6 Tdo 1353/2003
Datum rozhodnutí: 15.01.2004
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1353/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 15. ledna 2004 v neveřejném zasedání dovolání, která podali obvinění T. O., J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P. a R. U., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. S. p. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 8 To 555/2003, jenž rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 119/2002, a rozhodl t a k t o :

I.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. O. o d m í t á .

II.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. Š. a R. U. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 1 T 119/2002, byli uznáni vinnými obvinění T. O. a R. U. trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (v bodě 2, 3 výroku), J. Š., R. U. a M. T. trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. (v bodě 4 výroku) a R. U. zanedbáním povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. (v bodě 1 výroku), kterých se dopustili tím, že:

obviněný R. U.

1) od měsíce dubna 2001 do měsíce října 2001 v B. ani jinde nepřispěl ničím na výživu svého nezletilého syna R. K., . přestože mu vyživovací povinnost byla stanovena pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 22 Nc 149/98, částkou ve výši 1.000,- Kč, splatnou vždy do 5. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte D. K., a za uvedené období tak dluží na výživném částku 7.000,- Kč,

obvinění T. O. a R. U.

2) krátce po dni 30. 8. 2001 přivezli do obce P., okres B., vozidlo Škoda Felicia, v hodnotě 80.000,- Kč majitele P. B., o kterém věděli, že bylo odcizeno, a tedy nebyli oprávněni s tímto vozidlem jakkoli nakládat, přesto předmětné vozidlo prodali obviněnému B. L., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, za částku 15.000,- Kč, ačkoliv tento věděl, že vozidlo pochází z trestné činnosti,

obvinění T. O. a R. U.

3) krátce po dni 13. 9. 2001 přivezli do obce P., okres B., vozidlo Škoda Forman, v hodnotě 60.500,- Kč majitele M. K., o kterém věděli, že bylo odcizeno, a tedy nebyli oprávněni s tímto vozidlem jakkoliv nakládat, přesto předmětné vozidlo prodali obviněnému B. L., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, za částku 10.000,- Kč, ačkoliv tento věděl, že vozidlo pochází z trestné činnosti,

obvinění M. T., R. U. a J. Š.

4) v přesně nezjištěnou dobu od 11.00 do 12.45 hod. dne 22. 10. 2001 v B., na ulici Š., vnikli po vypáčení dveří do rodinného domku K. S., odkud odcizili vysavač zn. V., laserovou tiskárnu zn. HP DESKJET, minisystém zn. JVC, videorekordér zn. Panasonic, videorekordér zn. JVC a finanční hotovost 2.000,- Kč, dále 54 kusů CD, čímž způsobili K. S. škodu ve výši 31.100,- Kč a poškozením dveří další škodu ve výši 4.400,- Kč.

Za to byli odsouzeni, a to obviněný T. O. podle § 251 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Obviněný J. Š.za popsané trestné činy a za sbíhající se trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 2 T 283/2000, který nabyl právní moci dne 28. 2. 2002, byl odsouzen podle § 238 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Obviněný M. T. byl odsouzen podle § 238 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Obviněný R. U. za popsané trestné činy a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 2 T 365/2001, který nabyl právní moci dne 9. 2. 2002, byl odsouzen podle § 238 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli všichni obvinění pro výkon uložených trestů zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen jednak výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 2 T 283/2000, týkající se obviněného J. Š. a jednak výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 2 T 365/2001 ohledně obviněného R. U., jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. S., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.



Naproti tomu byli obvinění T. O., J. Š., R. U. a M. T. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 5. 2002, č. j. 5 Zt 2957/2001-157, pro skutky kterými měli spáchat trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Dále v návaznosti na tento výrok Městský soud v Brně podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal příslušné poškozené fyzické a právnické osoby s jejich uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění T. O., J. Š., R. U., M. T., matka obviněného M. T. V. P., poškození V. S. a J. K. a městský státní zástupce v Brně odvoláni, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 8 To 555/2003, zamítnuta, a to ohledně všech obviněných, státního zástupce a matky obviněného M. T., V. P., podle § 256 tr. ř. a ohledně poškozených V. S. a J. K. podle § 253 odst. 1 tr. ř.

Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podali obvinění T. O., J. Š. a R. U. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Mimořádný opravný prostředek obviněného T. O. se opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který podle jmenovaného spočívá v tom, že v průběhu celého trestního řízení neměl řádného obhájce, ač ho podle zákona mít měl, čím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

V rámci dovolání obviněný popisuje genezi zabezpečení jeho práva na obhajobu a zdůrazňuje, že ve vazbě byl navštíven mužem, jenž se mu představil jako jeho obhájce. Tato osoba se však hlavního líčení u soudu prvního stupně nezúčastnila a místo ní vystupoval jako jeho obhájce muž, kterého předtím nikdy neviděl. Obviněný vyslovuje podezření, že zmíněná osoba ani příliš nevěděla, o co se ve věci jedná a že na jednání před soudem byla asi poprvé. Nedostatek své obhajoby spatřuje v tom, že se nemohl s obhájcem radit, nebylo žádáno o jeho propuštění z vazby, nebyl proveden v jeho prospěch žádný právně významný úkon, a ani s ním nebyla připravena jeho obhajoba. Z těchto důvodů, na základě jeho žádosti, mu byl v řízení před soudem prvního stupně ustanoven obhájce jiný, přičemž žádný z doposud provedených úkonů nebyl zopakován. Obviněný se tak domnívá, že došlo k porušení jeho práva na řádnou obhajobu a na spravedlivý proces. Rovněž se v dovolání obsáhle zabývá úvahami nad kvalitou právních služeb, jež mu byly poskytnuty a uvádí, že obhajobu má zajišťovat osoba právně erudovaná, teoretickými a praktickými zkušenostmi srovnatelnými s úrovní odborných znalostí státního zástupce, případně soudce. Za takovou osobu však nepovažuje advokátního koncipienta. Obviněný dále cituje relevantní právní předpisy a rozvíjí úvahy de lege ferenda o tom, jak by měla probíhat profesní příprava advokátních koncipientů včetně jejich oprávnění vystupovat v trestním řízení. Úkony provedené někým jiným, než jemu ustanoveným obhájcem, považuje za vadné.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 8 To 555/2003, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 1 T 119/2002, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný J. Š. dovolání směřuje proti výroku o vině, přičemž je opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle jeho přesvědčení rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně nemají oporu v provedeném dokazování. Odlišně hodnotí důkazní situaci ve vztahu ke skutku pod bodem 4) výroku o vině, přičemž odkazuje na obsah svého odvolání, které podal proti rozsudku městského soudu. V této souvislosti tvrdí, že pokud by soud správně hodnotil důkazní situaci (zejména svědecké výpovědi policistů, které jsou rozporné, nekorespondují si a žádná z nich nevypovídá o spáchání trestných činů) nemohl by dospět k závěru o jeho vině. Hlavní pochybení ale shledává v tom, že učiněná skutková zjištění byla nesprávně podřazena pod ustanovení § 238 odst. 3 tr. zák., neboť nebyl naplněn materiální znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu.

Obviněný proto navrhl, aby na základě jeho dovolání Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 8 To 555/2003, kterým podle § 256 tr. ř. zamítl jeho odvolání a současně, aby zrušil i část rozsudku soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině v bodě 4).

Dovolání obviněného R. U. směřuje proti výroku o vině, přičemž se opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný namítá, že usnesením krajského soudu bylo zamítnuto jeho odvolání, přestože předchozí řízení bylo zatíženo vadou zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru, nejsou v popisu skutku pod bodem 4) výroku o vině rozsudku uvedeny okolnosti, které odůvodňují použití právní kvalifikace podle § 238 odst. 3 tr. zák., neboť v tomto směru není v jeho případě naplněna materiální stránka.

Dále obviněný napadenému rozhodnutí vytýká, že pokud se odvolací soud ztotožnil ze skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, aniž se vypořádal s jeho výhradami obsaženými v odvolání proti rozsudku městského soudu, tedy že výpovědi svědků policistů jsou rozporné, nekorespondují si a žádná z nich nevypovídá o spáchání trestných činů, nepostupoval při hodnocení důkazů správně.

Z těchto v dovolání podrobně popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 8 To 555/2003, kterým podle § 256 tr. ř. zamítl jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 1 T 119/2002, v bodě 4) výroku o vině a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněných se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že obviněným T. O. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je zákonem definován tak, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Z argumentace dovolatele ale neplyne, že by v trestním řízení nastala situace, že by při existenci podmínek nutné obhajoby ve smyslu § 36 nebo § 36a tr. ř. obviněný po určitou dobu (pro určitý úkon trestního řízení) obhájce neměl. Pokud se řízení před Městským soudem v Brně účastnil místo jemu ustanoveného obhájce koncipient, šlo o postup v souladu s ustanovením § 35 odst. 1 věty druhé tr. ř. Za kvalitu poskytované právní služby obhajoby nese plnou odpovědnost ustanovený obhájce, přičemž tato odpovědnost zastřešuje i jednání osob, jimiž se při realizaci úkonů trestního řízení nechá v souladu se zákonem zastupovat. Podle názoru státního zástupce může obviněný uplatnit námitky ohledně nedostatečné kvality právního zastupování jen u České advokátní komory. Proto argumenty vznesené v dovolání považuje za zjevně neopodstatněné, neboť v rámci trestního řízení nedošlo k porušení příslušných procesních norem upravujících právo obviněného na poskytnutí obhajoby.

Dále státní zástupce uvádí, že obvinění J. Š. a R. U. opřeli svá dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. /v případě obviněného R. U. precizované tak, že řízení před soudem prvního stupně trpělo vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. Připomíná, že obvinění namítají nesprávnou právní kvalifikaci skutku v bodě 4) výroku o vině rozsudku. Konstatuje, že trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 3 tr. zák. soud uznal vinnými celkem tři spolupachatele, a to J. Š., R. U. a M. T., přičemž za znak odůvodňující použití přísnější právní kvalifikace označil skutečnost, že každý z pachatelů spáchal čin nejméně se dvěma osobami. Podle státního zástupce tato okolnost již sama o sobě vyjadřuje do té míry zvýšenou společenskou nebezpečnost jednání obviněných, že užití kvalifikované skutkové podstaty je na místě. Zdůrazňuje, že nelze přisvědčit názoru dovolatelů, že tato okolnost neplyne z popisu skutku, neboť součástí skutkové věty je nepochybně i výčet obviněných, kteří na spáchání činu participovali. Z hlediska zákonných dovolacích důvodů považuje za irelevantní dílčí výhrady obviněných týkající se způsobu hodnocení důkazů.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. všechna dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných T. O., J. Š.a R. U. jsou přípustná /§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, byla podána osobami oprávněnými /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./ v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Podle § 265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí, nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. reaguje na případy porušení příslušných ustanovení o nutné obhajobě. Institut nutné obhajoby je důležitou součástí práva na obhajobu zakotvenou v článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V určitých přesně stanovených případech je obhajoba obviněného považována za tak důležitou, že rozhodnutí o ní zákon neponechává na úvaze obviněného. Proto pokud obviněná osoba nemá v zákonem stanovených případech vymezených v ustanovení § 36 a § 36a tr. ř. obhájce a ni si ho nezvolí (resp. mu není oprávněnými osobami zvolen), přistoupí orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti k postupu podle § 38 a § 39 tr. ř. a obhájce ji ustanoví. Takto ustanovený obhájce vykonává obhajobu obviněného po celou dobu existence okolností, které zakládají důvod nutné obhajoby. Tímto postupem je sledováno, aby v případě existence okolností, jež důvod nutné obhajoby zakládají, nemohla nastat situace, že obviněný by obhájce neměl. Současně platí, že stát a ani orgány činné v trestním řízení nenesou v případě ustanoveného obhájce (stejně jako u obhájce zvoleného) odpovědnost za způsob obhajoby, a to dokonce ani za její případné nedostatečné vykonávání. Advokacie je na státu nezávislá a výkon obhajoby je především otázkou vztahu mezi obviněným a obhájcem. Právo na obhajobu však v sobě zahrnuje nejen právo na ustanovení obhájce, ale současně i právo na jeho právní pomoc. Proto pokud by ustanovený obhájce jakýmkoliv způsobem mařil smysl jeho ustanovení a orgány činné v trestním řízení by byly na takovou skutečnost upozorněny, přijaly by opatření k sjednání nápravy, což může v praxi znamenat až zproštění obhájce povinnosti obviněného obhajovat. Zabezpečení odborné právní pomoci obviněnému znamená, že postavení obhájce může vykonávat pouze osoba k tomu zmocněná, a to advokát. Podle § 26 odst. 1, 2 zák. č. 85/96 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších zákonů, advokát se v rámci svého pověření může dát zastoupit jiným advokátem. Nestanoví-li zvláštní předpis jinak, může advokáta při jeho jednotlivých úkonech právní pomoci zastoupit i jeho koncipient nebo jeho zaměstnanec. Tímto zvláštním předpisem je trestní řád, přičemž z ustanovení § 35 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že účast koncipienta je při jednotlivých úkonech přípravného řízení a v řízení před okresním soudem a také v řízení před krajským soudem jako soudem druhého stupně přípustná. Koncipient však nemůže vystupovat v řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, vrchním soudem a Nejvyšším soudem. Lze poznamenat, že toto opatření je odůvodněno závažností a složitostí trestních věcí, které tyto soudy projednávají.

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným T. O. formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. Obviněný v dovolání namítá, že nedostatkem jeho obhajoby bylo, že se nemohl s obhájcem radit, nebylo žádáno o jeho propuštění z vazby, v jeho prospěch nebyl proveden žádný právně významný úkon a nebyla připravena jeho obhajoba. Dále vyslovuje výhrady k odborné způsobilosti osoby, jež v trestním řízení vystupovala jako jeho obhájce. Všechny tyto námitky ale výlučně směřují proti způsobu realizace jeho obhajoby, eventuálně do otázek její kvality, nikoli však, že by po dobu trestního řízení (eventuálně po některou jeho část) obviněný obhájce neměl, ač ho podle zákona mít měl. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě jde z jeho strany výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod další zákonem taxativně stanovený dovolací důvod.

Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci v případě obviněného T. O.

Obvinění J. Š. a R. U. své dovolání opřeli o dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a obviněným R. U. blíže specifikovaný skutečnostmi uvedenými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Jeho smyslem, je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny. V posuzovaném případě však o takovou skutečnost nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) obviněných J. Š. a R. U. rozhodl ve veřejném zasedání po provedení přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.

Přezkoumal-li odvolací soud napadené rozhodnutí uvedené v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (v posuzované věci na podkladě odvolání) věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej (v případě odvolání podle § 256 tr. ř.) je možno tento dovolací důvod uplatnit jen tehdy, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný R. U. své dovolání vymezil tak, že v době rozhodování odvolacího soudu trpělo rozhodnutí vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na skutečnost, že dovolání obviněného J. G. bližší vymezení důvodu, jenž by byl v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán, neobsahuje, bylo nutno posoudit, zda jím uplatněné námitky lze podřadit pod některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší soud přitom shledal, že obviněný J. G. (stejně jako obviněný R. U.) namítá nesprávné právní posouzení skutku. Proto i jeho výtky formálně naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady týkající se skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři.

Z konstatovaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněných J. Š. a R. U. zpochybňující skutkové závěry, které byly učiněny v bodě 4) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Pokud by obvinění uplatnili zmíněný dovolací důvod výlučně jen v těchto námitkách týkajících se skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, a byť by z nich následně dovozovali, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. obě dovolání odmítl, neboť by byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný J. Š. a R. U. však v dovolání rovněž uvedli, že ze skutkové věty v bodě 4) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají skutečnosti odůvodňující závěr o existenci takového stupně nebezpečnosti činu pro společnost, aby bylo nutno jejich jednání kvalifikovat podle § 238 odst. 3 tr. zák. V daném případě jde o námitku ohledně nesprávného právního posouzení skutku, tj. uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou v tomto směru dovolání obou obviněných zjevně neopodstatněná.

Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá a užije přitom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. V kvalifikované skutkové podstatě podle odstavce 3 § 238 tr. zák. je trestný čin spáchán, jestliže pachatel při činu uvedeném v odstavci 1 užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami. Podle § 88 odst. 1 tr. zák. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Pro posouzení, zda obviněný J. Š. a R. U. spáchali trestný čin porušování domovní svobody i podle odstavce 3 § 238 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v jeho odůvodnění. Z popisu předmětného skutku ohledně jednání obviněných J. Š., R. U., ale i M. T. mimo jiné vyplývá, že vnikli po vypáčení dveří do rodinného domku K. S., odkud odcizili různé spotřební věci, čímž jmenované způsobili škodu ve výši 31.100,- Kč a poškozením dveří další škodu ve výši 4.400,- Kč.

K uplatněným námitkám obviněných je potřebné připomenout, že obviněný R. U. uplatnil již v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stejnou výtku, že jednání bylo nesprávně posouzeno i podle § 238 odst. 3 tr. zák. Krajský soud v Brně na tuto námitku reagoval v usnesení ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 8 To 555/2003, a v odůvodnění tohoto rozhodnutí k oprávněnosti právní kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. na str. 5 mimo jiné konstatoval: Obžalovaní O., T. a U. vnikli do rodinného domu poškozené K. S. nejenom neoprávněně, ale i násilným způsobem a každý z nich se tohoto jednání dopustil nejméně se dvěma osobami. Není naprosto žádný důvod k závěru, že by v důsledku použití § 88 odst. 1 tr. zák. mělo být jednání obžalovaných kvalifikováno mírněji. Právě naopak. Jednání všech tří obžalovaných vykazuje zvýšený stupeň nebezpečnosti (vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost), když trestného činu se dopustili promyšleně, do jisté míry i organizovaně

Podle názoru Nejvyššího soudu je zřejmé, že s uplatněnou námitkou se již vypořádal soud odvolací a nelze pochybovat o tom, že zjištěný stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněných, a to i s poukazem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., odůvodňuje aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 3 § 238 tr. zák. V této souvislosti lze připomenout, že předmětného skutku se dopustily celkem tři osoby (obvinění J. Š., R. U. a M. T.), a proto každý z obviněných spáchal tento čin nejméně se dvěmi osobami, přičemž pachatelé jednali promyšleně, v součinnosti a do určité míry i organizovaně.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že právní posouzení skutku uvedeného pod bodem 4) výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2002, sp. zn. 1 T 119/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2003, sp. zn. 8 To 555/2003, jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. je správné a odpovídá zákonu. Soud prvního stupně vzal v úvahu všechny podstatné skutečnosti, jež byly významné z hlediska právního posouzení zjištěného jednání. S jeho závěry se plně ztotožnil i soud odvolací, přičemž se náležitě vypořádal námitkami obviněných ohledně právní kvalifikace zmíněného skutku.

Z těchto stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud jednak podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného T. O., neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. a jednak podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněných J. Š. a R. U., a to jako zjevně neopodstatněná. Z těchto důvodů nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. ledna 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák



Vypracoval:

JUDr. Štefan Škadra