6 Tdo 1355/2016
Datum rozhodnutí: 08.12.2016
Dotčené předpisy: § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c)) tr. zák.



6 Tdo 1355/2016-59

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. prosince 2016 o dovoláních obviněného JUDr. R. P. a nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 9 To 65/2016-2637, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 110/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se obě dovolání o d m í t a j í .
O d ů v o d n ě n í : I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 11. 2015, č. j. 14 T 110/2013-2378 , byl obviněný JUDr. R. P. (dále jen obviněný ) uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, s účinností do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), kterého se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

jako soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 111/2000 v době od vyhlášení rozsudku dne 14. 8. 2008, kdy při nařízeném jednání před soudem prvního stupně po projednání věci vyhlásil rozsudek ve sporu mezi žalobcem N. T., správcem konkursní podstaty úpadce J. M., IČ ..., a žalovaným M. H., správcem konkursní podstaty úpadce KETNER, spol. s r. o., IČ 49904957, dle osobně přítomných účastníků sporu M. H. a Mgr. A. P. ve znění: Žaloba na vyloučení nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. ... u katastrálního úřadu v Ústí nad Labem v katastru nemovitostí pro obec Ústí nad Labem, k. ú. D., ze soupisu konkursní podstaty úpadce KETNER, spol. s. r. o., se zamítá a dle protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. 8. 2008 ve znění: "Nemovitosti č. p. ..., část obce S. T. na pozemku p. č. ..., pozemek p. č. ..., pozemek p. č. ..., pozemek p. č. ... a pozemek p. č. ..., vše zapsáno na listu vlastnictví č. ..., pro obec Ústí nad Labem katastrální území D., v katastru nemovitostí pro Ústecký kraj, Katastrální úřad Ústí nad Labem ze soupisu konkurzní podstaty úpadce KETNER, spol. s r.o. IČ 49904957, Mírové nám. 39, Ústí nad Labem se vylučují se zamítá." do vydání písemného vyhotovení tohoto rozsudku dne 18. 9. 2008, v prostorách Krajského soudu v Ústí nad Labem, ul. Národního Odboje č. 1274, úmyslně pozměnil výrok rozsudku v protokole o jednání ze dne 14. 8. 2008 založeném ve spise a v písemném vyhotovení rozsudku tak, že se liší od výroku vyhlášeného při jednání soudu dne 14. 8. 2008 tím, že nově zní výrok opačně, tedy: "Nemovitosti č. p. ..., části obce S. T. na pozemku p. č. ..., pozemek p. č. ..., pozemek p. č. ..., pozemek p. č. ... a pozemek p. č. ..., vše zapsáno na listu vlastnictví č. ... pro obec Ústí nad Labem katastrální území D., v katastru nemovitostí vedený Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální úřad Ústí nad Labem, se ze soupisu konkurzní podstaty úpadce KETNER, spol. s r.o., IČ: 49904957, Mírové náměstí 39, Ústí nad Labem vylučují.", tedy zaviněně porušil povinnosti soudce dle § 79 odst. 1 a § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, dle kterých má konající soudce rozhodovat na základě zjištěných skutečností v souladu s příslušným zákonem a svědomitě vykonávat svou funkci a dále úmyslně porušil ustanovení § 156 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, dle kterého jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán, ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, které stanoví pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřené použití občanského soudního řádu, v důsledku pozměnění výroku soudu ze dne 14. 8. 2008, proti němuž se strana žalovaná zastoupená M. H. správkyní konkurzní podstaty spol. KETNER, s r.o. na místě vzdala práva na odvolání, neboť výrokem soudce z 14. 8. 2008 byla žaloba na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty zamítnuta, došlo ke způsobení škody ve výši 6.688.028,- Kč v neprospěch úpadce společnosti KETNER, spol. s r.o. IČ 49904957, Mírové nám. 37, Ústí nad Labem, spravované novým správcem konkursní podstaty JUDr. L. D., neboť pozměněným výrokem konkursní podstata úpadce KETNER, spol. s r.o., přišla o příjem ve výši 6.688.028,- Kč pocházející z prodeje předmětných nemovitostí, a výše konkursní podstaty úpadce: J. M., IČ: ..., bytem M., spravovaná správcem konkursní podstaty Mgr. N. T., byla neoprávněně navýšena o částku ve výši 6.688.028,- Kč.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený JUDr. L. D., správce konkurzní podstaty úpadce KETNER, spol. s r. o. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2016, č. j. 9 To 65/2016-2637, jímž podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc postoupil Nejvyššímu správnímu soudu České republiky jako soudu kárnému, neboť skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako kárné provinění.
II.
Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podali dovolání obviněný a nejvyšší státní zástupce.
A) Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Obviněný podal dovolání prostřednictvím svých obhájců doc. JUDr. Jana Kociny, Ph.D. a JUDr. Jitky Mothejzíkové a opřel je o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že proti němu mělo být vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, a proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

6. Dovolatel je přesvědčen o správnosti závěrů odvolacího soudu (ad IV.), že skutek není trestným činem, ale kárným proviněním, když poukazuje na to, že v posuzované věci nelze hovořit o naplnění pohnutky, jako požadovaného znaku subjektivní stránky. Zdůrazňuje, že vedle úmyslu je ve skutkové podstatě trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. vyjádřena i kvalifikovaná pohnutka s požadavkem, aby se jednání uskutečnilo v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Pokud soudy uzavřely, že obviněný pozměnil výrok pouze proto, aby napravil svoje chybné rozhodnutí a při jeho psaní si to uvědomil, nejednal v motivaci způsobit škodu či neoprávněný prospěch vlastní osobě nebo někomu jinému.

7. Pokud jde o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (ad V.), obviněný s oporou o § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. namítá, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné. Poukazuje na rozdílná znění cit. ustanovení trestního řádu, které podle něj není souladné s dikcí čl. 4 EÚLP ve znění Protokolu č. 7, neboť obsahuje další podmínku nad rámec jeho znění, tj. jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno . Tu pokládá za restrikci zužující možnosti obrany obhajoby, a to zejména (jako v případě) bylo-li pravomocné rozhodnutí zrušeno na základě podnětu samotného obviněného, jemuž bylo vyhověno. Připomíná, že byl stíhán v kárném řízení zahájeném na základě kárné žaloby ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. 13 Kss 3/2010, přičemž rozhodnutím ze dne 14. 12. 2010, č. j. 13 Kss 3/2010-415, jež nabylo právní moci dne 14. 12. 2010, byl Nejvyšším správním soudem jako soudem kárným (dále jen kárný soud ) uznán vinným pro tentýž skutek a bylo mu uloženo kárné opatření v podobě snížení platu o 30% na dobu 12 měsíců, z něhož vykonal 5 měsíců. Tato okolnost bránila a brání trestnímu stíhání pro naplnění zásady ne bis in idem (v této souvislosti obviněný zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 8 Tz 10/2011). Ke dni 11. 5. 2011 nabylo právní moci rozhodnutí kárného soudu č. j. 13 Kss 4/2011-60, jímž na podnět obviněného povolil obnovu řízení a dřívější rozhodnutí zrušil v celém rozsahu. Následně usnesením ze dne 15. 5. 2011, č. j. 13 Kss 4/2011-69, předcházející rozhodnutí opravil, když uvedl, že podle § 22 odst. 1 a § 25 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů za přiměřeného použití § 284 odst. trestního řádu se povoluje obnova řízení. , čímž podle dovolatele kárný soud akcentoval, že jím vedené kárné řízení se řídí přiměřeným použitím trestního řádu.

8. Obviněný dále poukázal na jím následně získané listiny, jež opatřil v archivu Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem, které zvrátily důkazní situaci v neprospěch svědků obžaloby (H. a P.). S oporou o jím tvrzené skutečnosti zdůraznil, že dražební peníz (ve výši 6.688.028 Kč) se nikdy nedostal do jiné dispozice než M. H. a nebyl nikdy ani ohrožen rozhodnutím sp. zn. 18 Cm 111/2000, neboť o dražebním penízi se vedlo jiné řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem.

9. Dovolatel je současně přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení (ad VI.). V tomto směru namítá především to, že soudy nedostály plně pravidlu in dubio pro reo . Při zpochybnění náhledu odvolacího soudu na skutková zjištění soudu prvního stupně zastává dovolatel názor, že soud druhého stupně správně uzavřel, že skutek obsažený v obžalobě není trestným činem. Vůči zjištění odvolacího soudu, že se skutek stal, připomíná obviněný výpověď svědka Mgr. P. (jak v kárném řízení, tak i v řízení před obecnými soudy potvrdil, že neslyšel vyhlášení zamítavého výroku obviněným; vždy tento svědek soudům tvrdil, že výrok byl zmatečný, pouze z odůvodnění mu přišlo, že spor prohráli), odůvodnění odvolání svědkyně M. H. proti rozsudku sp. zn. 18 Cm 111/2000 (nenamítla ničeho proti tomu, že rozsudek byl vyhlášen v jiném znění než v tom, jak byl vyjádřen v písemném odůvodnění) a další skutečnosti, podle kterých svědkyně M. H. nic proti výroku nenamítala. Z toho dovozuje, že se skutek vůbec nestal. Pokud by se totiž stal, potom by podle dovolatele svědkyně M. H. nutně podala trestní oznámení na soudce JUDr. P. neprodleně, a nikoli teprve v roce 2011. Ještě 6 měsíců po právní moci rozsudku sp. zn. 18 Cm 111/2000 neměli správci konkurzních podstat žádný problém se zněním vylučujícího výroku rozsudku. Z podrobně vznesených výhrad činí dovolatel závěr, že se skutek nestal.

10. Protože rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, mj. také práva na spravedlivý proces, navrhl obviněný závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., event. § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a trestní stíhání obviněného jako nepřípustné zastavil.

11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Ten podotkl, že námitky obsažené v bodě V. dovolání, které obviněný uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., považuje za neopodstatněné. Pokud jde o námitky pod bodem VI. dovolání, tyto stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
B) Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu
12. Nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel ) své dovolání podané v neprospěch obviněného opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho hodnocení bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

13. V návaznosti na vyložení závěrů odvolacího soudu, jenž podle dovolatele své rozhodnutí založil na zjištění o neprokázání specifické pohnutky, aniž by zpochybnil ostatní zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přisvědčil nejvyšší státní zástupce odvolacímu soudu pouze v tom, že v posuzovaném případě nelze obviněnému dovodit přímý úmysl ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. Naproti tomu dovozuje, že nepřímý úmysl ve vztahu k uvedené pohnutce naplněn byl. Nepřímý úmysl je podle jeho přesvědčení totiž třeba vykládat v kontextu s § 4 písm. b) tr. zák., podle něhož je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.

14. Pokud jde o aplikaci naznačených výkladů na posuzovanou věc, je podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že účastníci soudního jednání (vedeného obviněným jako soudcem) byli poškozeni na svých právech již tím, že obdrželi písemné vyhotovení rozsudku zcela odlišné od jeho ústního vyhlášení. Zcela legální očekávání týkající se obsahu rozsudku bylo zásadně potlačeno, což vedlo ke způsobení škody na právech stran řízení, zřetelnější u té, jíž změna rozsudku provedená obviněným přinášela újmu. Současně byl obviněný podle názoru dovolatele ve svém jednání zjevně veden snahou uvést ve vyhotovení rozsudku takový výrok, jenž posléze ze svého subjektivního pohledu považoval za správný, avšak který nebyl při jednání dne 14. 8. 2008 takto vyhlášen. Obviněným tak byl sledován neoprávněný prospěch, jenž spočíval v nesprávném, resp. zcela protiprávním uvedení jeho rozhodnutí do souladu alespoň pokud jde o jeho následný obsah se zákonem, resp. v udržení si profesního kreditu ( jednání obviněného zřetelně směřovalo k udržení profesního kreditu, to je však v příkrém rozporu s dotčenými elementárními pravidly pro dané civilní řízení ).

15. K posouzení tzv. specifické pohnutky nejvyšší státní zástupce uvádí, že u soudce krajského soudu vzhledem k povaze jeho profese, odpovídajícímu právnímu rozhledu, nemalým zkušenostem, dosažené praxi a znalostem v příslušném právním oboru, nelze rozumně předpokládat nedostatek potřebné vědomosti, a v důsledku toho i nedostatek úmyslu či pohnutky ve vztahu k závěru, že daným, zjevně protiprávním jednáním je možno způsobit škodu či opatřit neoprávněný prospěch. Obviněný s ohledem na svou odbornost, praxi a zkušenosti podle dovolatele musel vědět, že poškozuje práva všech účastníků popřením základních procesních pravidel a tím jejich legálního očekávání a sobě přináší prospěch v podobě vyhotovení rozhodnutí sice třeba i v jistém ohledu (meritorně) se zákonem, avšak za naznačeného poškození dotčených subjektů . S okolností, že k uvedenému následku v případě takového jednání může dojít, přitom obviněný musel být srozuměn. Obviněnému muselo být zřejmé, že v insolvenčním řízení, v němž je rozhodováno o nemalých majetkových hodnotách, svým postupem i neoprávněně (vedle popření jeho legálního očekávání) znevýhodnil účastníka sporu, v jehož neprospěch znělo vyhotovené rozhodnutí oproti vyhlášenému rozsudku, a že naopak druhý z účastníků incidenčního sporu v důsledku takového protiprávního jednání, ve kterém je dovozován výkon pravomoci veřejného činitele v rozporu se zákonem, získá z povahy věci odpovídající protiprávní výhodu. S ohledem na shora uvedené má nejvyšší státní zástupce za to, že zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu naplněny byly.

16. Podle dovolatele faktickým důsledkem jednání obviněného JUDr. R. P. bylo zrušení rozsudku ze dne 14. 8. 2008, č. j. 18 Cm 111/2000-53, pro zmatečnost, a to usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2013, č. j. 18 Cm 111/2000-371. Ještě v době rozhodování Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 9 To 65/2016 přitom nebylo pravomocně určeno, do jaké konkurzní podstaty částka 6.688.028 Kč, získaná dražbou nemovitostí, skutečně patří. Ani správce konkurzní podstaty úpadce KETNER, spol. s r. o., IČ 49904957, ani správce konkurzní podstaty úpadce J. M., IČ ... tedy nemají jistotu, do které konkurzní podstaty uvedené finanční prostředky připadnou.

17. Nejvyšší státní zástupce podotýká, že nezpochybňuje případnou věcnou správnost výroku rozsudku o žalobě na vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty obsaženého v písemném vyhotovení rozsudku ústně vyhlášeného dne 14. 8. 2008. Ač souhlasí s tím, že dostatečnou oporu v důkazech nemá závěr nalézacího soudu, že obviněný opatřil činem sobě nebo jinému značný prospěch či způsobil značnou škodu , přesto v jednání obviněného spatřuje i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť podle něj obviněný svým jednáním způsobil jiný zvlášť závažný následek . Jiným zvlášť závažným následkem ve smyslu § 158 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je v této souvislosti míněno např. vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s činností orgánu státu u větší skupiny občanů. Takový následek přitom podle jeho názoru jednání obviněného způsobilo, a to i s ohledem na značnou medializaci případu, neúměrnou délku řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno, jakož i výši finanční částky, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. V konečném důsledku obviněný porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jakož i povinností soudce vyplývajících zejména z § 79 a § 80 zákona o soudech a soudcích.

18. Za bezpředmětnou považuje dovolatel úvahu odvolacího soudu, že rozhodnutí obviněného bylo rozhodnutím soudu prvního stupně, proti němuž jsou přípustné opravné prostředky, přičemž je pouze na účastnících, zda je využijí či ne. Bagatelizace rozhodnutí prvostupňového soudu v tomto směru není namístě, neboť již rozhodnutí soudu prvního stupně zakládá určitý právní stav mezi účastníky, kteří oprávněně očekávají, že tomu, jak byl výrok rozhodnutí vyhlášen, bude odpovídat i jeho písemné vyhotovení. S rozhodnutím spokojený účastník se navíc může po vyhlášení rozsudku práva na odvolání vzdát (jak se tomu podle skutkové věty stalo i v dané věci).

19. Z hlediska problematiky ne bis in idem dovolatel po předestřeném průběhu kárného řízení připomíná, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 13 Kss 3/2010, bylo kárné řízení vedené proti obviněnému podle § 15 odst. 1 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů přerušeno. Ve věci není tedy podle jeho názoru dána překážka, jež by byla důvodem nepřípustnosti trestního stíhání.

20. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že zjištěné skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. Pokud za tohoto stavu dospěl Krajský soud v Praze k závěru, že jednání obviněného není trestným činem, skutek nesprávně právně posoudil. Rozhodl-li v návaznosti na to navíc podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. o postoupení věci jinému orgánu, zatížil své rozhodnutí vadami ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 9 To 65/2016, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

21. K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný vyjádřil prostřednictvím obhájců doc. JUDr. Jana Kociny, Ph.D., JUDr. Jitky Mothejzíkové a Mgr. Marie Benešové.

22. Ve vyjádření odůvodněném doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D. obviněný zmiňuje, že soudy nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a neprovedly důkazy, které navrhoval. Nad rámec skutečností uvedených v dovolání zdůrazňuje, že nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání nevycházel z žádných skutečností, z nichž by bylo možné dovodit existenci tvrzené specifické pohnutky . Nejde ani o pojem v trestním právu používaný. Má za to, že dovolání zaměňuje pohnutku s úmyslnou formou zavinění. V reakci na dovolací argumentaci namítá, že nemohl být srozuměn s tím, že by svým jednáním mohl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Samotné dovolání hovoří o tom, že svým počítáním se snažil udržet svůj kredit soudce. Z těchto důvodů nemůže být dána jeho trestní odpovědnost. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

23. Ve vyjádření odůvodněné JUDr. Jitkou Mothejzíkovou obviněný zdůrazňuje, že (bod 1) neuznává argument dovolatele, podle něhož se nezákonného jednání dopustil v insolvenčním řízení. Řízení vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem bylo řízením konkurzním podle zákona č. 328/1991 Sb., a nikoli řízením insolvenčním podle zákona č. 182/2006 Sb. Z toho usuzuje, že jde o dvě různá řízení. Za nesprávné považuje tvrzení (bod 2), že úspěšný účastník řízení, jemuž soud v plném rozsahu vyhověl, je oprávněn vzdát se práva odvolání, neboť tuto skutečnost vylučuje § 201 o. s. ř. Pokud dovolatel tvrdí, že se M. H. vzdala při jednání soudu dne 14. 8. 2008 do protokolu o jednání práva na odvolání, potom podle jeho názoru platí premisa zákonnosti, že se vzdávala jako neúspěšný účastník. Potom by podle jeho názoru platilo, že svědkyně M. H. vypověděla nepravdu, že se jako cele úspěšná vzdala práva na odvolání do protokolu. Toto nepravdivé tvrzení soud prvního stupně nevyhodnotil.

24. Ve shodě s výše zmíněným vyjádřením i v tomto vyhotovení obviněný namítá (bod 3), že právní pojem specifická pohnutka není znám, proto se k argumentaci dovolatele nelze vyjádřit.

25. K tvrzení dovolatele (bod 4), že účastníci řízení byli na svých právech poškozeni již tím, že očekávali soulad písemného vyhotovení rozsudku s rozsudkem vyhlášeným, uvádí obviněný, že účastníci, resp. jejich zástupci šli k jednání soudu dne 14. 8. 2008 s vědomím, že předmět sporu odpadl, protože nemovitosti v k. ú. D. prodala SKP H. již dne 5. 8. 2008 a druhý účastník o této skutečnosti věděl, byl s ní srozuměn a vlastnické právo k předmětu dražby přešlo příklepem ke dni 5. 8. 2008. Napadá závěr dovolatele, že dražba byla ukončena teprve zaplacením, pokud poukazuje na lhůtu na zaplacení, která přesahovala termín nařízeného jednání na den 14. 8. 2008. V tomto ohledu považuje za rozhodující zákon o veřejných dražbách a vydanou dražební vyhlášku dražebníka HERBS, a. s. Z výpovědi Mgr. N. T. plyne, že ke dni 14. 8. 2008 měli správci dražební peníz na svém účtu. Tuto skutečnost mu měli insolvenční správci sdělit a učinit příslušný procesní návrh, aby mohl připustit změnu petitu znějícího na určení náhradního peněžitého plnění. Naopak jsou to podle jeho názoru účastníci soudního řízení, kteří zapříčinili zmatečnost řízení, když pletichařili v soudním řízení. Tvrdí, že tito účastníci očekávali pouze ukončení sporu, jehož výsledek už pro ně nic neřešil. Poukazuje na výpověď svědkyně M. H. z kárného řízení, ve kterém konstatovala, že vědomě podala opožděné podání. Protože podle jeho slov předmět sporu již před jednáním odpadl , nemohly být tyto osoby poškozené na svých právech.

26. Podle jeho názoru se skutek nestal ani se stát nemohl, o čemž svědčí opožděně podané odvolání poškozené M. H., jehož provedení jako důkazu se v průběhu řízení marně domáhal. O tom svědčí i závěry účastníků soudního řízení, které vyplynuly z jejich setkání dne 2. 7. 2009 (mezi M. H., N. T. a A. P.), na kterém nebyl stranami zpochybněn závěr o správnosti vyhlášeného rozsudku. Nikdy navíc tito účastníci nerozporovali rozsudek sp. zn. 18 Cm 111/2000 a konkurzní soud se rozsudkem incidenčního soudu řídil do okamžiku jeho zrušení. Obviněný s oporou o závěry odborné literatury má za to, že pokud dojde k takovému případu, musí se účastník řízení domáhat nápravy rozhodnutí v odvolacím řízení. Závěr, že nemohl spáchat skutek kladený mu za vinu, prokazuje rovněž výpověď svědkyně B, z hlavního líčení, která potvrdila souladnost a totožnost výroků, přičemž obviněný odkazuje i na emailovou korespondenci mezi svědkem Mgr. P. a svědkyní D., vedoucí kanceláře. Ještě dne 24. 9. 2008 byl dle jeho slov v databázi ISVKS výrok uvedený v protokolu o jednání soudu ze dne 14. 8. 2008 ve znění totožném s výrokem publikovaným v rozsudku. Proto neobstojí závěr nalézacího soudu, že výrok rozsudku změnil v době mezi 14. 8. 2008 až 18. 9. 2008. Nebylo podle jeho názoru prokázáno, že by změnu předmětného protokolu provedl on a připomenul, že do systému ISVKS neměl jako soudce přístup.

27. Ve vztahu k tvrzenému naplnění subjektivní stránky obviněný zdůrazňuje, že dovolatel zaměňuje pohnutku a úmyslné zavinění. Z opomenutí nelze automaticky vyvozovat existenci srozumění pachatele s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem. Současně namítá, že sama lhostejnost ve vztahu k následku nenaplní volní složku nepřímého úmyslu. Dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce oponuje závěry soudů, podle nichž se chybu svého výroku snažil napravit. S oporou o judikaturní závěry, jakož i závěry literatury podotýká, že jednání se musí uskutečnit v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Tento znak není naplněn, pokud se změnou výroku snažil napravit nesprávný výrok rozsudku. V tomto směru soudu prvního stupně vytýká, že závěry o naplněnosti subjektivní stránky učinil na základě domněnek.

28. S ohledem na závěry vyvozené Ústavním soudem akcentuje, že nikoli každé provinění je trestným činem, což demonstruje i na rozhodnutích kárného senátu Nejvyššího správního soudu a s ohledem na § 15 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Opakuje, že mu byl uložen trest kárným senátem, nelze ho proto, v souladu se zásadou ne bis in idem , odsoudit podruhé pro tentýž skutek.

29. Obviněný v tomto svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

30. Ve vyjádření odůvodněné Mgr. Marií Benešovou poukázal - na rozbor pohnutky prosazovaný dovolatelem s tím, že otázku nutnosti přítomnosti pohnutky obviněného přiléhavě a dostatečně vyhodnotil odvolací soud. Odmítá rovněž argumenty nejvyššího státního zástupce týkající se použití vyšší trestní sazby podle § 158 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. na základě medializace sporu a jeho nepřiměřenou délku, neboť tento následek nemohl ovlivnit a medializací byl sám poškozen. Nelze mu vyčítat ani skutečnost, že incidenční spor nebyl doposud rozhodnut. I v tomto vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.
Přípustnost dovolání

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda byla podána osobami oprávněnými. Shledal přitom, že dovolání obviněného i nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

Obecná východiska

32. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným i nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.

33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1, 4 nebo § 11a tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

34. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.

35. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

36. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

37. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

38. Na základě těchto obecných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti obou mimořádných opravných prostředků.

Vlastní posouzení důvodnosti dovolání
A) K dovolání obviněného
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř .

39. Pokud jde o námitku, o níž obviněný opírá své tvrzení o vadě zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , pak tato jeho námitka jím uplatněný dovolací důvod formálně naplňuje, je však zjevně neopodstatněná. Dovolává-li se obviněný toho, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné v důsledku rozhodnutí vydaného kárným soudem, pak je třeba konstatovat, že v důsledku zrušení rozhodnutí kárného soudu ze dne 14. 12. 2010, č. j. 13 Kss 3/2010-415, jímž byla vyslovena vina dovolatele kárným proviněním a jímž mu bylo uloženo kárné opatření, v důsledku mimořádného opravného prostředku (rozhodnutím kárného soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 13 Kss 4/2011-60 kopie č. l. 1726-1732), přestalo existovat rozhodnutí, jež by (za splnění níže rozvedených skutečností) mohlo být pokládáno za takové, jež vytváří překážku rei iudicatae bránící vedení jiného (trestního) řízení o témže skutku.

40. Usuzuje-li dovolatel, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. je rozporné s čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), neboť vůči němu nepřípustně zužuje rozsah případů, na něž je třeba zásadu ne bis in idem aplikovat, pak Nejvyšší soud toto jeho hodnocení nesdílí. Z dikce poukazovaného článku za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona trestního řádu tohoto státu nelze usuzovat, že má být interpretována způsobem prezentovaným v dovolání obviněného, tj. že překážka bránící stíhání nebo potrestání v trestním řízení se uplatňuje i tehdy, pokud (předcházející) konečný rozsudek již de iure neexistuje. Podle názoru Nejvyššího soudu je citovaný článek (v anglické verzi: No one shall be liable to be tried or punished again in criminal proceedings under jurisdiction of the same State for an offence for which he has already been finally acquitted or convicted in accordance with the law ane penal procedure of that State.: , ve francouzské mutaci: Nul ne peut etre poursuivi ou puni pénalement par les juridictions du meme Etat en raison d une infraction pour laquelle il a déja été acquitté ou condamné par un jugement définitif conformément a la loi et a la procédure pénale de cet Etat. ) třeba vyložit právě naopak, tedy tak, že vedení jiného/dalšího (trestního) řízení je jím zapovězeno toliko tehdy, pokud takový konečný rozsudek nadále de iure existuje.

41. Nejvyšší soud usuzuje, že čl. 4 Protokolu č. 7 implicitně vyjadřuje to, co v případě § 11 odst. 1 písm. f) vyjadřuje trestní řád explicitně, tj. že překážku ve smyslu zásady ne bis in idem vytváří příslušné rozhodnutí ( konečný rozsudek ) právě a jen tehdy, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno . Dodat lze to, že [p]okud jde o význam pojmu konečný rozsudek , odkazuje důvodová zpráva [§ 29] na definici obsaženou v důvodové zprávě k Evropské úmluvě o mezinárodní platnosti trestních rozsudků (pozn. jedná se o Úmluvu uzavřenou dne 28. 5. 1970 v Haagu) , kde se v komentáři k jejímu čl. 1 uvádí, že rozhodnutí je konečné, jestliže, podle tradiční definice, nabylo sílu věci rozhodnutí. K tomu dochází v momentě, kdy je nezměnitelné, tedy jestliže nejsou k dispozici žádné běžné opravné prostředky nebo jestliže takové prostředky strany vyčerpaly nebo nechaly uplynout příslušné lhůty, aniž by tyto prostředky využily. srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 1411.

42. O tom, že ke zrušení rozhodnutí kárného soudu ze dne 14. 12. 2010, č. j. 13 Kss 3/2010-415, došlo, není pochyb, stejně jako o tom, že se tak stalo v předepsaném řízení (postupem podle § 22 odst. 1 a § 25 zák. č. 7/2002 Sb. za užití § 278 tr. ř.). Za nerozhodné je nezbytné pokládat to, z jakých příčin, příp. na čí popud k jeho následnému zrušení způsobem, jenž je zákonem upraven, došlo.

43. Protože Nejvyšší soud mezi namítanými ustanovením neshledal tvrzený nesoulad, nepřistoupil k posouzení věci na základě přímé aplikace znění čl. 4 Protokolu č. 7.

44. Neexistuje-li rozhodnutí, ve vztahu k němuž by oprávněně bylo možno tvrdit, že vedení dalšího řízení by odporovalo zákazu vedení dvojího (bis) řízení o témže skutku, pak není nezbytné se zaobírat dalšími skutečnostmi, které by z hlediska tvrzené nepřípustnosti vedení trestního stíhání dovolatele bylo třeba řešit. V daném směru by se další úvahy musely nutně upírat k posouzení toho, zda de iure existující rozhodnutí kárného soudu zakládá překážku ne bis in idem ve smyslu tzv. Engel kriterií, která jsou v aplikační praxi Nejvyššího soudu základním východiskem při posuzování dané otázky (k problematice tzv. Engel kriteriií srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, publikované jako rozhodnutí č. 40/2015 Sb. rozh. tr.).

45. Protože překážku v uvedeném smyslu (body 37, 38) netvoří již na podkladě mimořádného opravného prostředku zrušené rozhodnutí kárného soudu ze dne 14. 12. 2010, č. j. 13 Kss 3/2010-415, a ani částečný výkon tohoto již zrušeného rozhodnutí, nebylo nezbytné věc řešit z dále v úvahu přicházejících hledisek. Stejně tak nelze podpořit názor dovolatele, že pro uplatnění zásady ne bis in idem by měla svědčit existence rozhodnutí o obnově řízení a zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí ve prospěch obviněného.

46. Pro úplnost se připomíná, že trestní stíhání dovolatele bylo zahájeno usnesením policejného orgánu dne 21. 3. 2012 (č. l. 14-19), tedy až poté, co rozhodnutí kárného soudu, jímž byl shledán vinným kárným proviněním podle § 87 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že jako soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem neoprávněně manipuloval s protokolem o jednání, když ve věci vedené u Krajského soudu v Ústní nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 111/2000 v době od vyhlášení rozsudku dne 14. 8. 2009 do předání písemného vyhotovení kanceláři soudu dne 18. 9. 2008, pozměnil výrok rozsudku v protokole o jednání založeném ve spise a v písemném vyhotovení rozsudku tak, že se lišil od výroku vyhlášeného při jednání soudu dne 14. 8. 2008 , bylo zrušeno. V průběhu trestního stíhání obviněného pak došlo rozhodnutím kárného soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 13 Kss 3/2010, k přerušení kárného řízení v důsledku aplikace § 15 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

47. Veškerá tato konstatování ústí do závěru, že trestní stíhání dovolatele nebylo nepřípustné a rozhodnutí jím napadené, ani jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, jež by odůvodňovala závěr o důvodnosti tvrzení obviněného o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

48. V rozporu s tím, co bylo konstatováno výše, je nutné ve vztahu k obviněným uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že v tomto případě se jeho dovolací argumentace s obsahovým vymezením označeného dovolacího důvodu míjí. Obviněný totiž ve své podstatě nevytýká nic právnímu závěru odvolacího soudu, že skutek, ohledně něhož se jeho trestní stíhání vedlo, by mohl být posouzen jako kárné provinění (ve smyslu jeho úpravy obsažené v § 87 zák. č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jeho argumentace se zcela upíná ke zpochybnění skutkových zjištění soudů (o tom, že se stal skutek, pro který byla podána obžaloba, a že tento spáchal obviněný), neboť se domáhá uplatnění principu in dubio pro reo. Uvedený princip má vztah k tvorbě skutkových zjištění (jeho projevem je v případě dalším dokazováním neodstranitelných rozporů přijetí skutkové varianty nejpříznivější pro obviněného), požadavek na jeho uplatnění má proto jednoznačně procesní a současně skutkový charakter. Dovolacímu soudu však zásadně nepřísluší (viz body 33, 34) zasahovat do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pokud tato nejsou a uvedené explicitně netvrdí ani sám dovolatel stižena vadou spočívající v tzv. extrémním rozporu (nesouladu) obsahu provedených důkazů se skutkovými a potažmo právními závěry obsaženými v dovoláním napadených rozhodnutích.

49. Byť dovolatel vznáší výhrady vůči skutkovým zjištěním poukazem na to, že některá dílčí zjištění nemají podklady ve všech důkazech, které soudy zmiňují, námitku extrémního nesouladu ve svém dovolání explicitně nevznáší. Navíc je třeba konstatovat, že dovolatel si částečně vlastní interpretací přizpůsobuje závěry soudu, pokud tvrdí, že je zcela vadný a veskrze nepravdivý závěr soudu prvního stupně, že oba svědci (H. a P.) shodně potvrdili, že soud v řízení pod. zn. 18 Cm 111/2000 žalobu zamítnul . Soud prvního stupně své skutkové zjištění nebudoval na tom, co poukazem na citace výpovědí svědka P. zpochybňuje dovolatel, nýbrž prvotně na usvědčující výpovědi svědkyně H., již na základě provedeného zhodnocení shledal věrohodnou svědkyní, která setrvala na tom, že slyšela dovolatele vyhlásit výrok způsobem, jenž je uveden v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku. Není skutečnosti odpovídající tvrzení dovolatele, že by soud věc uzavřel tak, že oba svědci (H. a P.) shodně potvrdili, že soud v řízení pod zn. 18 Cm 111/2000 žalobu zamítnul ve smyslu, jaký by měl plynout z dovolací argumentace, tj. že by oba potvrdili vynesení výroku dovolatelem způsobem v rozsudku popsaným ( Žaloba se zamítá ). Nalézací soud totiž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že (str. 15): [o]ba svědci shodně uvedli, že výsledek sporu chápali tak, že byla žaloba zamítnuta , přičemž, v souladu s obsahem výpovědi svědka P., dovození tohoto závěru opřel o jeho výpověď, dle níž byl výrokem zmaten, avšak pochopil (a to i vzhledem k ústnímu odůvodnění rozhodnutí obviněným v pozici soudce), že byl ve věci neúspěšný a žaloba byla zamítnuta . O takovém obsahovém vnímání vyhlášeného rozsudku svědkem nevznikají pochybnosti již proto, že takový jeho závěr je obsažen i v poznámce, kterou si svědek učinil na deskách svého spisu. S ohledem na uvedené lze konstatovat, že skutkové zjištění soudu prvního stupně (s nímž se v nyní posuzovaném rozsahu ztotožnil i soud odvolací) není zatíženo vadou, jež by zakládala extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem (očividně nesprávná skutková zjištění nemající podklad v provedených důkazech, zjištění, ke kterým nelze dospět za užití žádného z logických výkladů, zjištění, jež jsou pravým opakem obsahu důkazů, apod.) , neboť mají dostatečné ukotvení v soudem provedených důkazech. Odlišnost skutkových závěrů dovolatele má svůj původ v jeho odlišné interpretaci (hodnocení) obsahu těchto, jakož i důkazů dalších, jenž však nemůže zakládat důvod toho, aby tato jím dovozovaná zjištění převzal soud dovolací. Ten je, jak bylo již opakovaně zdůrazněno v jeho rozhodnutích, vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, pokud tato nejsou (a tak tomu ve věci posuzované není) projevem libovůle, jenž má za následek, že na nich (v nutnosti respektovat právo obviněného na spravedlivý proces) nelze trvat.

50. V návaznosti na uvedené je nezbytné připomenout, že obviněný při vědomí toho, že jím uvedené skutečnosti mohou být posouzeny co by hodnocení skutkového stavu věci, což dovolací řízení nepřipouští , zmiňuje, že tyto jsou uváděny v souvislosti s tvrzením , že skutek se nestal . Následně na to dovozuje, že se jedná veskrze o právní hodnocení nesprávného právního posouzení skutku, což je východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu .

51. Tento argument musí dovolací soud odmítnout. V případě, že se skutek nestal, stejně tak jako v případě, že nebylo prokázáno, že jej spáchal obviněný, nevstupuje hmotně právní problematiky do hry, neboť v takovém případě není vůbec nezbytné se detailněji zaobírat otázkou právní kvalifikace skutku, když řešení plyne z norem práva procesního. Pokud jde o rozhodování soudu, přichází v takovém případě na řadu aplikace příslušných ustanovení trestního řádu [v případě rozhodování věci v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání o odvolání zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. a), resp. písm. c) tr. ř.], přičemž při zproštění skutku, pro který se řízení vedlo, se toliko deklaruje, jakou kvalifikaci v tomto skutku spatřoval v podané obžalobě státní zástupce (bez nutnosti detailního zhodnocení její oprávněnosti).

52. Situace, na něž míří ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týkají případů, kdy důkazní situace svědčí závěru, že se žalovaný skutek stal a tento spáchal obviněný, a řeší se, zda právní posouzení tohoto skutku jako trestného činu (příslušné právní kvalifikace) či naopak jako činu beztrestného, je zákonu odpovídající.

53. K otázce poukazu obviněného na porušení jeho práva na spravedlivý proces je třeba konstatovat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

54. Pokud se týká tohoto dovolacího důvodu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný uplatnil takovou dovolací argumentaci, která jeho obsahovému vymezení nevyhovuje.
B) K dovolání nejvyššího státního zástupce
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

55. Jak plyne z části II/B tohoto usnesení, nesprávnost právního posouzení skutku odvolacím soudem má podle tohoto dovolatele svou příčinu primárně v tom, že soud druhého stupně učinil nesprávný závěr v otázce naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu v důsledku jím shledané absence specifické pohnutky. Tento právní závěr je podle nejvyššího státního zástupce vadný proto, že její existence byla ve skutečnosti dána tím, že obviněný svým činem směřoval k dosažení souladu vyhotovení jím vyhlášeného rozsudku se zákonem, čímž hodlal dosáhnout (a současně i získal) pro sebe neoprávněný prospěch v podobě vyhotovení rozhodnutí sice třeba i v jistém ohledu (meritorně) se zákonem, avšak za naznačeného poškození dotčených subjektů . Pohnutka jeho jednání podle nejvyššího státního zástupce směřovala k opatření si tohoto neoprávněného prospěchu. Základní skutková podstata trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. pak byla obviněným podle dovolatele naplněna v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť tento pro svou odbornost a praktické zkušenosti musel vědět, že sobě přináší výše vymezený prospěch na úkor legitimního očekávání účastníků řízení a s okolností, že tento následek (zisk z povahy věci odpovídající protiprávní výhody ) může nastat, musel být srozuměn.

56. Nesprávnost právního posouzení skutku podle hodnocení dovolatele (vyjma důvodů pro užití základní skutkové podstaty žalovaného trestného činu) spočívá i v tom, že bylo důvodné jednání obviněného posoudit i za použití kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 písm. c) § 158 tr. zák., jež byla naplněna v podobě znaku způsobení jiného zvlášť závažného následku. Jeho užití bylo odůvodněno vyvoláním vážné nedůvěry a nespokojenosti s činností orgánů státu u větší skupiny občanů, jenž jednání obviněného způsobilo s ohledem na značnou medializaci případu, neúměrnou délku řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno, jakož i výši finanční částky, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto .

57. Protože skutek, jenž vykazoval znaky trestného činu, odvolací soud jako takový neposoudil a věc postoupil kárnému soudu, neboť by mohl být posouzen jako kárné provinění, zatížil podle dovolatele své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a svým procesním postupem současně i vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

58. K takto uplatněné dovolací argumentaci je nezbytné uvést následující skutečnosti. Pokud jde o tvrzení dovolatele, že důvodným bylo nejen posouzení skutku (popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle základní skutkové podstaty, nýbrž i za užití kvalifikované skutkové podstaty z důvodů jím vyložených, pak je třeba primárně konstatovat, že (toliko odvoláním obviněného napadený) rozsudek soudu prvního stupně žádná skutková zjištění, na jejichž existenci by dovolatel mohl oprávněně budovat svůj právní závěr o tom, že obviněný svým činem způsobil jiný zvlášť závažný následek, neobsahuje. Jak tzv. skutková věta odsuzujícího výroku, tak odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, žádné údaje o celkové délce řízení (míněno ve smyslu dílčího skutkového zjištění vyjádřeného v části věnované vyhodnocení provedených důkazů, tj. od posledního odstavce na str. 15 dále), medializaci případu a zejména vzniku nedůvěry a nespokojenosti větší skupiny občanů s činností orgánů státu (v daném případě soudu) neobsahuje. Přitom závěr o důvodnosti subsumpce skutku, o němž se trestní řízení vede (v daném směru je nerozhodné, jak je z hlediska této dílčí řešené problematiky vymezen v kárné žalobě), pod příslušné znaky skutkové podstaty toho či onoho trestného činu. Lze činit jen ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, jež jsou v posuzovaném rozhodnutí skutečně a dostatečně (transparentním způsobem) vyjádřena.

59. Dovolatelem dovozovaná důvodnost aplikace kvalifikačního znaku nemá ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů žádné ukotvení a jsou tak (dokonce ani o žalobní tvrzení podpořenou) pouhou (byť snad i v některých směrech reálnou) úvahou nejvyššího státního zástupce, jíž nelze pro její povahu (nespojitost se skutkovým zjištěním vyjádřeným v napadeném rozhodnutí) přiznat jakéhokoli významu v souvislosti s rozhodováním o dovolání. Naplnění zákonného znaku nelze presumovat, jeho existence musí být prokázána způsobem uvedeným v § 2 odst. 5 tr. ř. To se ve vztahu ke znaku, na nějž dovolatel poukazuje, nestalo. V daném směru je proto dovolání nejvyššího státního zástupce založeno na skutkové námitce, neboť námitka právní povahy, tj. že je dána důvodnost užití jiného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, nemá oporu ve skutkovém zjištění soudů.

60. Obdobné lze říci vůči námitce, jíž dovolatel prosazuje existenci pohnutky obviněného, jež měla být zaměřena na dosažení jím (nejvyšším státním zástupcem) dovozovaného neoprávněného prospěchu obviněným. Aniž by dovolací soud zpochybňoval tu skutečnost, že neoprávněným prospěchem může být i imateriální výhoda, kterou pachatel trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele získá, resp. o jejíž dosažení svým jednáním usiluje, její vymezení nejvyšším státním zástupcem (viz bod 52), neodůvodňuje vyslovení závěru, že jde o výhodu, jež by trestní odpovědnost obviněného měla odůvodnit.

61. I když judikatura ve shodě s trestně právní naukou sdílí názor, že za neoprávněný prospěch pachatele je možno pokládat jakékoli protiprávní zvýhodnění veřejného činitele (nyní úřední osoby srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 870), musí jít v případě imateriální výhody o takové zvýhodnění imateriální, na které by pachatel neměl právo. Jako příklady takového zvýhodnění jsou uváděny např. protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, při přijetí na vysokou školu, nestíhání pachatele trestného činu apod. (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 2874). Konstrukce dovolání nejvyššího státního zástupce je založena na úvaze, že neoprávněný prospěch obviněného má mít podobu nepozbytí jím dovozované prestiže obviněného, coby soudce s odpovídajícími teoretickými znalostmi a právnickou erudicí získanou letitým výkonem funkce. Přitom její udržení, resp. pozbytí by podle dovolatele mělo být vázáno na vydání jednoho vadného rozhodnutí, jenž se měl dovolatel, v úmyslu a s pohnutkou o ochránění dosažené prestiže, jednoznačně nezákonným způsobem snažit napravit.

62. Při posuzování důvodnosti takového tvrzení v kontextu dovolací argumentace ( v podobě vyhotovení rozhodnutí sice třeba i v jistém ohledu (meritorně) se zákonem, avšak za naznačeného poškození dotčených subjektů ) dochází dovolací soud k úsudku, že tvrzené skutečnosti neodůvodňují závěr o existenci neoprávněného prospěchu (znaku objektivní stránky), jenž by pro sebe měl chtít obviněný získat a ve vztahu k němuž by měl jednat v této pohnutce, coby fakultativním znaku subjektivní stránky. Nedůvodnost tvrzení o neoprávněném prospěchu má v logické návaznosti za následek i závěr o nedůvodnosti tvrzení dovolatele o existenci pohnutky, resp. jím uváděné specifické pohnutky , ohledně níž pak platí i to, co ve svých vyjádřeních uplatnil obviněný, tj. že užití tohoto spojení je nepřípadné. V posuzovaném kontextu přicházelo v úvahu buď užití pojmu pohnutka či specifický úmysl . Právní závěr dovolatele o vadném právním posouzení skutku proto dovolací soud nesdílí.

63. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace skutkového zjištění, z něhož vyšel při právním posouzení skutku odvolací soud, tj. zjištění, jež toliko v odůvodnění svého rozhodnuti (str. 5 usnesení), a to ještě velmi stručnou formou vyjádřil, je právní posouzení skutku odvolacím soudem oprávněné, neboť zjištěné jednání obviněného nezakládá důvod pro dovození jeho trestní odpovědnosti žalovaným trestným činem (při akceptaci závěru, že skutková zjištění soudů neodůvodňují závěr, že obviněný opatřil činem sobě nebo jinému značný prospěch či způsobil značnou škodu, nejvyšším státním zástupcem a nedůvodností jeho právních vývodů ve vztahu k soudy zjištěnému stavu věci), přičemž nelze vyloučit, že toto jeho jednání by mohlo být v kárném řízení posouzeno jako kárné provinění.

64. Uvedená konstatování ústí do závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl nejvyšším státním zástupcem uplatněn zjevně neopodstatněně.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

65. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval dovolatel výlučně v tom, že podle jeho mínění vadné postoupení věci kárnému soudu mělo svou příčinu v nesprávném hmotně právním posouzení skutku soudem druhého stupně. Žádné jiné skutečnosti (např. v podobě námitky, že věc nelze postoupit, neboť již věc v kárném řízení pro odstup času nelze projednat, apod.), které by postoupení věci měli bránit, dovolatel neuplatnil.

66. V důsledku toho, že Nejvyšší soud ohledně důvodnosti prvně zmíněného dovolacího důvodu učinil závěr obsažený v bodě 61 odůvodnění tohoto rozhodnutí, musí i ve vztahu k druhému dovolacímu důvodu učinit závěr stejný, tj. ten, že ho dovolatel uplatnil rovněž zjevně neopodstatněně.

C) K rozhodnutí dovolacího soudu
67. Protože oba dovolatelé ve svých dovoláních uplatnili (v případě obviněného alespoň částečně) námitky, které formálně relevantním způsobem naplnili jimi uplatněné důvody dovolání, přičemž tyto jejich obsahové zaměření dovolacích důvodů naplňující námitky byly posouzeny Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné, rozhodl dovolací soud o těchto mimořádných opravných prostředích tak, že je (oba) jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

68. Jelikož žádný z dovolatelů neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepřísluší dovolacímu soudu, aby se vyjadřoval k otázce úplností výroku napadeného usnesení soudu druhého stupně.

69. Co se týče otázky formy zasedání soudu, v souladu se projevenou vůlí dovolatelů a ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o podaných dovoláních v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. prosince 2016 JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu