6 Tdo 1372/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1372/2013-15
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 o dovolání, které podal obviněný S. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 7 To 382/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 120/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 7 T 120/2013, byl obviněný S. Š. (dále jen obviněný ) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dne 27. 5. 2013 v 07:30 hodin v prodejně Tesco na M. n. v B. odcizil 5 ks plechovek konzervy tuňáka zn. Giana v celkové hodnotě 201 Kč tak, že je v prodejně uschoval do kalhot a bez zaplacení prošel přes pokladny; na ulici před prodejnou jej vyzval pracovník ostrahy obchodu R. Š. k vrácení odcizeného zboží, načež obžalovaný vyndal z kapsy injekční stříkačku, sundal z jehly krytku, injekční stříkačku držel v ruce s odkrytou jehlou vůči tělu R. Š. za současného vyslovení výhrůžky jdi pryč, nebo tě píchnu , kdy z obavy splnění výhrůžky R. Š. nechal obžalovaného z místa odejít, čímž způsobil škodu odcizením společnosti Tesco Stores ČR, a.s., IČ: 45308314, se sídlem Vršovická 1527, Praha, ve výši 201 Kč, a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl trestním příkazem Městského soudu Brno ze dne 30. 3. 2013, č.j.zn. 89T 89/2013-28, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro přečin krádež dle § 205 odstavec 1 písmeno a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvaceti měsíců . Za tuto trestnou činnost a za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 3 T 135/2013, byl obviněný podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání pěti let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 5 ks injekčních stříkaček s obsahem 40 ml. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 3 T 135/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 7 To 382/2013, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že se zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nedopustil. Uvedl, že soud při hodnocení důkazů pominul výpověď svědkyně V., když z odůvodnění rozhodnutí není patrno, jak se s ní vypořádal. Prohlásil, že pokud již soud dospěl k názoru, že vyhrožoval, nesprávně interpretoval ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř. V této souvislosti zdůraznil, že nebyl přistižen při trestném činu ani bezprostředně poté, nýbrž až na veřejném prostranství. Nebyl hned po činu pronásledován a dokonce pracovník ochranky obchodu si ani nebyl jist, zda něco odcizil (viz jeho výpověď u soudu). Neměl tedy být civilní osobou (pracovníkem ochranky obchodu) obtěžován, a pokud se tomuto nezákonnému jednání bránil, jak dovedl, šlo o nutnou obranu. K tomu dodal, že se k trestné činnosti nedoznává, jen poukazuje na nedostatky právní konstrukce soudu. Podle něho právní otázkou zůstává výklad pojmu bezprostředně poté ve smyslu § 76 odst. 2 tr. ř.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a aby nově rozhodl tak, že mu bude uložen pouze souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce dvaceti čtyř měsíců za spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že dovolací argumentace obviněného by mohla naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., právní posouzení skutku však žádné pochybnosti nevzbuzuje. Konstatoval, že projednávaná věc je skutkově velmi podobná věci, v níž Nejvyšší soud shledal, že jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku je možno kvalifikovat jednání pachatele krádeže, který byl poškozeným pronásledován z chodby obytného domu až do haly opuštěného nádraží a tam se proti poškozenému rozmachoval sekerkou ať ho nechá být (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 98/2012, publikované pod č. 60/2012 Sb. rozh. tr.). V citovaném judikátu považoval Nejvyšší soud pro užití uvedené právní kvalifikace za klíčové, že hlavním motivem poškozeného byla jeho snaha dopadnout pachatele krádeže a že násilí pachatele bezprostředně nenavazovalo ani na krádež ani na odcizené věci, když poškozený tehdy ještě ani nevěděl, zda a jaké věci mu pachatel odcizil. Soud zdůraznil ve prospěch uvedené kvalifikace také to, že předmětné jednání se uskutečnilo s jistým časovým odstupem, kdy již obviněný dům opustil . A právě citovaným judikátem se řídil nalézací soud při právním posouzení skutku obviněného na ulici před prodejnou, jak je patrno z odůvodnění jeho rozsudku na str. 4 a 5 odsuzujícího rozsudku. Zde se nalézací soud vyrovnal i s tehdejší námitkou obhajoby, že poškozený neměl nárok na zadržení obviněného. Shora uvedené dovolací námitky obviněný uplatnil již ve svém odvolání, odvolací soud se však s nimi neztotožnil (viz první odstavec na str. 3 odůvodnění napadeného usnesení).

Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 7 To 382/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, resp. nehodnocení důkazu, a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (odkazem na ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř. vytváří vlastně skutkovou konstrukci, že jej poškozený neoprávněně zadržoval a on se pouze bránil tomuto jednání, soudy však takový skutkový závěr neučinily - viz jednak popis skutku ve skutkové větě výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a jednak závěr soudu odvolacího, podle něhož nebylo zjištěno, že by jakýmkoli způsobem svědek Š. na veřejném prostranství vůči obžalovanému zasahoval ). Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (podle svého přesvědčení jednal za podmínek nutné obrany). Svou argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud velmi stručně konstatuje, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud skutky popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu právně posoudily (ve vícečinném souběhu) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (to ostatně zcela odpovídá již soudem prvního stupně aplikované judikatuře, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 98/2012, publikovanému pod č. 60/2012 Sb. rozh. tr.). Současně nutno zdůraznit, že na základě skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných v žádném případě nelze uvažovat o tom, že by obviněný svým trestněprávně relevantním jednáním odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Podmínky nutné obrany v daném případě u obviněného vůbec nebyly dány.

Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý