dospěl ke zcela opačnému závěru než soud prvního stupně, přesto ponechal tento fakt bez povšimnutí a adekvátně nereagoval příslušným procesním opatřením. V daném případě byla plná moc absolutně neplatná, neboť představenstvo ISB, a. s., které ji vystavilo, nebylo schváleno ministerstvem financí; za situace, kdy je povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek založena výlučně objektivní existencí zákonné povinnosti, však musí logicky stejná povinnost vyplývat také pouze a výlučně z právně bezvadné smlouvy (plné moci) a i z tohoto důvodu nebylo možné klást obviněnému za vinu trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (to však nevylučovalo, aby byl za určitých podmínek trestně odpovědný za jiný trestný čin). K jeho argumentu, že mu nebylo možné klást za vinu spáchání jmenovaného trestného činu i z toho důvodu, že jako jednatel společnosti I. I. s. r. o., která měla v rozhodném období v držení většinu akcií ISB, a. s., nemohl nést odpovědnost za její jednání, poukázal na to, že i před 1. 1. 1998, kdy nabylo účinnosti ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., bylo možno osoby jednající jménem právnických osob nebo za ně postihnout pro trestné činy vyžadující konkrétní nebo speciální subjekt; v případě společnosti s ručením omezeným je podle § 133 odst. 1 obch. zák. statutárním orgánem společnosti jeden nebo více jednatelů, a trestně právní důsledky určitého jednání tak snáší přímo fyzická osoba, která, byť v rámci zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky skutkové podstaty některého trestného činu.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání v zásadě vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolatel se sice dopustil drobného pochybení spočívajícího v nepřesném označení uplatněného důvodu dovolání, když jej vymezil ustanovením § 265b odst. 1 pís. g) , avšak není žádných pochyb o tom, že měl na mysli dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na to, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.

Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02).

Z tohoto pohledu dovolací námitka obviněného, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba (a soud se jí ani hlouběji nezabýval), že ISB a. s. byla dostatečně bonitní a byla schopna dostát svým závazkům, třeba i z jiných zdrojů, nemůže obstát, neboť jde o výhradu právě skutkovou, jejímž prostřednictvím dovolatel polemizuje s tím, jak byl soudem prvního stupně zjištěn skutkový stav a jak se k jeho odvolání postavil soud druhého stupně. Jako taková stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že nestačí jen formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, nýbrž obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení a názorů, o něž je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. skutečně věcně odpovídat.

Obviněný R. N. ve svém dovolání rovněž namítl, že ačkoliv v tzv. právní větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že svým činem způsobil značnou škodu (mající vliv na danou právní kvalifikaci), v popisu skutku takové zjištění absentuje, resp. v něm není výše škody specifikována vůbec. Výhrady uplatnil dále i k právnímu závěru soudu prvního stupně, že byl osobou, která měla podle zákona uloženou povinnost spravovat cizí majetek, v důsledku čehož jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.; podle jeho názoru ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že žádnou takovou povinnost neměl, stejně jako neměl žádnou smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek, neboť jednal na základě plné moci (udělené mu představenstvem ISB, a. s.), jež se ukázala být absolutně neplatnou, a jeho subjektivní přesvědčení o legálnosti jeho jednání nemůže být základem pro to, aby byl činěn odpovědným za správu majetku ISB, a. s., vzhledem k tomu, že zákon v případě daného trestného činu vyžaduje striktně objektivní existenci předmětné povinnosti. Současně upozornil na to, že pokud soud druhého stupně ve svém rozhodnutí argumentoval uvedeným subjektivním přesvědčením o legálnosti plné moci, aby dospěl k závěru, že převzal zmíněnou povinnost smluvně, je pak tento jeho závěr zcela opačný, než jaký učinil soud prvního stupně, a jeho rozhodnutí ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu sporné a zmatečné.

Uvedené výhrady, které směřují do právního posouzení daného skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., je třeba považovat za námitky, jež lze pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Případná chybná aplikace jmenovaných zákonných ustanovení soudy prvního i druhého stupně by totiž mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku .

Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po tomto přezkoumání dospěl k závěru, že v uvedeném rozsahu je dovolání opodstatněné, a protože bylo důvodně podáno proti výroku o vině, přezkoumal podle § 265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností.

Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Uvedené skutečnosti bylo třeba akcentovat ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na formální a materiální znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, tj. v době, kdy byl čin spáchán. Jmenovaného trestného činu se dopustil ten, kdo jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 je zřejmé, že tento soud považoval znaky uvedeného trestného činu za naplněné v alternativě, podle níž obviněný porušil zákonem uloženou povinnost spravovat cizí majetek, tj. povinnost vyplývající z jiné, mimotrestní právní normy, na kterou trestní zákon (v této variantě) odkazuje; skutková podstata citovaného trestného činu je pak skutkovou podstatou s tzv. blanketní dispozicí. U takových trestných činů je přitom třeba ve výroku rozsudku uvést odkaz na přesné ustanovení právní normy, v rozporu s níž obviněný zaviněně jednal.

V tzv. skutkové větě výroku o vině však soud prvního stupně vůbec neuvedl, podle kterého zákona byla obviněnému zmíněná povinnost uložena, a ani žádnou zákonem uloženou povinnost, kterou porušil. Součástí skutkové věty je jen zjištění, že obviněný jako majoritní akcionář I. s. B., a. s., převedl z účtu PF Č. k. částku 16.000.000,- Kč na účet R. s. P. CR, s. r. o., za účelem financování reklamní kampaně a vybral u obchodníka s cennými papíry E., s. r. o., hotovost z prodeje cenných papírů z portfolia PF P., PF V., PF Č. k. a PF V. celkem částku 20.000.000,-Kč, kterou předal osobně jednateli R. s. P. CR, s. r. o. M. Č. za účelem financování reklamní kampaně. Uvedené skutečnosti pak nevyplývají ani z odůvodnění tohoto rozsudku, v němž nalézací soud pouze zrekapituloval dosavadní řízení a poukázal na obsah jednotlivých ve věci dosud vydaných rozhodnutí; své rozhodnutí, pokud šlo o vinu obviněného, přitom odůvodnil v podstatě jen velmi stručným odkazem na poslední usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2001 (v dalším se zaměřil, opět značně stručně, na výroky o trestu a náhradě škody; ve výroku o náhradě škody se přitom dopustil opakovaně pochybení, které mu vytkl soud druhého stupně již v prvním zrušovacím usnesení ze dne 1. 2. 2001). K otázce právní kvalifikace jednání obviněného lze v odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézt toliko jeden odstavec odkazující především na předchozí rozhodnutí soudu druhého stupně; dále pak je v něm zopakováno jen znění právní věty výrokové části bez jakékoli konkretizace, a dále konstatováno, že nalézací soud vypustil z obou útoků část týkající se nároku na zálohu poplatku z obhospodařování a část týkající se neoprávněné výhody oproti druhým IS Rovněž pak ani z výrokové části, ani z odůvodnění předmětného rozhodnutí nelze zjistit, podle jakého znění trestního zákona posoudil soud prvního stupně (jenž ve věci rozhodoval dne 7. 3. 2002) trestnost činu obviněného, jehož se dopustil ve dnech 6. a 7. 3. 1997 (§ 16 odst. 1 tr. zák.). Již v uvedených okolnostech je třeba spatřovat závažné nedostatky, nepřesnosti a pochybení, jichž se Obvodní soud pro Prahu 2 dopustil a jež činí jeho rozhodnutí i nepřezkoumatelným.

Těchto skutečností si byl nepochybně vědom Městský soud v Praze, jenž projednával odvolání podané obviněným proti rozsudku soudu prvního stupně. Až z odůvodnění jeho rozhodnutí je totiž patrné, že zákonný znak jmenovaného trestného činu porušení podle zákona mu uložené povinnosti spravovat cizí majetek považoval za naplněný jednáním obviněného spočívajícím v tom, že v rozporu s ust. § 27 zákona o investičních společnostech a investičních fondech převedl částku celkem 36.000.000,- Kč na reklamní společnost P. CR, s. r. o. za účelem financování reklamní kampaně, přičemž objem takto odčerpaných prostředků jednotlivým podílovým fondům byl nejen evidentně několikanásobně nad rámec ust. § 27 zákona o investičních společnostech a investičních fondech, ale překračoval výrazně i objem prostředků, který kdy měla ISB k dispozici (str. 2 usnesení). Ani takovou úvahou však nemohl zmiňovaný nedostatek konvalidovat (mohl jej odstranit jen případným zrušením celého napadeného rozsudku a novým rozhodnutím ve věci, v němž by byl skutek popsán naprosto přesně, tj. i s odkazem na konkrétní ustanovení právní normy, v rozporu s níž obviněný zaviněně jednal).

V této souvislosti je rovněž zapotřebí uvést, že s ohledem na časové vymezení skutku a aplikaci zásad o časové působnosti trestních zákonů zakotvených v ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. mohla (v dané věci) reálně přicházet v úvahu právní kvalifikace jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997. Citované ustanovení o časové působnosti se přitom vztahuje i na působnost zákonů, na které odkazuje trestní zákon v blanketní normě (srov. rozhodnutí č. 35/1994 a č. 36/1998-I. Sb. rozh. tr.), a proto takovým zákonem rozhodným z hlediska časové působnosti byl zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do 31. 3. 1998 (dále jen ZISIF ); trestnost činu je totiž třeba posoudit zásadně podle celého souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních, které jsou všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona. Pokud jde o trestní zákon, bylo pro obviněného příznivější ustanovení § 255 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, neboť ještě neobsahovalo okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v § 255 odst. 3 tr. zák., která v době rozhodování soudů obou stupňů již dovolovala následek jednání obviněného kvalifikovat jako škodu velkého rozsahu s možností uložení přísnějšího trestu odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let (tuto podobu má ustanovení § 255 tr. zák. s účinností od 1. 1. 1998 na základě novely provedené zákonem č. 253/1997 Sb). I v tomto ohledu je třeba spatřovat zásadní pochybení soudu prvního stupně, jenž přesto, že o skutku, jehož se obviněný dopustil v roce 1997, rozhodoval v roce 2002, ani ve výrokové části svého rozhodnutí, ani v jeho odůvodnění neuvedl, podle jakého trestního zákona jej právně kvalifikoval, resp. vůbec se nezabýval otázkou trestnosti daného činu z hlediska ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák.; až v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně se konstatuje, že správně bylo jednání posouzeno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 tr. zákona ve znění zákona účinného v roce 1997 s ohledem na skutečnost, že nová právní úprava pro obviněného není příznivější (str. 3 usnesení).

Již shora bylo uvedeno, že trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 se dopustil ten, kdo jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. K tomu je třeba doplnit, že povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním; taková povinnost může být uložena některým ustanovením zákona nebo určena smlouvou. Ze zákona má mimo jiné uloženu povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek člen statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva (jiný jejich člen nebo pracovník) ve vztahu k majetku této společnosti nebo družstva, eventuelně ve vztahu k cizímu majetku, který je této právnické osobě svěřen jinou osobou do správy (opatrování) mimo jiné může jít i o investiční společnost obhospodařující majetek v podílových fondech podle § 14 ZISIF. Na tyto případy dopadá s účinností od 1. 1. 1998 novelizované ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., podle něhož by nesl trestní odpovědnost ten, kdo jednal při správě (opatrování) cizího majetku za právnickou osobu, které byl tento majetek svěřen; v souladu s touto výslovnou právní úpravou však bylo možné stejný závěr dovodit i před přijetím novely provedené zákonem č. 253/1997 Sb., což má význam pro posuzování trestnosti činu v dané věci. Ze smlouvy má povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek kromě dalších osob zmocněnec na základě plné moci, jestliže se zmocnění vztahuje i na správu (opatrování) majetku zmocnitele. Porušení povinnosti spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti; může k němu dojít především konáním pachatele (aktivní činností). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§ 4 písm. b) tr. zák.]; úmysl se přitom musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm; k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. (způsobení značné škody) pak postačí zavinění z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.]. Při zjišťování výše škody se vychází z obecných kritérií podle § 89 odst. 12 tr. zák.

ZISIF ve svém ustanovení § 27 odst. 1 stanovil, že úplata investiční společnosti za obhospodařování majetku v podílovém fondu nebo za obhospodařování majetku investičního fondu anebo majetku penzijního fondu za jeden kalendářní rok může dosáhnout nejvýše buď 2 % průměrné roční hodnoty majetku v podílovém fondu nebo čistého obchodního jmění investičního fondu nebo penzijního fondu, jež se vypočte vždy jako průměr hodnoty čistého obchodního jmění k poslednímu dni každého kalendářního měsíce [písm. a) citovaného ustanovení], nebo 20 % účetního zisku podílového fondu nebo investičního fondu anebo penzijního fondu [písm. b) citovaného ustanovení]. Podle odstavce druhého písmene b) téhož ustanovení úplata investiční společnosti v sobě vždy zahrnuje náhradu nákladů, které investiční společnost vynaložila na poradenskou činnost, propagaci a reklamu podílového fondu nebo investičního fondu anebo penzijního fondu.

Při aplikaci uvedených zákonných ustanovení na daný případ je třeba přisvědčit dovolateli v tom, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (s jehož skutkovými zjištěními a právními závěry se ztotožnil i soud odvolací) není uvedeno, jakou škodu (v této věci zřejmě značnou ) měl obviněný svým jednáním způsobit. Z výše citované skutkové věty výroku o vině předmětného rozsudku je zřejmé jen to, že obviněný převedl, resp. vybral a předal částky ve výši 16.000.000,- Kč a 20.000.0000,- Kč z účtu PF Č. k., resp. z prodeje cenných papírů z portfolia PF P., PF V., PF Č. K. a PF V., na účet R. s. P. CR, s. r. o., resp. jednateli jmenované reklamní společnosti M. Č. za účelem financování reklamní kampaně. Není zde však již vyjádřeno žádné skutkové zjištění, z něhož by bylo zřejmé, v čem měla spočívat škoda, resp. značná škoda jako následek a obligatorní znak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.; skutková zjištění v tomto směru nejsou upřesněna ani v kusém odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu sice vyplývá, že tento za škodu považoval částku 36.000.000,- Kč, neboť jako taková přesahovala několikanásobně úplatu podle § 27 odst. 1 ZISIF, avšak ani takové zjištění nelze akceptovat jako podklad pro stanovení výše škody v dané věci, jelikož vůbec nezohledňuje, o kolik pak takovou úplatu, na niž měla investiční společnost podle uvedeného ustanovení ZISIF nárok, přesáhla.

Pochybnosti o správnosti právní kvalifikace skutku, který je obviněnému kladen za vinu, vyvolává i závěr soudu prvního stupně (formulovaný pouze v tzv. právní větě výroku rozsudku), že jmenovaný měl porušit podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek; v tomto ohledu je třeba přisvědčit dovolateli, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, stejně jako v jeho odůvodnění absentují skutková zjištění, v nichž by bylo jakkoli vyjádřeno, že by obviněný byl nositelem takové zákonem uložené povinnosti. Odvolací soud (opět ve zřejmé snaze zhojit tyto vady rozsudku) pak v této souvislosti v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl (v návaznosti na již citovanou zmínku o tom, že obviněný v rozporu s § 27 ZISIF převedl částku 36.000.000,- Kč na reklamní společnost P. CR, s. r. o., za účelem financování reklamní kampaně), že jestliže obviněný prostřednictvím firmy I. I. jako majoritní akcionář investiční společnosti B., a. s. vlastnící 95 % akcií fakticky za tuto společnost jednal, a to s vědomím, že plná moc udělená představenstvem společnosti je zcela legální, a navíc s tím, jak vyplývá z jeho samotné výpovědi, že po udělení řádné plné moci od prokuristy společnosti pana P. smlouvu uzavřenou se společností P. CR dodatečně schválil, byl i on v dané situaci osobou, která byla nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák. Je samozřejmé, že ani v tomto případě takovou úvahou odvolací soud nemohl uvedený nedostatek odstranit.

K otázce zmíněné plné moci je třeba v této souvislosti uvést, že I. s. B., a. s., zastoupená členy představenstva JUDr. M. Ch., Ing. A. R. a J. K., plnou mocí ze dne 26. 2. 1997 zmocnila obviněného R. N. ke všem právním úkonům jménem výše uvedené společnosti a k tomu, aby tuto společnost zastupoval, jednal a podepisoval za ni, a to ve všech věcech (obviněný zmocnění přijal dne 27. 2. 1997). Tomu předcházelo rozhodnutí jmenovaných členů představenstva z téhož dne jmenovat obviněného s účinností od 27. 2 . 1997 prokuristou s veškerými pravomocemi a schválení rozhodnutí udělit mu plnou moc na jeho žádost, a to poté, co představenstvo vzalo na vědomí prodej 115 ks akcií dané investiční společnosti obchodní společnosti I. I., s. r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem byl obviněný (viz zápis ze zasedání představenstva I. s. B. ze dne 26. 2. 1997). Jak vyplývá z protokolu o předání pověření k řízení společnosti, toto pověření bylo dne 27. 2. 1997 předáno obviněnému a tento je přijal.

Podle § 8 odst. 9 ZISIF volbu nebo jmenování nových členů v orgánech uvedených v odstavci 3 písm. d) tj. ve statutárním orgánu a dozorčí radě musí investiční společnost nebo investiční fond písemně oznámit do deseti dnů ministerstvu (a to Ministerstvu financí ČR) spolu s podklady prokazujícími splnění podmínek podle odstavce 3 písm. d) a § 29. Volba nebo jmenování musí být schváleny ministerstvem, a pokud ministerstvo písemně sdělí do 20 dnů od obdržení písemného oznámení investiční společnosti nebo investičnímu fondu, že s volbou nebo jmenováním nesouhlasí, pozbývá volba nebo jmenování platnosti. Ministerstvo posuzuje při schvalování pouze hlediska uvedená v odstavci 3 písm. d) a v § 29.

Ohledně shora uvedených nově zvolených členů představenstva I. s. B., a. s., (a také členů dozorčí rady) kteří byli zvoleni na mimořádné valné hromadě konané dne 11. 11. 1996 (viz notářský zápis sepsaný dne 15. 11. 1996 JUDr. J. F., notářkou v P.), bylo u Ministerstva financí ČR na základě žádosti podané investiční společností dne 3. 12. 1996 a dodatku podaného dne 16. 12. 1996 zahájeno řízení o jejich schválení. Rozhodnutím tohoto ministerstva ze dne 6. 1. 1997, č. j. 101/82 717/1996, bylo jednak předmětné řízení podle § 29 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, přerušeno (do doby předložení potřebných dokladů předsedy a členů dozorčí rady), a jednak neschválena volba pana J. K. za člena představenstva (nesplňoval požadovanou odbornou způsobilost). Z uvedeného tak vyplývá, že jmenované ministerstvo s volbou posledně jmenovaného nesouhlasilo, tj. jeho volba pozbyla platnosti, ohledně dalších dvou zvolených členů představenstva (a členů dozorčí rady) bylo předmětné řízení přerušeno.

Ani těmto okolnostem soudy dosud ve věci rozhodující nevěnovaly prakticky žádnou pozornost. Pouze soud druhého stupně bez návaznosti na právě citovaná zákonná ustanovení v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný za tuto společnost jednal, a to s vědomím, že plná moc udělená představenstvem společnosti je zcela legální. Tato úvaha by však nemusela být nesprávná, jestliže bylo zjištěno, že obviněný využil oprávnění jednat za společnost založeného danou plnou mocí k tomu, aby předmětné převody, resp. výběry a předání finančních prostředků mohl provést; ostatně to, že jednal v dobré víře, že plná moc je platná (i když nyní v dovolání argumentuje její absolutní neplatností a takovou obhajobou se snaží vyvinit), je zřejmé z jeho vlastních výpovědí v přípravném řízení i řízení před soudy obou stupňů, kdy tvrdil, že uvedené kroky podnikl proto, že chtěl realizovat svůj podnikatelský záměr připravit špatně fungující společnost ke vstupu zahraničního investora a udržet ji v chodu a hájit zájmy podílníků jednotlivých podílových fondů. Bude však především na soudu prvního stupně, aby se s touto problematikou ve svém novém rozhodnutí přesvědčivě vypořádal.

Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 spočívají na nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného podané na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jestliže Nejvyšší soud shledal podané dovolání na základě uvedených námitek z tvrzeného dovolacího důvodu důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 67 To 269/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 1 T 81/98, a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (s ohledem na shora rozvedené nedostatky především v rozhodnutí soudu prvního stupně, jež však neodstranil ani soud odvolací, nemohlo postačovat přikázání věci k opětovnému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze).

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného R. N. dostala do stadia řízení před soudem prvního stupně. Povinností Obvodního soudu pro Prahu 2 bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu věc projednat a po vyhodnocení všech provedených důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. zjistit skutkový stav věci v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Zjištěný skutkový stav musí přesně a výstižně popsat tak, aby v novém rozhodnutí byly obsaženy všechny rozhodné skutkové okolnosti, jež jsou nezbytné pro správné právní posouzení. Zjistí-li znovu, že obviněný byl nositelem podle zákona uložené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, musí posoudit, zda svým jednáním úmyslně porušil povinnosti uložené mu v ustanoveních ZISIF, a pokud ano, které (přičemž bude nezbytné, aby odkaz na konkrétní ustanovení právní normy, v rozporu s níž obviněný zaviněně jednal, uvedl ve výroku rozsudku), a zda, v jaké podobě a v jaké výši tím způsobil škodu na opatrovaném nebo spravovaném majetku I. s. B. nebo jiných subjektů. Je samozřejmé, že při posuzování jednotlivých znaků konkrétního trestného činu se soud prvního stupně musí náležitým způsobem vypořádat i se subjektivní stránkou jednání obviněného a otázkou příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Teprve pak bude moci učinit přesvědčivý závěr, zda obviněný skutkem, pro který je stíhán, spáchal trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., popřípadě trestný čin jiný nebo žádný. Dospěje-li znovu k závěru o vině, musí věnovat potřebnou pozornost i výroku o trestu a výroku o uplatněných nárocích poškozených.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné poukázat rovněž na to, že soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině svého prvního rozhodnutí ve věci použil pojem záloha poplatku za obhospodařování , ačkoliv ustanovení § 27 odst. 1 ZISIF, na něž v této souvislosti odkázal, jej nezná a užívá pojmu úplata investiční společnosti za obhospodařování majetku ; dospěje-li proto jmenovaný soud k závěru, že obviněný svým jednáním porušil citované zákonné ustanovení, bude jeho povinností přesně terminologicky vyjádřit, v čem dané porušení spočívá tak, aby bylo v souladu se zněním předmětného zákona.

Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Rovněž tak je nutno připomenout i ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř., které je nutno při dalším rozhodování respektovat.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. března 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a