6 Tdo 1329/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoník



6 Tdo 1329/2015-51
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. listopadu 2015 o dovolání obviněné Z. Ch. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 4 To 10/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 17/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 28 T 17/2012 byla obviněná uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila skutky popsanými v bodech 1 24 výroku o vině citovaného rozsudku.

Za tento trestný čin byla podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Týmž rozsudkem byla zproštěna podle § 226 písm. b) tr. ř. pro skutek, který byl obžalobou Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočce v Olomouci ze dne 14. 12. 2012, č.j. 2KZV 33/2012-145, kvalifikován jako dílčí útok pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci podala obviněná odvolání, kterému Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 4 To 10/2015, z části vyhověl a podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu ke zrušené části nově rozhodl o náhradě škody, a to podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má v posuzované věci za to, že [j]ednotlivé útoky uvedené pod body ad 1) 24) není možno označit za pokračující útoky jednoho trestného činu , přičemž svoje tvrzení odůvodňuje především absencí znaku stejného nebo obdobného způsobu provedení dílčích útoků a rovněž i absencí znaku souvislosti v předmětu útoku pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení § 116 tr. zákoníku. V souvislosti s okamžikem spáchání jednotlivých skutků uvedených ve výroku o vině soudu prvního stupně pod body 1 14 a s faktem vyhlášení odsuzujícího rozsudku dne 25. 10. 2011 má obviněná rovněž za to, že soudy nižších stupňů byla porušena pravidla pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Závěrem obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 4 To 10/2015, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 28 T 17/2012, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud je rovněž oprávněn konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněné jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Jakkoliv Nejvyšší soud, v souladu s tvrzením uvedeným shora, potvrzuje, že je možno pod obviněnou uplatněný dovolací důvod výše uvedené námitky formálně subsumovat, neboť za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu považovat také jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), ve skutečnosti se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

Rozporuje-li obviněná naplnění znaku stejného nebo obdobného způsobu provedení jednotlivých útoků předmětného trestného činu, což odůvodňuje zejména odlišnými mechanizm[y] vylákávání prostředků či skutečností, zda jednala jménem svým, popř. jménem právnické osoby, Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že pro možnost posouzení trestného činu jako činu pokračujícího podle § 116 tr. zákoníku je nezbytné, aby i způsob provedení byl stejný nebo podobný. Pro splnění podmínky stejnorodosti provedení se nevyžaduje úplná totožnost způsobu spáchání jednotlivých útoků, přičemž tuto podmínku je třeba vykládat v souvislosti s obsahem společného záměru. Lze tedy jednoznačně uzavřít, že o stejnorodý způsob provedení trestného činu se jednalo i v případě, kdy se obviněná obohatila způsobem, že uváděla jiné osoby v omyl tvrzením nepravdivých skutečností, které se od sebe lišily (investice do různých komodit, koupě nemovitosti, potřeba zaplacení pokuty atp.), neboť společný záměr, zjednodušeně řečeno získání finančních prostředků podvodným způsobem, pro podstatu jednání, tedy trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku i ostatní objektivní okolnosti (o předmětu útoku bude pojednáno níže) jsou stejné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 9. 3. 1976, sp. zn. 3 To 5/76, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 491/2015). V souvislosti s otázkou totožnosti skutku je potřebné uvést, že tato je zachována v trestním řízení, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (srov. rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku (srov. rozhodnutí č. 21/2010 Sb. rozh. tr.).

Co se týče již avizované absence znaku souvislosti v předmětu útoku, kdy na podporu tohoto tvrzení je obviněnou zdůrazňován odlišný charakter vztahu mezi osobou obviněné a podvedenými osobami, Nejvyšší soud uvádí, že pro pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení uvedeného výše je charakteristické, že pachatel jednotlivými dílčími útoky pokračujícího trestného činu napadá týž předmět útoku (rozuměj předmět, na nějž pachatel trestného činu svým jednáním bezprostředně útočí, a tím porušuje nebo ohrožuje objekt trestného činu). Trestní zákoník však v tomto smyslu nevyžaduje absolutní totožnost, nýbrž pouze souvislost v předmětu útoku (na rozdíl od požadavku blízké souvislosti jako je tomu např. v případě souvislosti časové), což jinými slovy znamená, že zejména v případě majetkových deliktů, mezi který se řadí i projednávaný trestný čin, není pokračování na překážku, jsou-li např. uvedeny v omyl různé osoby, a to jak fyzické, tak i právnické, tak jak tomu bylo v konkrétním případě (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 6 Tdo 100/2007).

Ve vztahu k námitce možnosti uložení souhrnného trestu podle ustanovení § 43 odst. 2 tr, zákoníku dovolací soud dodává, že soudy uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v § 43 odst. 1 tr. zákoníku, pokud odsuzují pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Je nepopiratelným faktem, že dne 25. 10. 2011 byl vyhlášen odsuzující rozsudek (Nejvyšší soud doplňuje, že se jedná o rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci sp. zn. 29 T 9/2008), jak obviněná uvádí ve svém dovolání, a tedy že jednotlivé dílčí útoky uvedené pod body 1 14 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byly spáchány před vyhlášením výše avizovaného rozsudku. Nelze ovšem opomenout fakt, že pokud některé dílčí útoky u pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku byly spáchány před vyhlášením odsuzujícího rozsudku o jiném trestném činu téhož pachatele a další útoky až po okamžiku vyhlášení onoho rozsudku, je trestný čin, v němž pachatel pokračoval, dokonán až po uvedeném rozhodném okamžiku (v konkrétním případě se jedná o srpen 2012) a nepůjde mezi těmito dvěma trestnými činy o souběh trestných činů [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 586 s.], který je jednou z podmínek uložení souhrnného trestu tak, jak to požaduje obviněná.

Z hlediska souběhu lze zmínit rozhodnutí č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr., ze kterého vyplývá, že více trestných činů (přečinů) je v souběhu jen pokud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující byť nepravomocný rozsudek za nějaký trestný čin (přečin) .

S přihlédnutím ke všemu shora popsanému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek obviněné byl kvalifikován správně a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2015

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu