6 Tdo 1321/2013
Datum rozhodnutí: 04.12.2013
Dotčené předpisy: § 116 tr. zákoník



6 Tdo 1321/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. prosince 2013 o dovolání podaném obviněným J. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 4 To 125/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 10/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2012, č. j. 10 T 10/2012 -312 , byl obviněný J. R. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným (ad 1-5) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zákoník ), přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, (ad 1-3) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, (ad 6) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a rovněž přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a (ad 7) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že

ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 80 T 242/2007, pravomocným dne 5. 6. 2008, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu dle § 247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 trestního zákona a § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 trestního zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 9 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, jenž vykonal dne 12. 4. 2010,

přesto
1)
v době od 02.30 hod. do 4.30 hod. dne 14. 6. 2011 ve F.-J., okr. N. J. vešel neuzamčenou brankou na pozemek rodinného domu č. , přičemž nezjištěným způsobem otevřel neuzamčené vchodové dveře opatřené zvenčí koulí, přičemž v době, kdy poškození spali, odcizil z prvního poschodí v kuchyni mobilní telefon zn. Sony Ericsson IMEI: , v hodnotě 830,- Kč, snubní prsten ze žlutého kovu v hodnotě 2.000,- Kč, černou peněženku v hodnotě 200,- Kč, občanský průkaz, průkazku zdravotní pojišťovny, profesní průkaz, a průkazní lístky k účtům v České spořitelně a Raiffeisenbank v hodnotě 100,- Kč, vše ke škodě F. K., dále z poličky v kuchyni odcizil šperkovnici z růžového porcelánu s prstenem ze žlutého kovu v hodnotě 1.300,- Kč, dva páry dětských náušnic ze žlutého kovu v hodnotě 1.200,- Kč, zlomkové zlato a stříbro v hodnotě 2.200,- Kč, dále dámskou kabelku v hodnotě 320,- Kč s béžovou dámskou peněženkou v hodnotě 850,- Kč, a doklady občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce zdravotní pojišťovny, 1 ks platební a 1 ks kreditní karty České spořitelny, a.s., 1 ks platební a 1 ks kreditní karty Raiffeisenbank v hodnotě 1.300,- Kč ke škodě D. K., přičemž manželům K. způsobil celkovou škodu ve výši 10.420,- Kč,

2)
v době od 11.30 hod. do 12.05 hod. dne 11. 7. 2011 ve F., okr. N. J. na ulici U S. č. vnikl otevřeným oknem umístěným ve výši 3 metrů nad zemí do kanceláře budovy mateřské školy, kde se volně pohyboval a z odložené kabelky odcizil hnědou koženou peněženku v hodnotě 250,- Kč, ve které se nacházely občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce zdravotní pojišťovny RBP, finanční hotovost ve výši 1.000,- Kč, kreditní kartu České pojišťovny k účtu č. , OTP od vozidla r. z. , čímž způsobil škodu v celkové výši 1.550,- Kč poškozené J. Š., dále nezjištěným způsobem vypáčil prázdnou příruční pokladnu, uschovanou v neuzamčené dřevěné skřínce, kterou takto znehodnotil a organizaci Základní škola a Mateřská škola T.G.M. Fulnek vznikla škoda ve výši 500,- Kč, zakoupením nové pokladny,

3)
v době od 22.30 hod. dne 24. 8. 2011 do 6.10 hod. dne 25. 8. 2011 v O. S. B., na ulici J. , v zištném úmyslu, vnikl nezjištěným způsobem do rodinného domu, z něhož odcizil:

- mobilní telefon zn. Nokia 6303 Clasic, IMEI , stříbrné barvy, s vloženou SIM kartou společnosti T-Mobile a tel. č. , dále odcizil dámskou kabelku, ve které byla peněženka s hotovostí ve výši 2.000,- Kč, platební karta České spořitelny, a.s., občanský průkaz na jméno H. G., měsíční jízdenku MHD a kartu IC Českých drah, dále pak odcizil 10 ks stravenek zn. Edenred, čímž způsobil poškozené H. G., celkovou škodu odcizením ve výši 6.050,- Kč, - koženou peněženku s hotovostí 500,- Kč, platební kartu České spořitelny, a.s. a Uni Credit Bank, elektronickou jízdenku DP Ostrava, čímž způsobil poškozenému V. G., celkovou škodu odcizením ve výši 100,- Kč, - notebook zn. Asus A4KA, stříbrné barvy, v. č. , čímž způsobil poškozenému L. G., škodu odcizením ve výši 1.700,- Kč, - notebook zn. HP, černé barvy, v. č. PB 45258, mobilní telefon zn. Nokia C5, IMEI 355358049703464, černé barvy, s vloženou SIM kartou společnosti T-Mobile a tel. 603 530 239, čímž způsobil poškozené organizaci Okresní kancelář KDU-ČSL, IČ 00442704, celkovou škodu odcizením ve výši 12.400,- Kč, - mobilní telefon zn.Nokia nezjištěného IMEI, šedé barvy, s vloženou SIM kartou společnosti T-Mobile a tel. č. 603 539 554, čímž způsobil poškozené organizaci Regionální rada regionu Soudržnosti Moravskoslezsko, IČ 75082616, škodu odcizením ve výši 1.600,- Kč,

4)
v době od 5.00 hod. do 7.10 hod. dne 22. 9. 2011 v O. Z., na ulici S. , v zištném úmyslu, nezjištěným způsobem, vnikl přes uzavřené, avšak neuzamčené dveře do bytu č. , na 3. patře bytového domu, odkud následně odcizil LED TV zn. Samsung nezjištěného v. č. společně s dálkovým ovladačem, čímž způsobil poškozenému T. J., škodu odcizením ve výši 11.200,- Kč, kdy škoda poškozením nevznikla,

5)
dne 14. 10. 2011 v době od 06.00 hod. do 06.20 hod. v O. H. na ulici S. , za pomocí špachtle se speciálně upraveným výřezem, vnikl do bytu č. v prvním patře, odkud odcizil finanční hotovost ve výši 9.600,- Kč, plátěnou peněženku se vzorem černobílé šachovnice v hodnotě 30,- Kč, ve které byl OP, ŘP a zaměstnanecký průkaz spol. BV-MCHZ na jméno P., dále 2 ks plastových krabiček na šperky potažené sametem v celkové hodnotě 50,- Kč, ve kterých byly šperky v hodnotě 1.550,- Kč, a to 1 ks strojového řetízku na krk z chirurgické oceli v hodnotě 190,- Kč, 1 pár náušnic z chirurgické oceli v hodnotě 400,- Kč, 1 ks stříbrného přívěsku tvaru hvězdy v hodnotě 140,- Kč, 1 ks stříbrného přívěsku tvaru srdíčka v hodnotě 120,- Kč, 3 ks stříbrných prstenů v celkové hodnotě 450,- Kč a dřevěné korálky na krk a dřevené prstýnky v celkové hodnotě 200,- Kč, čímž tímto svým jednáním způsobil poškozenému O. P., odcizením peněženky škodu ve výši 30,- Kč a poškozené D. H., odcizením finanční hotovosti a šperků škodu ve výši 11.150,- Kč,

6)
v době od 01.00 do 02.40 hod. dne 26. 3. 2012 v O. B. L., na ulici H. , v zištném úmyslu, nezjištěným způsobem, vnikl přes uzavřené, avšak neuzamčené dveře do bytu č. , v přízemí bytového domu, odkud následně odcizil:

- notebook zn. HP 6370, nezjištěného v. č., dále notebook zn. Asus EEE, nezjištěného v. č., a mobilní telefon zn. Nokia 3600, IMEI , s vloženou SIM kartou společnosti T-Mobile a tel. č. , čímž způsobil poškozenému Ing. M. H. škodu odcizením ve výši 9.400,- Kč, - dámskou koženou peněženku, černé barvy, s doklady vystavenými na jméno R. H. a to občanský průkaz, řidičský průkaz, průkaz České průmyslové zdravotní pojišťovny, dále byl v peněžence průkaz České průmyslové zdravotní pojišťovny vystavený na jméno L. H., dále pak platební karta VISA č. vydaná ČSOB Poštovní spořitelnou, permanentka na plavání s dětmi fy. Rybička, celoroční vstup do ZOO Ostrava a finanční hotovost ve výši 100,- Kč, čímž způsobil poškozené R. H., škodu odcizením ve výši 2.450,- Kč, 7)
ačkoli byla obviněnému dne 17. 1. 2012 řádně do vlastních rukou doručena výzva k nastoupení trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 T 206/2010, ve spojení s pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín, ze dne 6. 12. 2011 pod sp. zn. 6 To 524/2011, kterým byl odsouzen mj. pro pokus přečinu krádeže dle ustanovení § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pokus přečinu krádeže dle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž ve výzvě mu bylo stanoveno místo nástupu trestu ve Věznici v Ostravě, s termínem nástupu 14 dnů od doručení této výzvy v době od 08.00 hod. do 16.00 hod.,

přesto v době od 16.00 hod. dne 31. 1. 2012 do 7.10 hod. dne 20. 4. 2012 v Ostravě 1, úmyslně nenastoupil do výkonu trestu, přičemž v dobrovolném nástupu mu nebránila žádná závažná překážka a do výkonu trestu odnětí svobody musel být dodán až policejními orgány Policie ČR dne 20. 4. 2012.

Obviněný byl odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to špachtle s červenou rukojetí a speciálně upraveným výřezem o rozměru 0,8 x 0,8 cm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit škodu poškozeným D. K., J. Š., O. P., D. H., H. G., V. G. a Regionální radě regionu Soudružnosti Moravskoslezsko, přičemž poškození Š., G. a G. byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soudu v Ostravě, který usnesením ze dne 12. 6. 2013, č. j. 4 To 125/2013 362, podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení. Mimo takto explicitně označeného dovolacího důvodu uplatnil obviněný fakticky i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , a to tvrzením, že odvolacím soudem došlo k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně přesto, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Naplnění explicitně označeného uplatněného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně nesprávně kvalifikoval skutky pod body 1) až 5) výroku napadeného rozsudku jako dílčí útoky pokračujícího přečinu krádeže a porušování domovní svobody, a skutky pod bodem 1) až 3) výroku rozsudku jako dílčí útoky pokračujícího přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku. Obviněný je přesvědčen, že nebyly naplněny všechny předpoklady § 116 tr. zákoníku tak, aby bylo možno posuzovat jeho údajné jednání jako pokračování v páchání trestného činu, když mimo jiné nebyly jednotlivé dílčí útoky spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, u dílčích útoků absentuje blízká časová souvislost a tyto útoky nebyly vedeny jednotným záměrem. Dovozuje, že jeho záměr nebyl předmětem dokazování a jako takový nebyl a nemohl být prokázán. Namítá, že před soudem prvního stupně nebyl prokázán stejný či obdobný způsob provedení jednotlivých dílčích útoků. V samotném odůvodnění je u jednotlivých skutků pouze uvedeno, že se jich měl dopustit nezjištěným způsobem, popř. u skutku pod bodem 5) výroku rozsudku je uvedeno, že do bytu měl obviněný vniknout pomocí speciálně upravené špachtle, ačkoli nebyl proveden důkaz, z kterého by tato skutečnost vyplývala. Obviněný rovněž dovozuje, že nebyla splněna podmínka blízké časové souvislosti, když k jednotlivým skutkům dílčím útokům mělo dojít s odstupem měsíce a např. mezi skutky 2) a 3) byla časová prodleva delší než jeden měsíc. Pochybení soudu při právním posouzení skutku spatřuje v tom, že skutky pod body 1) až 5) výroku kvalifikoval jako pokračování v přečinu krádeže a přečinu porušování domovní svobody a skutky pod body 1) až 3) výroku též jako pokračující přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku, když je dle něj zřejmé, že se o pokračování v trestném činu nejednalo.

Obviněný dále zmínil, že na základě provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Tento závěr opírá o skutečnost, že např. jeho jednání pod bodem 3) výroku rozsudku mělo být prokázáno zástavní smlouvou, z níž má být zřejmé, že mobilní telefon, který odcizil v rodinném domě poškozených G., zastavil. Další, ať již přímé nebo nepřímé důkazy provedeny nebyly. Ze samotné zástavní smlouvy lze usuzovat toliko na skutečnost, že zastavil mobilní telefon odcizený v domě poškozených G. Nevypovídá to však nic o tom, že tento mobilní telefon, tím spíše další věci, sám odcizil. Nebylo tudíž prokázáno, že by manželům G. způsobil škodu v rozsahu uvedeném v rozsudku soudu prvního stupně. Ke skutku pod bodem 5) výroku obviněný namítá, že jediným přímým důkazem byla rekognice provedená T. B., jež pro rozpor s trestním řádem ustanovením § 104b (obviněný nebyl postaven mezi osoby, které se výrazně neodlišují) neměla být připuštěna jako důkaz. K jednání pod bodem 6) výroku napadeného rozsudku namítá, že výpověď svědka H. je nevěrohodná, neboť svědek v přípravném řízení nebyl schopen pachatele činu popsat a identifikovat, přičemž u hlavního líčení jeho označil za pachatele či osobu výzorem jemu podobnou. Je přesvědčen, že pokud byl svědek H. schopen již v přípravném řízení pachatele poznat, mělo být přistoupeno k rekognici in natura. Úspěšně lze podle něho pochybovat i o tom, že podle záznamu z kamerového systému je možné identifikovat konkrétní notebook, když ani nálepky na něm obsažené nejsou unikátním identifikátorem. Samotná nabídka k zastavení notebooku prokazuje pouze to, že jej měl u sebe a nikoli, že tyto věci sám odcizil.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2013, č. j. 4 To 125/2013 362, a podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na citované rozhodnutí obsahově navazující a poté podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem ve věci tak, že se obžaloby v celém rozsahu zprošťuje.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který se k dovolání obviněného vyjádřil podle § 265h odst. 2 tr. ř., v prvé řadě uvedl, že tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají pouze námitky dovolatele obsažené v části III. dovolání, v níž vyjadřuje nesouhlas s posouzením svého jednání popsaného pod body 1) až 5) odsuzujícího rozsudku jako dílčích útoků pokračujících přečinů, neboť má za to, že nebyla naplněna žádná z podmínek pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku. Státní zástupce upozornil na to, že v této části je text dovolání zcela totožný s odvoláním obviněného, na které již přiléhavým způsobem reagoval odvolací soud na str. 3 svého usnesení. Uvedený soud poukázal na skutečnost, že pěti útoků se dovolatel dopustil během čtyř měsíců, že ve všech případech překonal vchodové dveře rodinných domů a bytů a odcizoval zde podobný druh věcí, s nimiž poté nakládal podobným způsobem. Státní zástupce k tomu dodal, že tyto znaky plynou přímo z popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu.

Ohledně způsobu provedení činu státní zástupce uvedl, že při vniknutí do kanceláře mateřské školy v případě skutku č. 2) se sice nejednalo o rodinný dům ani byt (jak mylně uvedl odvolací soud), avšak i zde se jedná o obdobný způsob provedení. Obviněný totiž ve všech případech vnikal do objektů, v nichž bylo možno předpokládat, že se zde buď žádné osoby nenacházejí, nebo že zde přítomné osoby spí. To se týká i objektu uvedené mateřské školy v době letních prázdnin, kdy bylo možno předpokládat omezený nebo přerušený provoz. Souvislost v předmětu útoku je podle jeho názoru zjevná dovolatel se ve všech případech zmocňoval peněz a dále snadno zpeněžitelných věcí, jakými jsou drobná elektronika a různé cennosti. Rovněž časovou souvislost shledává za blízkou , a to bez ohledu na to, že prodlevy mezi skutky se pohybovaly kolem jednoho měsíce. Názor odvolacího soudu je podle něho v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr., ve kterém Nejvyšší soud shledal, že při posuzování podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu tehdejšího § 89 odst. 3 tr. zák. z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok . Připomenul, že v předmětné věci se jednalo o tři loupeže spáchané 24. 3., 14. 5. a 4. 8. 1992, tedy s prodlevami jednoho a půl měsíce a dvou a půl měsíce. Přes tento odstup zde Nejvyšší soud shledal jednotný záměr spočívající rovněž i ve snaze obviněného řešit trestnou činností svou finanční tíseň. Dále odkázal na usnesení ze dne 15. 6. 2011, č. j. 3 Tdo 1134/2010-53, ve kterém Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že trestní zákon 1961 ani trestní zákoník nestanoví nějakou maximální časovou hranici mezi spácháním jednotlivých skutků naplňujících jinak tutéž skutkovou podstatu trestného činu, jejíž překročení by bránilo posouzení jednání pachatele jako trestného činu pokračujícího , a že dovolateli lze přisvědčit potud, že stávající soudní praxe obecně vychází z toho, že zákonem požadovaná blízká časová souvislost bude zpravidla přerušena tam, kde pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti. Ani tento výklad však nelze aplikovat dogmaticky bez zřetele k okolnostem projednávaného případu. V každé konkrétní věci je totiž nutno zkoumat zejména to, v čem posuzovaná trestná činnost spočívala a další skutkové aspekty jejího spáchání. Soud zde posoudil jako pokračující trestný čin jednání, které spočívalo ve třech samostatných útocích, oddělených časovou prodlevou delší šesti, resp. osmi měsíců. Poukázal dále na obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo823/2002 a ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 440/2010.

Státní zástupce má tedy za to, že na základě zjištěného skutkového stavu lze dovodit propojení shora uvedených dílčích útoků stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku ve smyslu shora citovaného ustanovení § 116 tr. zákoníku. Právní posouzení skutku bylo proto správné a podané dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.

K dalším námitkám dovolatele, obsaženým v části IV., kde mimo jiné zmiňuje, že z provedeného dokazování nelze dojít k závěru, že by se obžalovaný jednání kladeného mu za vinu dopustil, a to bez důvodné pochybnosti a uvádí následně řadu svých připomínek k hodnocení důkazů soudy, státní zástupce uvádí, že tyto námitky zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., tj. podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce.

V této souvislosti dodal, že porušení zásad spravedlivého procesu dovolatel nenamítá. Navíc poznamenal, že s uvedenými námitkami se vypořádal již odvolací soud na str. 3 svého usnesení, a to způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o své správnosti. Odvolací soud užil logické úvahy a dostatečně je odůvodnil. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad jeho postup byl projevem svévole při hodnocení důkazů.

Na závěr státní zástupce shrnul, že důvody uvedené dovolatelem v části III. dovolání sice odpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněné. Důvody uvedené v části IV. dovolání pak neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle jiného písmene citovaného ustanovení. K porušení zásad spravedlivého procesu dovolatel nevznesl příslušně formulovanou námitku.

Na základě těchto skutečností proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 i odst. 1 písm. b) [správně písm. e)] tr, ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Dále vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Deklarovanému dovolacímu důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ] odpovídá jen námitka uplatněná obviněným v části III. jeho dovolání. Je tomu tak proto, že pouze v této části svého mimořádného opravného prostředku obviněný uplatňuje výhrady, které směřují vůči hmotně právnímu posouzení skutečnosti rozhodné pro závěr o vině, resp. pro právní posouzení zjištěného skutku (konkrétně vymezeného v rozsudku prvního stupně pod body 1-5). Naproti tomu veškeré výhrady obsažené v části IV. je nutno hodnotit jen jako nesouhlas či polemiku obviněného se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, resp. jejich procesním postupem předcházejícím jejich vyvození (námitky stran hodnocení důkazů, případně jejich procesní využitelnosti). Takto nastolené námitky, ostatně obsahově zcela shodné jako v řádném opravném prostředku obviněného (v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), svým charakterem běžné procesní a skutkové, z důvodů výše vyložených - viz povaha dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, a tudíž ani nezbytnost konkrétní reakce na ně ze strany Nejvyššího soudu. Jejich uplatněním se totiž obviněný s označeným dovolacím důvodem míjí. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že argumentace obviněným vznesená v části IV. jeho dovolání není podřaditelná ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů upravených ustanovením § 265b tr. ř., což znamená, že na ni není nutno reagovat jinak než v podobě jejího označení za argumentaci právně irelevantní z pohledu požadavku kladeného na tento opravný prostředek (nedostačuje totiž pouhé označení dovolacího důvodu, nezbytné je rovněž to, aby konkrétně uplatněná argumentace také označený dovolací důvod věcně naplňovala), potažmo pak z pohledu rozhodování dovolacího soudu. Závěrem k takto označené části dovolacích námitek obviněného lze připomenout, že na ně (jako na námitky odvolací) vcelku dostatečným způsobem reagoval ve svém rozhodnutí soud odvolací (viz str. 3 jeho usnesení), což již nelze uvést ohledně námitky obviněného týkající se nenaplnění zákonných znaků upravených ustanovením § 116 tr. zákoníku, která byla rovněž součástí jeho odvolacích výhrad vůči rozsudku soudu prvního stupně.

K otázce právní kvalifikace skutku (skutků popsaných v bodě 1-5 rozsudku soudu prvního stupně) je nezbytné uvést, že zde popsaná jednání obviněného byla soudy nižších stupňů posouzena jako tři ideálně si konkurující pokračující trestné činy, a to přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (ad 1-5), přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (ad 1-5) a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1-3). Protože dovolání obviněného nebrojí proti naplněnosti znaků objektivní a subjektivní stránky uvedených zločinů, nýbrž pouze vůči nesprávnosti závěru o tom, že tyto skutky jsou považovány za dílčí útoky jednoho pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, omezují se následující vývody Nejvyššího soudu pouze na tuto (konkrétně namítanou) část problematiky právního posouzení soudy zjištěného skutku.

Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

Jednotným záměrem je subjektivní souvislost spočívající v postupném uskutečňování jednoho záměru, který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele.

Stejným nebo podobným způsobem provedení se rozumí činnost velmi podobná nebo stejnorodá, přičemž stejnorodost způsobu provedení trestného činu je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele.

Blízkou časovou souvislost nelze ohraničit konkrétní lhůtou, ale rozumí se jí zpravidla lhůta několika dnů až několika týdnů, přičemž se bere v ohled i doba potřebná k přípravě pachatele na další útok.

Souvislostí v předmětu útoku se rozumí, že pachatel napadá týž předmět útoku, který nemusí být předmětem útoku zcela totožným.

K námitce obviněného, že nebyl prokazován jednotný záměr, je nezbytné poznamenat, že ten lze bez obtíží dovodit právě z poznatku vztahujícího se jak ke způsobu konání obviněného v posuzované věci (tj. opakování útoků, které naplňují znaky téhož trestného činu za okolností, které naplňují další zákonná kritéria upravená ustanovením § 116 tr. zákoníku), tak charakterizující jeho osobu jako speciálního recidivisty (13 záznamů v rejstříku trestů pro trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, resp. § 247 tr. zákona).

Znak stejného nebo podobného způsobu provedení je naplněn zjištěním, že obviněný ve všech případech překonal vchodové dveře rodinných domů a bytů a odcizoval zde podobný druh věcí, s nimiž poté nakládal podobným způsobem. Při vniknutí do kanceláře mateřské školy v případě skutku č. 2) se sice nejednalo o rodinný dům ani byt (jak mylně uvedl odvolací soud), avšak i zde se jedná o obdobný způsob provedení. Obviněný totiž ve všech případech vnikal do objektů, v nichž bylo možno předpokládat, že se zde buď žádné osoby nenacházejí, nebo že zde přítomné osoby spí. To se týká i objektu uvedené mateřské školy v době letních prázdnin, kdy bylo možno předpokládat omezený nebo přerušený provoz - jak přiléhavě uvedl ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce.

K otázce blízké časové souvislosti lze poznamenat, že v judikatuře [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (R 32/2004)], tak i trestněprávní naukou (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. komentář, 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1291) se vychází z toho, že dovození tohoto zákonného znaku nevylučuje přetržka několika týdnů, mezi spácháním jednotlivých dílčích útoků, přičemž lze poukázat i na to, že s ohledem na charakter a povahu spáchaného trestného činu není shledávána překážka bránící závěru o existenci blízké časové souvislosti i tehdy, dosahuje-li tato přetržka délky jednoho roku [trestné činy daňové usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 640/2004 (R 29/2005-I)].

Zákonné znaky pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku obviněným popírané, tj. stejný či obdobný způsob provedení činu, blízká časová souvislosti těchto útoků a spáchání jednotlivých útoků pod jednotným záměrem obviněného, jsou ve skutku popsaném v rozsudku soudu prvního stupně dostatečně vyjádřeny a jsou rovněž dány.

Protože v uvedeném směru je námitka obviněného o nenaplnění zákonných znaků pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku formálně naplňující jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněná a jelikož v důsledku tohoto konstatování nebyl naplněn ani druhý obsahově uplatněný důvod dovolání [podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], bylo jeho dovolání vyhodnoceno Nejvyšším soudem jako dovolání zjevně neopodstatněné a jako takové bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. prosince 2013 Předseda senátu: JUDr. Ivo Kouřil