6 Tdo 1368/2003
Datum rozhodnutí: 10.12.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1368/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2003 dovolání obviněného J. B., podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 6 To 338/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 65/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. B. byl rozsudkem samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 2 T 65/2003, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Zároveň byl obviněnému podle § 57a odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu dvou let.

Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný J. B. odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 6 To 338/2003, podle § 256 tr. řádu zamítl.

Podle tzv. dodejky a podle doručenky pro soudního doručovatele, založených v trestním spisu, bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 2. 9. 2003 Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 a dne 3. 9. 2003 obviněnému J. B.

Obviněný J. B. podal proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce K. H. u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 8. 10. 2003 dovolání, které bylo se spisovým materiálem předloženo Nejvyššímu soudu České republiky dne 24. 11. 2003.

Obviněný J. B. napadl podaným mimořádným opravným prostředkem citované usnesení Městského soudu v Praze a výslovně jej opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Dovolatel se pozastavil nad tím, že podle odůvodnění napadeného usnesení ani eventuelní nátlak či hrozbu ze strany třetích osob, pod kterými měl obviněný podle své obhajoby trestnou činnost páchat, by podle názoru odvolacího soudu zdaleka nebyly významnou polehčující okolností. Městský soud navíc tuto obhajobu obviněného hodnotil jako účelovou, což nebylo podle mínění dovolatele na místě, přičemž jak odvolací soud, tak soud prvního stupně se nezabývaly tím, zda uvedená tvrzení byla založena na pravdě či nikoliv, ačkoliv oba soudy měly zjišťovat veškeré skutečnosti, včetně těch, které svědčily ve prospěch obviněného. Oba soudy tuto skutečnost zhodnotily nesprávně a zmíněnou závažnou polehčující okolnost při rozhodování o druhu a výše trestu nezohlednily a nesprávně postupoval nalézací soud také při hodnocení poměrů obviněného, ke kterým byl povinen podle ustanovení § 31 odst. 1 tr. zák. při stanovení druhu trestu a jeho výměry rovněž přihlédnout.

Obviněný během svého trestního stíhání několikrát uvedl, že je pevně rozhodnut změnit svůj dosavadní život a navíc očekává v nejbližší době narození potomka a již tato skutečnost ho vede k přesvědčení, že je nutné vést řádný život. Dovolatel má tudíž za to, že soud nesprávně zhodnotil veškeré okolnosti, nepřihlédl k významným výše uvedeným polehčujícím okolnostem, svědčícím ve prospěch obviněného a na základě těchto pochybení a nesprávných hodnocení uložil dovolateli nepřiměřeně přísný trest.

V petitu svého dovolání proto dovolatel J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.

V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým zamítl řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu/. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). A konstatoval rovněž, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu.

Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody vymezené v citovaných ustanoveních zákona, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V souvislosti s namítaným dovolacím důvodem vymezeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba uvést, že toto ustanovení lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotit hmotně právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvého, popřípadě druhého stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Přezkoumávané rozhodnutí pak bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není totiž další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolání prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nenahrazuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu), jejichž uplatněním lze řešit některé nedostatky ve skutkových zjištěních.

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Z tohoto zřetele dovolání obviněného J. B. nemůže obstát, neboť z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jeho námitky směřují výlučně vůči nesprávnému hodnocení provedených důkazů a navíc jsou zaměřeny výhradně proti výroku o trestu. V posuzovaném dovolání tedy obviněný sice citoval jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou.

V takovém případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění a způsobu jejich hodnocení, který byl pouze formálně tvrzen a navíc vadně směřoval výhradně proti rozhodnutí o trestu.

V rámci dovolání lze totiž úspěšně brojit proti výroku o trestu jedině za předpokladu, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovený v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným /§ 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu/. Tento dovolací důvod by tudíž v tomto případě rovněž nepřicházel v úvahu a obviněný jej ostatně ve svém dovolání ani neuplatnil.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že námitky obviněného J. B., uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto shledal, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. řádu a odmítl jej podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, přičemž Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k