6 Tdo 1316/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



6 Tdo 1316/2013-52
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o dovoláních, která podali obvinění R. R. , a R. B . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 1 To 39/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 12/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. R. a R. B. o d m í t a j í .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 28 T 12/2012, byli obvinění R. R. a R. B. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu v době ode dne 1. 2. 2010 do dne 10. l. 2011 ve V. M., okr. V. a jinde, po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu se neoprávněně obohatit, postupně, nejméně ve 31 případech, pod různými záminkami, zejména pak pod záminkou vymožení nebo odkoupení pohledávek podnikatele J. Š., podnikajícího pod obchodním jménem J. Š. - SKATRANS, IČ: 189 59 989, prostřednictvím smyšlené osoby jménem P., která měla následně údajně zemřít, jakož i k získání finančních prostředků z účtu smyšlené osoby jménem P., vylákali od pošk. J. Š., peněžní částku v celkové výši 15.559.600,- Kč, kterou jim předal v dílčích hotovostních platbách, z části podložených smlouvami o půjčkách, sjednaných mezi ním jako věřitelem a obž. R. R. jako dlužníkem dne 4. 2. 2010 na částku 263.400,- Kč, dne 19. 2. 2010 na částku 200.000,- Kč, dne 24. 2. 2010 na částku 296.200,- Kč, dne 1. 3. 2010 na částku 130.000,- Kč, dne 5. 3. 2010 na částku 70.000,- Kč, dne 5. 3. 2010 na částku 200.000,- Kč, dne 15. 4. 2010 na částku 250.000,- Kč, dne 19. 4. 2010 na částku 60.000,- Kč, dne 27. 4. 2010 na částku 350.000,- Kč, dne 29. 4. 2010 na částku 650.000,- Kč, dne 3. 5. 2010 na částku 180.000,- Kč, dne 3. 6. 2010 na částku 1.000.070,- Kč, dne 7. 6. 2010 na částku 200.000,- Kč, dne 7. 6. 2010 na částku 1.200.000,- Kč, dne 19. 6. 2010 na částku 400.000,- Kč, dne 22. 6. 2010 na částku 360.000,- Kč, dne 30. 6. 2010 na částku 1.000.000,- Kč, dne 8. 7. 2010 na částku 880.000,- Kč, dne 19. 7. 2010 na částku 300.000,- Kč, dne 30. 7. 2010 na částku 350.000,- Kč, dne 2. 8. 2010 na částku 450.000,- Kč, dne 24. 8. 2010 na částku 300.000,- Kč,
a dále oproti vlastní směnce, kterou mu obž. R. R. dne 29. 8. 2010 vystavil, jim předal částku 400.000,- Kč a následně, během shora uvedeného období, mu předal v dalších dílčích platbách bez jakéhokoli dokladu částku 6.000.000,- Kč, když mu oba obžalovaní, jednající společně, slíbili, že mu tyto peníze vrátí po odblokování účtu údajně zemřelé smyšlené osoby jménem P., což však neučinili, neboť to ani neměli v úmyslu a žádný takový účet neexistoval, peníze si ponechali pro svoji potřebu a tímto způsobili poškozenému J. Š. škodu v celkové výši 15.559.600,- ­Kč . Za tento zločin byli obvinění R. R. a R. B. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. R. a R. B., státní zástupce a poškozený J. Š., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 1 To 39/2013, podle § 259 odst. 3 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného J. Š. napadený rozsudek doplnil tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným R. R. a R. B. uložil povinnost rukou společnou a nerozdílnou zaplatit poškozenému J. Š. na náhradě škody částku ve výši 15.500.000,- Kč. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných R. R. a R. B. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění R. R. a R. B. dovolání, přičemž oba shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný R. R. namítl, že v daném případě je namístě formou dovolacího řízení revidovat závěry odvolacího soudu, neboť některá jeho skutková zjištění nemají podklad v provedeném dokazování a jsou založena toliko na důkazně nepodložených úvahách soudu. V tomto směru se jedná o extrémní vybočení ze základních zákonných pravidel pro zjišťování skutkového stavu věci (učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy), a tedy o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podle jeho přesvědčení je napadený rozsudek (a fakticky i rozsudek soudu prvního stupně) výsledkem naprosto nesprávného hodnocení důkazů, při němž nebyly respektovány základní zásady trestního řízení (zejména zásada in dubio pro reo), a jako takový nemůže obstát jako věcně správný. Shledal, že z provedených důkazů objektivně nevyplývá, že by se se spoluobviněným B. dopustil vůči poškozenému Š. trestného činu podvodu. Nebylo totiž prokázáno, že by došlo ke skutku popsanému v obžalobě, že by jeho úmysl směřoval k obohacení jeho osoby na úkor poškozeného a že by poškozenému byla způsobena jakákoliv škoda. Následně zopakoval svoji obhajobu z předchozího řízení v tom smyslu, že od poškozeného obdržel půjčky (ovšem v částkách řádově nižších, než uvádí poškozený) a tyto půjčky vrátil (o tom svědčí originální potvrzení podepsané poškozeným). Konstatoval, že závěr o jeho vině soudy obou stupňů opřely prakticky výlučně o tři důkazy, a to výpovědi poškozeného Š., jeho manželky paní Š. a svědka K. Ostatní důkazy, na něž oba soudy odkazují jako na usvědčující, jsou naprosto okrajového významu, navíc nejsou v žádné kolizi se skutkovou verzí jeho a spoluobviněného B. Přitom zhodnotil, že ani jeden z oněch tří usvědčujících důkazů není samostatně ani ve vzájemné souvislosti dostatečným podkladem pro závěr o jeho vině, a to zejména proto, že výpovědi jmenovaných osob, resp. jejich jednotlivé části, jsou naprosto nekonkrétní, neuvěřitelné a nevěrohodné. Dále argumentoval, že předložené smlouvy o půjčkách a směnky byly zproblematizovány posudkem, který zpochybnil autenticitu podpisů na nich uvedených. Stejně tak záznamy telekomunikačního provozu pořízené po dokonání údajného skutku neobsahují žádné relevantní informace podporující skutkové a právní závěry soudu. Pokud soud prvního stupně i soud odvolací na základě takových skutkových zjištění dospěl k závěru o jeho vině, jde o závěr krajně spekulativní a na hranici svévole. Takový postup může založit nesprávné právní posouzení věci a může být důvodem pro zrušení rozhodnutí z podnětu dovolání.

Následně obviněný R. R. označil meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů za nepřezkoumatelná s tím, že z jejich odůvodnění není možné dovodit, na základě jakých důkazů soudy došly k nepochybnému přesvědčení, že se měl na úkor poškozeného obohatit. Vyslovil názor, že podrobné dokazování stran majetkové situace obviněných neukázalo žádné indicie, které by naznačovaly, že tito v průběhu roku 2010 získali více než patnáct milionů korun. Za situace, kdy z provedených důkazů nelze dovodit obohacení na straně obviněného, nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Nepřezkoumatelnost rozsudku nalézacího a odvolacího soudu shledal rovněž v tom, že ze skutkové věty není možno dojít k závěru, z jakých dílčích plateb se měla skládat škoda v celkové výši 15.559.600,- Kč. Součet jednotlivých částek uvedených ve skutkové větě činí celkem 15.489.670,- Kč, což představuje částku o 69.930,- Kč nižší než je uvedená celková výše škody. Také v odůvodnění napadeného rozsudku není výše škody spolehlivě objasněna. Tyto námitky platí zejména ve vztahu ke skupině útoků, k níž mělo dojít od srpna 2010 do 10. 1. 2011, kdy měl poškozený Š. údajně zaplatit v dílčích platbách bez jakýchkoliv dokladů částku 6.000.000,­- Kč. V neposlední řadě namítl, že z provedených důkazů nelze dojít k závěru, že poškozený Š. jednal v omylu. K tomu podotkl, že předpokladem toho, aby mohlo být konstatováno, že určitá osoba jednala v omylu, je znalost motivu jednání této osoby. Z provedených důkazů ovšem nelze motivy jednání poškozeného dovodit.

Obviněný R. R. proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 1 To 39/2013, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný R. B. v odůvodnění svého dovolání nejprve připomněl svoji obhajobu - uvedl, že s poškozeným J. Š. jednali a půjčovali si od něho peníze, které však také vraceli, ale vždy pod svými pravými jmény, tedy se zjistitelnou identitou. Zhodnotil, že pokud měly vymáhané pohledávky činit 3.500.000,- Kč, pak je zcela zřejmá neúměrnost částky (přes 15.000.000,- Kč), kterou měl poškozený obviněným poskytnout. Navíc, poškozený poskytl obviněným prohlášení, že jim nic nedluží. Soudům nižších stupňů pak vytkl především porušení zásady in dubio pro reo. Shledal, že jediným přímým důkazem o jejich vině byla výpověď poškozeného Š. a že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu nalézacího v tom smyslu, že jsou usvědčováni také výpovědí svědka K., který v hlavním líčení odmítl svědeckou výpověď s využitím svého práva podle § 100 odst. 2 tr. ř., protože by si mohl přivodit nebezpečí trestního stíhání. V této souvislosti namítl, že takové právo svědek neměl, protože byl za obdobné vlastní jednání v té době již pravomocně odsouzen, jeho svědectví spočívalo jen v tom, co mu měli obvinění sdělit (tomuto svědkovi, kterého blíže neznali, měli při náhodném setkání svěřit, jakého jednání se dopouštějí vůči poškozenému Š.) s tím, že pokud byla k důkazu čtena jeho výpověď z přípravného řízení, pak ji činil v době, kdy mu měla zajistit výhodnější postavení v jeho trestní věci. Upozornil, že zásada volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., odvolacím soudem akcentovaná, nemůže být v rozporu se zásadou o nezbytnosti spolehlivého prokázání skutku spáchaného obviněnými (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/2008).

V neposlední řadě obviněný R. B. namítl, že mu měl být podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 11 T 55/2010. K tomu poznamenal, že nyní posuzované protiprávní jednání měl podle závěru napadeného rozsudku dokonat dne 10. 1. 2011, písemné záznamy o půjčkách poskytnutých poškozeným Š., včetně doložitelné směnky, však končí dne 29. 8. 2010, dokonal tedy nyní posuzovaný zločin před tím, než byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 11 T 55/2010, odsouzen za jiný trestný čin. Měl mu proto být ve vztahu k tomuto rozsudku uložen souhrnný trest ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

Z těchto důvodů obviněný R. B. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. l tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 1 To 39/2013, a podle § 265 l tr. ř. tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) ani žádná jiná procesní pochybení. Následně konstatoval, že obviněný R. R. nevznáší prakticky jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel především na podkladě polemiky s hodnocením důkazů soudy a vlastního hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí svědků Š., Š. a K., prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které si obvinění půjčovali od poškozeného pouze částky výrazně nižší, než je uvedeno ve skutkové větě ve výroku o vině, které následně řádně vraceli. Pokud podatel formálně namítá absenci některých zákonných znaků trestného činu podvodu (obohacení pachatele nebo jiné osoby, omyl na straně poškozeného), pak tak opět činí nikoli na podkladě skutkových zjištění učiněných soudy, ale naopak na podkladě odmítání těch skutkových zjištění, které uvedeným zákonným znakům odpovídají. Státní zástupce dodal, že motiv, resp. pohnutka jednání poškozeného není zákonným znakem trestného činu podvodu. Uplatněné námitky navíc zčásti směřují proti údajným nedostatkům odůvodnění soudních rozhodnutí, což je s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Skutkového charakteru jsou i námitky týkající se údajné nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí ohledně přesné výše podvodně vylákané částky s tím, že vytýkaná diference ve výši několika desítek tisíc korun je z hlediska právní kvalifikace skutku bez významu za situace, kdy způsobená škoda činí více než patnáct milionů korun a spodní hranici škody velkého rozsahu jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku přesahuje více než třikrát.

Z námitek obviněného R. R. navíc nelze vyvodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, který by mohl opravňovat k výjimečnému zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění. Dovolací námitky obviněného R. R. tedy formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.

Státní zástupce dále poznamenal, že to co bylo výše uvedeno k námitkám obviněného R. R., platí i o dovolacích námitkách obviněného R. B. Jeho dovolání je v podstatě zestručněnou parafrází dovolání obviněného R. R., když i tento dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů prosazuje skutkovou verzi, podle které si obvinění půjčili od poškozeného pouze menší finanční částku a peníze vrátili. Výlučně procesního charakteru je též námitka, podle které svědek K. nebyl oprávněn odepřít u hlavního líčení svědeckou výpověď s odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. Primárně skutkového charakteru je i argumentace, kterou se podatel domáhá uložení souhrnného trestu. Podatel se totiž domáhá jiného časového vymezení skutku, než jaké je uvedeno v tzv. skutkové větě. Stejně jako obviněný R. R. ani obviněný R. B. nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi obsahem tzv. skutkové věty a zákonnými znaky souzeného trestného činu. Rovněž námitky obviněného R. B. tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Obviněný R. B. navíc ani formálně neučinil součástí svého dovolání námitku týkající se extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 1 To 39/2013, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením, resp. ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného R. R. směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný R. R. totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, porušení základních zásad trestního řízení (zejména zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění (mj. stran výše škody způsobené předmětným trestným činem). Současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Výhradně z uvedených skutkových (procesních) výhrad (tedy až sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Pokud obviněný R. R. ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, nutno zdůraznit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný R. R. kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným R. R. ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný R. R. namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, z porušení základních zásad trestního řízení a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný R. R. neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný R. R., musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.

Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck 2013, s. 3148).

Pokud jde o dovolací argumentaci obviněného R. B., jíž zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. kterou soudům dříve činným ve věci vytýká porušení procesní zásady in dubio pro reo či vadnou aplikaci § 100 odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud toliko odkazuje na teoretická východiska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež byla podrobně rozvedena shora, s tím, že takovou argumentaci není možno podřadit pod žádný z důvodů dovolání ve smyslu § 265b tr. ř.

Také námitka obviněného R. B. v tom smyslu, že mu měl být uložen trest souhrnný, a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 11 T 55/2010, nemá z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiného důvodu dovolání relevanci. Závěr obviněného R. B. o existenci zákonných předpokladů pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku totiž vychází z jiných skutkových zjištění, než těch, k nimž v předmětné trestní věci dospěly soudy nižších stupňů. Obviněný R. B. ve svém dovolání akcentuje datum 29. 8. 2010 s tím, že tohoto dne končí písemné doklady o půjčkách poskytnutých poškozeným Š., přičemž v této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že se nyní posuzovaného protiprávního jednání dopustil dříve, než byl Okresním soudem v Náchodě dne 26. 10. 2010 ve věci vedené pod sp. zn. 11 T 55/2010 vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných popsaných v komprimované podobě v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se ale podává, že obvinění R. R. a R. B. se nyní projednávaného skutku dopustili v době ode dne 1. 2. 2010 do dne 10. 1. 2011.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných R. R. a R. B. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý