6 Tdo 1348/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 1348/2013-I.-98

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. ledna 2014 o dovolání obviněného L. F. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2013, č. j. 2 To 3/2013-6491, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 16/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 61 T 16/2010, byl obviněný L. F. uznán vinným v bodech I) 1-51 výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II. výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto zločiny mu byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Z podnětu odvolání obviněného L. F. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, č. j. 2 To 3/2013-6491, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených Bajer a spol., spol. s r.o., J. K., LIMUZÍN, spol. s r. o., MASPOMA, s. r. o., Mlýn M + B, s. r. o., MORAGRO, a. s., P. P., PLEMENÁŘSKÉ SLUŽBY, a. s., M. Š., TOPIGS CZ, s. r. o., a Vleesgroothandel Bleijlevens Kerkrade BV a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému L. F. za dva trestné činy podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2008, č. j. 50 T 5/2008-1881, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 2 To 54/2009, a trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradiště ze dne 19. 3. 2007, č. j. 1 T 554/2005-143, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 6 To 394/2007, mu podle § 250b odst. 5 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák., uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2008, č. j. 50 T 5/2008-1881, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 2 To 54/2009, a z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 19. 3. 2007, č. j. 1 T 554/2005-143, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 6 To 394/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod odůvodnil tím, že jeho jednání splňovalo podmínky krajní nouze, neboť odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Trestné činnosti se dopustil pod tlakem třetí osoby, kdy mu P. B. vyhrožoval fyzickou likvidací, včetně jeho rodiny. P. B. úmyslně zorganizoval založení požáru ve firmě FILEX, s. r. o. a podílel se i na zorganizování vraždy svého společníka M. T. P. B. vystupoval jako hlava tohoto gangu a z chování této zločinecké skupiny je zjevné, že byla schopna fyzické likvidace kohokoliv. Podle názoru obviněného odvolací soud výhrůžky a nátlak ze strany tohoto gangu nesprávně právně posoudil a jednání osob, které ho vydíraly, bagatelizoval. V této souvislosti obviněný považuje za nesprávný i výrok odvolacího soudu o tom, že požár ve FILEXU byl založen z důvodu vyplacení pojistného plnění. Společnost FILEX zničenou technologii pojištěnu neměla a v případě pravdivého označení důvodu založení požáru by byla prokázána spojitost s trestnými činy, za něž byl odsouzen. Namítá, že přestože organizátoři ničivého požáru byli dopadeni a odsouzeni, soudy nedostatečně přihlédly k této skutečnosti a k tomu, že požár souvisí s jejich vyděračskou činností v jeho firmě. Obviněný dále poukazuje na psychické problémy, kterými trpěl po těchto událostech. Nesprávný je podle obviněného také závěr soudu o tom, že požár ve firmě zničil účetnictví. Ve skutečnosti účetnictví bylo odvezeno do B. a zřejmě zničeno lidmi, kteří se podíleli na jeho vydírání. V závěru dovolání obviněný vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že věděl, že je dlouhodobě v platební neschopnosti. Tvrdí, že měl dostatečný majetek na krytí závazků, jehož prodejem by případné podnikatelské neúspěchy poškozeným uhradil, o čemž svědčí i znalecký posudek vypracovaný soudem ustanoveným znalcem, který konstatoval, že bilance příjmů a výdajů byla vyrovnaná. Činnost firmy FILEX, s. r. o. šla z kopce poté, co se do firmy vnutili vyděrači a zloději. Obviněný je přesvědčen, že nesprávné právní posouzení této věci má vliv na výši vyměřeného trestu. Ze všech uvedených důvodů má za to, že podané dovolání splňuje podmínky pro zrušení výroku o vině i o trestu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle názoru státního zástupce argumenty shromážděné dovolatelem neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod předpokládá, že dovolatel vytkne napadenému rozhodnutí vady týkající se nesprávné aplikace norem hmotného práva na soudem zjištěný skutkový stav. Dovolací námitky by tudíž k tomuto důvodu dovolání měly obsahovat argumentaci ke konkrétním ustanovením hmotného práva, jež bylo užito v rozporu se skutečným stavem věci, jak byl definován soudem. Ovšem prakticky žádná námitka této povahy se v dovolání obviněného L. F. nevyskytuje. Svými výhradami naopak obviněný brojí zejména proti skutkovým zjištěním soudu, přesněji řečeno je nebere na vědomí a opakuje vlastní verzi skutkového děje, jak je známa nejen z dosavadní obhajoby obviněného, ale i z obsahu jeho řádného opravného prostředku. Těmito námitkami se ovšem soud druhého stupně v naprosto dostatečné míře zabýval a logicky, v souladu s výsledky dokazování, na ně také odpověděl. To platí i o jediné námitce, jíž by bylo možno přiznat povahu námitky hmotně právní, a sice o tvrzení obviněného, že jednal v krajní nouzi a k trestnému chování byl přinucen nátlakem jiných osob. I tuto námitku soud druhého stupně přezkoumal a k jeho stanovisku, jak je vyjádřeno v napadeném rozhodnutí, lze pouze dodat, že pokud byl dovolatel skutečně vystaven takovému jednání dalších osob, o jakém hovoří, měl dostatek možností a dlouhé časové období na uplatnění legální obrany proti těmto osobám a nemusel dlouhodobými nekalými obchodními praktikami způsobit věřitelům škodu přes 75 milionů Kč. Jestliže obviněný v dovolání znovu opakuje námitky, které již marně uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku, nerespektuje tím zvláštní povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Řízení podle hlavy XVII. trestního řádu je určeno ke zjišťování a nápravě zcela specifických vad, jež jsou podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů definovaných v § 265b tr. ř., nikoli k dalšímu všeobecnému a komplexnímu přezkumu meritorního rozhodnutí. Dovolání obviněného je koncipováno jako polemika s konkrétními vyjádřeními Vrchního soudu v Olomouci v odůvodnění jeho rozhodnutí. Tímto pojetím dovolací argumentace se však dostává do rozporu s ustanovením § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je známo, že taková dovolání, jež pouze opakují námitky neúspěšně uplatněné dovolatelem v řádném opravném prostředku, bývají zpravidla odmítána jako zjevně neopodstatněná. S ohledem na tyto skutečnosti má státní zástupce za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že spáchání své trestné činnosti dává do souvislosti s vydíráním se skupinou organizovanou P. B. V tomto kontextu se dovolává jednání v krajní nouzi, tedy že jednal pod nátlakem, kdy pácháním trestné činnosti v podstatě odvracel hrozící nebezpečí, které bylo daleko závažnější než jednání, kterého se dopustil. Pro uvedený závěr však skutkové okolnosti, které byly v této souvislosti zjištěny a prokázány nesvědčí. Odvolací soud se uvedenou námitkou obviněného velmi podrobně zabýval. Argumentaci obviněného vyvrátil především odůvodněním, že obviněný se dopouštěl podvodného jednání ještě předtím, než prokazatelně došlo k ovlivňování obviněného osobami, jimiž byl vydírán. Byť je pravdou, že na páchání trestné činnosti obviněného se 8. 3. 2007 podílely další osoby, nelze současně přehlédnout, že trestného jednání, pro které je obviněný nyní odsouzen, začal páchat více než rok a tři měsíce před datem 8. 3. 2007 (bod I/1-32 výroku o vině). Typické pro jednání obviněného bylo, že poškozené uváděl v omyl tvrzením nepravdivých skutečností, sliboval jim zaplacení jejich pohledávek s odkazem na to, že mu jeho odběratelé dluží větší finanční prostředky nebo že obdrží státní dotace. Provedeným dokazováním však byly skutečnosti uváděné obviněným na svoji obhajobu (viz shora a níže) zcela jednoznačně vyvráceny. Obviněnému, resp. jeho společnosti žádní odběratelé nedlužili výrazně vyšší částky finančních prostředků a jeho žádost o poskytnutí dotace byla zamítnuta poté, co bylo zjištěno, že k této žádosti předložil padělaná dodatečná daňová přiznání, padělky listin rozvahy a výkazu zisků a ztrát a fiktivními daňovými doklady o obchodech mezi společností FILEX, s. r. o. a PRO CAFÉ Praha, s. r. o., které se neuskutečnily. Tohoto jednání se obviněný dopustil již v roce 2006. Není tedy pochyb, že již v uvedené době věděl o tom, v jaké finanční situaci se nachází a že i touto trestnou činností, jíž se dopustil úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák., se snažil získat finanční prostředky podvodným jednáním. Jak vyplývá i z dalších skutečností, například i těch, které vyšly najevo v souvislosti s jednáním s JUDr. P. H. a vyjednáním tzv. zpětného leasingu strojů a zařízení, je zřejmé, že veškerá činnost od počátku měla charakter podvodného jednání. I v tomto případě totiž obviněný věci, které byly předmětem zpětného leasingu, zpeněžil způsobem, který byl v rozporu s leasingovou smlouvou. Jde tedy o další skutečnost, která jen potvrzuje charakter podnikání obviněného, které nelze označit za korektní a pokud budeme hovořit o době, v níž byla spáchána, spadá do období ještě před tím, než byl podle svého tvrzení vydírán. Budeme-li posléze se konkrétně zabývat okolnostmi souvisejícími s vydíráním jeho osoby v době od 6. 3. 2007 do 19. 11. 2007, obviněný byl v této době trestně stíhán v jiné trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 5/2009, a to v níž byl uznán vinným shora uvedeným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák. Vzhledem k tomu, že byl v této době v kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, mohl páchání své trestné činnosti odvrátit jiným způsobem, než pácháním další trestné činnosti, a proto nelze dospět k závěru, že odvracel přímo hrozící nebezpečí a že následek jeho jednání byl méně závažný, než kterého se dopustil. V konečném důsledku jeho jednáním vznikla škoda přesahující 75 miliónů korun, která nemusela dosáhnout tak vysoké hodnoty, pokud by obviněný celou záležitost související s vydíráním jeho osoby včas oznámil. Na podkladě těchto skutkových zjištění proto nelze dospět k závěru, že obviněný jednal v krajní nouzi a že přímo odvracel nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem.

Soudy správně uzavřely, že obviněný se trestné činnosti dopouštěl po celou rozhodnou dobu, tj. od 18. 11. 2005 do 20. 6. 2006 a následně od 20. 6. 2006 do 29. 11. 2006 a od 6. 3. 2007 do 19. 11. 2007, kdy po celé toto období byl jedinou osobou jednající za společnost FILEX, s. r. o. Do tohoto období není zahrnuta doba tří měsíců, kdy za společnost jednal Ing. R. K., vůči němuž se však obviněný také dopustil podvodného jednání, které je předmětem skutku pod bodem II. výroku o vině, neboť jemu obviněný zamlčel podstatné skutečnosti důležité pro rozhodnutí poškozeného vstoupit do společnosti FILEX, s. r. o. a stát se jejím jednatelem, neboť pokud by mu byly známy, ovlivnily by jeho rozhodnutí vstoupit do společnosti FILEX, s. r. o., přičemž v důsledku nepravdivých skutečností uváděných obviněným by nedošlo ke vzniku 11 miliónů škody společností, za které Ing. K. jednal. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný způsob páchání trestné činnosti tzv. modus operandi, jak uvádí správně i odvolací soud, byl po celou dobu jeho působení ve společnosti FILEX, s. r. o. stejný. Nutno dodat, že Ing. R. K. postupem času zjistil, že firma FILEX, s. r. o. byla předlužená o 30 mil. Kč. Zjistil, že mu obviněný neuvedl pravdu, že uhradil dřívějšímu společníkovi Jatka UB, s. r. o. 10 mil. Kč dluhu, a že docházelo k zatajování tržeb z prodeje o 70 a 80 %, kdy tržby přebíral obviněný a jeho manželka. Výpověď tohoto svědka koresponduje nejen s dalšími listinnými důkazy, ale i se znaleckým posudkem znalce z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence Ing. J. Ch., který konstatoval, že společnost FILEX, s. r. o. se potýkala s finančními problémy v celém hodnoceném období, kdy z doložené účetní závěrky za účetní období 2006 byly vykázány celkové závazky k datu 31. 12. 2006 ve výši 42 mil. Kč. S ohledem na skutečnosti shora uvedené lze jen pro úplnost dodat, že ještě předtím, než byl obviněný vydírán, již škoda jím způsobená dosahovala velkého rozsahu. Nejvyšší soud považoval za vhodné doplnit k námitkám obviněného ještě tyto další okolnosti, které sice nebyly soudy přímo v tomto kontextu zmíněny, nicméně správnost rozhodnutí soudů nižších stupňů významně dokreslují. Pokud se obviněný hájí tím, že by pohledávky věřitelů uhradil z majetku společnosti, pokud by nebyl poničen požárem, lze jen stěží obviněnému uvěřit, protože po celou dobu jeho jednání nic nenasvědčuje tomu, že by obviněný chtěl k tomuto kroku přistoupit. Kromě toho podle znalce majetek v účetních cenách minimálně od data 31. 12. 2005 nepokrýval evidované závazky. Za této situace proto nelze pravdivosti tvrzení obviněného přisvědčit. Lze tedy na podkladě skutkových zjištění uzavřít, že po subjektivní stránce se obviněný trestného činu dopustil v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž po objektivní stránce není pochyb, že svým jednáním bezezbytku naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy, když obviněný kromě námitky existence krajní nouze brojí proti jednotlivým konstatováním v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jejichž citací své námitky uvozuje. Obviněný však neuvádí, jaký vliv by mohla být uvedená zpochybnění vliv na hmotně právní posouzení skutku nebo čeho se zpochybněním těchto tvrzení domáhá. Lze v tomto směru tedy i přisvědčit státnímu zástupci, že takto zvolenou dovolací argumentací obviněný brojí proti odůvodnění rozhodnutí, což je ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.

Jestliže tedy obviněný zpochybňuje uvedená skutková zjištění, není pochyb, že není spokojen s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a jaký závěr z nich dovodily a v dovolání předkládá vlastní skutkovou verzi. Nutno dodat, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soudy vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy ve věci učinily správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. S ohledem na to, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl.

Na závěr Nejvyšší soud pokládá také za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V tomto ohledu Nejvyšší soud zjistil, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá též za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann