6 Tdo 1372/2005
Datum rozhodnutí: 10.11.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1372/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. listopadu 2005 o dovolání obviněného RNDr. R. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 6 To 95/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 T 81/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 6 To 95/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2004, č. j. 18 T 81/2004 472, a znovu bylo podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a podle § 147 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků, když podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému soudem uloženo, aby ve zkušební době, podle svých sil, uhradil dluh na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti F. pro P. Dále mu byl také uložen trest zákazu činnosti.

Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že soudy neprovedly v souladu s ustálenou soudní praxí zjištění, zda měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tedy, že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil k jiným účelům. Dále poukazuje na to, že daňové doklady, které soudy vzaly za základ svého rozhodnutí nemají žádnou vypovídací schopnost o hospodářské situaci ani o finančních tocích v rámci jeho podnikatelských aktivit a bylo potřebné podle jeho názoru vypracovat znalecký posudek, který by ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. měl vést ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 6 To 92/2005 (správně se jedná o sp. zn. 6 To 95/2005), zrušil, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť lze souhlasit se závěry soudu druhého stupně, který správně z přiznání k dani z příjmu fyzických osob učinil závěr, že za uvedená období měl dostatek finančních prostředků, aby mohl řádně uvedené odvody provést.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V případě odmítnutí dovolání s odkazem na ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. /či alespoň části námitek, které nebyly právně relevantním způsobem schopny dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit/ poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento výslovně uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jim vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení .

Ve vztahu k dovolání je potřebné uvést, že námitky uplatněné v podaném dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, které uplatnil obviněný v rámci řádného opravného prostředku a s těmito se odvolací soud vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí a rovněž našly odezvu i v úpravě skutkového zjištění, oproti skutkovému zjištění, které učinil soud prvního stupně. Nad rámec námitek, které uplatnil v odvolání, rozvedl v dovolání argumentaci k závěrům, které učinil soud druhého stupně z přiznání k dani z příjmu fyzických osob za roky 1997 2000, se závěrem, že nemají žádnou vypovídací schopnost o jeho hospodářské situaci, ani o finančních tocích v rámci jeho podnikatelských aktivit. Uvedená daňová přiznání nezohledňují, zda skutečně došlo k finanční úhradě služby, nezohledňují ani množství pohledávek za poskytnuté služby po lhůtě splatnosti. Odvolacímu soudu vytýká, že se spokojil s těmito důkazy a neprověřoval jeho obhajobu ohledně nedostatku finančních prostředků, nezjišťoval skutečně finanční toky, což ve svém důsledku vedlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tj. nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je pro rozhodnutí nezbytný. Uvedené nedostatky měly být podle mínění obviněného odstraněny doplněním dokazování o vypracovaný znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetnictví a v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1426/2004 a 4 Tz 63/2000.

V souvislosti se shora uvedenými námitkami je zřejmé, že obviněný není spokojen se zjištěným skutkovým stavem, ke kterému soud dospěl na základě provedeného dokazování a soudům vytýká jednak nesprávné hodnocení důkazů (přiznání k dani z příjmu fyzických osob), jednak neúplnost dokazování (nebyl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetnictví). Tato argumentace je však z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně irelevantní, neboť jí není napadána právní kvalifikace, ale postup soudu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soud druhého stupně ve svém usnesení postupem podle § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedl své úvahy pokud jde o hodnocení důkazů. Z předmětného rozsudku je zřejmé, stejně jako z rozsudku soudu prvního stupně, že při hodnocení důkazů vycházely soudy mj. z výpovědí svědků, např. JUDr. R. M., která uvedla, že obviněný sám nepodával vyúčtování daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, ale předložil je až při kontrole, a při daňové kontrole předložil i veškeré doklady, takže dlužné částky vycházejí ze skutečně sražených, ale neodvedených daní jednotlivých pracovníků . Soudy braly v úvahu i skutečnost, že obviněný požádal několikrát o splátkový kalendář, který však nedodržoval. Svědkyně K. pak pracovala pro obviněného jako externí mzdová účetní (firma C. C. měla 1 2 stálé zaměstnance), prováděla výpočty mezd a odvodů na všeobecné zdravotní pojištění, na sociální zabezpečení a na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a tyto sestavy vždy v termínu odevzdala zpět na společnost a stačilo je pouze podepsat a odnést do banky. Sama za svoji práci dostala vždy zaplaceno (ve dvou případech později). Z výpovědi svědkyně Ing. R. H. vzaly soudy za prokázané mj. to, že za konání seminářů, které firma obviněného organizovala, chodily od účastníků platby, společnost fungovala a byly tam i příjmy a dokonce v některých letech byla kalkulována daň z příjmu . Bez pozornosti soudů nezůstalo ani sdělení, že společnost C. V., která má stejný předmět činnosti jako C. C., tedy pořádání seminářů, vyvíjí dál činnost. Tyto skutečnosti spolu s doklady prokazující příjmy obviněného z podnikatelské činnosti, ziskem před zdaněním v částkách od 2.346.525,- Kč do 4.920.040,- Kč (za roky 1998 až 2000) považoval odvolací soud za dostatečné k tomu, aby obviněného uznal vinným trestným činem podle § 147 odst. 1 tr. zák.

Pokud obviněný ve svém dovolání zmiňoval nezbytnost vypracování znaleckého posudku s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1426/2004, je třeba uvést, že toto rozhodnutí na trestní věc obviněného nedopadá, neboť ve zmíněném rozhodnutí byla problematika řešena z pohledu subjektivní stránky trestného činu, kdy obviněný (oproti obviněnému RNDr. R. H.) poukazoval na to, že příjemci příslušných plateb tyto započítali na úhradu dřívějších nedoplatků. Nad rámec shora uvedeného, kdy Nejvyšší soud rozvedl, že obviněným uplatněné námitky právně relevantním způsobem dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, a proto bylo nutno dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., považuje dovolací soud za vhodné uvést, že ani odkaz na rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. trest. (4 Tz 63/2000), není relevantní, neboť i ve vztahu k odkazu na toto rozhodnutí jsou namítány obviněným nedostatky v oblasti zjištěného stavu věci (neprovedení či neobstarání navržených důkazů a nesprávné hodnocení provedených důkazů).

Závěrem lze tedy odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. května 2005, sp. zn. II. ÚS 376/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces, chráněné čl. 36 Listiny, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel Nejvyšší soud dovolání meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. listopadu 2005



Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann