6 Tdo 1370/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 1370/2015-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 5 To 15/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 16/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 5 To 15/2015, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015, č. j. 46 T 16/2013-1086, kterým byl V. K. (dále jen obviněný nebo dovolatel) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byl podle § 206 odst. 5 tr. ř. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb ve výši 2.000 Kč denně (to je celkem 1.000.000 Kč), pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, dále byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 5 To 15/2015, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení . V podaném dovolání poukazuje na to, že právní posouzení jeho jednání je nesprávné, neboť on jako jednatel mohl s penězi společnosti nakládat. Podle obviněného nebylo vyvráceno, že věci (telefony, počítače, vizážistické poradenství atd.) koupil pro společnost a soudy měly nejprve hodnotit, kdo se stal vlastníkem věcí nakoupených za peníze společnosti. Skutečnost, kterou soud zmiňuje ve svém rozhodnutí, že jako jednatel se nechoval jako řádný hospodář, ještě podle mínění obviněného nezakládá jeho trestní odpovědnost. Dále znevěrhodňuje svědka technika společnosti argumentací, že sice zakládal do účetnictví faktury, že majetek nakoupil, ale podle obviněného svědek nemůže rozlišit, za jakým účelem tak obviněný činil (bod A dovolání). V další části svého dovolání považuje za nesprávné právní posouzení to, že by podpis svéprávné a svobodně jednající osoby ztrácel platnost tím, že by daná osoba dokument, pod nějž se podepsala nečetla (bod B dovolání). Obviněný rovněž zpochybňuje závěr soudu II. stupně, že jeho námitku, že do hry nevložil peníze společnosti pro sebe, ale pro společnost , vyvrátil. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k tomu, že si obviněný ponechal zjevně výhru, pak toto může být podle mínění obviněného eventuálně trestným činem, ale takovým, z něhož nikdy nebyl obviněn (bod C) dovolání. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil .

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

V souvislosti s podaným dovoláním musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky obviněného, které tento uplatnil v předmětném mimořádném opravném prostředku (dovolání), jsou obsahově shodné s doposud uplatňovanou obhajobou obviněného (viz např. str. 1-2 usnesení vrchního soudu). Na případ, kdy obviněný v rámci dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, uváděné již před soudy nižších stupňů pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V předmětné trestní věci obviněný záměrně poukazuje na některé pasáže z rozhodnutí soudů nižších stupňů ve snaze bagatelizovat svoje jednání, ve snaze přesvědčit Nejvyšší soud, že mohl s penězi nakládat jako jednatel . Podle mínění obviněného je pro posouzení jeho trestní odpovědnosti podstatné, kdo se stal vlastníkem nakoupených věcí za peníze společnosti a jestliže to byla společnost, pak k žádné zpronevěře nedošlo . Předně je nutno uvést, že podle skutkového zjištění to byl obviněný, kdo v období od 21. 1. 2010 do 4. 4. 2012 jako jednatel a společník společnosti JANUS, spol. s r. o. bez vědomí druhého jednatele a ostatních společníků neoprávněně vybíral z účtů společnosti z bankomatů celkem částku 12.814.908,33 Kč, kterou použil pro svoji potřebu; v pražských kasinech vybral a použil ke hře částku 4.325.000 Kč; v různých restauracích, obchodech a hotelech v České republice a zahraničí uhradil z karet výše uvedené společnosti za služby nesouvisející s činností společnosti JANUS, spol. s r. o. částku 1.547.439,52 Kč, ačkoliv věděl, že svěřené finanční prostředky může použít jen v souvislosti s činností společnosti JANUS spol. s r. o. podrobněji výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí k výše uvedeným námitkám uvedly, že bezpochyby mohl s finančními prostředky nakládat, ale pouze v mezích zákona (viz např. str. 22-23 rozsudku soudu prvního stupně a odkaz na § 135 odst. 1, 2 či § 194 odst. 2, 4, 5 a 7 a dále § 196a zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platného a účinného v předmětném období). Jak vyplynulo z provedeného dokazování, předepsaným způsobem si obviněný nepočínal, a pokud v rámci dovolání zpochybňuje hodnotící úvahy soudů k provedeným důkazům, pak tyto námitky je nutno označit za právně irelevantní, dovolací důvod nenaplňující, když současně je potřebné uvést, že soud prvního i druhého stupně se s námitkami obviněného na doplnění dokazování vypořádaly způsobem předpokládaným ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., v odůvodnění svých rozhodnutí způsobem uvedeným v § 125 odst. 1 tr. ř. (§ 134 tr. ř.). V souvislosti s předmětnou trestní věcí je vhodné upozornit mj. také na rozhodnutí č. 5/2007 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a tím naplnil uvedený znak trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. i tehdy, pokud jako statutární orgán společnosti s ručením omezeným v rozporu se zájmy této společnosti odčerpal část finančních prostředků pro své soukromé účely tím, že uhradil pojistné na pojištění právní ochrany a havarijní pojištění na motorové vozidlo, které bylo výhradně jeho majetkem . V předmětné trestní věci vzaly soudy za prokázané, že to byl obviněný, kdo finanční prostředky převyšující částku 18.000.000 Kč z účtů společnosti bez vědomí druhého jednatele a dalších společníků neoprávněně vybíral a použil pro svoji potřebu. Soud prvního stupně v převážné části odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje skutečnosti plynoucí z jím provedených důkazů, aby následně na straně 21-26 tyto důkazy hodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. V souvislosti s úvahami soudu prvního a druhého stupně je pak nutno konstatovat, že jejich úvahy jsou zcela logické a nevykazují žádné známky libovůle při hodnocení důkazů. Ústavní soud shodně jako Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují vadu (extrémní nesoulad). Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V souvislosti s argumentací obviněného lze ještě uvést, že obchodní podíl představuje účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti ( § 114 odst. 1 obch. zák.).
Pokud jde o další okruh námitek (bod B a C dovolání) pak Nejvyšší soud z pozice soudu rozhodujícího o mimořádných opravných prostředcích považuje za potřebné dovolatele upozornit např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12. V tomto usnesení Ústavní soud mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (věc Garcia Ruiz proti Španělsku). Pokud uvedený postup lze uplatnit v řádném opravném řízení, tím spíše dopadá na případ dovolání jako mimořádného opravného prostředku se striktně vymezenými dovolacími důvody. Z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je patrno, že tyto na námitky shodného obsahu reagovaly (viz např. str. 7 usnesení soudu druhého stupně). Úvahy obviněného k bodu B) pod uplatněný dovolací důvod nedopadají, přitom obviněný záměrně přehlíží skutečnosti, za jakých společnost fungovala do jeho nástupu (jednalo se o důvěru mezi společníky viz podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně str. 22-27).
V předmětné trestní věci není obviněným zpochybňována právní kvalifikace jednání, pro které byl uznán vinným, jako primární předpoklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněným je primárně zpochybňováno hodnocení důkazů soudy a upřednostňována obviněným vytvářená vlastní verze skutkového děje. Na uvedený případ však pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudy nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s příslušnými ustanoveními (§ 125 odst. 1 tr. ř., § 134 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná odůvodnění měla splňovat.

To, že námitky skutkové jsou pravou podstatou dovolání obviněného a jejich prostřednictvím se tento snaží dosáhnout změny skutkového zjištění a až následně právní kvalifikace, a že tudíž nejsou právně relevantním důvodem dovolání, vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu