6 Tdo 136/2007
Datum rozhodnutí: 27.02.2007
Dotčené předpisy:




6 Tdo 136/2007

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud v Brně rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. února 2007 o dovolání obviněného T. K. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2004, č. j. 3 To 161/2003-1642, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2003-1193, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, č. j. 4 T 11/2003-1193, byl obviněný T. K. L. uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148a odst. 1, 3 tr. zák. a byl mu podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, když pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo Krajským soudem v Praze rozhodnuto o vině dalších šesti obviněných. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud vyslovil zabrání věci, a to 2.981.180 ks cigaret různých značek, které byly zajištěny dne 8. 4. 2002.

Uvedených trestných činů se podle skutkového zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný se spoluobviněnými tím, že obžalovaní T. Q. T., M. T. Ch., Q. D. T. v přesně nezjištěné době na počátku roku 2002 do 8. 4. 2002, v úmyslu zkrátit spotřební daň, clo a daň z přidané hodnoty, nakupovali od dalších neztotožněných osob cigarety nelegálně dovezené ze zahraničí, které nebyly opatřeny nálepkami k jejich označení pro daňové účely platnými v České republice a tyto cigarety přechovávali a následně distribuovali prodejcům na různých místech ČR, přičemž k této činnosti využívali vozidel a skladovacích prostor, které jim poskytl obžalovaný T. K. L., přičemž transport cigaret zajišťovali za pomoci obžalovaných P. R. a M. H., kteří pro ně vykonávali i další úkoly. Při zákroku pracovníků inspektorátu celní a finanční stráže dne 8. 4. 2002 pak bylo zadrženo v prostorách užívaných obviněnými v obci S. čp. v ul. K. Š. 676.000 ks cigaret nelegálně dovezených ze zahraničí, přechovávaných obžalovanými, které nebyly označeny ochrannými nálepkami platnými v ČR, ve skladech v P. v ul. R. a v ulici M. čp., 339.180 ks takových cigaret, ve skladu v obci V. čp., 1.166.000 ks takových cigaret, ve vozidle Mercedes Sprinter SPZ v K. V. v ul. Š. čp. řízeném M. H. pak bylo zajištěno celkem 800.000 ks takových cigaret bezprostředně před jejich předáním obžalovanému N. V. H., který je měl v úmyslu dále prodat na území ČR. Obžalovaní T. Q. T., M. T. Ch, Q. D. T., T. K. L., M. H. a P. R. tak způsobili zkrácením cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 5.565.863,- Kč a obžalovaný V. H. N. se svým jednáním pokusil způsobit škodu zkrácením cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši 1.493.600,- Kč .

K odvolání obviněných M. H. a P. R. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2004, č. j. 3 To 161/2003-1642, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek výrokem pod bodem I. zrušil ohledně obviněných M. H. a P. R. v celém rozsahu a znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. u těchto dvou obviněných rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. oba obviněné obžaloby zprostil. Výrokem pod bodem III. podle § 256 tr. ř. odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, jakož i odvolání obviněných M. T. Ch., Q. D. T., T. K. L., V. H. N., družky obviněného T. K. L. paní N. T. T. a sestry obviněného M. T. Ch. paní Ch. T. T. H.

Obviněný podal dovolání prostřednictvím dvou obhájkyň. V dovolání podaném Mgr. A. V. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, a podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nadto dodal, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces a na prokázání viny zákonným způsobem podle čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Má za to, že usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá jakékoliv tvrzení policejního orgánu o tom, že by tyto trestné činy byly spáchány úmyslně. Podle jeho názoru usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 9. 2002 nemá náležitosti vyžadované § 160 odst. 1 tr. ř. Zákonné náležitosti nemá ani usnesení krajského státního zástupce v Praze ze dne 7. 10. 2002. Chybí v něm náležitosti ve smyslu § 134 odst. 2 tr. ř., zejména pak uvedení subjektivní stránky trestných činů. K jejich spáchání došlo v nepřítomnosti obviněného, v době jeho pobytu v zahraničí, jednáním osob, které nemohl nijak ovlivnit a o kterém nevěděl. Domnívá se, že popis skutku není označen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Poukazuje na to, že odůvodnění má obsahovat skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, avšak žádné takové skutečnosti z žádného z těchto usnesení nevyplývají. Domnívá se tedy, že odůvodnění je nedostatečné a pro tento nedostatek je nepřezkoumatelné. Namítl dále, že výrok rozsudku obsahuje jednání odlišně popsané od skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání. Dovozuje, že popis skutku uvedený v rozsudku se od popisu skutku liší natolik zásadním způsobem, že se nejedná o totožný skutek. Tvrdí, že v projednávané věci nebylo prokázáno, zda cigarety skladované či převážené ostatními obviněnými byly vyrobeny na území ČR nebo mimo území ČR. Konstatuje, že závěry o jeho vině soud učinil na základě hypotéz. Mimo rámec dokazování je právní kvalifikace, kdy soud vůbec žádným způsobem přesvědčivě nezdůvodnil, z jakých důkazů dovodil u obviněného úmysl či vědomost o hodnotě těchto cigaret. V žádném případě nemohl mít a neměl vědomost o objemu cigaret přechovávaných ostatními osobami. Nesouhlasí s tím, že i jeho jednání bylo kvalifikováno podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a § 148a tr. zák. s ohledem na výši škody přesahující hranici 5.000.0000,- Kč. Úmyslné jednání se musí vztahovat i k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. Nic takového však v řízení prokázáno nebylo. V další části dovolání obviněný napadá způsob, jakým se podstatná část cigaret dostala do dispozice orgánů činných v trestním řízení. Podle obviněného byly cigarety získány v rozporu se zákonem, tedy násilným způsobem, pod hrozbou násilného donucení, takže jsou podle § 89 odst. 3 tr. ř. naprosto nepoužitelné. Dospěl k závěru, že všechny domovní prohlídky uskutečněné dne 8. 4. 2002 byly provedeny na základě příkazů k domovní prohlídce vydaných Okresním soudem Praha východ, které jsou naprosto frázovitě a nedostatečně odůvodněny. Obviněný brojí proti tomu, jakým způsobem domovní prohlídky proběhly. V této souvislosti orgánům činným v trestním řízení vytkl, že domovní prohlídky byly uskutečněny bez předchozího výslechu obviněných. Ani samotné přechovávání cigaret ve skladě nebo v dopravním prostředku však podle obviněného nelze pokládat za uvádění do oběhu . Takové jednání skutkovou podstatu dokonaného trestného činu podle § 148 tr. zák. a § 148a tr. zák. ještě nenaplňuje. Nanejvýš by se mohlo jednat o přípravu takového trestného činu, která je však trestná jen u zvlášť závažných trestných činů obsažených v § 41 odst. 2 tr. zák. V samotném závěru dovolání obviněný zmiňuje skutečnost, že jeho družka N. T. T., ač podala odvolání v jeho prospěch, nebyla vyrozuměna o termínu konání veřejného zasedání dne 19. 3. 2004. Je toho názoru, že odvolací soud měl posoudit, zda je možné veřejné zasedání provést v její nepřítomnosti, či zda je nutno je odročit (§ 205 odst. 2 tr. ř., § 238 tr. ř.). Konal-li odvolací soud veřejné zasedání, aniž bylo jeho družce umožněno se veřejného zasedání zúčastnit, přestože byla osobou, z jejíhož podnětu se veřejné zasedání konalo, došlo k porušení nejen příslušných ustanovení trestního řádu, nýbrž také k porušení základního práva každého na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný je přesvědčen, že trestní řízení vedené proti němu neproběhlo zákonným způsobem, jednak proto, že byl uznán vinným jiným skutkem, nežli pro který mu bylo sděleno obvinění, jednak proto, že trestní řízení bylo zatíženo závažnými procesními vadami a nemělo spravedlivý charakter. V tomto shledává zásah do jeho základního práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv, jakož i do práva zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 3 To 161/2003, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň obviněný podal podnět předsedovi senátu Krajského soudu v Praze k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř., aby na podkladě podaného dovolání a obsahu spisů, pokud dospěje k závěru, že by měl být odložen výkon rozhodnutí, předložil bez zbytečného odkladu spis s návrhem na odložení výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu.

Dovolání podané prostřednictvím obhájkyně JUDr. D. R. obviněný opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. konstatuje porušení procesních podmínek, neboť došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku a řádného opravného prostředku jeho družky N. T. T., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takovéto rozhodnutí. Porušení procesních podmínek je dáno skutečností, že odvolací soud zamítl podle § 256 tr. ř. jeho odvolání, i když vzhledem k důkazní situaci bylo na místě, aby vedle obviněných M. H. a P. R. byl také obžaloby zproštěn. Minimálně měl však odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně k vypracování obhajobou navrhovaného znaleckého posudku k zodpovězení otázky původu a originality cigaret, a to z důvodu neexistence jediného důkazu prokazujícího jejich dovoz a dovozovaného zkrácení cla. Právě v právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku. V dovolání se odvolává na svou předchozí obhajobu, totiž že v době spáchání stíhaného skutku se nacházel mimo území České republiky. Do České republiky se vrátil až po zadržení spoluobviněných a zajištění cigaret. Přesto byl odsouzen za pomoc k něčemu, co se odehrávalo naprosto bez jeho vůle a vědomí. Žádným důkazem mu nebylo prokázáno účastenství na trestném činu. Ani jako jednatel obchodní společnosti L. f. s. r. o. neměl žádnou povědomost o tom, že v době jeho nepřítomnosti budou vozidla společnosti použita k přepravě neokolkovaných cigaret. Pokud by to věděl, nesouhlasil by s tím a neprodlužoval by si svůj pobyt ve V. a zasáhl proti tomu. Zdůraznil, že nikdo z jeho příbuzných neznal přesný termín jeho návratu, neboť původně se měl vrátit o čtrnáct dnů dříve. Obviněný v další části dovolání rozebírá, proč se nemohl na trestné činnosti podílet. Nikdy se nedostal v minulosti do konfliktu se zákonem. Českou republiku považuje za svůj domov, má zájem na tom, aby jeho dcera mohla zde studovat, v podnikatelské činnosti je velmi opatrný, účetnictví vede profesionální účetní. V jeho bytě se po dobu jeho nepřítomnosti zdržovali jeho příbuzní a jedině někdo z nich musel v jeho nepřítomnosti cigarety do bytu umístit, protože on s nimi nikdy neobchodoval. Stejně tak nebylo prokázáno, že by se vědomě podílel na obchodování s pašovanými či nekolkovanými cigaretami. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by cigarety zajištěné dne 8. 4. 2003 (správně má být uvedeno 8. 4. 2002) na různých místech Č. byly nelegálně dovezeny ze zemí bývalého S. či jiné země přes státní hranice Č. r. Skutečnost, že spolu se zajištěnými cigaretami byly zajištěny zčásti i diplomatické pečetě mongolské ambasády neprokazuje realizaci faktického převezení nalezených a zjištěných cigaret do ČR z jiné země. Přitom se mohlo jednat i o padělky vyrobené na území ČR. Uvedl, že za tímto účelem požádal o vypracování znaleckého posudku, avšak cigarety byly zlikvidovány dříve, než mohl být jakýkoli důkaz v tomto směru proveden. S ohledem na uvedené skutečnosti dovozuje, že nebylo v souladu s požadavky trestního řádu bez důvodných pochybností prokázáno, že by se dopustil jednání uvedeného v obžalobě a naplnil tak znaky trestného činu. Při správném hodnocení důkazů měl soud jednoznačně dojít k závěru o jeho nevině. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok uvedený v bodě III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 3 To 161/2003, v části, ve které bylo jeho odvolání a odvolání jeho družky N. T. T. zamítnuto, a poté přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání věci v potřebném rozsahu a k vydání nového rozhodnutí, pokud sám tomuto dovolání nevyhoví tak, že se rozsudek v napadené části ruší s tím, že T. K. L. se zprošťuje obžaloby. Zároveň navrhl, aby předseda senátu ještě před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně shledal námitku obviněného vznesenou k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že v případě, pokud dojde k nedostatečnému vymezení skutku již v usnesení vydaném podle § 160 odst. 1 tr. ř., vznikají pochybnosti o tom, zda po celou dobu řízení (až do vydání pravomocného meritorního rozhodnutí) byla zachovávána totožnost skutku. Totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech individualizující skutek, zejména co do času a místa spáchání trestného činu, způsobu zavinění, rozsahu následku, když jinak totožnost jednání zůstala zachována. Nebude-li shoda mezi jednáním uvedeným v usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř., případně v obžalobě, a tím, které vyšlo najevo v přípravném řízení či v hlavním líčení, může totožnost skutku udržovat totožnost způsobeného následku. Nebude-li shoda mezi následkem uvedeným v usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. a tím následkem, který vyšel najevo v průběhu přípravného řízení nebo hlavního líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost jednání. Jestliže změny, ke kterým došlo v průběhu přípravného řízení či v hlavním líčení, se týkají skutečnosti, které ve svém souhrnu tvoří jednání, pak totožnost bude zpravidla zachována, jestliže jednání vylíčené v usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. a jednání po změnách, k nimž došlo v hlavním líčení, budou alespoň částečně totožná. Totéž platí i pokud jde o následek. Z popisu skutku obsaženého v usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř., kterým bylo zahájeno v předmětné věci trestní stíhání obviněného T. K. L., vyplývá, že policejní orgán měl za dostatečně odůvodněný závěr, že jmenovaný obviněný spolu s dalšími obviněnými přechovával cigarety, které nebyly označeny ochrannými nálepkami a byly dovezeny neoprávněně z U., a že tyto cigarety chtěl obviněný spolu s dalšími obviněnými prodat tehdy nezjištěným osobám. V tomto popisu skutku je vyjádřena skutečnost, že obviněný T. K. L. věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí, nebo alespoň může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit (úmysl přímý). V průběhu hlavního líčení pak soud prvního stupně dospěl k názoru, že obviněný T. K. L. úmyslně podporoval trestný čin jiných osob tím, že jim poskytl vozidla a skladovací prostory, ve kterých tyto jiné osoby převážely a skladovaly pašované a řádně neokolkované cigarety, což bylo vyjádřeno ve výroku o vině pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 4 T 11/2003, což jinak řečeno znamená, že soud nalézací pouze konkrétněji specifikoval účast obviněného T. K. L. na protiprávním jednání (při zachování totožnosti následku a podle názoru státního zástupce při alespoň částečném zachování totožnosti jednání). Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., některé výtky obviněného směřují primárně proti nesprávnému hodnocení důkazů soudy obou stupňů, proti skutkovým závěrům, proti šíři provedených důkazů či proti procesnímu postupu v předmětné věci. Závěr o formě zavinění, jakož i o tom, zda v daném případě došlo k úniku i na cle, jsou sice závěry právními, vycházejí však ze skutkových zjištění soudu, které vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat. Státní zástupce konstatuje, že obviněný zaměřil své dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů (zejména proti tomu, jak se soud vypořádal s tvrzením obviněného T. K. L., že dalším spoluobviněným pouze umožnil bydlení, případně skladování či dopravu textilního zboží a že k páchání trestné činnosti došlo v době, kdy nepobýval na území republiky, či proti tomu, jaké stanovisko soud zaujal ke skutečnosti, že při domovních prohlídkách byly nalezeny důkazy jednoznačně svědčící pro to, že inkriminované cigarety se na území republiky dostaly s diplomatickou poštou). Rovněž obviněný brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, která jej označila za osobu, jež poskytla obviněným pomoc při přechovávání a distribuci nelegálně dovezených a potřebnými nálepkami neopatřených cigaret, která se stala podkladem právního závěru o jeho zavinění. Je tedy zřejmé, že obviněný se nedovolává toho, že tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují ani výhrady vztahující se ke způsobu realizace domovních prohlídek, telefonních odposlechů nebo k tomu, že v důsledku likvidace předmětných cigaret nebylo možné provést důkaz znaleckým posudkem, který by měl za cíl zjistit původ zajištěných cigaret. Podle názoru státního zástupce obsah všech důkazů soudy vyhodnotily v souladu s pravidly formální logiky, což znamená, že neexistuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, který by jinak zakládal důvod pro zásah do skutkových zjištění i v rámci řízení o dovolání. Pakliže by obviněný neuvedl jiné námitky, veškerá tato argumentace by svědčila pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiných důvodů, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Uvádí-li obviněný, že k naplnění skutkové podstaty pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a k trestnému činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148a odst. 1, 3 tr. zák. nemohlo dojít také proto, že v případě předmětných cigaret nedošlo k uvádění do oběhu , jak má na mysli ustanovení § 148a tr. zák., s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 55/2002 Sb. rozh. tr. je uváděním zboží do oběhu ve smyslu ustanovení § 148a odst. 1, alinei druhé, tr. zák. nejen nabízení k prodeji, prodej nebo jiné formy nabízení ke spotřebě, ale též přeprava, skladování nebo dovoz cigaret, které nejsou označeny tabákovou nálepkou (§ 40c zák. č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2003) za účelem jejich prodeje či jakéhokoli jiného nabízení na trhu. Pachatel, který takovým způsobem jedná, se dopustí dokonaného trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, alinei druhé, tr. zák. Proto i tuto námitku obviněného považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k celkové koncepci dovolání státní zástupce dospěl k závěru, že námitky, které obviněný uplatnil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze pod tento dovolací podřadit. Podal-li by obviněný dovolání pouze s odkazem na tento dovolací důvod, musel by Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Se zřetelem ke všem shora uvedeným důvodům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o obou dovoláních obviněného jako celku a dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání podané jak prostřednictvím Mgr. A. V., tak prostřednictvím JUDr. D. R. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, v obou případech prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V současné době se praxe Nejvyššího soudu ustálila na názoru, podle něhož dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit toliko za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 10, T 739, str. 18). Nejvyšší soud si dovoluje dále poznamenat, že v popisu skutku neshledal vytýkané pochybení stran subjektivní stránky nebo příčinné souvislosti. Jak Nejvyšší soud konstatuje níže /pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, skutek obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. a trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, 4 tr. zák., tj. včetně objektivní i subjektivní stránky. Námitky obviněného tudíž nemohou ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přivodit jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, než podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. Tpjn 306/2001, uváděním zboží do oběhu ve smyslu ustanovení § 148a odst. 1, alinea druhá, tr. zák. je nejen nabízení k prodeji, prodej nebo jiné formy nabízení ke spotřebě, ale též přeprava, skladování nebo dovoz cigaret, které nejsou označeny tabákovou nálepkou (§ 40c zák. č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů), za účelem jejich prodeje či jakéhokoli jiného nabízení na trhu. Pachatel, který takovým způsobem jedná, se dopustí dokonaného trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, alinei druhé, tr. zák. Za situace, kdy obviněný zpochybňuje, že by k naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 148a odst. 1, alinea druhá, tr. zák., mohlo dojít jednáním, které spočívá ve skladování či v přepravě cigaret, nemůže tato jeho námitka obstát. Uvádění zboží do oběhu, v případě jeho vyrobení, začíná povinností výrobce je označit příslušnými tabákovými nálepkami. Tímto okamžikem bylo zboží uvedeno do oběhu a v něm zůstává. Je-li tedy takové nálepkami neoznačené zboží na území České republiky dále skladováno nebo přepravováno, přičemž je pachatelem určeno k nabízení na trhu (např. je určeno k prodeji, k výměně za jiné zboží), pak je naplněn zákonný znak předpokládaný ustanovením § 148a odst. 1, alineou druhou, tr. zák., neboť pachatel takové zboží uvádí do oběhu, resp. v rozporu se zákonem se ponechává v oběhu. Jak dále vyplývá ze stanoviska, uvedené se vztahuje i na případy dovozu neoznačených cigaret na území České republiky. V tomto směru stanovisko poukazuje na ustanovení § 2 písm. o) zák. č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se uváděním do oběhu rozumí rovněž skladování cigaret nebo jejich dovoz. Podle § 4 odst. 3 zák. č. 303/1993 Sb. a § 40c odst. 1 zák. č. 587/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i dovážené cigarety musí být označeny příslušnou tabákovou nálepkou České republiky. Lze tedy uzavřít, že až na zákonem stanovené výjimky, se na území České republiky nemohou vyskytovat cigarety neoznačené tabákovou nálepkou, které by byly určeny k prodeji či jakémukoliv jinému nabízení na trhu. Formální znak uvádí do oběhu" ve smyslu ustanovení § 148a odst. 1, alinei druhé, tr. zák. je pak naplněn už jednáním pachatele, který neoznačené cigarety po území České republiky např. převáží nebo skladuje k prodeji nebo k jakémukoliv jinému nabízení na trhu. Stejně tak je tento znak dán v případě jejich dovozu na území České republiky za účelem nabízení na trhu. V případech dovozu cigaret neoznačených tabákovou nálepkou právě vůbec nedochází k jejich proclení.

Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněného, tvrdí-li že zákon vyžaduje úmysl i k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Podle § 6 písm. a) tr. zák. k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Podle § 10 odst. 2 tr. zák. na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.

Z ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. plyne zásada, že k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. postačuje zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon zavinění úmyslné. K trestnosti trestného činu podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., pokud jde o těžší následek (škodu velkého rozsahu), zákon nevyžaduje úmyslné zavinění. K naplnění tzv. kvalifikované skutkové podstaty tedy postačí zavinění z nedbalosti. Bylo prokázáno, že obviněný věděl, že skladovací prostory a vozidla poskytuje za účelem převozu nelegálně dovezených cigaret. Věděl-li obviněný, že jeho skladovací prostory a vozidla jsou používána k převozu nelegálně dovezených cigaret, ke způsobení škody přesahující hranici 5.000.000,- Kč se přihlíží s ohledem na ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. Vozidla byla používána dlouhou dobu i před odjezdem obviněného do V., tedy nikoliv pouze v době jeho nepřítomnosti. Obviněný tedy nepochybně věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [srov. § 5 písm. a) tr. zák.]. Proto soudu nezbylo nic jiného, než ke způsobené škodě přihlédnout jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť u obviněného byly splněny podmínky ve smyslu § 6 písm. a) tr. zák.

Ve vztahu ke shora uvedeným námitkám uvádění do oběhu a námitce, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby viz shora je vhodné uvést, že ani v jejich případě neshledal Nejvyšší soud právně relevantní důvod jejich uplatnění, byť považoval za potřebné se k této problematice shora vyjádřit. Je nezbytné uvést, že obviněný uplatněné námitky váže na skutková zjištění, příp. odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ve vztahu k uvedeným námitkám soudům vytýká, že nebyla zachována totožnost skutku či (a to zejména), že nebylo prokázáno, zda cigarety ostatními obviněnými skladované a převážené byly vyrobeny na území ČR nebo mimo území ČR, tedy, že nebylo prokázáno nic, z čeho by bylo možno dovodit úmysl vztahující se k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. V souvislosti s výše uvedeným lze odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně vyjádřené na str. 32 36 kde je zmiňována doba, po kterou tato skupina na území ČR cigarety distribuovala, a minimální výše škody jednáním obviněných této skupiny způsobená (str. 33). Vzhledem ke skutečnosti, že i tyto námitky, byť svoji povahou hmotněprávní, vycházejí ze zpochybnění skutkových zjištění, je třeba i ve vztahu k nim dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Pokud jde o ostatní námitky obviněného, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný primárně napadá skutkové zjištění učiněné soudy v předcházejícím řízení, a nikoliv otázku právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají námitky, jimiž obviněný brojí proti zákonnosti domovních prohlídek, neúplnosti dokazování (ohledně dovezení cigaret ze zahraničí či neprovedení jím navrhovaného důkazu). Neobstojí v rámci citovaného dovolacího důvodu ani námitky vztahující se k jeho pobytu ve V. K tomu lze podotknout, že soudy nezpochybnily dobu jeho pobytu ve V., naopak správně dospěly k závěru, že jakožto pomocník přispěl tím, že poskytl skladovací prostory a vozidla k páchání trestné činnosti dalších osob, lhostejno, že po část inkriminované doby se nenacházel na území České republiky. Nutno zdůraznit, že pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale pouze jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Není sporu, že obviněný trestnou činnost hlavních pachatelů podporoval, navíc, jak bylo shora uvedeno, jejich trestné činnosti si byl vědom. Řadou důkazů byla prokázána i subjektivní stránka trestného činu. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména na str. 29 32. Toliko ve stručnosti lze zmínit, že trestná činnost obviněných byla po určitou dobu sledována, mobilní telefony obviněných byly odposlouchávány a následně ve velké části u obviněných zadrženy. Co se týče obviněného T. K. L., závěr o jeho vině byl učiněn s ohledem na to, že poskytl spoluobviněným skladovací prostory a vozidla. Hodnotí-li obviněný jednotlivé důkazy ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, lze konstatovat, že i tato námitka patří do kategorie skutkových námitek a její původ je třeba spatřovat v hodnocení důkazů.

Lze proto shrnout, že obviněný v podaném dovolání uplatňuje toliko námitky, které mají svůj základ v učiněném skutkovém zjištění. Nejvyšší soud však nemá žádné pochybnosti o správnosti skutkového zjištění, když tomuto odpovídá i právní kvalifikace skutku.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.



Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Další námitky, které podle názoru obviněných znamenají zásah do jejich zaručených práv vyplývajících z Listiny základních práv a svobod (čl. 8 odst. 2) a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (čl. 6 odst. 1, 2), nekorespondují se žádným dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. Jinými slovy řečeno, zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod, aniž by obviněný vznesl právně relevantní námitku odpovídající některému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř. nelze konstatovat.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný v dovolání uvádí první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Namítá současně, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku jeho družky N. T. T. Dodal, že jeho družka nebyla ani vyrozuměna o termínu veřejného zasedání.

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. To platí i ohledně odvolání podané družkou obviněného paní N. T. T., neboť o jejím odvolání odvolací soud učinil stejné rozhodnutí. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit. Z uvedeného logicky plyne, že pod tento dovolací důvod nelze podřadit též námitky vztahující se k přítomnosti družky obviněného u veřejného zasedání. Byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, lze úspěšně podat dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Citovaný dovolací důvod však obviněný v podaném dovolání neuplatnil. Ostatně i kdyby tak učinil, opět by danou námitkou vybočil z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť na přítomnost družky u veřejného zasedání se daný dovolací důvod nevztahuje.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného T. K. L. ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., přičemž stejné rozhodnutí učinil ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. K návrhu na odklad výkonu trestu obviněného Nejvyšší soud nepřihlížel. Jednak proto, že v tomto směru nebyl ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. předsedou senátu prvního stupně dovolacímu soudu předložen příslušný návrh na takový postup, jednak proto, že dovolání obviněného bylo, jak bylo výše uvedeno, odmítnuto.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann