6 Tdo 1368/2012
Datum rozhodnutí: 17.04.2013
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 tr. ř., § 21 odst. 3 tr. zákoník



6 Tdo 1368/2012-94 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne
17. dubna 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila v trestní věci obviněného P. K., odsouzeného pro pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku spáchaný na poškozené I. K., o jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 51/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 3/2012, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 51/2012, a to pouze ve výroku o povinnosti obviněného P. K. zaplatit poškozené I. K. částku 398.841,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z této částky ročně od právní moci uvedeného rozsudku do zaplacení, a ve výroku o odkázání poškozené I. K. se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že obviněnému P. K. se podle § 228 odst. 1 tř. ř. ukládá povinnost zaplatit poškozené I. K. na náhradě škody částku 198.801,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,50 % z této částky ročně od 10. 7. 2012 do zaplacení.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená I. K. odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 42 T 3/2012, byl obviněný P. K. (dále jen obviněný ) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to sekery, která je přílohou č. 1 spisu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajské pobočce pro hl. m. Prahu částku 143.656,- Kč a poškozené I. K. částku 1,133.041,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z této částky ročně od právní moci uvedeného rozsudku do zaplacení.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 51/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku spáchaným skutkem spočívajícím v tom, že (obviněný) po předchozích delší dobu trvajících sporech se svou matkou poškozenou I. K. ohledně výchovy nezletilých dcer, dne 27. 10. 2011 ve 21,45 hod. odjel se svým vozidlem, tov. zn. Škoda Octavia rz ..., kde měl uloženu sekeru s délkou topůrka 32 cm z bydliště své přítelkyně P. K. v P., K. do bytu své matky poškozené I. K. v P., P. situovaného v pátém patře domu a v úmyslu ji usmrtit, odemkl byt vlastními klíči, vešel do pokoje, kde poškozená ležela na gauči s hlavou podloženou peřinou a pravděpodobně spala u televizního programu a udeřil ji jednou ranou vedenou velkou silou nečekaně a bez jakékoliv výstrahy tzv. čepcem , tedy tupou částí přinesené sekery s nasazeným koženkovým pouzdrem do pravé části hlavy v oblasti pravé spánkové kosti, čímž jí způsobil bezprostředně život ohrožující poranění, které by v případě neposkytnutí včasné specializované lékařské pomoci vedlo k její smrti, a to tržně zhmožděnou ránu v pravé čelně spánkové krajině délky asi 4 cm, tříštivou zlomeninu v pravé čelně spánkové krajině s vpáčeným úlomkem velikosti 20 x 16 mm a vpáčením o 12 mm, zlomeninu stropu vnitřní i zevní stěny pravé očnice a jařmového oblouku vpravo, pohmoždění pravého čelního laloku mozku, kdy došlo ke krvácení pod pavučnici, masivní proniknutí vzduchu do lební dutiny i do očnice, ke krvácení do klínové, čelní a čichové dutiny vpravo a krevnímu výronu očních víček a pod spojivkou pravého oka, po tomto útoku z bytu ihned utekl a poté, co si poškozená sama přivolala pomoc, byla převezena RZS do FN Královské Vinohrady, přičemž následně v důsledku poranění u ní došlo ještě k částečné obrně II. a III. hlavového nervu projevující se poklesem pravého očního víčka a poruchou hybnosti pravé oční koule . Za tento delikt jej odsoudil podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to sekery, která je přílohou č. 1 spisu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajské pobočce pro hl. m. Prahu částku 143.656,- Kč a poškozené I. K. částku 398.841,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z této částky ročně od právní moci uvedeného rozsudku do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou I. K. se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci tohoto důvodu namítl, že skutek zjištěný soudy nižších stupňů byl nesprávně právně posouzen jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Poznamenal, že po jediném úderu vedeném proti poškozené dobrovolně ustal, ačkoliv mu nehrozilo nebezpečí odhalení a věděl, že mu nic nebrání v tom, aby trestnou činnost dokončil. Po útoku v silném rozrušení opustil byt poškozené, zcela automaticky nasedl do auta a odjel zpět do 9 km vzdáleného bytu přítelkyně P. K. Po příjezdu do bydliště P. K. (cesta autem trvala 10 minut) již byl schopen racionálně uvažovat natolik, aby aktivně jednal ve věci záchrany života poškozené. V době, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku zbývala ještě určitá doba, ve které bylo možno následku zabránit, dobrovolně aktivně zasáhl k odvrácení nebezpečí vzniklému zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, když neprodleně zavolal linku 112, kde oznámil, jaké zranění poškozené způsobil. Zároveň jel zpátky do bytu poškozené poskytnout jí pomoc a umožnit přístup lékařům. Na základě přivolané záchranné služby a včasného převozu poškozené do nemocnice bylo nebezpečí, jež hrozilo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu, odstraněno. Jinými slovy, aktivně jednal, aby zabránil následku, a zároveň to, co učinil, za daných okolností postačovalo k zabránění a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, jež hrozilo životu poškozené. Vyjádřil přesvědčení, že jeho trestní odpovědnost za pokus trestného činu vraždy zanikla, neboť ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku dobrovolně upustil od dokonání trestného činu. K tomu podal podrobné teoretické vysvětlení. Dovodil pak, že skutek měl být právně kvalifikován v souladu s § 21 odst. 5 tr. zákoníku jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

Dále obviněný vyjádřil výhrady vůči výroku rozsudku soudu druhého stupně o povinnosti zaplatit poškozené I. K. na náhradě škody částku 398.841,- Kč s úrokem z prodlení. Akcentoval, že poškozené mělo být správně přiznáno toliko 198.841,- Kč s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu o přiznání části náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 200.000,- Kč nemá oporu v hmotném právu (ve vyhlášce č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen vyhláška ), ani v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) (viz např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 333/2005 a sp. zn. 21 Cdo 2877/2004). Podle § 3 vyhlášky se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4, přičemž toto bodové ohodnocení se vymezuje v lékařském posudku. Lékařský posudek je možno vyhotovit až v době, kdy již neprobíhá léčení či rehabilitace, a proto je zřejmé, že zdravotní stav je již ustálen a poškození zdraví je trvalého charakteru. Zpravidla se lékařský posudek vydává až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví [viz § 8 odst. 2 písm. b) vyhlášky]. Samotná výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění se pak stanoví postupem podle § 7 odst. 1, 2 vyhlášky. V návaznosti na uvedené shledal, že lékařský posudek MUDr. Fabiánové byl vyhotoven necelých 6 měsíců od vzniku škody na zdraví, v době, kdy nebylo možno posoudit, zda ztížení společenského uplatnění vůbec vznikne. V této souvislosti upozornil s odkazem na výpověď znalce z oboru zdravotnictví MUDr. Jiřího Hladíka a samotné poškozené, že její stav se vyvíjí, a proto jej lze hodnotit až po jednom roce od utrpěného zranění. Soudu rovněž vytkl, že postupoval v rozporu s § 7 odst. 1 vyhlášky, neboť částka byla vyčíslena bez bodového ohodnocení stanoveného lékařským posudkem. Podotkl, že vyhláška sice umožňuje, aby soud v souladu s § 7 odst. 3 v určitých případech stanovil odškodnění na základě vlastní úvahy, avšak vždy tak jedná na základě návrhu poškozeného (který v řízení nebyl učiněn), a jen ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele (v odůvodnění rozsudku ovšem soud v tomto směru žádné skutečnosti nezmínil). V případě, že soud neuznal posudek MUDr. Fabiánové jako dostatečný podklad pro přiznání náhrady za ztížení společenského uplatnění, nemohl na jeho základě určit částku postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Upozornil, že z porovnání argumentace vtělené do dovolání s předešlým řádným opravným prostředkem je zřejmé, že obviněný v dovolání v zásadě pouze opět opakuje námitky známé z jeho dosavadní obhajoby, jimiž se z titulu podaného odvolání zabýval i soud druhého stupně. Pokud však proběhlo náležité přezkumné řízení o řádném opravném prostředku, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat již přezkoumané, neboť cílem dovolacího řízení není další komplexní přezkum trestní věci, nýbrž pouze zjištění, zda v daném případě byl či nebyl naplněn důvod dovolání, jehož se obviněný dovolává. Tak tomu není především ve vztahu ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu posouzení v podobě výroku o vině. Polemika obviněného s oběma soudy ohledně naplnění či nenaplnění podmínek zániku trestnosti při tvrzeném upuštění od dokonání trestného činu není opodstatněná. Především soud druhého stupně se s touto otázkou vyrovnal velmi podrobně a na jeho argumenty (vyjádřené na str. 5 - 7 napadeného rozsudku) lze plně odkázat, aniž by bylo nutno je rozšiřovat další argumentací. V tomto ohledu se meritorní rozhodnutí jeví jako zcela zákonné.

K druhé námitce dovolatele směřující vůči rozhodnutí soudu druhého stupně o jeho povinnosti zaplatit poškozené I. K. náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 200.000,- Kč státní zástupce uvedl, že odvolací soud tento výrok odůvodnil velmi stroze, takže z jeho rozsudku nelze seznat, jakými úvahami se při jeho vyslovení řídil, nicméně na druhé straně nelze pominout skutečnost, že vražedný útok obviněného vůči jeho matce zanechal na jejím zdravotním stavu zřetelné a nepochybně trvalé následky, jejichž přesný rozsah a povahu lze již v této době kvantifikovat způsobem, o jakém hovoří obviněný ve svém dovolání. Jestliže soud druhého stupně rozhodl nedlouho před uplynutím roční lhůty po vzniku poškození zdraví (přičemž nelze pominout, že se nejedná o lhůtu stanovenou bezvýjimečně, arg. zpravidla až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví. ), nedopustil se tím nezákonnosti. Odvolací soud mohl již na základě dostupných důkazů usoudit, že částka 200.000,- Kč bude reprezentovat minimální představitelnou výši náhrady za ztížení společenského uplatnění poškozené, a proto také v této výši mohl zmíněný nárok přiznat s tím, že se zbytkem požadovaného odškodnění odkázal poškozenou na pořad práva občanského. Ani toto rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí žádné kogentní normě hmotného práva.

S ohledem na rozvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 51/2012 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V návaznosti na rozvedená hlediska lze konstatovat, že obě zásadní námitky obviněného (nesprávná právní kvalifikace zjištěného skutku z důvodu splnění podmínek dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu a nesprávné rozhodnutí o náhradě škody) jsou subsumovatelné pod uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud však shledal, že prvá z těchto námitek směřující proti výroku o vině je zjevně neopodstatněná.

Jak správně upozornil již odvolací soud, při řešení otázky zániku trestnosti pokusu trestného činu je třeba rozlišovat pokus ukončený a neukončený. Za neukončený pokus je považována situace, kdy pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu; tím, že dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, současně odstraňuje nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Při neukončeném pokusu tedy postačí k zániku trestnosti podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání trestného činu.

O ukončený pokus se jedná tehdy, jestliže pachatel učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě zpravidla pachatel nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v ustanovení § 21 odst. 3 tr. zákoníku. Možnost plnit tyto podmínky má jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takových případech nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Míru aktivity pachatele v takovém případě nelze stanovit obecně. Je třeba posuzovat individuálně se zřetelem na okolnosti a poměry pachatele, zda pachatel učinil vše potřebné, aby zabránil následku a zda to, co učinil, za daných okolností postačovalo k zabránění následku a bylo v příčinné souvislosti s odvrácení nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem. Zániku trestnosti nebrání okolnost, že následek byl odvrácen za přispění a pomoci jiných osob, jestliže se tak stalo na základě aktivního jednání pachatele (k dané problematice viz rozhodnutí č. 16/1979 Sb. rozh. tr. a č. 27/1987 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na tato teoretická východiska je zapotřebí v prvé řadě zmínit, že skutek obviněného byl ukončeným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Je zjevné, že obviněný učinil vše, co pokládal za nezbytné k dokonání trestného činu, konkrétně k usmrcení poškozené. O tom svědčí již okolnosti charakterizující samotný útok použitá zbraň, intenzita útoku a jeho zacílení a dále pak i skutečnost, že vzápětí po útoku obviněný z bytu poškozené uprchl, aniž k tomu byl nějakými okolnostmi nucen.

Dále se zřetelem k faktu, že obviněný svojí argumentací sleduje uplatnění podmínky zániku trestnosti pokusu podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, je na místě jednak odkázat na skutečnosti, jež rozvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (viz především str. 6), a jednak, a to zejména, je třeba zdůraznit zjištění, jež z provedených důkazů učinily (a ve skutkových větách svých rozhodnutí vyjádřily) soudy obou stupňů, totiž že si poškozená sama přivolala pomoc a byla převezena RZS do FN Královské Vinohrady. Již soud prvého stupně pak v odůvodnění konstatoval: To, že tento zločin zůstal ve stadiu pokusu, není přitom zásluhou obžalovaného, neboť poškozená, ač jí bylo způsobeno život bezprostředně ohrožující zranění, si sama dokázala telefonicky přivolat pomoc prostřednictvím svědkyně Z. H. a byla zachráněna díky rychlému zásahu RZS a odpovídajícímu odbornému ošetření a léčení ve FN Královské Vinohrady.

Právě toto zjištění, jež je třeba akcentovat vedle skutečností, na něž upozornil odvolací soud ve svém rozhodnutí, pak vede k závěru, že odstranění nebezpečí, respektive zamezení vzniku následku předvídaného trestním zákonem, se stalo nikoliv příčinné souvislosti s jednáním obviněného, nýbrž v důsledku konání jiných osob, primárně tedy samotné poškozené a dále její dcery Z. H. Byť tedy obviněný oznámil napadení poškozené, neobstojí jeho argumentace, že jeho jednání bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které hrozilo životu poškozené. Se zřetelem k faktu, že čin byl již ukončeným pokusem, pak také je pro posouzení věci irelevantní tvrzení obviněného, že po jediném úderu vedeném proti poškozené v dalším útoku ustal, ačkoliv mu nic nebránilo v tom, aby v útocích vůči poškozené pokračoval a trestnou činnost dokončil. Nelze tedy přiznat obviněnému dobrodiní institutu dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu, jež mělo být podle tvrzení obviněného odůvodněno tím, že on v době, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku zbývala ještě určitá doba, ve které bylo možno následku zabránit, dobrovolně aktivně zasáhl k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem z podniknutého pokusu a to, co učinil, za daných okolností postačovalo k zabránění a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí , které hrozilo životu poškozené.

Naproti tomu, Nejvyšší soud shledal důvodnými námitky vůči výroku o povinnosti obviněného zaplatit poškozené I. K. na náhradě škody částku 398.841,- Kč. V tomto směru je třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího je vnitřně rozporné. Odvolací soud dovodil, že o částce za ztížení společenského uplatnění jmenované poškozené, zejména s ohledem na postoj znalce z odvětví soudního lékařství stran jejího dosud neustáleného zdravotního stavu, je tak, jako i v jiných obdobných případech, možno rozhodovat až po uplynutí jednoho roku od vzniku poranění a kromě toho lze souhlasit s obhajobou, že z lékařských posudků vypracovaných MUDr. Fabiánovou není dost dobře zřejmé, proč došlo ke zvýšení celkové částky za duševní následky o 50 % a proč byly tyto následky psychického charakteru ohodnoceny maximální bodovou sazbou. K objasnění této problematiky je potřebné další dokazování, které svojí povahou jde nad rámec trestního řízení. V kontrapozici tohoto závěru však odvolací soud zavázal obviněného k povinnosti zaplatit poškozené nikoliv pouze částku, která nebyla považována za spornou (198.841,- Kč za škodu na zdraví bolestné, náklady léčení a ušlou mzdu), nýbrž též další částku ve výši 200.000,- Kč, jež ovšem nemá ve skutkových zjištěních učiněných v odvolacím řízení žádný základ (jak vyplývá z obsahu spisu, konkrétně z vyjádření předsedy senátu soudu druhého stupně obsaženém v listině označené jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, došlo k tomu v důsledku početní chyby). Vzhledem k těmto skutečnostem výrok povinnosti obviněného nahradit poškozené škodu ve výši 398.841,- Kč obstát nemohl.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 51/2012, ve výroku o povinnosti obviněného P. K. zaplatit poškozené I. K. částku 398.841,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z této částky ročně od právní moci uvedeného rozsudku do zaplacení, a ve výroku o odkázání poškozené I. K. se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to (na základě pouze nepodstatně zpřesněných skutkových zjištění odvolacího soudu) podle § 265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému P. K. podle § 228 odst. 1 tř. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené I. K., na náhradě škody částku 198.801,- Kč představující škodu na jejím zdraví, náklady spojené s léčením [v důsledku nesprávně uvedené výše regulačního poplatku za hospitalizaci poškozené ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v období od 28. 10. 2011 do 28. 11. 2011, která správně činila 1.920,- Kč (nikoli 1.960,- Kč, jak bylo uplatněno v návrhu na náhradu škody), byla původně chybně v této položce vypočtena a soudy akceptována částka 13.780,- Kč namísto správné 13.740,- Kč] a ztrátu na výdělku. Současně stanovil úrok z prodlení ve výši 7,50 % z uvedené částky ročně od 10. 7. 2012 do zaplacení. Postupoval přitom v souladu s ustanovením § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 33/2010 Sb., podle něhož výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou (dále jen ČNB ) pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů. Při respektu k zásadě zákazu reformationis in peius (dovolání podal obviněný) a se zřetelem k faktu, že rozhodnutím odvolacího soudu byl počátek prodlení určen právní mocí tohoto rozhodnutí (dne 10. 7. 2012), musel zohlednit, že poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, činila repo sazba stanovená ČNB 0,50 %. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou I. K. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 věta první tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý