6 Tdo 1336/2010
Datum rozhodnutí: 24.11.2010
Dotčené předpisy: § 202 odst. 1 tr. zák.



6 Tdo 1336/2010 - 26

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. listopadu 2010 o dovolání obviněného P. L . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 21. 7. 2010, č. j. 2 To 229/2010-454, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 55/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 21. 7. 2010, č. j. 2 To 229/2010-454, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 6. 2010, č. j. 2 T 55/2010-427. Tímto rozsudkem byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 202 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítá, že orgány činné v trestním řízení mu neumožnily vést řádně obhajobu, jeho opakované důkazní návrhy byly odmítnuty a nebyl vypracován znalecký posudek (z oboru klinické psychologie) svědkyně L.T., jejíž výpověď považuje za nevěrohodnou. Tvrdí, že svědkyně L. T. se jej snaží od samého počátku poškodit, aby mu zabránila stýkat se s jeho dcerou. Pokud jde o samotné rozhodnutí soudu, je přesvědčen, že soudy nevyhodnotily samostatně důkazy k jednotlivým útokům, pouze rozhodovaly paušálně na základě ne příliš jeho dobré pověsti a jednostranných tvrzení jednotlivých poškozených. K útokům pod body 3), 5) a 11) uvedl, že poškození neuvedli, že by je jakkoli fyzicky napadl a zpochybňuje výpovědi těchto svědků. Má za to, že jednání popsané pod těmito body má stěží společenskou nebezpečnost přestupku. Další dílčí útoky hodnotí tak, že se jednalo o konflikt s jeho bývalou přítelkyní L. T., případně s její matkou, neboť mu obě bránily v tom, aby se stýkal se svou dcerou. Tvrdí, že byl odsouzen na základě nedostatečně provedeného dokazování, kdy nebylo přihlédnuto k důkazům, které svědčí v jeho prospěch a přihlíželo se pouze k jednostranným ničím nepodloženým tvrzením svědků zaujatých proti jeho osobě. Podle jeho názoru nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Domnívá se, že jednotlivé útoky měly být posuzovány samostatně tak, jak byly původně šetřeny jako přestupky. V další části dovolání zmiňuje okolnosti, které souvisejí s jeho trestním stíháním pro trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. S ohledem na uvedené okolnosti navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn, případně aby celá věc byla vrácena soudu prvního stupně k řádnému projednání a přidělena jinému soudci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že obviněný sice v rámci své argumentace v dovolání zpochybnil právní posouzení daného skutkového děje, nicméně tento svůj závěr opíral toliko o tvrzení napadající správnost a úplnost dokazování, popřípadě o tvrzení, že se nedopustil právě takového jednání, které je mu kladeno za vinu, ale jednání odlišného. Podle státního zástupce se tak popsané námitky zcela míjí nejen s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Dodal, že mimo relevantní argumentaci jsou i tvrzení obviněného týkající se zejména jiného řízení (vedeného stran jiného skutkového děje), resp. tvrzení týkající se rovněž nikoli hmotně právního posouzení, ale aplikace procesního zajišťovacího institutu vazby. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Z obsahu dovolání lze podle Nejvyššího soudu dovodit, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem. Vytýká soudům nedostatky v provedeném dokazování, v hodnocení důkazů, aby nakonec konstatoval, že nebylo přihlédnuto k důkazům, které svědčily v jeho prospěch a že byl uznán vinným na základě jednostranných ničím nepodložených tvrzení proti jeho osobě zaujatých svědků . Obviněný v podaném dovolání zmiňuje jednotlivé výpovědi, poukazuje na rozpory mezi nimi, vyjadřuje se k jednotlivým důkazům i jejich věrohodnosti, tomu, jakým způsobem byly soudem prvního stupně hodnoceny, ke kterým skutečnostem nebylo podle jeho názoru při hodnocení důkazů přihlédnuto a na základě vlastního hodnocení důkazů pak vytváří vlastní skutková zjištění, která však neodpovídají skutkovému zjištění, které učinil soud prvního stupně a se kterým se ztotožnil také soud odvolací. Jestliže obviněný uvádí, že jeho jednání jen stěží dosahuje společenské nebezpečnosti přestupku, je zjevné, že se snaží intenzitu svého jednání zmírnit. Je však třeba dodat, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. V tomto směru je nutno podotknout, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Za nepřípadnou lze označit i námitku, kterou obviněný uplatnil ve vztahu k trestnému činu vydírání podle § 235 tr. zák., neboť trestní stíhání v této věci bylo usnesením samosoudce Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 6. 2010, č. j. 2 T 55/2010-434, zastaveno. Nelze tudíž konstatovat, že námitky, které obviněný v této souvislosti uplatňuje (a to i souvislosti se vzetím, resp. propuštěním z vazby), dopadaly na rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.

Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněného výlučně směřují do oblasti skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že na argumentaci obviněného dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože nijak s právním posouzením skutku nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, která soud vedla k tomuto závěru (skutkovému zjištění). Ty jsou pak vyjádřeny rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu je možno zopakovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. L. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann