6 Tdo 1367/2013
Datum rozhodnutí: 15.01.2014
Dotčené předpisy: § 250a odst. 1 tr. zák., § 250a odst. 3 tr. zák.



6 Tdo 1367/2013-28

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. ledna 2014 o dovolání obviněného J. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013, č. j. 67 To 172/2013-414, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 18/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 3. 2013, č. j. 51 T 18/2012-388, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 250a odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené Kooperativy pojišťovny, a. s., na náhradu škody.

Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 7. 2013, č. j. 67 To 172/2013-414, podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 51 T 18/2012, obviněnému podle § 250a odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok o náhradě škody).

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení věci. Namítl, že z hlediska nároku na plnění z pojistné smlouvy nemůže trestní odpovědnost vzniknout uplatněním nároku na plnění ze strany poškozeného na základě zákonného pojištění. S touto námitkou se v rámci vznesené obhajoby nevypořádal soud prvního stupně ani soud odvolací. Obviněný měl uzavřenou pouze pojistku, jejímž obsahem bylo zákonem stanovené pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla. Jde tedy pouze o tzv. povinné ručení, přičemž nesplnění této zákonné povinnosti je vůči porušiteli sankcionováno v souladu s příslušným zákonem. O smluvní pojištění ve smyslu § 250a tr. zák. se však nejedná, protože obviněný neměl možnost volby, zda takovou smlouvu uzavře, na rozdíl např. od pojistné smlouvy na pojištění majetku (např. pojištění domácnosti, staveb apod.), nebo i havarijního pojištění (např. pro případ krádeže vozidla). Obviněný dále namítá, že to nebyl on, kdo uplatnil nárok ze zákonného pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla, neboť tento nárok uplatnil výlučně odsouzený Z., a to samostatným úkonem ze dne 23. 8. 2005 a 30. 8. 2005. Podle názoru obviněného se z tohoto důvodu nemohl dopustit trestného činu, pro který byl odsouzen. Dodal, že uvedeného trestného činu se může dopustit pouze pachatel v postavení speciálního subjektu tj. pouze osoba, která je účastníkem pojistné smlouvy. Odsouzený však nebyl účastníkem pojistné smlouvy, s níž je spojena možnost naplnění skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, a tedy neměl postavení speciálního subjektu. Ve zbývající části dovolání obviněný odmítá závěr soudů, že k dopravní nehodě došlo. Dopravní nehoda byla fakticky nahlášena a na místě ji šetřila Policie ČR, která bez jakýchkoliv pochybností dospěla k závěru, že se nehoda skutečně stala. Vyplývá to jak z výslechu svědka policisty S., tak z výpovědí obou účastníků nehody, tj. obviněného, tak odsouzeného Z. a ze znaleckého posudku znalce Ing. Jana Tyla. Obviněný ve vypracovaných znaleckých posudcích shledává zásadní rozpory ohledně místa střetu vozidel a konečných poloh vozidel a má za to, že s ohledem na to, že spis policie byl již skartován, jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Nadto uvádí, že v rámci likvidace pojistné události dopravní nehodu šetřila i příslušná pojišťovna, která taktéž neshledala jakékoliv podezření, nepožadovala doplnění listin ani doplnění šetření v rámci likvidace a pojistné plnění obviněnému Z. vyplatila v plné výši. Objednaný posudek poškozenou pojišťovnou nelze podle obviněného považovat za znalecký posudek, neboť se jedná o pouhý důkaz listinou. Podle názoru obviněného je nesprávná také výše škody, když bylo zcela jednoznačně prokázáno, že k dopravní nehodě došlo, škoda tedy může spočívat pouze v částce, kterou vyplatila za poškození vozidla Audi A3, které nesouviselo s dopravní nehodou. Namítá dále, že nesprávný je závěr soudů, že spolu s odsouzeným Z. inkasoval pojistné plnění. Z důkazů obsažených v soudním spisu jednoznačně vyplývá, že z pojistného plnění neinkasoval jakoukoli ani sebemenší částku. K trestnímu stíhání došlo až pět let po dopravní nehodě, a to na základě oznámení poškozené pojišťovny, což považuje za zcela nestandardní. Na závěr dodal, že jestli již dříve odsouzenému Z. svědčí amnestie prezidenta republiky, pak by měla být tato okolnost přičtena také k jeho prospěchu. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 67 To 172/2013, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 51 T 18/2012, v celém rozsahu zrušil a sám obviněného zprostil obžaloby, případně po zrušení napadených rozhodnutí vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření konstatoval, že námitky obviněného ohledně speciálního subjektu a argumentace, že nejde o smluvní pojištění, a proto nelze aplikovat ustanovení § 250a tr. zák., jsou sice námitkami právními, ale tyto jsou zjevně neopodstatněné, proto je třeba je odmítnout. Důvodnými neshledal státní zástupce ani námitky ohledně zjištění výše škody a použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na skutečnosti ve svém vyjádření uvedené navrhl, aby dovolání obviněného jako celek bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že námitku obviněného, zda naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., jestliže obsahem pojistky bylo zákonem stanovené pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla, je třeba považovat za právně relevantní a lze ji podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve spojení s námitkou speciálního subjektu.

K tomu, zda lze podřadit pod smluvní pojištění pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla Nejvyšší soud uvádí následující:

Podle občanského zákoníku je možno rozlišit dvě základní formy pojištění, a to pojištění smluvní a pojištění zákonné. V rámci smluvního pojištění se rozlišuje pojištění dobrovolné a povinné. Oba tyto druhy pojištění mohou být předmětem trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák., i podle § 250a odst. 2 tr. zák. Pojištění smluvní dobrovolné respektuje smluvní volnost účastníků a jejich rovné postavení a pojištění smluvní povinné se sjednává tehdy, kdy je zájem společnosti na ochraně proti následkům činností, které jsou zpravidla zdrojem zvýšeného rizika. Od 30. 7. 1999, resp. od 1. 1. 2000 je i pojištění odpovědnosti provozovatelů vozidel za škodu způsobenou provozem těchto vozidel povinným smluvním pojištěním (dříve šlo o zákonné pojištění podle § 14 zákona č. 12/1997 Sb., a vyhl. č. 492/1991 Sb.) srov. zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 1279. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pojištění odpovědnosti vzniká na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi pojistníkem a pojistitelem. Pojistitel je vždy povinen uzavřít pojistnou smlouvu, jestliže návrh na její uzavření neodporuje tomuto zákonu, zákonu upravujícímu pojistnou smlouvu nebo pojistným podmínkám pojistitele. V pojistné smlouvě se mohou smluvní strany od tohoto zákona odchýlit jen tehdy, pokud tím nedochází ke snížení nebo omezení nároků poškozeného, vyplývajících z práva na náhradu škody z pojištění odpovědnosti, způsobené provozem vozidla. Pojištění odpovědnosti nelze přerušit, pokud nebylo v pojistné smlouvě dohodnuto jinak. Bylo-li v pojistné smlouvě dohodnuto přerušení pojištění odpovědnosti, je pojistník povinen před počátkem přerušení pojištění prokázat pojistiteli, že příslušnému orgánu evidence odevzdal státní poznávací značku a osvědčení o registraci vozidla. V době přerušení pojištění odpovědnosti není plněna povinnost pojištění odpovědnosti. Podle odst. 2 § 3 cit. zákona uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti je povinen vlastník tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak. Ze shora uvedeného tedy plyne, že povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti za provoz motorového vozidla vyplývá ze zákona, avšak svou povahou je smluvním povinným pojištěním. Na tomto základě lze pak dospět k závěru, že obviněný byl účastníkem pojistné smlouvy, s níž zákon spojuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. Obviněný J. K. měl uzavřenou pojistnou smlouvu č. 6121258216 o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Byť nárok na plnění z pojistné smlouvy uplatnil obviněný J. Z., nelze přehlédnout, že jednání obviněných J. K. a J. Z. bylo vedeno společným jednáním a že jednali ve společném úmyslu ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Podle ustálené soudní judikatury, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním, dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním (srov. č. 36/1973, č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Z tzv. skutkové věty výroku o vině je zřejmé, že obviněný J. K. měl v úmyslu s již odsouzeným J. Z. spáchat trestný čin pojistného podvodu společným jednáním, když po vzájemné domluvě s cílem neoprávněně vyinkasovat pojistné plnění zinscenovali dopravní nehodu, při níž mělo dojít ke střetu vozidel . Není tedy pochyb, že i obviněný J. K. bezezbytku naplnil znaky skutkové podstaty pojistného podvodu. Obviněný J. K. měl uzavřenou pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla se společností Kooperativa pojišťovna, přičemž pojistnou událost oznámil a nárok na pojistné plnění za poškození vozidla Audi A3 uplatnil J. Z. Oba obvinění byli účastníky dopravní nehody, dopravní nehodu zinscenovali a jejich úmysl směřoval k tomu, aby bylo vyinkasováno pojistné plnění za poškození motorového vozidla Audi A3. Lze tedy uzavřít, že za této situace nelze obviněnému přisvědčit, že se nepodílel na uplatnění nároků z pojistného plnění, protože společným jednáním obou obviněných byly naplněny znaky skutkové podstaty pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle 9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 49/2009 Sb. rozh. tr., které na jednání obviněného svým obsahem dopadá. Obviněný také podepsal protokol o dopravní nehodě, ve kterém uváděl nepravdivé údaje k dopravní nehodě, poškození vozidla apod., přestože věděl, že uvedené doklady budou sloužit k uplatnění nároku na plnění z jeho pojistné smlouvy. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.

Druhá část dovolání obviněného obsahuje námitky, jejichž povaha má ryze skutkový charakter. Obviněný se jimi snaží zpochybnit provedené dokazování zejména ve vztahu k vypracovaným znaleckým posudkům. V tomto směru lze uvést, že ze znaleckého posudku Ing. Tomáše Strouhala jednoznačně vyplynulo, že průběh udávaného nehodového děje neodpovídá poškození obou vozidel a že z technického hlediska je nepřijatelné, aby na levém předním blatníku u vozidla Škoda Felicia došlo k takové deformaci, která by odpovídala nárazu do vozidla A3. K tomu znalec uvedl, že nelze vyloučit, že při uváděném střetu nemohlo dojít ke kontaktu těchto vozidel, ale že v tomto případě došlo k poškození již poškozených dílů. Znalec vyslovil závěr, že vozidla mohla být před střetem pojízdná, neměla však vyteklé provozní kapaliny, přední levé kolo vozidla Felicia nebylo vyvráceno, přičemž obě vozidla mohla přijet po vlastní ose nebo mohla být na místo nehody dotlačena. V podstatě ke stejnému závěru dospěl znalec Ing. Josef Ťoupalík, který byl přibrán poškozenou pojišťovnou, nicméně u hlavního líčení vypovídal po zákonném poučení a ve shodě se závěry znalce Ing. Tomáše Strouhala. Protože se závěry obou znalců shodovaly a jejich verze nebyla ani v rozporu se znaleckým posudkem Ing. Jana Tyla vypracovaným na podnět obviněného J. Z., přiklonily se soudy k verzi, která střet obou vozidel podle popisu obviněných vyloučila. K poškození vozidla zn. Audi A3 se vyjadřoval také předchozí majitel tohoto vozidla M. P., který vypověděl, že automobil prodával bez poškození a nehavarované. Ve spojení s dalšími listinnými důkazy byla provedeným dokazováním obhajoba obviněného vyvrácena. Za těchto okolností proto bylo možno dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného.

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, přičemž obviněný považuje provedené dokazování za nedostatečné. Nicméně Nejvyšší soud má za to, že ve věci byl proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutku, pro který byl odsouzen. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., pak musí Nejvyšší soud uvést, že k tomuto dovolacímu důvodu obviněný své výhrady nekonkretizoval a není povinností Nejvyššího soudu domýšlet za obviněného, jakým způsobem měly být jeho námitky konkretizovány (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07. S jistou mírou tolerance by se pod shora uvedený dovolací důvod dala podřadit námitka obviněného, kde se tento zmiňuje o amnestii prezidenta republiky. Je však třeba uvést, že se týká jiného obviněného - vztahuje se k odsouzenému J. Z. - nelze k ní tudíž přihlížet v rámci trestní věci obviněného J. K. Právní námitkou není ani výhrada obviněného k výši škody na vozidle, která byla uplatněna, neboť obviněný zmíněnou částku dovozuje od jiného skutkového stavu, kdy uvádí, že k dopravní nehodě došlo, avšak soudy byl zjištěn opak.

Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že skutkové námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání, které bylo podáno s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal zjevně neopodstatněným, odmítl dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. ledna 2014


Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann