6 Tdo 1329/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 209 odst. 2 tr. zákoník



6 Tdo 1329/2013-14

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. prosince 2013 o dovolání obviněného M. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2013, č. j. 9 To 267/2013-166, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 52/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2013, č. j. 9 To 267/2013-166, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 4. 2013, č. j. 1 T 52/2013-133. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozeného zamítnuto. Tímto rozsudkem byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tento přečin mu byl podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je podle jeho názoru dán, neboť ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud a soud, který nebyl náležitě obsazen. O odvolání obviněného a poškozeného rozhodoval Krajský soud v Brně (v senátě 9 To), ačkoliv měl o těchto podaných odvoláních rozhodovat Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě (v senátě 42 To). Tím bylo podle obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce ve smyslu ustanovení § 41 a § 42 zákona o soudech a soudcích a zejména ústavně garantovaná práva upravená v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Z poučení rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 4. 2013, č. j. 1 T 52/2013-133, vyplývá, že o odvolání rozhoduje Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě (v senátě 42 To), nikoliv Krajský soud v Brně. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2012 platného pro rok 2013 je zřejmé, že ke dni podání odvolání obviněného, tj. ke dni 30. 5. 2013 byl k projednání odvolání proti rozhodnutím Okresního soudu v Třebíči příslušný senát 42 To Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě. Obviněný je přesvědčen, že v důsledku tohoto postupu rozhodoval senát, který nebyl náležitě obsazen a o odvolání obviněného a poškozeného rozhodoval nezákonný soudce. Dále uvedl, že podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2053/2012, rozhoduje-li jiný soudce než ten, který je k tomu povolán na základě pravidel stanovených v rozvrhu práce, jde o porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dodal, že s ohledem na ústavně zaručené právo na zákonného soudce musí vždy jít o jednoznačná a předem určená pravidla a je věcí obecného soudu, aby ve svém rozvrhu práce pamatoval i na tuto eventualitu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje podle jeho mínění znaky žádného trestného činu. Dokazování považuje za procesně nepoužitelné, neboť soud prvního stupně neprovedl důkazy, z nichž by bylo možno dospět k závěru o jeho vině, zejména nevyslechl poškozeného J. P., ani svědky P. O., M. N., JUDr. J. B., P. V., E. U. ani M. Š. V této souvislosti soudu prvního stupně vytýká, že vycházel toliko z tvrzení poškozeného a že výpověď obviněného označil za nevěrohodnou. V dovolání obviněný uplatňuje vlastní verzi skutkového děje, podle něhož částka 8.000,- Kč byla jeho odměnou za vypracování konceptu ústavní stížnosti pro poškozeného. Z uvedeného dovozuje, že nemohl naplnit po objektivní ani subjektivní stránce znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vzhledem k výše uvedeným námitkám obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2013, č. j. 9 To 267/2013-166, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 1 T 52/2013, a současně, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

To znamená, že citovaný dovolací důvod obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Pravidla upravující věcnou příslušnost soudů jsou upravena v ustanovení § 16 a § 17 tr. ř. Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl, přestože k projednání věci nebyl ve smyslu § 16 tr. ř. nebo § 17 tr. ř. příslušný. Zpravidla půjde o případy, kdy ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud, ačkoliv předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by dán nebyl. Zde by se uplatnila výjimka, podle níž rozhodne-li místo věcně příslušného okresního soudu soud vyššího stupně, platí nevyvratitelná právní domněnka, že bylo rozhodnuto věcně příslušným soudem.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že obviněný podstatu svých námitek uplatněných ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nespatřuje ve věcné příslušnosti, protože v každém případě k projednání odvolání obviněného a poškozeného byl příslušný krajský soud. Otázkou tedy zůstává, zda v dané věci bylo porušeno právo na zákonného soudce, pokud o odvolání obviněného a poškozeného rozhodoval Krajský soud v Brně. Nejvyšší soud v dané věci zjistil, že změnou rozvrhu práce Krajského soudu v Brně na rok 2013 č. 8 ze dne 7. 6. 2013, ve smyslu ust. § 2 vyhl. č. 37/1992 Sb., v platném znění, a ust. § 40 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., v platném znění, byl s účinností od 10. 6. 2013 změněn a doplněn rozvrh práce Krajského soudu v Brně na rok 2013, a to tak, že na str. 18 a 19 byl vymazán bod 1a) týkající se senátu 42 To a dopsán o skutečnost, že nápad z okresů Jihlava, Třebíč a Žďár nad Sázavou se bude rozhodovat na pracovišti v Brně, a to podle zásad pro přidělování věcí na tomto soudu. Dosud napadlé věci v senátu 42 To budou vyřizovat soudci na pobočce v Jihlavě tak, jak jim byly přiděleny. V případě nutnosti podle pokynů místopředsedy, budou zastupovat soudce v trestním odvolacím senátu soudci zařazení na pobočce v občanskoprávním senátu 54 Co. Dále na str. 25 rozvrhu práce na rok 2013 v soudním oddělení senátu 42 To v oboru působnosti se zapisuje od 10. 6. 2013 bez nápadu agendy . Není pochyb, že uvedené změny v rozvrhu práce jsou pro posouzení dané věci podstatné. Nejvyšší soud zjistil, že předkládací zpráva Okresního soudu v Třebíči s odvoláním obviněného M. Š. a poškozeného J. P. byla datována dne 18. 6. 2013 a spolu se spisem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 1 T 52/2013 byla předložena Krajskému soudu v Brně. Je tedy zjevné, že podle zásad uvedených v rozvrhu práce byl příslušný k projednání odvolání obviněného a poškozeného již Krajský soud v Brně, neboť k nápadu těchto odvolání na Krajský soud v Brně došlo až po 10. 6. 2013, tedy poté, co byla provedena změna v rozvrhu práce Krajského soudu v Brně na rok 2013. Tyto skutečnosti měly tedy vliv to, že k projednání odvolání obviněného a poškozeného byl příslušný Krajský soud v Brně. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v dané věci nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ve věci rozhodoval senát Krajského soudu v Brně, který byl k rozhodování určen rozvrhem práce. Protože shora zjištěné okolnosti byly pro posouzení námitek obviněného určující, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného podané ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy. Obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním, k němuž soudy na základě provedeného dokazování dospěly, přičemž Nejvyššímu soudu poskytuje vlastní verzi skutkového děje založenou na tom, že úplata ve výši 8.000,- Kč byla odměnou za jím vypracovaný koncept ústavní stížnosti. Podle učiněného skutkového zjištění však podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v době kolem 3. 4. 2012 ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R., okres T., v úmyslu neoprávněně obohatit jiného uvedl v omyl nepravdivým tvrzením odsouzeného J. P., tím, že ho jeho advokát, jako svého klienta, bude zastupovat ve věci podání ústavní stížnosti s tím, že odsouzeného J. P. požádal o zaslání částky ve výši 8.000,- Kč na účet č. ..., vedený u Komerční banky, a. s., s tvrzením, že účet patří jeho advokátovi, což odsouzený J. P. provedl prostřednictvím E. U., která dne 18. 4. 2012, částku ve výši 8.000,- Kč odeslala na uvedený účet, ve skutečnosti však byl účet veden na vnučku M. Š. nezl. N. Š., s dispozičním právem k účtu její matky M. Š., která z účtu předmětnou částku dne 20. 4. 2012 vybrala na pobočce v R., dále pak nepravdivě tvrdil J. P., že ústavní stížnost byla jeho advokátem podána a jeho právní zastupování je realizováno, přičemž J.P. se na základě zprávy Ústavního soudu v Brně ze dne 22. 6. 2012 dozvěděl, že v jeho věci žádná ústavní stížnost podána nebyla a v rejstřících Ústavního soudu jako taková není evidována, čímž způsobil poškozenému J. P., škodu ve výši 8.000,- Kč. Není pochyb, že uvedené skutkové zjištění vyvrací tvrzení obviněného o tom, že částku 8.000,- Kč hodlal poškozený dát obviněnému za jím vypracovaný koncept ústavní stížnosti. Poškozený J. P. k okolnostem vypracování ústavní stížnosti konkrétně a podrobně vypovídal u hlavního líčení. Jeho verze se ostatně shoduje i s dalšími listinnými důkazy, které byly ve věci provedeny, a jeho výpověď podporují. Jedná se především o zprávu z Komerční banky, a. s., že předmětný účet byl veden na nezl. N. Š. s dispozičním právem její matky M. Š., která s popisem vklad v hotovosti P. dne 20. 4. 2012 vybrala. Nepochybně však výpověď poškozeného podporuje i sdělení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2012, podle kterého žádná ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak poškozený požadoval, podána nebyla. Z této skutečnosti je tedy zřejmé, co bylo úmyslem poškozeného, tedy nikoliv sepsání konceptu ústavní stížnosti obviněným ve věznici, ale sepsání ústavní stížnosti advokátem obviněného M. Š. a její podání k Ústavnímu soudu. Protože v tomto směru byla obhajoba obviněného zcela přesvědčivě vyvrácena, lze dospět k závěru, že po objektivní i subjektivní stránce byly znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněným naplněny.

Vzhledem k tomu, že shora o učiněném skutkovém zjištění nejsou pochybnosti a pro posouzení skutku byla zvolena i správná právní kvalifikace podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nemohl Nejvyšší soud námitkám obviněného přisvědčit.

V podstatě lze shrnout, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, považuje provedené dokazování za nedostatečné a požaduje jeho doplnění. Nicméně Nejvyšší soud má za to, že ve věci byl proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutku, pro který byl odsouzen. S ohledem na to, že obviněný ve skutečnosti nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, rozhodl Nejvyšší soud ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. shledal jako zjevně neopodstatněné, odmítl dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. O odkladu výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, Nejvyšší soud nerozhodoval, protože pro tento postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání neshledal důvod.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. prosince 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann