6 Tdo 1334/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1334/2013-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky v Jihlavě ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 To 342/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 63/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 3 T 63/2011, byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k obviněnému P. B. zrušen výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 3 T 30/2011, dále výrok o trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin, jakož i další výroky, které mají ve shora uvedeném výroku o vině svůj podklad. Tímto rozsudkem byl dále obviněný P. B. uznán vinným v bodě 1) přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem krádeže podle § 205 odst. 2, 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 3) přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl obviněný P. B. odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1, 2 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný P. B. zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozenému J. K. částku ve výši 63.700,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. F.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. B. a M. F., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě. Rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 To 342/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl. Podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k obviněnému P. B. zrušil výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 3 T 30/2011, dále výrok o trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta hodin, jakož i další výroky, které mají ve shora uvedeném výroku o vině svůj podklad. Obviněného P. B. uznal vinným [v bodech 1) až 3)] přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a [v bodě 2)] přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť dílem společně s obviněným M. F. přestože obžalovaný P. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 140/2006 ze dne 28. 5. 2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 310/2007 ze dne 25. 9. 2007, odsouzen pro trestné činy krádeže podle § 247 odstavec 1 písmeno a, e) a krádeže dle § 247 odstavec 1 písmeno b, e) trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8mi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 5. 10. 2008 a rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3T 140/2006 ze dne 28. 5. 2007 m.j. pro trestný čin krádeže podle § 247 odstavec 1 písmeno b, e) odstavec 2 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20ti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 5. 6. 2009
1) oba obžalovaní společně po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti dne 28. 8. 2011 v době od 02.35 hod. do 02.40 hod. v obci K., okres T., v podnapilém stavu v úmyslu zmocnit se zboží, po roztříštění skleněné tabule rozměru 34x34 cm vstupních dveří vnikli do objektu restaurace U Svobodů, č.p. 17, kde odcizili alkoholické nápoje a to litrovou láhev Jelzin Cherry, litrovou láhev ginu Beefeater London, litrovou láhev Becherovky, půllitrovou láhev Becherovky Lemond, čímž vlastníku J. S., způsobili škodu ve výši 1.020,- Kč, poškozením dveří škodu ve výši nejméně 200,- Kč; škoda byla uhrazena vrácením odcizeného zboží,
2) obž. P. B. v přesně nezjištěné době od 18.00 hod. dne 26. 6. 2011 do 10.00 hod. dne 29. 6. 2011 v T. na ulici V. v bytě, který užíval se svolením J. K., odcizil z peněženky uložené v kapse zimní bundy pověšené ve skříni v obývacím pokoji bankovky v hodnotě nejméně 700 EUR (17.080,- Kč), bankovky v hodnotě nejméně 4.000,- HRK (13.220,- Kč) a bankovky v hodnotě nejméně 2.000,- Kč, platební kartu České spořitelny na jméno J. K. č. a s pomocí této platební karty v době od 27. 6. 2011 do 29. 6. 2011 v devíti případech vybral z bankomatů v J. a T. celkovou částku 36.000,- Kč, kterou použil pro vlastní potřebu, čímž poškozenému J. K., způsobil škodu ve výši nejméně 63.700,- Kč,
3) obž. P. B. v přesně nezjištěné době od 18.00 hod. dne 7. 4. 2011 do 8. 4. 2011 v k.ú. obce K., okr. T. v lesním porostu zv. V rokli, před odstavenou maringotkou odcizil benzinový generátor GD 950, modré barvy, v.č. , který dne 8. 4. 2011 jako vlastní majetek předal do zastavárny na Ž. nám. v T., za částku 300,- Kč, kterou použil pro vlastní potřebu, čímž vlastníku M. K., způsobil škodu ve výši nejméně 1.600,- Kč . Za tuto trestnou činnost obviněného P. B. odsoudil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1, 2 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného P. B. zavázal k povinnosti zaplatit poškozenému J. K. na náhradě škody částku ve výši 63.700,- Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. jmenovaného poškozeného odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě dále rozhodl o vině a trestu obviněného M. F..

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky v Jihlavě podal obviněný P. B. (dále jen obviněný ) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně uvedl, že dovolání podává též s odkazem na judikatorně (zejména Ústavním soudem) dovozený důvod - extrémní pochybení odvolacího soudu ve vztahu k základnímu právu na spravedlivý proces zaručenému v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jenž spočívá v neúplném hodnocení stěžejních důkazů a v existenci logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich (ne)vyvozených právních závěrech.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval předchozí průběh předmětného trestního řízení, včetně námitek, o které opřel své odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Poté uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu lze v intencích posuzované věci na první pohled hodnotit jako rozhodnutí pro pachatele příznivější, a tudíž souladné s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř. K tomu ovšem dodal, že pokud jde o důsledky čl. IV. amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb., pravomocným odsouzením, resp. trestem z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 3 T 30/2011, se odvolací soud nijak nezabýval, pouze konstatoval zrušení zmíněného rozsudku ve výroku o vině i trestu podle příslušného ustanovení trestního řádu. Prohlásil, že jen z ústního zdůvodnění rozhodnutí bylo zřejmé, že amnestie, byť na něho dopadá, nemohla být zohledněna, a to zřejmě v důsledku aplikace pravidel uvedených v ustanovení § 45 tr. zákoníku. V návaznosti na shora uvedené seznal, že byť v důsledku podaného odvolání u jeho osoby oproti stavu, podle něhož rozhodoval o trestu soud prvního stupně, došlo k odpadnutí právní kvalifikace dvou trestných činů a navíc pravomocně uložený trest obecně prospěšných prací za jeden ze skutků podléhal amnestii, neprojevily se tyto skutečnosti nijak příznivě v rozhodnutí odvolacího soudu o uloženém trestu. Byl totiž odsouzen ke zcela stejnému trestu, jaký mu uložil soud nalézací za situace pro něho méně příznivé. Podle jeho názoru tak de facto byla porušena zásada zákazu reformace in peius. Další hmotně právní pochybení obviněný shledal v nezohlednění důsledku amnestie, kdy došlo k prominutí uloženého trestu obecně prospěšných prací v trvání tři sta hodin. Odvolací soud tento amnestovaný trest zrušil a de facto ho převedl na část trestu odnětí svobody. Správně však měl na prominutý trest nahlížet obdobně jako na trest vykonaný a měl postupem podle § 92 odst. 3 tr. zákoníku přihlédnout k této skutečnosti při stanovení výměry trestu odnětí svobody a tuto ponížit, což však neučinil.

Soudu druhé instance obviněný rovněž vytkl porušení práva na spravedlivý proces. Konkrétně poznamenal, že odvolací soud nerespektoval zásadní požadavek na náležité odůvodnění svého rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., když podle něho v odůvodnění jeho rozsudku absentují významné právní závěry (hodnocení procesní použitelnosti důkazů, úvahy stran důsledků amnestie) i skutková zjištění, resp. vyhodnocení podstatných rozporů z nich vyplývajících, na něž poukazovala obhajoba. Dále obviněný ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) namítl, že soudy nižších stupňů vůbec neřešily námitku procesní nepřípustnosti důkazu, a to části výslechu přímého svědka F. z důvodů obcházení ustanovení § 104b tř. ř. (rekognice). Nedošlo ani k vyhodnocení podstatného rozporu výpovědi svědka F. a výpovědi svědkyně V. ohledně pokrývky hlavy u jednoho z pachatelů. Stran skutku popsanému pod bodem 2) obviněný uvedl, že odvolací soud nezvážil závažné skutečnosti zjištěné z provedeného dokazování, a to neohlášení krádeže peněz a kreditní karty ze strany poškozeného K. (k tomuto došlo až na popud orgánů činných v trestním řízení). Navíc, poškozený několikrát měnil výpověď ohledně odcizeného druhu a výše finančních prostředků a neoznačil a nepředložil žádný důkaz, kterým by svá tvrzení o výši odcizených finančních prostředků prokázal. Takový důkaz nezajistil ani soud, který bez dalšího poškozenému K. uvěřil a nepochyboval o jeho výpovědi ani přes rozpory v ní obsažené a přes skutečnost, že poškozený nebyl schopen vysvětlit, proč obviněnému dával PIN ke své kreditní kartě. Podle obviněného se v dané situaci tvrzení poškozeného proti tvrzení obviněného měl soud řídit zásadou in dubio pro reo.

S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 To 342/2012, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Shledal, že ohledně porušení zásady reformace in peius obviněný neuvádí žádné ustanovení, které by mohlo být uložením stejného trestu porušeno. Pokud by se snad mělo jednat o ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., je zřejmé, že z tohoto ustanovení plyne odvolacímu soudu pouze povinnost nezhoršit na základě odvolání obviněného jeho postavení, nikoliv povinnost jeho postavení zlepšit. Snad proto obviněný uvádí porušení zásady pouze de facto bez uvedení konkrétního porušeného ustanovení. Porušení zásad de facto ovšem není žádným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Státní zástupce dále poznamenal, že tvrzené porušení ustanovení § 92 odst. 3 tr. zákoníku by mohlo naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak důvody uváděné obviněným jsou pro započtení trestu zcela zjevně nesprávné. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 33/1982 Sb. rozh. tr. seznal, že prominutí trestu amnestií (agraciací) nelze považovat za vykonání trestu a takto prominutý trest lze započítat podle § 38 odst. 2 tr. zák. jen tehdy, jestliže amnestie obsahuje výslovné ustanovení, že prominutý trest se považuje za vykonaný . Z uvedeného rozhodnutí vycházelo i stanovisko trestního kolegia tehdejšího Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 24. 5. 1990 publikované pod č. 36/1990 Sb. rozh. tr., podle něhož i případné rozhodnutí o účasti obviněného na amnestii je rozhodnutím, které je jako navazující rušeno při rušení původního výroku o trestu. A ze samotného výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2013 je zřejmé, že se zrušuje výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 3 T 30/2011, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve zrušeném výroku svůj podklad. Tím byly zrušeny veškeré výroky veškerých navazujících rozhodnutí soudu známých či neznámých, tedy včetně případného rozhodnutí o účasti obviněného na amnestii ze dne 1. 1. 2013, pokud snad takové rozhodnutí dne 13. 2. 2013 existovalo. Jelikož trest obecně prospěšných prací dosud nebyl vykonán, a dokonce byl ke dni 13. 2. 2013 zrušen, spolu s případným navazujícím rozhodnutím o amnestii, není žádný důvod, aby bylo ve prospěch obviněného jakkoliv zohledňováno, že kdyby tento trest dále existoval, mohl by být amnestován.

Ohledně tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces vyslovuje obviněný výhrady, které by podle státního zástupce mohly odpovídat procesně nepřípustnému provedení důkazů a svévolnému hodnocení důkazů podle judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04). Na tyto důvody však obviněný svou argumentaci nezaměřil. Dokonce ji neopřel ani o konkrétní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Pouze opakoval argumenty ze svého předchozího odvolání, s nimiž se již dostatečně vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Pokud se obviněný dovolával pochybností plynoucích z tvrzení proti tvrzení v případě poškozeného K., poukázal státní zástupce na to, že zásada v pochybnostech ve prospěch se uplatní pouze tam, kde soud pochybnosti má. Jestliže je však schopen dospět hodnocením obou sporných výpovědí k tomu, že jedné z nich uvěří, k postupu podle uvedené zásady není důvod. K tomu odkázal i na obdobný názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky v Jihlavě ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 42 To 342/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání obviněného splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., přičemž obviněný je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dále je nezbytné zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Právě z tohoto hlediska bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného týkající se výroku o vině směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká jen pochybení při provádění důkazního řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (v tom shledává souhrnně porušení práva na spravedlivý proces). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., resp. § 104b tr. ř. Přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Je evidentní, že obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem pod výše uvedený ani jiný dovolací důvod podřadit nelze.

Rovněž výhrady obviněného v tom smyslu, že v jeho případě došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius, mají ryze procesní charakter a nenaplňují deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný další ze zákonem taxativně stanovených dovolacích důvodů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného pochybení při provádění důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů, z porušení procesní zásady in dubio pro reo, zákazu reformace in peius a práva na spravedlivý proces a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jenž obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací argumentaci obviněným sice formálně opřenou o hmotně právní ustanovení § 92 odst. 3 tr. zákoníku (které však na danou trestní věc nedopadá), svojí podstatou ovšem vytýkající nepřiměřenou přísnost výroku o trestu, pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.) subsumovat.

Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen společný úhrnný trest přípustného druhu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin nejpřísněji trestný z trestných činů, jimiž byl uznán vinným.

Nejvyšší soud považuje za potřebné též poznamenat, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck 2013, s. 3148).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. prosince 2013


Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý