6 Tdo 1365/2015
Datum rozhodnutí: 12.11.2015
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1365/2015-23

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný F. S. , roz. M. L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 30. 7. 2015, č. j. 6 To 201/2015-574, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 209/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 5 2015, č. j. 2 T 209/2013-532 , byl obviněný F. S., roz. M. L. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

dne 29. 8. 2013 v době kolem 14.00 hodin v ulici O. .... v K. nejdříve přišel do herny U. P., kde hrál na výherních automatech, které zablokoval bankovkami cizí měny, když po lživé reklamaci, že stroj zablokovaly české peníze, které do něj vložil, mu obsluha vyplatila 3.000 Kč, se kterými z herny odešel, načež se kolem 16.00 hodiny do herny vrátil znovu hrát na výherních automatech, přičemž obsluha herny poškozená M. B., která po odchodu obžalovaného zjistila, že automaty byly zablokovány bankovkami cizí měny, po něm následně požadovala navrácení vyplacené částky 3.000 Kč, a přitom v jedné ruce držela finanční hotovost ve výši 14.000 Kč, kterou hodlala uložit do trezoru a v druhé ruce bankovky cizí měny vyjmuté ze strojů, poté obžalovaný na poškozenou začal opakovaně křičet, že jí nebude dávat žádné peníze, ale bude to ona, kdo mu bude dávat peníze, a když mu poškozená řekla, že mu žádné peníze nedá, uhodil ji dlaní do pravé tváře, a následně poškozená z obavy z dalšího napadání a po opakovaném tvrzení obalovaného, že peníze bude dávat jemu, vydala obžalovanému drženou částku 14.000 Kč, a když si obžalovaný vzal peníze, bezprostředně poté kopl poškozenou do břicha, která v důsledku toho upadla na zem, a následně z místa odešel, čímž poškozeným Dubhe, s. r. o., se sídlem Zahradníkova 1220/20a, Praha 5 Košíře, 150 00, IČ: 24273082, způsobil škodu ve výši 14.000 Kč.

Obviněný byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, regionální pobočce pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj škodu ve výši 1.508 Kč. Poškozená Dubhe s. r. o. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jak obviněný, tak státní zástupce v jeho neprospěch, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, který rozsudkem ze dne 30. 7. 2015, č. j. 6 To 201/2015-574, z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a sám podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. obviněnému za uvedený zločin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 11. 2013, č. j. 1 T 101/2013-53, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, č. j. 5 To 444/2013-70, uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 11. 2013, č. j. 1 T 101/2013-53, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, č. j. 5 To 444/2013-70, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Dítěte, LL.M. dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný namítá, že jím uplatněný důvod dovolání je dán existencí extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, která nemají obsahovou vazbu na provedené důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logických způsobů hodnocení. Dovolatel tvrdí, že závěr o jeho vině stojí na jediném důkazu výpovědi poškozené, z čehož dovozuje, že ve věci je dán stav důkazní nouze. Soudům vytýká, že nevyhověly jeho důkazním návrhům na výslech svědků, konkrétně servírky E., M. B., R. G., A. H. a V. J.. V neprovedení označených důkazů spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a práva na řádnou obhajobu. Pochybení shledává i v tom, že nebyl proveden důkaz vypracováním znaleckého posudku z oboru odorologie, který navrhoval i státní zástupce. Vypracován měl být i posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a to s ohledem na zranění poškozené a jeho tělesný handicap. Za nestandardní pokládá to, že se soud spokojil s lékařskou zprávou a nevyslechl ošetřujícího lékaře či pracovníky záchranné služby. Výpověď poškozené pokládá v mnoha směrech za nelogickou, soudům vytýká, že se nezabýval minulostí svědkyně a nepřihlédly k tomu, že její druh se na ní dopouští násilí, které poškozená často vykazuje. Protože soudy odsuzující výrok založily na ne zcela věrohodné výpovědi poškozené bez toho, aby k vyvrácení výpovědi obžalovaného a jeho obhajoby provedl (y) navrhované důkazy , činí dovolatel závěr, že v jeho věci existuje rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. S odkazem na nálezy Ústavního soudu namítá porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Z důvodu tvrzeného extrémního rozporu se obviněný domáhá toho, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 5 2015, č. j. 2 T 209/2013-532, tak rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 30. 7. 2015, č. j. 6 To 201/2015-574, a přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem dovolání a napadených rozhodnutí se k němu nebude věcně vyjadřovat. Udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání a to i pro případ rozhodnutí jiného, než jím navrženého [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Z dovolání obviněného plyne, že napadeným rozhodnutím nevytýká vadu hmotně právního posouzení ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která jsou v nich (prvotně v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně) vyjádřena. Veškerá argumentace dovolatele směřuje do oblasti skutkové a procesní. Soudům vytýká to, že jejich skutková zjištění nelze pokládat za správná, neboť podle jeho hodnocení jím uplatněná obhajoba nebyla dostatečným způsobem vyvrácena. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními je potvrzován námitkou o porušení zásady presumpce neviny. Porušení jeho práva na spravedlivý proces má podle něj svoji příčinu v neprovedení navržených důkazů. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje v existenci extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry.

Žádnému z takto uplatněných tvrzení obviněného nelze přisvědčit.

Přihlédne-li se k obsahu napadených rozhodnutí, lze z jejich odůvodnění zjistit, že dovolací argumentace obviněného není ničím jiným, než opakováním jeho námitek uplatněných v řízení před soudem nalézacím a následně v podobě odvolacích námitek v řízení před soudem druhého stupně. S těmito námitkami se tyto soudy bezezbytku a přesvědčivě vypořádaly. Jasně vyvrátily tvrzení obviněného, že jeho odsouzení spočívá na jediném (a ještě ne zcela věrohodném) důkazu svědecké výpovědi poškozené. Transparentně vyložily, proč vyšly z výpovědi poškozené a ji podporujícího okruhu důkazů dalších a nikoli z údajů obsažených ve výpovědi obviněného, případně k ní se vážících důkazů jiných. Stejně tak se pečlivě vypořádaly i s důkazními návrhy obviněného, neboť v podrobnosti rozvedly, proč provedení toho či onoho důkazu vyhodnotily jako nepotřebné a nadbytečné pro jejich rozhodnutí (stran tohoto konstatování odkazuje dovolací soud na str. 7 až 9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 usnesení soudu odvolacího). Jejich způsobu zhodnocení provedených důkazů nelze nic vytknout, tvrzený extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry nelze dohledat. Ostatně ani sám dovolatel nekonkretizuje, v čem by se jím tvrzený extrémní nesoulad měl v konkrétnosti projevit, či v čem zhodnocení důkazů soudy, které napadená rozhodnutí vydaly, nesplňuje požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněný tak ve své podstatě toliko prosazuje svoje hodnocení důkazů, které však, není-li současně opřeno o racionální vyvrácení hodnotících postupů soudů, nemůže vést ke zvrácení dovoláním napadených rozhodnutí. Dovolací soud je totiž v zásadě vázán skutkovými zjištěními vyjádřenými v takových rozhodnutích (a jemu předcházejícím zhodnocením důkazů soudy, které důkazy provedly), není-li zjevné, že taková zjištění nemohou obstát. Tak by tomu bylo v případě, že by tato zjištění byla např. výsledkem tzv. libovůle soudů, která by se projevila v naprosto flagrantním porušení zásad logiky při hodnocení důkazů, či v jiných vadách v takovém procesu se vyskytujících (např. v opomenutí důležitých důkazů apod.), pro které by učiněné skutkové a právní závěry byly neudržitelné. Tak tomu však v posuzované věci není.

K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces je nezbytné uvést, že má podle dovolatele spočívat v tom, že došlo k jeho odsouzení, neboť je přesvědčen, že s ohledem na provedené důkazy je zcela zřejmé, že není možné při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit, že (on) je pachatelem uvedeného skutku a že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu . Protože dovolací soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí byla zatížena vadou spočívající v existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými a právními závěry na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé, musí konstatovat, že k porušení práva obviněného garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku jeho pravomocného odsouzení nedošlo. V dané souvislosti je totiž nezbytné připomenout, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

Opětovně lze zmínit, že procesní zásah dovolacího soudu skrze namítané nedostatky skutkových zjištění si lze představit jen v situaci, kdy by byl nucen zajistit dodržení ústavních kautel, tj. i realizaci práva obviněného na spravedlivý proces. Do hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů zásadně (stejně jako soud Ústavní srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 908/14) není oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.

Stejně tak je třeba připomenout, že k porušení práva na spravedlivý proces nedochází v situaci, kdy soud neprovede důkaz či důkazy navržené obhajobou, pokud svůj postup v tomto směru náležitě odůvodní [ srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3493/12: obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obviněného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ust. § 125 tr. ř.) ]. To se ve věci hodnocené stalo.

S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. listopadu 2015

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu