6 Tdo 1334/2008
Datum rozhodnutí: 31.03.2009
Dotčené předpisy:




a na nesprávném hodnocení důkazů tam, kde soud nekriticky upřednostňuje posudek znalce MUDr. P. a nebere v úvahu, v jakém rozsahu je jeho posudek v rozporu se znaleckým posudkem MZ. Následně podrobně ve vztahu ke každému dílčímu skutku, jenž mu je kladen za vinu, rozvedl, v čem shledává rozpory mezi závěry zpravodaje, hematologa, Ústřední znalecké komise MZ a MUDr. P., předestřel své výhrady proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, včetně vlastních hodnotících závěrů a v případě některých skutků též prohlásil, že byl k doznání přinucen. Poté shrnul, že zpravodajové mají u všech 17 skutků příčinnou souvislost mezi podáním heparinu a škodlivým následkem za nejistou nebo nezjištěnou, že hematologové MUDr. C. a MUDr. S. uzavírají na tuto příčinnou souvislost u skutků č. 8, 9, 11, 12, 13 a 16 (u skutků č. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 10, 14, 15, 17 pokládají tuto příčinnou souvislost za nejistou nebo se k ní vůbec nevyjadřují), že znalecká komise MZ svým hlasováním názor na příčinnou souvislost víceméně obrátila a shledává ji u skutků č. 1, 2, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16 (u skutků č. 3, 4, 6, 17 však tuto příčinnou souvislost posuzuje jako nejistou nebo se k ní nevyjadřuje) a že MUDr. P. konstatuje příčinnou souvislost u skutků č. 1, 2, 4, 5, 6, 8, 9, 10, 12, 13, 16 (u skutků č. 3, 7, 11, 14, 15, 17 tuto příčinnou souvislost vidí jako nejistou nebo nemající vliv na zhoršení zdravotního stavu pacienta). Argumentoval, že z výše uvedeného je patrno, že názory lékařů na to, zda a kolika pacientům měl způsobit smrt nebo u kterých pacientů se projevilo podání heparinu, se značně liší, že tyto rozpory měly být v průběhu trestního stíhání vysvětleny a že se nelze smířit s názorem odvolacího soudu, že MUDr. P. na všechny tyto rozpory reagoval. Připomněl, že jak před soudem prvního stupně, tak v odvolání navrhoval, aby uvedené rozpory mezi jednotlivými lékaři byly vysvětleny dalším znaleckým posudkem, jeho návrhu však vyhověno nebylo, a dodal, že se jedná o tak složité medicínské posouzení, že oponentní znalecký posudek ve smyslu § 100a tr. ř. sám neopatří, a proto i v dovolání navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil s pokynem, aby v dalším řízení byl ve věci přibrán jako znalec Lékařská fakulta MU B. s tím, aby zodpověděla jím v dovolání dále specifikované otázky. Uzavřel, že se bez dalšího nedomáhá přehodnocení provedených důkazů, nýbrž oprávněně žádá provedení důkazů dalších (k odstranění extrémních rozporů mezi posudky lékařů a znalců), že zjištění skutkového stavu má rozhodující vliv na následné právní posouzení a že skutková zjištění soudů nižších stupňů neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda se dopustil trestného činu vraždy nebo jiného trestného činu, kolika jednotlivých skutků a kolik těchto skutků bylo ukončeno ve stádiu pokusu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. pak uvedl, že se nelze ztotožnit se závěry soudů, že uložením trestu odnětí svobody v sazbě na 15 až 25 let u něho není možné dosáhnout potřebné nápravy. Argumentoval, že byl na pracovišti hodnocen kladně, nebyly u něho zjištěny žádné negativní rysy a s ohledem na jeho věk 32 let závěr o vyloučení možnosti jeho nápravy zpochybňuje převýchovnou úlohu dlouhodobého trestu odnětí svobody. Poté konstatoval, že soudy při rozhodování o doživotním trestu odnětí svobody nezaujaly ke znaleckým posudkům hodnotícím jeho duševní stav odpovídající stanovisko. Akcentoval, že znalci MUDr. V. a PhDr. G. toliko poukazují na sníženou možnost jeho resocializace, ale rozhodně tuto nevylučují, že znalci MUDr. K. a MUDr. H. uvádí, že u něho nebyly zjištěny agresivní rysy, či že obě skupiny znalců uzavírají, že z psychiatrického hlediska není jeho pobyt na svobodě nebezpečný. Dodal, že soudy navíc nebyl zjištěn jeho přímý úmysl pacienty usmrtit. V této souvislosti vyjádřil domněnku, že znalci MUDr. K. a MUDr. H. měli být soudem vyslechnuti k vysvětlení svých rozdílných závěrů od závěrů znalců MUDr. V. a PhDr. G. ohledně pohnutky jeho jednání, popř. že měl být jeho duševní stav zkoumán kolektivem znalců psychiatrů i psychologů a dále označil za chybný názor soudu o zcestnosti jeho tvrzení, že kdyby měl v úmyslu poškozené usmrtit, použil by účinnější látku a že heparin použil proto, že je volně dostupný a nemohl být odhalen. V této souvislosti namítl, že heparin byl na odd. ARO stejně dostupný, jako jiné látky způsobující při aplikaci okamžitou smrt a že právě při použití těchto okamžitě účinkujících látek by nebyl odhalen (odkázal též na závěry znaleckého posudku MUDr. K. a MUDr. H.). Slovy obviněného, nebýt chybných postupů lékařů, mohlo se na použití arteficiálního heparinu přijít v podstatě okamžitě.

Rovněž shledal, že nejsou splněny podmínky § 29 odst. 3 písm. a) tr. ř., jelikož se trestné činnosti nedopustil zvlášť zavrženíhodným způsobem ani ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Poznamenal, že v úvahu přichází pouze alternativa zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku, přitom navrhl, aby byla Lékařskou fakultou zkoumána příčinná souvislost mezi podáním heparinu a zhoršením zdravotního stavu poškozených a aby byly vysvětleny rozpory mezi posudky s tím, že stupeň společenské nebezpečnosti by pak nemusel být mimořádně vysoký ve smyslu § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák. Zároveň odmítl, že by zvlášť zavrženíhodný způsob provedení a zvlášť zavrženíhodnou pohnutku naplnil tím, že se (údajně) aplikací heparinu snažil dosáhnout vlastního vzrušení a intenzivního prožitku ze vzniklé riskantní situace, popř. tím, že útočil jen na pacienty, kteří byli ve spánku nebo v bezvědomí. Podotkl, že zvlášť zavrženíhodnou pohnutku soud dovozuje ze znaleckého posudku MUDr. K.a MUDr. H., kteří přirovnávají jeho jednání k jednání dostihového sázkaře, jenž prožívá vzrušení vsazením na určité startovní číslo. Tato úvaha znalců však podle něho nemá oporu v provedeném dokazování. Dospěl k závěru, že jeho pohnutku rozhodně nelze považovat za zvlášť zavrženíhodnou a zvrhlou, že je mnohem méně společensky nebezpečná než vražda za účelem získání majetkových hodnot. Posléze zdůraznil, že zvlášť zavrženíhodná pohnutka nevyplývá ani z toho, že heparin podával bezmocným pacientům ve spánku či v bezvědomí, neboť pacienty se nevybíral a vybírat nemohl, když na odd. ARO jsou v naprosté většině pacienti jenom v umělém spánku či v bezvědomí.

Seznal, že také není splněna podmínka § 29 odst. 3 písm. b) tr. zák., tedy že není naděje, že by ho bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let či že uložení doživotního trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti. K tomu uvedl, že je vyloučeno, že by mohl takovýto specifický způsob páchání trestné činnosti ještě někdy realizovat, že není osobou, která má sklony k páchání trestné činnosti, aby musel být natrvalo ze společnosti izolován, tím spíše, že jeho resocializace je možná, popř. že neexistuje ani žádné reálné zvýšené ohrožení společnosti trestnými činy daného druhu. Podle jeho názoru tvrzení soudu, že by byla ohrožena důvěra v naše zdravotnictví, nemá oporu v dokazování, jeho případ byl v médiích prezentován spíše z touhy po senzaci a rozhodně nebylo zjištěno, že by jeho činem byla veřejnost zásadním způsobem rozhořčena nebo zasažena, s výjimkou některých poškozených nebo pozůstalých, u nichž se však v mnoha případech jedná o rentový syndrom.

Dále se ohradil proti rozhodnutí soudu, že podle § 29 odst. 1 tr. zák. se mu doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou nezapočítává pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu, s tím, že zdůvodnění tohoto rozhodnutí je nedostatečné. Přitom znovu vyzdvihl, že je vyloučeno, aby se mohl obdobného jednání ještě někdy v budoucnu dopustit, a že takové rozhodnutí nevyžaduje ani generální prevence. Podle jeho mínění nemá takový postup soudu oporu v zákoně.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího soudu o nevhodnosti a nechutnosti jeho argumentace, že snad jednal v rámci činnosti nemocnice a poukazoval na spoluzavinění lékařů a odpovědnost nemocnice. Přitom podotkl, že v odvolání odcitoval a použil ústní zdůvodnění soudu prvního stupně po vyhlášení rozsudku, který vyslovil názor, že jeho jednání bylo excesem, že sám tímto pojmem dále neargumentoval, netvrdil, že jednal v rámci činnosti nemocnice ani že by se jednalo o spoluzavinění lékařů. Poukazoval však na § 415 obč. zák. s tím, že nemocnice nevynaložila veškeré úsilí, které lze na ni požadovat, aby takovému rozsahu poškození pacientů zabránila. Prohlásil, že na tomto zdůvodnění nespatřuje nic nevhodného ani nechutného, jelikož je podloženo podrobným zdůvodněním posudku Ústřední znalecké komise MZ, jenž poukazuje na řadu chybných lékařských postupů. Podle něho soud tyto chybné lékařské postupy a špatné léčení v podstatě omlouvá tím, že nikoho v nemocnici nenapadlo, že krvácivé stavy mohou být úmyslné, takováto úvaha je ovšem ve světle závěrů Ústřední znalecké komise MZ chybná, neboť povinností lékařů při krvácení pacientů bylo okamžitě zjistit, proč krvácejí a nepochybně to bylo i v jejich možnostech. Dodal, že primář MUDr. L. krvácivé stavy s odborníky v rámci nemocnice nekonzultoval, vyjížděl do různých krajů republiky a když se nic nedozvěděl, začal nahrazovat práci specialistů hematologů vypracováním přehledu služeb zdravotníků. Uzavřel, že z těchto důvodů měli být poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

Na základě těchto námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 8 To 52/2008, a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně Nejvyšší soud požádal, aby o dovolání rozhodl v jeho nepřítomnosti.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Dodal, že zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu pouze v případě extrémního rozporu vykonaných skutkových zjištění a právního posouzení věci. Poté konstatoval, že velká část dovolacích námitek obviněného formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Jsou to především všechny námitky, ve kterých obviněný, ať už v obecné rovině nebo ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům, poukazuje na údajné rozpory mezi závěry Ústřední znalecké komise MZ a znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. P., zpochybňuje kvalitu tohoto znaleckého posudku a domáhá se zpracování ústavního znaleckého posudku. Teprve na podkladě těchto námitek, které primárně jednoznačně směřují do oblasti skutkových zjištění, zpochybňuje existenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a následkem. Do oblasti skutkových zjištění podle státního zástupce směřují rovněž námitky, kterými obviněný zpochybňuje pravdivost svých doznání učiněných v přípravném řízení. K těmto námitkám nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet.

K tomu státní zástupce dodal, že na podkladě námitek uplatněných obviněným nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť skutková zjištění vylíčená v tzv. skutkových větách logicky vyplývají z provedených důkazů a žádné zásadní rozpory mezi závěry obsaženými ve zprávě Ústřední znalecké komise MZ a znaleckým posudkem znalce MUDr. P. ve skutečnosti neexistují.

Posléze prohlásil, že v žádném případě nemohou obstát námitky obviněného, kterými se snaží zpochybnit svoje doznání učiněná ve stadiu přípravného řízení. Připomněl, že obviněný učinil doznání v přípravném řízení celkem třikrát, přičemž všechny výslechy byly prováděny v přítomnosti obhájce a státní zástupkyně a nelze si dost dobře představit, že by za těchto okolností mohl být na obviněného vykonáván nějaký psychický nebo dokonce fyzický nátlak. Doznání navíc obviněný zopakoval i při výslechu soudem při rozhodování o vazbě dne 3. 12. 2006. Soudy proto nijak nevybočily z mezí § 2 odst. 6 tr. ř., pokud neuvěřily změněné výpovědi obviněného u hlavního líčení, podle které podal heparin pacientům pouze v pěti případech a doznání v přípravném řízení učinil podle instrukcí policistů, kteří na něho činili psychický i fyzický nátlak.

Poté státní zástupce seznal, že s jistou dávkou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu. V tomto směru ovšem zdůraznil, že soudy shledaly na straně obviněného zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., resp. že tato forma zavinění je dána tehdy, když pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Nevyžaduje se tedy, aby škodlivý následek byl naprosto nutným a neodvratitelným následkem jednání pachatele. Státní zástupce argumentoval, že existence srozumění obviněného se smrtí poškozených vyplývá již z jeho výše zmíněných výpovědí učiněných v přípravném řízení, přičemž k charakteru obviněným aplikované látky velmi přiléhavě konstatoval odvolací soud, že heparin je sice lék, záleží však na tom, komu, v jakém stavu a v jakých dávkách je aplikován. Pacienti na oddělení ARO se vesměs nacházeli ve špatném zdravotním stavu a úmyslné svévolné podání jakékoli látky, která mohla dále zhoršit jejich zdravotní stav, mohlo vést ke smrti pacientů, o čemž obviněný nepochybně věděl. Doplnil, že obviněný nemohl spoléhat na to, že úmrtí pacientů bude odvráceno poskytnutím lékařské péče, neboť lékaři v kritické době nevěděli, že příčinou zdravotních komplikací poškozených je svévolná aplikace heparinu obviněným. Příčinu zhoršeného zdravotního stavu poškozených znal pouze sám obviněný, který však (což připustil i ve změněné výpovědi u hlavního líčení) poškozeným lék proti předávkování heparinem (antidotum) nikdy nepodal a údajně tak ani učinit nemohl. Podle názoru státního zástupce nelze tudíž dovozovat u obviněného zavinění ve formě vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák.], neboť nebyly dány žádné konkrétní okolnosti, na které by mohl spoléhat, že zabrání škodlivému následku. Naopak existenci eventuálního úmyslu na straně obviněného lze dovodit i ze skutečnosti, že v trestné činnosti pokračoval i poté, kdy někteří poškození již zemřeli nebo u nich došlo k závažným zdravotním komplikacím. Státní zástupce proto uzavřel, že učiněná skutková zjištění plně opravňovala k právnímu závěru o tom, že na straně obviněného existoval nepřímý úmysl ve vztahu ke škodlivému následku spočívajícímu ve smrti poškozených. Za této situace nepřicházela v úvahu obviněným zmiňovaná právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., neboť aplikace této kvalifikované skutkové podstaty přichází v úvahu pouze v případě, že následek v podobě smrti poškozeného byl pachatelem způsoben z nedbalosti.

Dále státní zástupce uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod je možné podřadit též námitky obviněného směřující proti výrokům o náhradě škody, ani tyto námitky však nelze považovat za důvodné. Následně akcentoval, že o solidární odpovědnosti obviněného a zdravotnického zařízení ve smyslu § 438 odst. 1 obč. zák. by bylo na místě uvažovat v případě, že by se na úmrtí, popř. zhoršení zdravotního stavu poškozených nezávisle na sobě podílelo jednak jednání obviněného, jednak jiné nesprávné léčebné postupy non lege artis ze strany léčebného zařízení. Porušení právní povinnosti (§ 420 odst. 1 obč. zák.) na straně léčebného zařízení však nelze dovozovat, a to ani s odkazem na § 415 obč. zák., ze skutečnosti, že zdravotnické zařízení nezabránilo páchání úmyslné trestné činnosti obviněným. Obviněný podle mínění státního zástupce i v souvislosti s námitkami proti výrokům o náhradě škody fakticky neguje skutkové zjištění, podle kterého to byl právě on, kdo pacientům heparin podával.

V další části svého vyjádření státní zástupce poznamenal, že rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. je omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1, 3 tr. zák. (viz rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ve věci, sp. zn. 15 Tdo 138/2003) a ani v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vznášet námitky proti úplnosti a správnosti skutkových zjištění. Proto mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu jsou námitky, kterými obviněný opakovaně zpochybňuje existenci svého úmyslu poškozené usmrtit a existenci příčinné souvislosti mezi podáním heparinu a zhoršením zdravotního stavu poškozených, námitky, kterými zpochybňuje v tzv. skutkové větě obsažená zjištění o pohnutce činu, jakož i námitky týkající se kvality dokazování ve vztahu k duševnímu stavu obviněného.

K dalším uplatněným námitkám proti uložení trestu odnětí svobody na doživotí podotkl, že trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. nepochybně je trestným činem, za který lze ve smyslu § 29 odst. 1, 3 tr. zák. uložit trest odnětí svobody na doživotí. Upozornil, že další podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí stanoví § 29 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Vyjádřil přesvědčení, že pokud jde o ustanovení § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák., byly naplněny všechny skutečnosti zakládající mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. K tomu rozvedl, že úmyslné usmrcení bezmocného pacienta zdravotnickým pracovníkem, kterému je takovýto pacient vydán na milost a nemilost , je vždy nutno považovat za spáchání trestného činu vraždy zvlášť zavrženíhodným způsobem. Rovněž pohnutku činu, kdy obviněný, jak výstižně konstatoval odvolací soud, prováděl hrátky se životy pacientů , a to pouze za účelem vlastního vzrušení a intenzivního prožitku ze vzniklé riskantní situace - tedy v podstatě za účelem své zábavy - je podle názoru státního zástupce třeba považovat za zvlášť zavrženíhodnou a také následek spočívající ve smrti celkem sedmi osob je nutno považovat za následek zvlášť těžký a těžko napravitelný.

Pokud se týká podmínek uvedených v § 29 odst. 3 písm. b) tr. zák., seznal, že byla nepochybně splněna podmínka, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti. Obviněný se totiž dopustil trestné činnosti směřující proti lidskému životu a zdraví svým charakterem a rozsahem naprosto ojedinělé, svědčící o tom, že - lapidárně řečeno - lidský život nemá pro obviněného žádnou cenu. Je samozřejmě málo pravděpodobné, že by obviněný v případě pobytu na svobodě ještě někdy dostal možnost pracovat v rezortu zdravotnictví, právě s ohledem na jeho naprosto přezíravý postoj k lidskému životu však nelze spolehlivě vyloučit, že by obdobnou trestnou činnost mohl opakovat i v jiném prostředí a jiným způsobem. Z hlediska účinné ochrany společnosti je tudíž na místě trvalá izolace obviněného. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí proto bylo na místě i z hlediska prevence generální.

Podle názoru státního zástupce vzaly soudy správně za splněnou i další podmínku pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Připomněl, že nalézací soud v této souvislosti citoval závěry znaleckého posudku, podle kterého je resocializace obviněného možná jen v určité rovině chování. Jakmile by vznikla situace, kdy nejsou stanoveny jasné hranice chování, mohlo by dojít k tomu, že obviněný opět nebude brát ohled na vyžadované společenské hodnoty. V případě pobytu obviněného na svobodě by bylo stěží možno vytvořit pro něho takové podmínky, aby jeho chování bylo trvale nějakým způsobem limitováno, a proto i podmínku pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v nemožnosti nápravy obviněného výkonem časově omezeného, byť velmi dlouhého trestu odnětí svobody, lze považovat za splněnou. Státní zástupce shrnul, že byly splněny všechny podmínky § 29 odst. 1, 3 tr. zák. pro uložení trestu odnětí na doživotí, přičemž tyto podmínky byly splněny kumulativně i v těch případech, kdy podle zákona postačuje alternativní naplnění některé z podmínek v zákoně uvedených.

V neposlední řadě argumentoval, že jelikož lze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. brojit toliko proti existenci zákonných podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí, nelze v rámci tohoto dovolacího důvodu napadat postup soudu, pokud tento trest dále zpřísnil tím, že ve smyslu § 29 odst. 1 věty poslední tr. zák. rozhodl, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.

Uzavřel, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost ve smyslu ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 8 To 52/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvede
nou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují z podstatné části (s výjimkou níže uvedenou) právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká především vadné a neúplné důkazní řízení [akcentuje, že znalec MUDr. J. P. se jako patolog nemůže kvalifikovaně vyjadřovat k účinkům heparinu a že na jeho neodbornosti nemůže nic změnit ani přibrání konzultantů prof. MUDr. J. M., CSc. (jenž navíc nebyl vzat do slibu a poučen podle § 106 tr. ř.) a MUDr. T. S., PhD., ohrazuje se proti formulaci některých otázek položených znalci MUDr. J. P., namítá, že nebyli vyslechnuti znalci Doc. ThDr. MUDr. Mgr. J. M. K., PhD. a MUDr. J. H., CSc., a provedeno dokazovaní k odstranění rozporů mezi závěry zpravodaje a hematologa Ústřední znalecké komise MZ a závěry ostatních členů této komise a mezi závěry této komise jako celku a závěry znalce MUDr. J. P. ohledně příčinné souvislosti mezi podáním heparinu a smrtí, popř. zhoršením zdravotního stavu poškozených (přitom uvádí, že tato příčinná souvislost měla být zkoumána znalcem hematologem či vysokou školou - Lékařskou fakultou MU B.) a že byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování bez adekvátního odůvodnění], nesprávné hodnocení důkazů [zejména jeho výpovědí, zprávy Ústřední znalecké komise MZ (popř. také závěrů jejích jednotlivých členů MUDr. P. C. a MUDr. P. S.) a znaleckého posudku MUDr. J. P.] a vadná skutková zjištění [popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně]. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci [prohlašuje, že na základě provedeného dokazování nemohl být zjištěn jeho úmysl pacienty usmrtit, že volným hodnocením důkazů bylo možno dospět toliko k závěru, že pacientům neoprávněně podával heparin s úmyslem, že následnou aktivitou na oddělení potlačí svoje deprese a strachy z představ o neštěstí a umírání příbuzných, dále upozorňuje na rozpory mezi závěry zpravodaje, hematologa a ostatních členů Ústřední znalecké komise MZ a rozpory mezi závěry této komise jako celku a závěry MUDr. J. P. stran příčinné souvislosti mezi podáním heparinu a smrtí či zhoršením zdravotního stavu poškozených, zpochybňuje doznání, jež učinil v přípravném řízení, tvrdí, že příčiny úmrtí či zhoršení zdravotního stavu poškozených mohly být i jiné než právě podání heparinu, v této souvislosti uvádí, že dávka 5 ml heparinu mohla způsobit jen lehké zvýšení krvácivosti, které by rozhodně neznamenalo smrt, že taková dávka by nemohla zabít ani nemocného člověka]. Až sekundárně právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (zejména pro absenci subjektivní stránky úmyslného zavinění a objektivní stránky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem) a vyjadřuje přesvědčení, že tento lze, za předpokladu, že by měl soud za prokázané, že všem 17 pacientům heparin podal, posoudit toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. V těchto směrech nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě nesprávného právního posouzení skutku je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání v této části uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto nelze pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z tvrzeného vadného a neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).

Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí a takový čin spáchá na dvou nebo více osobách a v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.

Po subjektivní stránce (z hlediska zavinění) jde o trestný čin úmyslný. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem § 4 písm. a) tr. zák., nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn § 4 písm. b) tr. zák.

Zavinění je vybudováno:

a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a

b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004, s. 47-52).

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o vražedném úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, z nichž vyplývá, že obviněný: jako pracovník nemocnice v H. B. při výkonu povolání zdravotní sestry v době služby na oddělení anesteziologie a resuscitace ve snaze dosáhnout vlastního vzrušení a intenzivního prožitku ze vzniklé riskantní situace a následné aktivity jak své, tak ostatního personálu nemocnice, aplikoval opakovaně pacientům po lékařském výkonu ve stavu bezmocnosti do centrální žíly lék Heparin v množství minimálně 5 ml v každé dávce, přesto, že znal jeho účinky a byl srozuměn s tím, že s ohledem na zdravotní stav pacientů může způsobit jejich smrt .

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí k subjektivní stránce předmětného trestného činu rozvedl, že: Skutečnost, že obžalovaný věděl, že svým jednáním (podáváním heparinu mimo ordinaci lékaře) může poškozeným způsobit závažnou újmu na zdraví nebo dokonce smrt, je jednoznačně prokázána jednak jeho opakovaným doznáním v přípravném řízení, kdy toto uvedl i konkrétně na dotaz státního zástupce v řízení o vzetí do vazby a i při prvních výsleších jako obviněný. Jednak to vyplývá z výslechu svědků z řad zdravotnického personálu a lékařů, kdy všichni tito svědci uvedli, že s ohledem na zdravotní stav poškozených obžalovaný musel vědět, že jim neindikované jednorázové podání heparinu způsobí vážné zdravotní problémy, případně i smrt. Obžalovaný byl seznámen s účinky heparinu, byl seznámen se zdravotním stavem pacientů, věděl, jak se zachovat v případě, že heparin je podán v nadměrné dávce, případně mimo ordinaci lékaře a věděl, jaké antidotum vůči heparinu použít. I přes tyto všechny znalosti však obžalovaný ani v jednom případě antidotum (protamin sulfát) nepoužil, ač byl jediným, kdo o neoprávněném podání heparinu věděl a také věděl, že bez znalosti množství podaného heparinu nelze toto antidotum podat. On neučinil nic, aby zdravotní stav poškozených zlepšil, a to i v případě, kdy už akce probíhala , tzn., kdy jednotliví pacienti nadměrně krváceli, takže i tato skutečnost jasně vyvrací jeho tvrzení u hlavního líčení, že nechtěl jednotlivým pacientům ublížit, protože v případě, že by jim ublížit nechtěl a chtěl jim pomoci, měl velice jednoduchou možnost protamin sulfát v těchto případech použít. Nestalo se tak a to i přesto, že obžalovaný věděl, jaké následky jeho jednání vůči poškozeným může mít a mělo. Je nutno konstatovat, že případů, kdy obžalovaný použil heparin vůči poškozeným, je značná řada a ani několik předchozích případů, kdy někteří z pacientů zemřeli, neovlivnilo jednání obžalovaného v tom směru, aby napříště poškozeným pomohl podáním antidota. Z toho je zřejmé, že život pacientů mu byl naprosto lhostejný a opět to plně odpovídá jeho výpovědím z přípravného řízení. Jeho jednání nelze kvalifikovat s ohledem na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie jako nutkavé jednání, tzn., že by obžalovaný musel jednat a nedokázal své jednání ovládnout, neboť sám obžalovaný vypověděl, že si byl jistý, že nebude odhalen. Kdyby si jistý nebyl, tak by se tohoto jednání nedopouštěl (o tom svědčí jeho působení v N. v J., kde v obdobném jednání nepokračoval). "... v tomto případě je dán tzv. nepřímý úmysl ve smyslu § 4b) tr. zák., neboť obžalovaný věděl, že svým jednáním může způsobit poškozeným smrt a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn.

Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal: Předně je třeba uvést, že, aniž by bylo třeba jakýchkoliv odborných polemik o konkrétních účincích léku Heparin v jednotlivých případech, že už úmyslné svévolné podání jakékoliv látky, která může zhoršit zdravotní stav pacientů (a takovou látkou Heparin nepochybně je) bylo naplněním znaků skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy, protože s ohledem na celkově špatný zdravotní stav poškozených mohlo vést k jejich smrti, o čemž obžalovaný nepochybně věděl. Formální i materiální znak skutkové podstaty trestného činu vraždy byl jednoznačně naplněn, když v případě pacientů, kteří v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného zemřeli v dokonané formě, v ostatních případech ve formě pokusu. Argumentace, že Heparin je lék a že lékem nelze zabít, stejně jako argumentace, že kdyby obžalovaný skutečně chtěl poškozené usmrtit použil by účinnější látku, je naprosto zcestná a zavádějící. Obžalovaný použil Heparin, proto, že mu byl volně dostupný a proto, že byl přesvědčen, že nemůže být odhalen, což se také delší dobu dělo. Heparin je samozřejmě lék, ale jako většina léků záleží na tom, komu, v jakém stavu a v jakých dávkách je aplikován, aby plnil své poslání léku, pacientovi prospíval, neškodil. V tomto případě byl Heparin nepochybně použit nikoliv jako lék, tj. látka zdraví pacientu prospěšná, ale jako látka, která má za účel zdraví pacientů poškodit, tedy ve své podstatě jako jed. Shodně se závěrem soudu prvního stupně má i odvolací soud za to, že obžalovaný jednal v úmyslu nepřímém, byl srozuměn s tím, že svévolným podáním léku na ředění krve může pacientům způsobit zdravotní problémy a s ohledem na jejich celkově špatný zdravotní stav, je může i zabít.

Nejvyšší soud konstatuje, že ze shora popsaných skutkových okolností zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněného ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Obviněný si totiž počínal, jak uvedeno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ačkoliv věděl, že svým jednáním může způsobit smrt poškozených, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. V podrobnostech lze zcela odkázat na přiléhavou argumentaci soudů nižších stupňů (viz výše). Nejvyšší soud k této pouze stručně dodává, že soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění nepřipouštějí možnost závěru o zavinění obviněného ve formě nedbalosti vědomé podle § 5 písm. a) tr. zák. či nevědomé podle § 5 písm. b) tr. zák. Za této situace nepřicházela v úvahu ani obviněným prosazovaná právní kvalifikace podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., neboť použití této kvalifikované skutkové podstaty je na místě jen tehdy, jestliže následek v podobě smrti poškozeného byl pachatelem způsoben z nedbalosti (úmysl směřuje toliko k těžké újmě na zdraví).

Podle skutkových zjištění vyjádřených v napadeném rozhodnutí také nelze pochybovat o příčinné souvislosti mezi zaviněným (úmyslným) jednáním obviněného a způsobeným následkem (účinkem).

Vzhledem k těmto skutečnostem a dalším skutečnostem správně rozvedeným k právní kvalifikaci v odůvodnění napadeného rozhodnutí lze uzavřít, že mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, která po přezkoumání věci na základě hodnotících úvah a závěrů soudu prvního stupně učinil, není nesoulad. Soud druhého stupně nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když skutek obviněného kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný jednak jiného úmyslně usmrtil, jednak se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného, přičemž k dokonání činu nedošlo (v bodech 1., 3., 7., 9., 10., 11., 14., 15., 16. a 17. výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně), a takový čin spáchal na více osobách a ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky.

Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však možné formálně subsumovat námitky obviněného, jež vznesl proti výroku o náhradě škody. Těmto námitkám však nelze přiznat žádné opodstatnění.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. V adhezním řízení se postupuje podle hmotně právních norem, na nichž je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí [v posuzované trestní věci se jednalo o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. )].

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Podle § 420 odst. 2 obč. zák. je škoda způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.

Zda je dán předpoklad, že škoda byla způsobena při činnosti této právnické, příp. fyzické osoby, závisí na okolnostech konkrétního případu. Jde o to, zda ke škodě došlo při uskutečňování vlastní činnosti právnické (fyzické) osoby, popř. při činnosti, jež ještě nevybočuje z tohoto rámce. Přitom do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby - podnikatele spadá především výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru, plnění služebních povinností, úkony s tím přímo související a jde i o takovou další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby. Podstatné je též, zda při činnosti, jíž byla škoda způsobena, sledoval škůdce z objektivního i subjektivního hlediska plnění úkolů právnické (fyzické) osoby, tedy, zda objektivně i subjektivně šlo o činnost konanou pro zaměstnavatele, v jeho prospěch či v jeho zájmu. O exces jde, byla-li škoda způsobena při takové činnosti, která sledovala výlučně uspokojování osobních zájmů či potřeb, popř. zájmů třetích osob. Je-li v konkrétním případě namístě závěr, že činnost použité osoby se již neděla v rámci činnosti právnické (fyzické) osoby, nebo v jejím zájmu, nýbrž v zájmu dané použité osoby, nastupuje přímá odpovědnost osoby, která byla právnickou (fyzickou) osobou použita (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 1069, 1070).

V této souvislosti nutno akcentovat, že obviněný se sice trestné činnosti dopustil při výkonu povolání zdravotní sestry v nemocnici v H. B., avšak jeho protiprávní jednání rozhodně nelze označit za plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru ani za úkony s tím přímo související, nešlo z objektivního ani subjektivního hlediska o činnost konanou pro zaměstnavatele, obviněný nejednal v jeho prospěch či v jeho zájmu, nýbrž pouze v zájmu vlastním. Důvodně odvolací soud zdůraznil, že šlo o jednání v přímém rozporu s plněním pracovních povinností. Odvolací soud tedy mj. postupoval správně, když odmítl návrh obviněného, aby o náhradě škody nebylo rozhodováno z důvodů § 420 odst. 2 obč. zák.

Nejvyšší soud dospěl shodně s odvolacím soudem (a ostatně i se soudem nalézacím) k závěru, že obviněný zaviněným protiprávním jednáním způsobil škodu a za tuto škodu proto nese ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. odpovědnost.

Za této situace, kdy podle skutkových zjištění soudů obou stupňů bylo právě úmyslné jednání obviněného příčinou smrti řady poškozených a vážných zdravotních komplikací dalších poškozených a kdy je tak dána jeho odpovědnost za způsobenou škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., nemůže jeho argumentace vycházející z ustanovení § 415 obč. zák. vést k závěru o vadnosti výroku, jímž byl (obviněný) zavázán k náhradě škody.

Pouze na okraj a výlučně v teoretické rovině lze poznamenat, že i v případě, že by byla dána odpovědnost i dalšího subjektu za způsobenou škodu, nic by to se zřetelem k faktu, že ze znění ustanovení § 438 obč. zák. vyplývá, že solidární odpovědnost je pravidlem, zatímco dílčí odpovědnost více škůdců je výjimkou z tohoto pravidla, neměnilo na odpovědnosti obviněného za celou způsobenou škodu a na správnosti výroku, jímž byl zavázán k povinnosti tuto škodu nahradit.

Podle § 265b odst. 2 tr. ř. lze podat dovolání též tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí.

V případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí je při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda skutkový podklad zjištěný soudy v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. V žádném případě tak na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost skutkových okolností, které jsou významné pro uznání obviněného vinným takovým trestným činem, u něhož zákon uložení tohoto druhu výjimečného trestu připouští (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003).

Nejvyšší soud seznal, že také dovolací argumentace obviněného vztažená k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. směřuje z části do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům (mimo jiné) vytýká, že při rozhodování o doživotním trestu nezaujaly ke znaleckým posudkům hodnotícím jeho duševní stav odpovídající stanovisko (přitom akcentuje, že znalci MUDr. V. V. a PhDr. P. G. toliko poukázali na sníženou možnost jeho resocializace, ale rozhodně tuto nevyloučili, že znalci Doc. ThDr. MUDr. Mgr. J. M. K., PhD. a MUDr. J. H., CSc. u něho nezjistili agresivní rysy, resp. že obě skupiny znalců uzavřely, že z psychiatrického hlediska není jeho pobyt na svobodě nebezpečný), prohlašuje, že znalci Doc. ThDr. MUDr. Mgr. J. M. K., PhD. a MUDr. J. H., CSc. měli být soudem vyslechnuti k vysvětlení svých rozdílných závěrů od závěrů znalců MUDr. V. V. a PhDr. P. G. ohledně pohnutky jeho jednání, shledává, že závěry soudů stran pohnutky jeho jednání nemají oporu v provedeném dokazování, vyjadřuje přesvědčení, že jeho duševní stav měl být zkoumán kolektivem znalců psychiatrů a psychologů, upozorňuje na závěry zprávy Ústřední znalecké komise MZ, z nichž dovozuje, že nebýt chybných postupů lékařů zdravotnického zařízení, mohlo se na použití heparinu přijít v podstatě okamžitě, popř. odmítá tvrzení soudu, že jeho jednáním byla ohrožena důvěra ve zdravotnictví a přitom poukazuje na výpověď primáře MUDr. P. L. a dalších blíže nespecifikovaných zdravotníků. Tato část dovolacích námitek dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. (a ani jiný důvod dovolání) nenaplňuje.

Dále je třeba uvést, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. nelze napadat ani postup soudu, pokud ve smyslu § 29 odst. 1 věty poslední tr. zák. rozhodl, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Tato problematika totiž nesouvisí s otázkou samotné existence podmínek pro uložení doživotního trestu odnětí svobody.

Nejvyšší soud v této souvislosti ještě připomíná, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplně či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2005, s. 2009). Jestliže tedy obviněný soudům vytýká nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o tom, že se mu doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou nezapočítává pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu, pak tyto výhrady nejenže nelze pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. podřadit, ale především je nelze označit za přípustné.

Obviněný však ve svém dovolání také namítl, že v jeho trestní věci nebyly splněny podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle § 29 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Podle § 29 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze
pachateli, který spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2, nebo který při trestném činu vlastizrady (§ 91), teroru podle § 93, teroristického útoku (§ 95), obecného ohrožení podle § 179 odst. 3 nebo genocidia (§ 259) zavinil smrt jiného úmyslně, a to za podmínek, že

a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a

b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.

Při ukládání trestu odnětí svobody na doživotí je vždy nutné mít na paměti, že jako přísnější alternativa výjimečného trestu představuje vůbec nejpřísnější druh trestu, jaký trestní zákon zná. Tomu odpovídají i podmínky § 29 odst. 3 tr. zák., za jejichž splnění lze takový trest uložit.

Mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost se musí opírat alespoň o jednu z taxativního výčtu skutečností alternativně uvedených v § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák., tj. o zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, zvlášť zavrženíhodnou pohnutku nebo zvlášť těžký a těžko napravitelný následek. I když je jejich rozsah užší, nežli je tomu u kritérií určujících stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost obecně podle § 3 odst. 4 tr. zák., nelze je hodnotit izolovaně a mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost proto nelze vyvozovat bez souvislosti s ostatními obecnými hledisky určujícímu tento stupeň. Nejméně jedno z kritérií uvedených v § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák. však musí být vždy splněno; protože jsou uvedena alternativně, může to být kterékoli z nich (srov. přiměř. rozhodnutí publikované pod č. 61/1971-III. Sb. rozh. tr.). Jsou-li současně splněna dvě nebo všechna tato kritéria, je jen samozřejmé, že to zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. přiměř. rozhodnutí publikované pod č. 25/1973-II. Sb. rozh. tr.). Mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je vůbec nejvyšším stupněm, jaký trestní zákon zná, a představuje čin obzvlášť závažný, který se vymyká obvyklým měřítkům. K okolnostem, které mají charakter některého z kritérií, lze ve smyslu § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák. přihlížet, jen pokud skutečně nastaly, nestačí, že jejich naplnění jen hrozilo. To znamená, že zatímco zvlášť zavrženíhodná pohnutka může být splněna u činu, který skončil ve stádiu přípravy nebo jakéhokoli pokusu, o zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu půjde jen u pokusu, u něhož pachatel alespoň začal takovým způsobem vůči chráněnému zájmu jednat. Naplnění kritéria zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku předpokládá vznik poruchy, kterou lze podle judikatury takto posuzovat, a připadá proto prakticky v úvahu jen u dokonaného trestného činu vyjmenovaného v návětí § 29 odst. 3 tr. zák., jímž došlo k usmrcení jedné nebo více osob (srov. přiměř. výtah ze zhodnocení praxe soudů při rozhodování o trestných činech proti životu a zdraví publikovaný pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).

Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu charakterizuje objektivní stránku trestného činu. Může záležet buď v povaze samotného jednání, např. ve vyšší míře surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti, brutality či zvrhlosti při provedení činu, než jaká obvykle bývá s tímto trestným činem spojena, nebo v povaze situace, místa, času okolností apod. (např. za živelní pohromy nebo za jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek, nebo je trestný čin součástí rozsáhlejších teroristický akcí). Lze přihlížet i k tomu, že oběť byla vystavena zvláštním fyzickým nebo duševním útrapám, zejména, šlo-li o osobu nějakým způsobem handicapovanou (bezbrannou ženu, dítě, starého či nemocného člověka). Může zde jít též o zvlášť intenzivní uplatnění přitěžujících okolností uvedených v § 34 písm. b), c), d), e), f), h) tr. zák. (k tomu srov. zprávu o výsledcích průzkumu soudní praxe při rozhodování o dokonaných trestných činech vraždy podle § 219 tr. zák. a trestných činech ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 2 tr. zák., o nichž bylo pravomocně rozhodnuto soudem v letech 1973 až 1974 publikovanou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.) nebo o spáchání trestného činu ve prospěch zločinného spolčení (§ 43 tr. zák.).

Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu. Může sem patřit bezohledná snaha o parazitní způsob života nebo snaha vyhnout se trestní odpovědnosti za předchozí trestnou činnost i za cenu zmaření lidského života (např. svědka trestné činnosti, zneužitého dítěte, znásilněné ženy, oloupené oběti apod.) nebo pomstychtivost např. za zákonný zákrok policejního orgánu, za rozhodnutí veřejného činitele apod. Není též vyloučeno spatřovat takovou pohnutku v sexuální zvrhlosti či zvrácenosti, nepatří sem ovšem pohnutka, která má podklad v přirozených citech člověka např. žárlivost, jednání v afektu, v dlouhodobě stresové situaci apod. Zvlášť zavrženíhodná pohnutka je v takových případech jednou z hlavních příčin spáchání trestného činu. Takovou pohnutkou může být i spáchání trestného činu v úmyslu napomáhat tím zločinnému spolčení. Pokud byla pohnutka pachatele vyvolána biologicky, bez viny pachatele a pramenila z jeho deviantního pudového založení (např. některé sexuální úchylky), nelze ji hodnotit jako zvlášť zavrženíhodnou pohnutku ve smyslu § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák. (k tomu viz blíže zpráva o výsledcích průzkumu soudní praxe při rozhodování o dokonaných trestných činech vraždy podle § 219 tr. zák. a trestných činech ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 2 tr. zák., o nichž bylo pravomocně rozhodnuto soudem v letech 1973 až 1974 publikovaná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek představuje nenapravitelnou nebo jen velmi obtížně napravitelnou poruchu způsobenou trestným činem na nejvýznamnějších zájmech chráněných těmi ustanoveními trestního zákona, která dovolují uložení výjimečného trestu v této podobě. U trestného činu vraždy to může být usmrcení většího počtu lidí, než postačuje podle ustanovení § 219 odst. 2 písm. a) tr. zák., u ostatních trestných činů usmrcenou dvou a více osob, případně u obou kategorií činů i v kombinaci s dalšími trvalými následky na zdraví. Není vyloučeno považovat za zvlášť těžký a těžko napravitelný následek vedle úmyslného usmrcení alespoň jedné osoby, které je obligatorním následkem, i majetkovou škodu mimořádně velkého rozsahu, vážnou a těžko odstranitelnou poruchu v hospodářství, popřípadě i s negativním dopadem v mezinárodním měřítku apod. (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 259).

Ustanovení § 29 odst. 3 písm. b) tr. zák. pak formuluje alternativně dva předpoklady, z nichž pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí postačí splnění alespoň jednoho z nich - buď požadavku účinné ochrany společnosti a nebo zjištění, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.

V hledisku účinné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek generální prevence. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí bude na místě, když jiné prostředky, a zejména i nejcitelnější jiné tresty nebudou s to účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Může tomu tak být za předpokladu, jestliže nastane mimořádné ohrožení společnosti např. v důsledku hrozby spáchání některého z trestných činů uvedených v návětí § 29 odst. 3 tr. zák., který se bude častěji vyskytovat, nebo takové trestné činy budou zaměřeny proti některým kategoriím osob, jež jsou jimi ohroženy (např. dětí, veřejných činitelů), dojde k hlubokému znepokojení široké veřejnosti apod. (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 23/1975 Sb. rozh. tr.).

Předpokládá-li zákon závěr o tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let, jde o prevenci individuální, v níž se vyjadřuje subsidiarita trestu odnětí svobody na doživotí ve vztahu k onomu mírnějšímu typu výjimečného trestu. Znamená to tedy, že z hlediska osoby pachatele je nutno nejdříve zkoumat, zda k dosažení účelu trestu nepostačuje některá z mírnějších alternativ, totiž trest odnětí svobody do 15 let nebo výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad 15 až do 25 let. Teprve po negativním závěru, že uvedené tresty, případně ani v kombinaci s příslušným ochranným opatřením v konkrétním případě nepostačují k dosažení účelu trestního zákona, lze za splnění ostatních podmínek přikročit k uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Formulací této podmínky ( není naděje ) dává zákon najevo, že nestačí nedostatek jistoty, že se pachatel napraví kratším trestem, ale naopak, vyžaduje se rozumná jistota (prognóza) vycházející ze současných znalostí o možnosti napravit pachatele trestem odnětí svobody časově omezeným nad 15 až do 25 let. Tím se ovšem dostává výrazně do popředí ochranná funkce trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v izolaci pachatele od společnosti, aby byla před ním chráněna, když ani dlouhodobý trest odnětí svobody do 25 let není schopen zajistit jeho převýchovu a nápravu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 260).

V návaznosti na takto obecně formulované zásady je vhodné připomenout úvahy, kterými se při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí nechal vést odvolací soud: Trest odnětí svobody na doživotí za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák. je podle § 29 odst. 3 tr. zák. možno uložit za splnění dvou podmínek. Jednak stupeň společenské nebezpečnosti musí být mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo ke zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku. Tato podmínka je nepochybně splněna. Došlo ke smrti sedmi poškozených, což nepochybně je těžký a nenapravitelný následek ve smyslu trestního zákona i standardní judikatury. Pokud jde o pohnutku, ta se pro účely trestu zvlášť zavrženíhodná nejeví, je znakem skutkové podstaty. Způsob provedení rozhodně není běžný. Aplikovat bezbranným pacientům lék, který je může zabít je nepochybně zvlášť zavrženíhodným způsobem provedení činu. Druhou podmínkou je, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Podle názoru odvolacího soudu je i tato podmínka splněna. Obžalovaný se sice trestné činnosti dopustil jako plně příčetný pachatel, jeho pohnutka je však naprosto společensky patologická. Přitom struktura jeho osobnosti je už konstantní a nelze očekávat podstatnější změny. Nelze tedy předpokládat výchovný účinek trestu. Tedy nápravu pachatele nižším trestem odnětí svobody. Jedná se o mimořádně nebezpečného pachatele, podle názoru odvolacího soudu jde o nejmasovějšího vraha od skončení války. Je proto naprosto nemyslitelné, aby taková osoba dostala možnost při pobytu na svobodě páchat další trestnou činnost. V tomto směru musí být plnou měrou splněn požadavek účinné ochrany společnosti. Protože byly podle názoru odvolacího soudu splněny obě podmínky uložení výjimečného trestu na doživotí, uložil odvolací soud tento trest. Zároveň s ohledem na to, že se jedná o naprosto výjimečný případ jak co do rozsahu, tak co do osoby pachatele, rozhodl, že se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.

Nejvyšší soud se s těmito úvahami a závěry ztotožnil.

Trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným, je nepochybně trestným činem, za který lze ve smyslu § 29 odst. 3 tr. zák. uložit trest odnětí svobody na doživotí.

Podle názoru Nejvyššího soudu byl naplněn zákonný předpoklad formulovaný v § 29 odst. 3 písm. a) tr. ř., a to, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je mimořádně vysoký. K tomu lze poznamenat, že pokud obviněný jako pracovník nemocnice při výkonu povolání zdravotní sestry (namísto očekávané pomoci) úmyslně aplikoval osobám, které se po lékařském výkonu nacházely ve stavu bezmocnosti, heparin, přestože znal jeho účinky a byl srozuměn s tím, že s ohledem na zdravotní stav těchto pacientů může způsobit jejich smrt, pak takový skutek je nepochybně na místě kvalifikovat jako trestný čin vraždy spáchaný zvlášť zavrženíhodným způsobem. Mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost odůvodňuje také rozsah a závažnost jednání obviněného - tento v sedmi případech způsobil smrt poškozených a v dalších deseti případech se o to pokusil, přičemž úmrtí zde bylo odvráceno jen díky včasné kvalifikované lékařské pomoci třetích osob. Následek jednání obviněného v podobě smrti sedmi osob je nepochybně následkem zvlášť těžkým a těžko napravitelným, resp. nenapravitelným, ve smyslu § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák. Nutno dodat, že obviněný se předmětného trestného činu bezpochyby dopustil také ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Tato okolnost je však již znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., proto ji pro účely úvah o výši a druhu ukládaného trestu nelze brát v potaz [kritérium mimořádného stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost uvedené v § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák. musí spočívat v okolnostech, které nejsou zákonným znakem trestného činu anebo které se u trestných činů daného druhu buď vůbec anebo v dané intenzitě obvykle nevyskytují].

Pokud se týká podmínek uvedených v § 29 odst. 3 písm. b) tr. zák., bylo nepochybně splněno kritérium, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti. V této souvislosti je třeba upozornit, že obviněný spáchal trestný čin směřující proti lidskému životu a že se ho dopustil jednáním svým charakterem a rozsahem naprosto ojedinělým (celkem sedmnácti dílčími skutky), svědčícím o tom, že lidskému životu nepřikládá žádnou váhu. Je sice málo pravděpodobné, že by obviněný v případě pobytu na svobodě ještě někdy pracoval ve zdravotnickém zařízení, avšak právě s ohledem na jeho naprostou neúctu k lidskému životu nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu spolehlivě vyloučit, že by obdobnou trestnou činnost mohl opakovat i v jiném prostředí a jiným způsobem. V tomto případě bylo tedy uložení trestu odnětí svobody na doživotí odůvodněno již potřebami generální prevence. Navíc s ohledem na rozhořčení, jež trestná činnost obviněného vyvolala u veřejnosti (a to nikoli pouze v důsledku působení sdělovacích prostředků), je rovněž třeba, aby společnost dala najevo, že se dokáže prostředky trestního práva chránit i před pachateli takto extrémně společensky nebezpečných činů.

Podle názoru Nejvyšší soudu nelze odvolacímu soudu vytýkat ani závěr v tom smyslu, že není naděje, že by obviněného bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Zde je třeba připomenout, že nalézací soud na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie PhDr. P. G. zjistil, že resocializace obviněného je možná jen v určité rovině chování, tj. pokud bude obviněný v podmínkách, které jasně vymezují možnosti jeho chování, pak tyto podmínky bude určitě dodržovat. Jakmile by vznikla situace, kdy nejsou stanoveny jasné hranice chování, mohlo by dojít k tomu, že obviněný opět nebude brát ohled na vyžadované společenské hodnoty. Nelze než souhlasit se státním zástupcem, že v případě pobytu obviněného na svobodě by stěží bylo možno pro něho vytvořit takové podmínky, aby jeho chování bylo trvale nějakým způsobem limitováno. Proto i podmínku pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v nemožnosti nápravy obviněného výkonem časově omezeného, byť velmi dlouhého trestu odnětí svobody, lze považovat za splněnou.

Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přisvědčit námitkám obviněného, že pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí nebyly v posuzované trestní věci splněny zákonné podmínky podle § 29 odst. 3 písm. a), b) tr. zák.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. března 2009



Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý