6 Tdo 1332/2003
Datum rozhodnutí: 17.12.2003
Dotčené předpisy:




6 Tdo 1332/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2003 dovolání obviněného J. K., nar. 7. 3. 1974, t. č. ve vazbě ve Věznici P., podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 9 To 80/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 198/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. K. byl rozsudkem samosoudkyně Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 1 T 198/2002, uznán vinným dílem dokonaným, dílem formou pokusu nedokonaným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. (dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.) a odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Tímtéž rozsudkem byl odsouzen obviněný M. R.

K odvolání podanému v neprospěch obviněného J. K. státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Benešově, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 9 To 80/2003, napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu v celém rozsahu zrušil. S přihlédnutím k § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu sám ve věci rozhodl, žalovaný skutek posoudil přísněji jako dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu nedokonaný trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a obviněného J. K. odsoudil podle § 247 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s výkonem podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ve věznici s ostrahou. Odvolání obviněného J. K. krajský soud podle § 256 tr. řádu zamítl.

Podle tzv. dodejky a podle doručenek pro soudní doručovatele, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 15. 5. 2003 obviněnému J. K., dne 14. 5. 2003 obhájci obviněného, JUDr. J. D., a téhož dne tj. 14. 5. 2003 Okresnímu státnímu zastupitelství v Benešově.

Obviněný J. K. podal proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. D. u Okresního soudu v Benešově již dne 5. 5. 2003 dovolání. Dovolání bylo se spisovým materiálem předloženo Nejvyššímu soudu České republiky dne 13. 11. 2003.

Obviněný J. K. napadl podaným mimořádným opravným prostředkem shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze a své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Napadené rozhodnutí podle názoru dovolatele spočívá na nesprávném posouzení a toto nesprávné právní posouzení spatřuje v nesprávném stanovení výše škody způsobené jednáním obviněného a tím i v nesprávné kvalifikaci trestného činu.

V závěru svého podání dovolatel J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 1 NZo 447/2003, vyslovil názor, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Podané dovolání označil státní zástupce jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně dal státní zástupce souhlas s tím, aby toto, případně i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.

V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné, neboť napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu/. Obdobně dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. řádu). A konstatoval rovněž, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu.

Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody vymezené v citovaných ustanoveních zákona, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, přičemž existence některého z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

V souvislosti s namítaným dovolacím důvodem vymezeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba uvést, že toto ustanovení lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.

Z tohoto zřetele by dovolání obviněného J. K. mohlo obstát, neboť z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jeho námitky směřují především vůči nesprávnému posouzení a zjištění výše škody, trestným činem údajně způsobené, a v návaznosti na to obviněný nesouhlasí s právním posouzením skutku odvolacím soudem. Primárně jde tudíž o aplikaci relevantních ustanovení trestního zákona, tedy hmotně právního předpisu; nedostatek v tomto posouzení by bylo případně možno úspěšně namítat právě prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak obviněný prostřednictvím svého obhájce učinil.

Přesto Nejvyšší soud nemohl podanému dovolání vyhovět, napadený rozsudek zrušit a soudu prvního, event. druhého stupně přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolací soud totiž musel respektovat obecně platnou zásadu, nepřímo vyplývající z řady ustanovení trestního zákona a trestního řádu (srovnej kupř. § 32 odst. 2, § 54 odst. 1, § 65 odst. 1, § 72 odst. 6 tr. zák., § 231 odst. 1, § 255 tr. řádu), že soud má při svém rozhodování zásadně vycházet z takového stavu věci, jaký existuje právě v době, kdy rozhoduje. V průběhu doby, která uplynula od podání dovolání obviněným do předložení spisu Nejvyššímu soudu České republiky a jeho rozhodnutí, se procesní situace a pozice obviněného v soudních postizích natolik výrazně změnila, že dovolací soud musel postupovat podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících zjištění a závěrů:

Rozsudkem samosoudkyně Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 1 T 260/2002, byl totiž obviněný J. K. společně se spoluobviněnými M. R. a P. K. jako jejich spolupachatel uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. (dílem dokonaným, dílem nedokonaným) a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 37a a § 35 odst. 1 tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále soud rozhodl o náhradě škody.

Tímtéž rozsudkem okresního soudu byli odsouzeni též obvinění M. R. a P. K.

Významné je ovšem zejména to, že podle § 37a tr. zák. současně došlo ke zrušení výroku o vině a o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 9 To 80/2003, jakož i všech dalších výroků, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad.

Tato okolnost byla obviněnému J. K., resp. jeho obhájci JUDr. J. D. samozřejmě v době podání dovolání známa a také se o ní dovolatel ve svém podání výslovně zmiňuje, oprávněně však vycházel z toho, že shora citovaný rozsudek samosoudkyně okresního soudu, vynesený v trestní věci sp. zn. 1 T 260/2002, nebyl ještě pravomocný.

Další podstatnou skutečností je však ten fakt, že k nabytí této právní moci došlo dne 30. 5. 2003. Od toho okamžiku přestaly výroky o vině a trestu z dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 9 To 80/2003, právně existovat a nelze je tudíž úspěšně napadat jakýmkoliv opravným prostředkem.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. prosince 2003

Předseda senátu:

JUDr. Zdeněk S o v á k