6 Tdo 1333/2003
Datum rozhodnutí: 18.12.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1333/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2003 dovolání, které podal obviněný J. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 6 To 31/01, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 15/98, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. 4 T 15/98, byli uznáni vinnými obviněný L. B. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a obvinění Ing. J. T., Ing. V. L., J. L., M. K. a J. H. pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., protože v podvodném úmyslu vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru od K. b., a .s., pobočka P., se sídlem P., nejdříve obž. J. L. a obž. M. K. účelově navedli obž. L. B. na myšlenku získat bankovní úvěr pro vykonstruovaný podnikatelský záměr v oblasti obchodování se železářským zbožím, poskytli mu vstupní finanční prostředky a opatřili mu kancelářské prostory k podnikání, a dále obž. Ing. L. L. v úmyslu finančně profitovat z poskytnutého bankovního úvěru předjednal pro obž. L. B. zahraničního obchodního partnera spol. A. se sídlem v Á. a dále opatřil veškeré podklady a potřebné materiály k získání úvěrového zdroje pro obchodní projekt, jehož předmětem měl být nákup a prodej železářského a hutního zboží, obž. J. L., obž. M. K. a obž. Ing. J. T. v podvodném úmyslu vyhovět požadavkům K. b., a.s., pro poskytnutí úvěru opatřili a nechali znalecky ohodnotit pro obž. L. B. nemovitost v k.ú. J. n. N., kterou dne 21. 7. 1994 na základě kupní smlouvy za kupní cenu 400.000,- Kč od prodávajícího obž. Ing. J. T. nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví obž. L. B. a jeho manželka, přičemž smluvní znalec K. b., a.s., a soudní znalec z oboru stavebnictví obž. J. H. nadhodnotil nemovitost pro účely úvěrového řízení v K. b. ve znaleckém posudku č. 928-34/94 ze dne 30. 6. 1994 a ve dvou doplňcích tohoto znaleckého posudku, nepravdivě a nepřiměřeně stanovil tržní cenu nemovitosti částkou 11.546.536,- Kč (resp. tržní cenu v tísni částkou 8.130.794,- Kč), ačkoli ke dni 18. 7. 1994 ve znaleckém posudku č. 614/64/94 byla soudním znalcem z oboru stavebnictví cena totožné nemovitosti stanovena částkou 411.880,- Kč a obž. L. B. uzavřel dne 22. 11. 1994 pod reg. č. 4222801 v K. b., a.s., smlouvu o úvěru na částku 9.000.000,- Kč, jejímž předmětem bylo poskytnutí střednědobého účelového úvěru na zásoby, vybavení a stavební úpravy, úvěr byl zajištěn zřízením zástavního práva k výše popsané nemovitosti pro K. b., a.s., obž. L. B. pak v prosinci 1994 vyčerpal 9.000.000,- Kč, ačkoli od počátku věděl, že úvěr ani smluvně dohodnuté úroky nebude schopen splácet a čerpaný úvěr nebude použit v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy a vylákanou finanční částku do dne splatnosti úvěru, tj. do 20. 10. 1998 neuhradil, naopak z ní následně obžalovaným J. L., M. K., Ing. V. L. a Ing. J. T. poskytl celkem částku 7.210.000,- Kč.

Za tuto trestnou činnost byli podle § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody, a to obviněný L. B. v trvání šesti let a obvinění Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. v trvání pěti let, přičemž všichni jmenovaní byli podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 250 odst. 4, § 40 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému J. H. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 50 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti znalce na dobu pěti let.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění L. B., Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 1999, sp. zn. 6 To 69/99, byl z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněných L. B., Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. 4 T 15/98. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Obviněný L. B. byl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 253/1997 Sb. a obvinění Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. byli uznáni vinnými pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 253/1997 Sb., a to na skutkovém základě, který je v rozhodnutí odvolacího soudu uveden. Za tuto trestnou činnost byli odsouzeni k trestům odnětí svobody obviněný L. B. v trvání šesti let a obvinění Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. v trvání pěti let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byli obvinění pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem.

Nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, byl k ústavní stížnosti obviněných L. B., Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 6 To 69/99.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 6 To 31/01, byl z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. 4 T 15/98, a to u obviněného L. B. ve výroku o trestu a u obviněných Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Při nezměněném výroku o vině byl obviněný L. B. podle § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byli obvinění Ing. J. T., Ing. V. L., J. L. a M. K. zařazeni pro výkon uložených trestů odnětí svobody do věznice s dozorem.

Vůči naposledy citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl výrok o částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Lze poznamenat, že dovolání podali i obvinění Ing. J. T., Ing. V. L. a M. K., přičemž o těchto mimořádných opravných prostředcích bylo rozhodnuto usnesením Nevyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 1147/2003.

V dovolání obviněný J. L. s poukazem na ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. konstatuje, že účastenství na trestném činu předpokládá úmysl směřující k účasti na konkrétním trestném činu, přičemž úmysl účastníka se musí vztahovat na všechny znaky skutkové podstaty účastenství včetně trestného činu, na němž se účastní. Připomíná, že trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl nebo využije jejího omylu, tato osoba v důsledku svého omylu provede určitou majetkovou dispozici, kterou vznikne na cizím majetku škoda nikoliv nepatrná a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Obviněný dále odkazuje na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/1967, podle něhož jde o podvod jen tehdy, když jednání pachatele směřuje k provedení majetkové dispozice, která má přinést pachateli či jiné osobě obohacení a je od počátku pácháno s úmyslem sebe nebo jiného obohatit; pokud tento úmysl získá pachatel až po provedení svého jednání, nejde o podvod. V podrobnostech zdůrazňuje, že o účastenství ve formě pomoci k trestnému činu podvodu může jít jen tehdy, pokud pomocník od počátku pomáhá pachateli s úmyslem pachatele nebo jiného obohatit. Obviněný uvádí, že subjektivní stránka jeho jednání je ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně shledávána v podvodném úmyslu vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru a v podvodném úmyslu vyhovět požadavkům K. b., a. s., pro poskytnutí úvěru . Namítá, že zákonné znaky pomoci k trestnému činu podvodu by byly u jeho osoby naplněny jen tehdy, pokud by jednal s vědomím, že L. B. měl v úmyslu peníze vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, nebo si byl vědom, že peníze ve stanovené lhůtě vrátit moci nebude a tím jmenovaný uvedl K. b., a. s., v omyl, aby se k její škodě obohatil, a pro ten případ byl s tím dovolatel srozuměn. Podle názoru obviněného skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňuje zákonné znaky pomoci k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí včetně rozsudku soudu prvního stupně a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Rovněž vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvádí, že závěr soudů, že obviněný J. L. již předtím, než byl obviněnému L. B. poskytnut úvěr, věděl, resp. byl srozuměn s tím, že L. B. nemá v úmyslu tento úvěr splácet, případně není schopen jej hradit, je logický, odpovídá provedeným důkazům a nelze mu nic vytknout. Poukazuje na zjištění soudů obou stupňů, že J. L. společně s M. K. od počátku vedli L. B. k žádosti o poskytnutí úvěru, pomohli mu tím, že ho seznámili s Ing. J. T. a Ing. V. L. a umožnili mu založit firmu. Soudy rovněž zjistily, že bezprostředně poté, co L. B. mohl disponovat s finančními prostředky získanými úvěrem, vyinkasoval od něj J. L. a M. K. částku 3.660.000,- Kč, o níž J. L. věděl, že z tohoto úvěru pochází a již před jeho poskytnutím musel být s L. B. dohodnut na takovém užití těchto finančních prostředků. Musel tedy být již v tomto okamžiku přinejmenším srozuměn s tím, že L. B. nemá v úmyslu úvěr vrátit vůbec, nebo jej nevrátit ve stanovené době či za daných podmínek, respektive, že za daných podmínek, k nimž přispěl i J. L., nebude schopen realizovat podnikatelský záměr, jehož plnění bylo nutným předpokladem dodržení podmínek úvěrové smlouvy. S poukazem na tyto skutečnosti je podle názoru státního zástupce dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to pro případ, že by bylo nutno ve věci rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c)tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. L. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. V případě obviněného J. L. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Proto lze tento dovolací důvod uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu dán důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru byl obviněným uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ze zákonem vymezeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin nebo že nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady spočívající v jiném hmotně právním posouzení. Důvody dovolání jsou koncipovány v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání popsané v citovaném zákonném ustanovení.

Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání řízení zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V dovolání obviněný J. L. v podrobnostech namítá (viz výše), že jeho jednání popsané ve skutku, pro který byl odsouzen, nenaplňuje znaky pomoci k trestnému činu podvodu. Podle názoru Nejvyššího soudu spadá tato námitka pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýká nesprávné právní posouzení skutku. V tomto směru je však dovolání zjevně neopodstatněné.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustil ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 14 tr. zák. rozuměla částka dosahující nejméně pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády (pozn. v roce 1994 2.000,- Kč). Podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl účastníkem ve formě pomoci na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. (Vše ve znění trestního zákona účinného v době spáchání činu.)

Stručně lze připomenout, že účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na úmyslném trestném činu. Pomocník úmyslně pomáhá či podporuje hlavního pachatele ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Z hlediska subjektivní stránky se k trestnosti trestného činu podvodu vyžaduje úmysl pachatele, který musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení jeho či jiné osoby; účastník na tomto trestném činu musí o podvodném úmyslu pachatele vědět a být se škodlivým následkem jednání alespoň srozuměn, a to před či v době jednání hlavního pachatele.

Pro posouzení, zda obviněný J. L. spáchal pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. či nikoli, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, k jednání obviněného J. L. a spoluobviněných osob mimo jiné vyplývá, že J. L. a M. K. účelově navedli L. B. na myšlenku získat bankovní úvěr pro vykonstruovaný podnikatelský záměr v oblasti obchodování se železářským zbožím, poskytli mu vstupní finanční prostředky a opatřili mu kancelářské prostory k podnikání, J. L., M. K. a Ing. J. T. v podvodném úmyslu vyhovět požadavkům K. b., a.s., pro poskytnutí úvěru opatřili a nechali pro L. B. znalecky ohodnotit nemovitost v k. ú. J. n. N., jejíž hodnota byla znalcem J. H. mnohonásobně nadhodnocena; L. B. uzavřel dne 22. 11. 1994 v K. b., a. s., smlouvu o poskytnutí střednědobého účelového úvěru na částku 9.000.000,- Kč, který byl zajištěn zřízením zástavního práva k popsané nemovitosti; v prosinci 1994 L. B. vyčerpal 9.000.000,- Kč, ačkoli od počátku věděl, že úvěr ani smluvně dohodnuté úroky nebude schopen splácet a čerpaný úvěr nebude použit v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy a vylákanou finanční částku do dne splatnosti úvěru, tj. do 20. 10. 1998 neuhradil, naopak z ní následně J. L., M. K., Ing. V. L. a Ing. J. T. poskytl celkem částku 7.210.000,- Kč. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se ke skutkovým zjištěním ohledně subjektivní stránky jednání obviněného J. L. a M. K. konstatuje: obžalovaní jednali s úmyslem mít prospěch z peněz B. vylákaných. S B. byli v r. 1994 v častém kontaktu a věděli, že B. nebude podnikatelský záměr předložený v bance schopen zrealizovat. (str. 17 18 rozsudku). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvádí: právní závěry městského soudu převážně prokazují, že obžalovaní (tj. včetně J. L.) jednali v úmyslu vylákat na poškozené K. b., a. s., poskytnutí úvěru L. B., ovšem závěr, že jednali v úmyslu se k její škodě obohatit, plyne především ze zjištění, že se předem dohodli na užití částky 7.210.000,- Kč takovým způsobem, který vylučoval realizaci podnikatelského záměru a v důsledku toho vrácení půjčených peněžních prostředků. právě s ohledem na velice krátký časový interval mezi poskytnutím hotovosti bankou a jejím předáním spoluobžalovaným vylučuje, že by mezi obžalovanými neexistovala v tomto směru předchozí dohoda. (Vše na str. 11 rozsudku.)

Podle názoru Nejvyššího soudu byl předmětný skutek v případě obviněného J. L. soudem prvního stupně (následně i soudem odvolacím) právem kvalifikován jako pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť zjištěným jednáním naplnil všechny formální a materiální znaky skutkové podstaty zmíněné trestné činnosti včetně její subjektivní stránky. Námitky obviněného, uplatněné v dovolání, nelze akceptovat. Podle skutkových zjištění obviněný s dalšími spoluobviněnými poskytl hlavnímu pachateli L. B. zcela konkrétní a účinnou pomoc k podvodnému získání úvěru u finančního ústavu, přičemž s výše jmenovanými spoluobviněnými měl předem dohodnutý způsob užití finanční částky z úvěru (přes sedm milionů korun), což vylučovalo realizaci podnikatelského záměru a náležité uhrazení peněžních prostředků věřiteli (K. b., a. s.). Správnému posouzení skutku také odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně použitá právní věta (obviněný úmyslně poskytl jinému pomoc, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák