6 Tdo 1372/2003
Datum rozhodnutí: 17.12.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1372/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2003 dovolání, které podal obviněný J. Š., nar., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 6 To 25/2003, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 27/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 19 T 27/2002, byl obviněný J. Š. uznán vinným skutky právně kvalifikovanými jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad 1), trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad 2) a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. [ad 3a), b)]. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, přičemž pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným M. F., ve výši 700.000,- Kč, firmě O., a. s., se sídlem v P., P. J., ve výši 660.000,- Kč, J. K., ve výši 400.000,- Kč a, ve výši 600.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. Š. odvolání.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 6 To 25/2003, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 19 T 27/2002. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud nové rozhodnutí. Obviněný J. Š. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., protože:

1) dne 18. 8. 1999 v M., vystupující jako jednatel a výkonný ředitel společnosti M. E., s. r. o., se sídlem v P. 5, B., pobočka V., P., uzavřel jako mandatář mandátní smlouvu s poškozenou M. F., jako mandantem a dle této smlouvy se zavázal vždy v prvních 10 dnech v měsíci následujících po měsíci činnosti mandatáře a v takto stanoveném termínu předat vždy mandantovi dohodnutou cenu za plnění ve výši 100.000,- Kč, a to každý měsíc, až do vrácení částky 1.000.000,- Kč, kterou mu mandant (poškozená M. F.) poskytla ihned při podpisu, ačkoliv neměl v úmyslu svůj závazek dodržet, neboť fakticky žádnou činnost směřující k hospodaření s vkladem, tak jak se tomu dle smlouvy zavázal, nevyvíjel a takto jednal s úmyslem získané prostředky použít pro vlastní potřebu, čímž poškozené M. F. způsobil škodu ve výši 1.000.000,- Kč, přičemž poškozené bylo z této částky vráceno pouze 300.000,- Kč,

2) dne 25. 1. 2000 v P., P. J., v sídle společnosti O., a. s., v zastoupení JUDr. V. P., jako mandatář firmy T. E. Ing., s. r. o, se sídlem v P., uzavřel mandátní smlouvu na zprostředkování úvěru pro společnost O., a. s., a následovně jako zástupce firmy T. E., s. r. o, uzavřel s firmou O., a. s., zastoupenou ředitelem společnosti Ing. M. V. dne 17. 4. 2000 smlouvu inominátní na zajištění úvěru v objemu 40.000.000,- Kč, přičemž dne 25. 1. 2000 při uzavření mandátní smlouvy obdržel částku ve výši 60.000,- Kč v hotovosti, jako zálohu a posléze po podepsání inominátní smlouvy obdržel cestou bankovního převodu na účet firmy T. E. vedený u E., a. s., Praha, částku 600.000,- Kč, smlouvy nedodržel a po vypovězení smlouvy inominátní, včetně smluv nadřazených, poskytnuté částky nevrátil a smlouvy uzavřel, ačkoliv neměl v úmyslu dostát svým závazkům, následným platebním povinnostem, neboť on sám ani společnost T. E. Ing., s. r. o., a T. E. nevlastnili žádný finanční kapitál a veškerá jednání činil se záměrem získané finanční prostředky si ponechat, čímž způsobil společnosti O, a. s., se sídlem v P., P. J., škodu v celkové výši 660.000,- Kč,

3) dne 14. 8. 2000 v P., si vypůjčil od Ing. K. M., částku 400.000,- Kč, která byla splatná dne 11. 9. 2000, přičemž když půjčka nebyla v uvedeném termínu vrácena dne 18. 9. 2000 se za půjčku zavázal ručit formou postoupení pohledávky poškozený J. K., nar. 5. 8. 1942, který měl za této situace plnit místo obžalovaného, který však v následné přesně nezjištěné době do 27. 9. 2000 zfalšoval příkaz k platbě E. bankou, a. s., ze dne 21. 9. 2000 a dne 27. 9. 2000 takto upravený dokument faxoval poškozenému K., ačkoliv věděl, že žádné peníze jako vrácení dluhu na jeho účet neposlal a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že nevlastní žádný finanční ani jiný kapitál, neměl v úmyslu dostát svým závazkům a činil tak se záměrem si finanční prostředky ponechat pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozenému J. K. škodu v celkové výši 400.000,- Kč,

4) počátkem srpna 2000 uzavřel ústní dohodu s Ing. J. M., o půjčce ve výši 600.000,- Kč s tím, že tyto finanční prostředky potřebuje na zajištění překládky obilí do vagónu v přístavu D. s tím, že po obdržení této částky dne 10. 8. 2000 se zavázal ji splatit do 14 dnů, což neučinil a následovně dne 25. 9. 2000 v sídle firmy M. P. v P., vystavil na jméno Ing. J. M. směnku na částku 780.000,- Kč, v níž byly zahnuty i úroky s tím, že tuto směnku uhradí poškozenému do 31. 10. 2000, přičemž v době uzavření dohody a vystavení směnky neměl žádný finanční kapitál, nevyvíjel žádnou obchodní činnost, ze které by mohl půjčku v uvedeném termínu uhradit, neměl v úmyslu svým závazkům dostát a získané prostředky měly sloužit k jeho vlastní potřebě, čímž způsobil poškozenému Ing. J. M. škodu nejméně ve výši 600.000,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným M. F., ve výši 700.000,- Kč, firmě O., a. s., se sídlem v P., P. J., ve výši 660.000,- Kč, J. K., ve výši 400.000,- Kč a Ing. J. M., ve výši 600.000,- Kč.

Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. Š. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Podle jeho názoru ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolací důvod, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, spatřuje obviněný v tom, že Městský soud v Praze projednával jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ve dnech 5. 3. a 31. 3. 2003, a to pokaždé v jiném složení senátu, přičemž v případě odročeného veřejného zasedání nepostupoval podle § 238 tr. ř. ve spojení s § 219 odst. 3 tr. ř.

Obviněný dále uvádí, že pokud byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. spáchaným čtyřmi útoky, tak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Konstatuje, že v případě jednání pod bodem 2) výroku o vině napadeného rozsudku převzal zmíněné finanční částky. Tvrdí však, že ze strany firmy O., a. s., došlo k jednostrannému vypovězení smlouvy mandátní a inominátní. Protože vypovězením smluv mu vznikl nárok na úhradu vynaložených nákladů a na přiměřenou úplatu, o jejichž výši vedly spor, tak finanční prostředky nevrátil. Obviněný spatřuje nesprávnost právního posouzení skutku v tom, že finanční prostředky ze strany firmy O., a. s., mu byly svěřeny, přičemž pokud je za této situace nevrátil a bylo by prokázáno jeho zavinění, měl být uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák. Rovněž namítá nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť podle jeho názoru chybí úmyslné zavinění, když svěřené peníze nevrátil pouze z důvodu nevyjasněné a sporné výše vynaložených nákladů a přiměřené částky úplaty. K jednání popsanému pod bodem 4) výroku o vině napadeného rozsudku uvádí, že v době, kdy si půjčoval od Ing. J. M. částku 600.000,- Kč, tak jmenovaný mu dlužil částku 1.500.000,- Kč. Z důvodu existence zmíněného dluhu si částku 600.000,- Kč započetl, čímž došlo k zániku pohledávky.

Obviněný také namítá, že pokud ve skutkové a ani v právní větě výroku o vině není specifikováno odsouzení, které má zakládat znak zvlášť nebezpečné recidivy, není na místě jeho jednání kvalifikovat ve smyslu ustanovení § 41 tr. zák. Konstatuje, že tohoto nedostatku v rozhodnutí soudu prvního stupně si byl vědom již soud odvolací, který ale učinil závěr, že jelikož věc přezkoumává toliko na základě odvolání obviněného, nemůže v tomto směru provést doplnění skutkové věty, neboť by tím jednal v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř.

Z těchto důvodů, jenž jsou v dovolání podrobně rozvedeny, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 6 To 25/2003, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 19 T 27/2002. Dále aby Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný požádal o odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že z obecných hledisek lze dovolání označit za přípustné. Dovolání však vytýká, že obviněným uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje s obsahem odůvodnění mimořádného opravného prostředku, neboť uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvádí, že ustanovení § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř. se vztahuje pouze k postupu v hlavním líčení, nikoli ve veřejném zasedání. Proto ohledně tohoto dovolacího důvodu jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. dovolání odmítl, a toto rozhodnutí učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.] bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je možné namítat, že rozhodnutí ve věci vydal soud, jenž podle ustanovení § 16 a § 17 tr. ř. nebyl soudem věcně příslušným. Prakticky by šlo o situaci, kdy ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Dále může dovolatel vytýkat, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen; např. rozhodoval samosoudce namísto senátu, senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, ač měl rozhodovat senát složený pouze ze soudců, nebo opačně, dále senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem apod. Ustanovení upravující obsazení soudu jsou obsažena v § 27 až § 35 zák. č. 6/2002 Sb., (o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkumu věci v případech, kdy ve věci rozhodl nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. V posuzované věci však o takový případ nejde.

Obviněný v dovolání namítá, že Městský soud v Praze, který ve věci jednal opakovaně, a to ve dnech 5. 3. a 31. 3. 2003, jednal pokaždé v jiném složení senátu a ve věci rozhodl, aniž postupoval podle § 238 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 219 odst. 3 tr. ř. Tato ustanovení trestního řádu, přitom upravují postup soudu. Podle § 238 tr. ř. se na veřejnost řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Podle § 219 odst. 3 tr. ř., jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Podle Nejvyššího soudu námitka obviněného nesměřuje proti nesprávnému složení senátu, eventuálně že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, ale napadá výlučně procesní postup soudu v rámci odvolacího řízení. Jde tedy o námitku, která stojí mimo rámec uplatněného zákonného dovolacího důvodu.

Ze zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V případě jednání popsaného pod body 2) a 4) výroku o vině napadeného rozsudku, tak v dovolání obviněný J. Š. v podrobnostech popisuje svoji verzi obou událostí a konstatuje, že jednání bylo chybně právně posouzeno včetně absence úmyslného zavinění. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou tato tvrzení primárně námitkami ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci, jak ho na základě provedených důkazů učinil soud prvního stupně, a poté i soud odvolací, přičemž z těchto procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení zmíněné části skutku [body 2) a 4)], pro který byl odsouzen. Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak konečným skutkovým zjištěním vázán. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento závěr o subjektivních znacích trestného činu je budován na základě skutkových zjištění soudu vyplývajících z provedeného dokazování. V daném případě vyplývá úmyslné zavinění obviněného z popisu skutku, přičemž dovolatel spojuje vadné posouzení subjektivní stránky svého jednání s jiným skutkovým zjištěním, než jaké je v napadeném rozsudku uvedeno. Dále Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení, i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., který musí být v dovolání nejen formálně, ale i materiálně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, jenž jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku. Nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Pokud by dovolání obviněného obsahovalo jen dosud zmíněné námitky, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

Z dovolání obviněného J. Š. rovněž vyplývá námitka, že rozsudkem Městského soudu v Praze byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., aniž skutková a právní věta obsahuje odsouzení, které mělo zákonný znak zvlášť nebezpečné recidivy založit. Podle Nejvyššího soudu spadá tato výtka pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se týká nesprávného právního posouzení skutku.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Za zvlášť nebezpečného recidivistu se podle § 41 odst. 1 tr. zák. považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle § 41 odst. 2 tr. zák. trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.

Podle Nejvyššího soudu obsahuje popis skutku uvedený ve výroku o vině napadeného rozsudku všechny zákonné formální a materiální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněný J Š. se ke škodě M. F., společnosti O., a. s., J. K. a Ing. J. M. obohatil tím, že jmenované fyzické osoby, resp. v případě společnosti O., a. s., jejího zástupce JUDr. V. P. a Ing. M. V. uvedl skutečnostmi blíže popsanými v jednotlivých útocích v omyl a činem způsobil škodu, jejíž celková výše je značnou škodu ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.

Ve skutkových zjištěních, jak jsou popsána ve výrokové části napadeného rozhodnutí, sice není uvedeno předcházející odsouzení obviněného J. Š., které má znak zvlášť nebezpečné recidivy zakládat, což jmenovaný oprávněně namítá v podaném dovolání. V tomto směru je nedostatečná nejen tzv. skutková věta, ale rovněž i věta právní. Podle názoru Nejvyššího soudu však zmíněné okolnosti neznamenají, že výrok napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., je nezákonný, neboť jde pouze o formální vadu.

Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že již odvolací soud si byl vědom ne zcela správného postupu soudu prvního stupně (tzv. skutková i právní věta rozsudku postrádaly okolnosti zakládající znak zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák.). Přitom v rámci přezkoumávání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 19 T 27/2002, dospěl k závěru, že z jeho odůvodnění, které s výrokovou částí rozhodnutí tvoří jednotu, je zcela zřejmé, že právě odsouzení obviněného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 5 T 25/95, pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a částečný výkon tohoto trestu, jenž předcházel spáchání předmětné trestné činnosti, za kterou byl Obvodním soudem pro Prahu 5 odsouzen, založily znak zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák.

Podle Městského soudu v Praze je rozhodující, že v rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 je skutečnost zvlášť nebezpečné recidivy spolu s uvedením ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. vyjádřena ve výroku o vině a že obviněnému byl trest vyměřen podle speciálního ustanovení § 42 odst. 1 tr. zák. S dosud konstatovanými závěry odvolacího soudu i Nejvyšší soud souhlasí. Nelze ale přisvědčit postupu tohoto soudu, pokud s poukazem na zásadu zákazu změny k horšímu vyjádřenou v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. (v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody), výše uvedený nedostatek v rámci odvolacího řízení nenapravil. Jelikož odvolání podal pouze obviněný, tak v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř. by v jeho neprospěch byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tehdy, pokud by došlo ke změně některého z výroků napadeného rozhodnutí, přičemž tyto změny (např. ve skutkových zjištěních, použité právní kvalifikaci, druhu a výměry trestu, ochranném opatření, náhradě škody) by zároveň znamenaly zhoršení jeho postavení, a to vůči rozhodnutí, které bylo na podkladě opravného prostředku zrušeno. V daném případě tomu tak nebylo, neboť odstraněním zmíněného nedostatku odvolacím soudem by k žádné změně v neprospěch obviněného nedošlo. Lze připomenout, že soudy prvního i druhého stupně dospěly ke shodnému a důvodnému závěru, že obviněný J. Š. se dopustil trestné činnosti jako zvlášť nebezpečný recidivista, neboť zjištěné okolnosti prokazovaly naplnění všech formálních a materiálních znaků stanovených v § 41 odst. 1 tr. zák. (tomuto právnímu názoru ani dovolání nic nevytýká) a jmenovanému byl za použití § 42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody. Napadené rozhodnutí přitom obsahuje věcně správné argumenty náležitě odůvodňující oprávněnost použité právní kvalifikace (str. 9 a 10 rozsudku odvolacího soudu).

Podle názoru Nejvyššího soudu není v současnosti nutné zmiňovaný nedostatek napravovat cestou mimořádného opravného prostředku (dovolání), a to s ohledem na jeho charakter a okolnost, že v ostatních směrech je napadené rozhodnutí v případě právního posouzení skutku správné. Zrušení tohoto rozhodnutí a doplnění skutkové i právní věty o již konstatované rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 5 T 25/95, by následně nevedlo k jinému rozhodnutí ve věci. V tomto případě proto převažuje v řízení o dovolání zájem společnosti na zachování právní moci napadeného rozhodnutí, tj. jeho nezměnitelnosti.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného J. Š.odmítl. Proto nepostupoval podle § 265i odst. 3, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí, který učinil v dovolání. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto podnětu samostatným výrokem, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák



Vypracoval:

JUDr. Štefan Škadra