6 Tdo 1370/2003
Datum rozhodnutí: 04.12.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1370/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. prosince 2003 o dovolání podaném obviněným R. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 3 To 55/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 9/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 36 T 9/2002, byl obviněný R. M. uznán vinným, že

dne 1. 12. 1998 jako jednatel a společník obchodní společnosti B. P., s. r. o. se sídlem O. P., zabývající se mimo jiné i výrobou, prodejem, instalací a opravami elektronických zařízení, a současně jako společník obchodní společnosti B. C. CZ, s. r. o. se sídlem O. P., provádějící stejnou činnost jako společnost B. P., s. r. o., se záměrem získat pro společnost B. C. CZ, s. r. o., majetkový prospěch, jako jednatel společnosti B. P., s. r. o., podepsal formální darovací smlouvu, jejímž účelem bylo převést bezplatně darováním na společnost B. C. CZ, s. r. o., kopírovací stroj zn. Minolta CF900, ačkoliv věděl, že podle ust. čl. VII odst. 1.1 písm. m) společenské smlouvy o takovémto úkonu rozhoduje pouze valná hromada společnosti, která však tak neučinila, a tím získal pro společnost B. C. CZ, s. r. o., prospěch ve výši 356.850,- Kč a zároveň v této výši způsobil škodu společnosti B. P., s. r. o.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a uložil mu za to podle § 128 odst. 2 tr. zák. a § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 35.600,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit B. P., s. r. o. O. P., náhradu škody ve výši 287.310,- Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou společnost se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2003, sp. zn. 3 To 55/2003. Odvolací soud rozsudkem zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že

dne 1. 12. 1998 jako jednatel a společník obchodní společnosti B. P., s. r. o., se sídlem O. P., zabývající se mimo jiné i výrobou, prodejem, instalací a opravami elektronických zařízení, a současně jako společník obchodní společnosti B., s. r. o. se sídlem O. P., provádějící stejnou činnost jako společnost B. P., s. r. o., se záměrem získat pro společnost B., s. r. o., majetkový prospěch, jako jednatel společnosti B. P., s. r. o., podepsal formální darovací smlouvu, jejímž účelem bylo převést bezplatně darováním na společnost B., s. r. o., kopírovací stroj zn. Minolta CF900, ačkoliv věděl, že podle ust. čl. VII, odst. 1,1 písm. m) společenské smlouvy o takovémto úkonu rozhoduje pouze valná hromada společnosti, která však tak neučinila, a tím získal pro společnost B., s. r. o., prospěch ve výši 356.850,- Kč a zároveň v této výši způsobil škodu společnost B. P., s. r. o.

Takto shodně zjištěné jednání obviněného (nepochybně jen v důsledku písařského pochybení ve výroku o vině absentuje u obchodní společnosti zde uváděné jako B., s. r. o., označení C. CZ, neboť v odůvodnění je tato společnost zmiňována celým uvedeným názvem, stejně jako v rozhodnutí soudu prvního stupně) odvolací soud právně posoudil jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Ve výrokové části tak doplnil účinné znění trestního zákona, podle něhož rozhodoval (shodně jako soud prvního stupně, jenž však předmětnou novelu ve výroku o vině svého rozsudku výslovně neuvedl, ačkoliv z jeho odůvodnění vyplývá, že jednání obviněného kvalifikoval v souladu s § 16 odst. 1 tr. zák. podle trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb.). Soud druhého stupně obviněnému uložil peněžitý trest i trest zákazu činnosti ve stejném rozsahu jako soud nalézací a stejně rozhodl i ve výroku o náhradě škody.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému R. M. dne 6. 8. 2003, jeho obhájci JUDr. P. T. dne 5. 8. 2003 a Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě dne 14. 7. 2003.

Dne 21. 8. 2003 podal obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce u Krajského soudu v Ostravě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, které směřoval do všech jeho výroků, neboť spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci.

Své podání velmi podrobně odůvodnil, přičemž nejprve se zaměřil na rozhodnutí soudu prvního stupně a uvedl, že nalézací soud neuvěřil jeho obhajobě, že vše bylo iniciováno O. B., neuvěřil ani svědkům R. B. a J. N., že k darování dali souhlas všichni společníci, a rovněž ani tomu, že cena kopírovacího stroje byla zohledněna při převodech obchodních podílů, takže O. B. nebyl poškozen. Dále obšírně rozvedl argumentaci, kterou uplatnil ve svém odvolání a v řízení před soudem druhého stupně, a současně zdůraznil, že jmenovaný soud prakticky napadené rozhodnutí potvrdil a jeho řádný opravný prostředek proti němu zamítl přesto, že také státní zástupce navrhl rozsudek nalézacího soudu zrušit a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí s tím, že pak navrhl provést důkazy navržené obhajobou, bez nichž nebylo možné zjistit skutkový stav věci. Dovolatel vytkl soudům obou stupňů povrchnost provedeného dokazování a ztrátu důkazu v jeho prospěch, v důsledku čehož nastala situace, že O. B. má být zaplacena kopírka dvakrát; následně popsal časový sled událostí od založení obchodních společností B. P. s. r. o. a B. S. s. r. o. až do podání trestních oznámení na jeho osobu a dále uvedl ceny obchodních podílů a majetek obchodních společností B. C. CZ s. r. o., B. P. s. r. o. a B. S. s. r. o. před uzavřením darovací smlouvy a po ní.

V závěru svého podání obviněný shrnul, že O. B. musel s darem kopírky souhlasit, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Předmětný přípis s opisem dovolání byl Nejvyššímu státnímu zastupitelství doručen dne 27. 8. 2003.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 24. 9. 2003 uvedl, že podané dovolání se výslovně opírá o dovolací důvod popsaný obviněným tak, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci; tuto vadu dovolatel odůvodňuje obšírným výkladem skutkových okolností a důkazní situace, na niž nahlíží ze svého hlediska, diametrálně odlišného od závěrů soudů, přičemž rovněž namítá nedostatky v jejich postupu při hodnocení důkazů a vytýká jim, že neprovedly jím navrhované doplnění důkazů. Text dovolání je přitom z valné části identický s obsahem odvolání. Státní zástupce poukázal na to, že dovolací důvod tak, jak jej obviněný uplatnil, trestní řád nezná, a dále na to, že v dovolání chybí jeho zákonné označení. Vyslovil proto pochybnost, zda podání v této podobě vůbec splňuje požadavek ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. a zda by nemělo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. S ohledem na podobnost však uvažoval o možnosti považovat obviněným uplatněný dovolací důvod za ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; konstatoval však, že odůvodnění podání neodpovídá ani tomuto důvodu, neboť dovolatel neformuloval ani jedinou konkrétní námitku hmotně právní povahy a brojí výlučně proti skutkovému stavu a procesním náležitostem řízení před soudy. Dovolání tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto státní zástupce navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v neveřejném zasedání.

Poté, co Nejvyšší soud přípisem ze dne 30. 10. 2003 vrátil předložené dovolání se spisovým materiálem soudu prvního stupně s tím, že nesplňuje náležitosti obsahu podle § 265f odst. 1 tr. ř., neboť v něm není uvedeno, o jaké zákonné ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. se opírá, předseda senátu nalézacího soudu ve smyslu ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. vyzval obhájce obviněného, aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy odstranil tuto vadu dovolání /upozornění podle posledně citovaného ustanovení, že jinak bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., výzva neobsahovala/. Jak je zřejmé z tzv. dodejky připojené k č. l. 563 spisu, obdržel obhájce tento přípis dne 12. 11. 2003.

Dne 18. 11. 2003 učinil obviněný prostřednictvím svého obhájce u Krajského soudu v Ostravě podání označené jako Sdělení na výzvu soudu , v němž důvody dovolání vymezil ustanoveními § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. K prvně jmenovanému důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci (především v nesprávném hodnocení důkazů v rozporu s § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.); v rámci druhého namítl, že prakticky bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda podané dovolání splňuje zákonem požadované náležitosti. Obviněný sice ve svém prvním podání nespecifikoval dovolací důvod konkrétním zákonným ustanovením, avšak v textu dovolání výslovně uvedl, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Z takového vymezení (byť oproti zákonnému znění ne zcela přesného) postupem podle § 59 odst. 1, věty první, tr. ř. lze dovodit, že obviněný, ač jej výslovně necitoval, podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že podané dovolání by mělo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

Co se týče jeho podání učiněného na výzvu soudu k odstranění vad, v němž výslovně citoval dovolací důvody dva, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., Nejvyšší soud především konstatuje, že bylo soudu prvního stupně předloženo sice ve lhůtě dvou týdnů ve smyslu ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř., ale až po uplynutí lhůty dvou měsíců k podání dovolání (která obviněnému uplynula dnem 6. 10. 2003). Za této situace pak bylo třeba zkoumat, zda tímto svým podáním nezměnil, případně nerozšířil rozsah a důvody dovolání, jak je konkretizoval ve svém prvním podání učiněném v dovolací lhůtě; podle § 265f odst. 2 tr. ř. totiž platí, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že obviněný svým podáním učiněným dne 18. 11. 2003 nejen odstranil nedostatek náležitostí obsahu původního podání spočívající v chybějícím označení dovolacího důvodu zákonným ustanovením, resp. tento dříve slovně vyjádřený upřesnil odkazem na příslušné ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale současně rozšířil důvody dovolání o ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jedná se v tomto směru o právně irelevantní úkon, a proto k němu nemohl přihlížet.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění sodu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn.

V daném případě obviněný R. M. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené.

Dovolatel ve svém podání uplatnil výlučně námitky k vedení dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (domníval se, že dokazování bylo provedeno povrchně, důkaz v jeho prospěch se dokonce ztratil a nebyly provedeny jím navržené důkazy, bez nichž nelze zjistit skutkový stav věci; konkrétní výhrady pak formuloval k výpovědím svědků O. B., R. B. a J. N.), jejichž prostřednictvím se snažil zpochybnit správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění (jak je patrno i z jeho výtky, že na základě takto provedeného dokazování má být O. B. zaplacena kopírka podruhé, resp. dvakrát, a z tvrzení, že s darováním souhlasili všichni společníci a že cena kopírovacího stroje byla zohledněna při převodech obchodních podílů; v tomto směru popsal svou verzi skutkového děje od založení předmětných obchodních společností do podání trestních oznámení a uvedl přehled cen obchodních podílů a majetku ve společnostech). Takové jeho námitky nejsou v žádném případě námitkami, které by se týkaly otázky právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným), ani otázky jiného hmotně právního posouzení (tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným). V takovém případě nebyl ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění na základě vadně hodnocených důkazů, z nichž obviněný až následně dovodil nesprávnost hmotně právního posouzení věci. Ze strany obviněného jde proto o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto jde o dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. prosince 2003





Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a