6 Tdo 1355/2005
Datum rozhodnutí: 10.11.2005
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1355/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. listopadu 2005 o dovolání obviněného J. J., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2005, č. j. 2 To 22/2005-3786, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, pod sp. zn. 29 T 29/94, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2005, č. j. 2 To 22/2005-3786, bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 27. 10. 2004, č. j. 29 T 29/94-3695. Tímto rozsudkem byl J. J. uznán vinným v bodech ad A-N) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodě ad N) též trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., obojí ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle § 250 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání: základní stavební výroba ruční a strojní výkopové práce, demoliční a asanační práce, nákup a prodej potravinářského zboží, stavebnin, spotřebního zboží, výroba a prodej potravinářských výrobků a jiných pochutin, provoz výrobního komplexu na zpracování potravinářských výrobků včetně nákupu surovin a prodeje hotových výrobků, nákup a prodej spotřebního zboží, nákup a prodej zdravotnických potřeb, nákup a prodej veškerých léčiv v trvání tří roků. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 20. 12. 1994, sp. zn. 2 Kv 44/92, pro skutky, kterých se měl dopustit částí jednání popsaného v bodech II/5 a II/7 žalobního návrhu a jednáním popsaným v bodech II/10, 12 a 13 žalobního návrhu, jakožto dílčí útoky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. účinného do 1. 1. 2002, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Pro skutek, kterého se měl dopustit jednáním popsaným v bodě II/18 žalobního návrhu, čímž měl spáchat dílčí útok trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. účinného do 1. 1. 2002 byl obviněný zproštěn obžaloby krajského státního zástupce v Ostravě ze dne 20. 12. 1994, sp. zn. 2 Kv 44/92, podle § 226 písm. c) tr. ř., protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Shora citované usnesení odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním (ač na mnoha místech brojí proti rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že dovolání podává proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 2 To 22/2005).



V podaném dovolání odůvodnil dva dovolací důvody; podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto však v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznil opodstatněnost tohoto dovolacího důvodu ve vazbě na písm. k) nesplnění procesních podmínek pro vydání zamítavého usnesení odvolacího soudu , aniž by jej však blíže konkretizoval. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný spatřuje v okolnosti, že mu nebylo doručeno rozhodnutí o vzetí do vazby. Namítl, že soud prvního stupně zcela bezdůvodně odmítl provedení grafologické expertizy k ověření pravosti podpisu na dokladu o doručení. Stejně tak soud nevyhověl žádosti obhájkyně, aby byl předvolán P. J., svědek, který by potvrdil, že usnesení o vazbě bylo doručeno jemu, a nikoliv obviněnému. V rámci tohoto dovolacího důvodu vyjádřil nesouhlas také s tím, jak Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, rozhodl o podjatosti. Tvrdí, že stížnost, kterou podal proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o tom, že předseda senátu JUDr. H. a soudci přísedící M. F. a MUDr. P. Š. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení, nebyla řešena kompetentním senátem a trestní věc řešil v rozporu se zákonem jako předseda senátu JUDr. V. H., jehož se uvedená stížnost osobně dotýkala. Má za to, že tím jmenovaný soudce rozhodoval o stížnostech obviněného a o jeho žádosti o propuštění z vazby v rozporu se zákonem. V řízení o žádosti o propuštění z vazby nebyl ani vyslechnut. Uvedl, že tyto námitky byly předmětem stížnosti pro porušení zákona, přičemž trvá na tom, aby byly považovány za součást tohoto dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel o tvrzení, že v důsledku ztráty části spisové dokumentace trestní řízení trpí nedostatky. Domnívá se, že výsledky dokazování nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu je kladeno za vinu. Zastává názor, že celá konstrukce obžaloby je založena na mylném právním posouzení postavení obviněného jako fyzické osoby J. J. a právnické osoby T. s. r. o. Upřesnil, že z tohoto důvodu v řadě případů došlo k záměně toho, zda jde o závazek osobní nebo o závazek právnické osoby T. s. r. o. Odmítá svou trestní odpovědnost v případech, kdy za něj jako podnikatele fyzickou osobu úkony jako zprostředkovatel prováděl Ing. B. Má za to, že v některých případech se může podnikatel dočasně dostat do stavu insolvence, aniž by měl úmysl se dopouštět podvodného jednání. Jak sám uvádí, při obvyklém průběhu své podnikatelské činnosti byl schopen plnit své závazky a případné zpoždění plateb nebylo vyvoláno jeho úmyslem poškodit smluvního kontrahenta. Pojmovým znakem úmyslu je poškodit smluvního partnera. V tomto směru však považuje závěry odvolacího soudu za nepřesvědčivé, představující nesprávnou aplikaci hmotného práva. Další námitky zaměřil do právní kvalifikace skutku pod bodem N) odsuzujícího rozsudku. Konstatoval, že z popisu skutku plyne, že měl přikázat svým zaměstnancům, aby opravili údaje v listu vlastnictví. Toto jednání však podle jeho mínění má spíše znaky návodu k trestnému činu, resp. k pokusu trestného činu. Na tomto základě potom podle obviněného dosud zaujatá kvalifikace soudu prvního stupně jako trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (a potvrzená odvolacím soudem) je v příkrém rozporu s ustanovením trestního zákona, tudíž je třeba ji důvodně pokládat za okolnost naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud ke shora uplatněným dovolacím důvodům vzal v úvahu i obsah odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 2 To 22/2005, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na citované usnesení navazující, zejména aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 T 29/94, s tím, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Obviněný však namítl, že mu nebylo doručeno rozhodnutí o vzetí do vazby. K tomuto dovolacímu důvodu dále uplatnil námitky vztahující se k okolnostem vyloučení předsedy senátu JUDr. H. a soudců přísedících s tím, že v důsledku toho je třeba pokládat za nezákonná i rozhodnutí, která jmenovaný soudce vydal při rozhodování o stížnostech a žádostech obviněného o propuštění z vazby.

Uvedený dovolací důvod /§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.).

Nejvyšší soud má za to, že uvedenou argumentací k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný tento důvod dovolání nenaplnil. Citovaný dovolací důvod není určen k tomu, aby v tomto směru Nejvyšší soud přezkoumával, zda obviněnému bylo doručeno usnesení o vzetí do vazby, ani zda v souladu se zákonem bylo rozhodnuto o podjatosti soudce. Jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, lze se nápravy domáhat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento dovolací důvod však nebyl obviněným v dovolání uplatněn. Jakkoli se obviněný dovolává přezkumu i této námitky, Nejvyšší soud pokládá za nezbytné konstatovat, že otázka podjatosti byla předmětem stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 257/2001, stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V tomto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že nezjistil žádné skutečnosti, které by mohly důvodně vést k pochybnostem o nestrannosti rozhodování jmenovaného senátu. V této souvislosti zůstává argumentace ohledně rozhodování v řízení o stížnostech a žádostech obviněného o propuštění z vazby bezpředmětná. Třebaže u obviněného šlo o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., obviněný nevytkl, že v určitém stadiu trestního řízení, neměl obhájce. Jinými slovy řečeno, v dovolání neuvedl ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. právně relevantní námitky, čímž se ocitl mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné poznamenat, že náležitosti obsahu dovolání jsou vymezeny v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 tr. ř.) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Na obsahové náležitosti stížnosti pro porušení zákona zákon klade jiné požadavky (srov. § 267 tr. ř.). Je zřejmé, že od obsahových náležitostí dovolání jsou zcela odlišné. Navíc jedinou osobou oprávněnou k podání stížnosti pro porušení zákona v souladu s § 266 odst. 1 tr. ř. je ministr spravedlnosti, je tudíž naprosto nepřípustné přejímat obsah stížnosti pro porušení zákona do jiného mimořádného opravného prostředku tak, aby obsah stížnosti pro porušení zákona byl součástí dovolání. Dovolací soud není totiž oprávněn se v řízení o dovolání zabývat obsahem stížnosti pro porušení zákona.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Jak vyplývá z podaného dovolání, převážná část námitek ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje primárně nesouhlas obviněného s tím, k jakému skutkovému zjištění soudy dospěly. Provedené dokazování podle jeho názoru trpí vážnými nedostatky; jednak s ohledem ztrátu spisové dokumentace, jednak v důsledku toho, že má za to, že provedeným dokazováním nebyla jeho vina spolehlivě zjištěna. Ke ztrátě části spisové dokumentace uvedl, že byla soudu k dispozici až po hlavním líčení dne 26. dubna 2005 /obviněný měl zřejmě na mysli veřejné zasedání 25. 4. 2005/. V tomto směru je však třeba vycházet z toho, že jestliže po pravomocném skončení trestního stíhání (v taxativně vymezených případech) vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, nelze se nápravy domáhat již cestou dovolání, ale prostřednictvím obnovy řízení (srov. § 277 a násl. tr. ř.). Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož smyslem je právě odstranění vad ve skutkových zjištěních. Trestní odpovědnost obviněný navíc popírá u skutků, na nichž se měl jako zprostředkovatel podílet Ing. B. Lze však konstatovat, že jde o námitku, kterou obviněný uvedl na svou obhajobu k jednání pod bodem B výrokové části rozsudku už v řízení před soudem prvního stupně. Pokud Ing. B. podepsal smlouvu za společnost T. s. r. o., učinil tak proto, že k podpisu smlouvy mezi společnosti E. a T. mu obviněný udělil plnou moc. Je třeba poznamenat, že tato skutečnost nemůže obviněného trestní odpovědnosti nikterak zprostit. Jak přitom vyplývá ze svědeckých výpovědí Ing. R. B. a Ing. J. K., jednání, která probíhala mezi firmami E. a T., se obviněný osobně účastnil, a byl o jejich průběhu a o dosažených dohodách informován (srov. str. 59 rozsudku).

Tvrdí-li, že ačkoliv byl při obvyklém průběhu podnikatelské činnosti schopen plnit své závazky, a nebylo jeho úmyslem poškodit smluvního partnera, z provedeného dokazování vyplynulo, že si obviněný počínal právě naopak. Jednoznačně bylo zjištěno, že obviněný velmi dobře znal ekonomickou situaci své firmy, protože svými zaměstnanci byl o ní průběžně informován, přičemž sám rozhodoval o tom, v jakém pořadí či zda budou faktury propláceny. Konkrétně v bodech B) M), s výjimkou bodu N), obviněný v rozporu se skutečností při uzavírání kupní smluv nebo při samotných odběrech zboží nebo služeb sám utvrzoval druhou smluvní stranu, že za odebrané zboží nebo služby řádně a včas zaplatí. Věděl přitom, že finanční situace společnosti je špatná a nedovoluje mu závazky uhradit.V platební neschopnosti se totiž obviněný a jeho společnost nacházeli dlouhodobě, za odebrané zboží a práce nebyli schopni platit, nebyli schopni vracet ani úvěry, které jim byly poskytnuty. Nelze proto přisvědčit obviněnému, že ve stavu insolvence se nacházel pouze dočasně. Není pochyb, že v těchto bodech /B) M), vyjma bodu N)/ obviněný jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť byl srozuměn s tím, že nebude schopen za odebrané zboží a služby v termínu zaplatit a poskytnutý úvěr nebude schopen vrátit ve stanovené lhůtě (srov. str. 66, 67 rozsudku). Ačkoliv posledně uvedená námitka by mohla svědčit o tom, že obviněný napadá nedostatek subjektivní stránky trestného činu, ve skutečnosti tomu tak není. Absenci subjektivní stránky totiž dovozuje z okolností, které byly objektivně soudy zjištěny jinak a namísto toho obviněný sám konstruuje události tak, že s učiněným skutkovým zjištěním nekorespondují. Jak už bylo uvedeno, takové námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, protože nesouvisí s nesprávnou kvalifikací skutku nebo s otázkou jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné v této souvislosti dodat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení. Podle názoru Nejvyšší soudu trestní odpovědnost obviněného nemůže ovlivnit ani to, zda v některých případech zboží odebíral jako podnikatel fyzická osoba nebo zda jednal jako statutární zástupce obchodní společnosti T. s. r. o. a na základě jeho přímo vydaného pokynu docházelo k realizaci odběrů jednotlivého zboží nebo služeb. V této otázce soud prvního stupně učinil spolehlivý závěr, totiž že ve všech případech to byl právě obviněný, kdo dával pokyn k uskutečnění odběrů zboží nebo služeb, přestože věděl, že není schopen zajistit (ať už jako fyzická osoba podnikatel nebo společnost T. s. r. o., jejímž jménem byl oprávněn jednat) s ohledem na špatnou finanční situaci plnění sjednaných závazků.

Skutek pod písm. N) rozsudku, podle něhož měl obviněný přikázat svým zaměstnancům, aby opravili údaje v listu vlastnictví, nelze podle názoru obviněného kvalifikovat jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ale jako návod k trestnému, resp. k pokusu trestného činu. K této námitce Nejvyšší soud uvádí následující:

Podle § 176 odst. 1 tr. zák. se trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny dopustí ten, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé (alinea 1), nebo kdo užije takové listiny jako pravé (alinea 2). Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení pachatel naplní tehdy, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Podkladem pro výrok o vině pod bodem N) rozsudku se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný nezjištěného dne na přelomu měsíců dubna a května 1991 v O., svým zaměstnancům K. P. a H. H. přikázal, aby na výpisu z evidence nemovitostí pořízeném dne 5. 11. 1990 G. O., s. p. S. g. v O., který se týká listu vlastnictví č., přepsaly datum vyhotovení tohoto výpisu (jmenované pracovnice datum upravily na 25. 4. 1991) a dále je požádal, aby na výpisu z evidence nemovitostí pořízeném dne 29. 4. 1991 K. g. k. s. p. S. k., S. g. v O., který se týká listu vlastnictví č., v části C číslo listiny omezující vlastnické právo, přelepily údaje týkající se zřízení zástavního práva ve prospěch K. b., a. s., pobočka v O., k jeho nemovitostem v katastru obce B., okres O. a přikázal jim, aby z takto upravených výpisů pořídily kopie, což učinily, přičemž nejméně jeden z takto pozměněných výpisů následně předložil Č. s. s., o. p. v O., při jednání o poskytnutí úvěru, které vedl jménem společnosti T., spol. s r. o. O., aby tak deklaroval svou způsobilost poskytnout ručení; Č. s. s., okresní pobočka v O., pak požadovaný úvěr společnosti T., spol. s r. o. O. skutečně poskytla na základě úvěrové smlouvy č. ze dne 7. 5. 1991 ve výši 1.000.000,- Kč, úvěr, který měl být čtvrtletními splátkami uhrazen do 30. 4. 1995, byl vyčerpán, avšak ve stanovené lhůtě ani později, a to ani částečně, nebyl uhrazen, přičemž Josef Ježek již při uzavírání úvěrové smlouvy, s ohledem na špatnou finanční situaci podnikatelského subjektu, jehož jménem jednal a s ohledem na nedostatečně zabezpečený podnikatelský záměr, na který byl úvěr použit, nejméně musel být srozuměn s tím, že úvěr nemusí být podnikatelským subjektem, jehož byl jediným společníkem, řádně a včas uhrazen, což se i stalo, čímž Č. s. s., okresní pobočka v O., způsobil škodu v uvedené výši .

V dané věci je podstatné, že obviněný trestný čin dokonal užitím pozměněné veřejné listiny jako pravé, čímž svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 2 tr. zák. Přikázal svým zaměstnankyním K. P. a H. H., aby na dvou veřejných listinách (na výpisu z evidence nemovitostí) přepsaly určité položky, když následně jeden takto pozměněný výpis z evidence nemovitostí použil jako pravý při jednání se spořitelnou. Není sporu, že veškeré tyto okolnosti svědčí pro závěr, že obviněný trestný čin spáchal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Obsah veřejné listiny byl pozměněn na základě jeho pokynu. Jinak řečeno, nejenže obviněný použil pozměněné veřejné listiny jako pravé, ale také se podílel (svými pokyny) na změně jejího obsahu. Tím, že veřejnou listinu použil jako pravou, trestný čin dokonal ve smyslu § 176 odst. 1 alinea 2 tr. zák. Lze shrnout, že v konkrétní věci nezůstalo jednání obviněného a ani nemohlo s ohledem na užití listiny jako pravé zůstat ve stadiu pokusu. Nejvyšší soud proto tuto námitku obviněného shledal jako zjevně neopodstatněnou.

Obviněný dále ve svém dovolání, byť jen okrajově se zmínil o písm. k) nesplnění procesních podmínek pro vydání zamítavého usnesení odvolacího soudu . Ačkoliv obviněný neuvedl přesnou citaci některého z dovolacích důvodů a odkázal na písm. k), Nejvyšší soud vzal v úvahu, že obviněný tímto způsobem mohl uplatnit jedině dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný se domnívá, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí o zamítnutí odvolání, jeho námitky tedy směřují do první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Nutno zdůraznit, že dovolací soud není oprávněn přihlížet k námitkám vzneseným v odvolání. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplnil, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl tak, že podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného ohledně dovolacího důvodu podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., tak i ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k), resp. l) tr. ř. odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.; u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto učinil, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. listopadu 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann